Představení účastníků ME 2016 - Turecko

Když se Turci naposledy představili na velké scéně, zasadili se tak na Euru 2008 o neslavné adieu Karla Brücknera s Janem Kollerem — mohou tedy podobnou zkázu českému národnímu týmu přinést i nyní, opět pod taktovkou kouče Fatiha Terima a s hvězdným záložníkem Ardou Turanem na čele?

Turci mají letos, obdobně jako Chorvaté, k dispozici tu nejtalentovanější záložní linii za hodně dlouhou dobu a na postup ze skupiny si proto určitě věří. Ačkoliv to s nimi na konci roku 2014, krátce po rozjezdu kvalifikace, vypadalo hodně bledě, nakonec jdou do turnaje v relativně velké pohodě.

Turecká liga bude mít na šampionátu víc zástupců (36) i než španělská nejvyšší soutěž, a jako obvykle bude Fatih Terim svou základní sestavu skládat především z vyslanců trojice istanbulských celků, potažmo z vybraných německých rodáků (celkem osmi).

Zatímco třeba Galatasaray se však vytasil se svou nejhorší obhajobou ligového primátu od sezony 1969/70, kdy první příčku zaměnil za osmou, a i přes ostudný finiš na šesté pozici se teď na Euru může pochlubit alespoň třemi zástupci, senzačně třetí Konyaspor po famózním jaru kompletně ostrouhal.

"Je to skoro, jako kdyby Roy Hodgson do své anglické nominace nevtěsnal jediného hráče Leicesteru," přibližuje mi za užití mírné nadsázky hojně diskutované téma Ata Dizdar, tvůrce jediného anglicky namlouvaného podcastu o turecké kopané. (Fatih Terim se svazem takovou nemilou skutečnost fanouškům klubu již dříve kompenzoval, když závěrečný kvalifikační duel s Islandem poprvé v historii zasadil právě do Konye.)

O čem se v Turecku naopak vůbec nemluví, to je blížící se kolize velkého mezinárodního turnaje s muslimským svátkem Ramadánem. Cestující fotbalisté během něho mají tradičně výjimku z povinnosti mezi úsvitem a západem slunce vůbec nejíst ani nepít, a jestliže Mesut Özil, Xherdan Shaqiri i jiné hvězdy například během předloňského mistrovství světa nepokrytě vyhlásili, že Ramadán dodržovat nebudou, Turci se nyní vydávají 'alžírskou' cestou a natolik soukromou záležitost na veřejnosti vůbec nekomentují.

Ať už nicméně Turky bude hnát hlad obrazný nebo skutečný, počítat se s nimi letos rozhodně musí. Už v minulosti se koneckonců jejich podcenění leckomu vymstilo...


Uvést, že se fotbalová historie Turecka začala psát teprve po zjevení současného kouče národního týmu Fatiha Terima, to by se rovnalo jen minimálnímu přehánění. Před kvalifikačním cyklem na Euro 1996 totiž potomci Osmanů zajímali jen málokoho a i vstupenku na svůj do té doby jediný turnaj, mistrovství světa 1954, jim zajistil akorát šťastný hod mincí tváří v tvář favorizovanému Španělsku.

Krátce nato přišel v Turecku jistě považovaný, byť v reálu bezvýznamný skalp toho času neporazitelných Maďarů v přátelském utkání z roku 1956, především ale následovaly také dekády plné tápání v různých kvalifikačních cyklech. K účasti na Eurech 1972 a 1976 Turkům scházel jediný bod a v posledním zápase přišli také o možnost k proražení na světovém šampionátu 1990.

Své velké turnajové premiéry v moderní éře se tedy Ay-Yıldızlılar dočkali teprve roku 1996 pod vedením zmíněného Fatiha Terima. V kvalifikaci se Turci senzačně postarali o debakl Švédů jakožto bronzových medailistů z předešlého MS, ovšem na závěrečném turnaji v Anglii už potom Terimova parta nic moc nepředvedla — nezískala ani bod, nevstřelila ani branku, a zaujala tak maximálně první ochutnávkou umu toho času 24letého a ještě téměř neznámého Hakana Şüküra.

Právě nejlepší turecký útočník všech dob potom Turky coby kapitán vedl na památném asijském mistrovství světa 2002, kdy si vyslanci země s půlměsícem ve vlajce i díky poměrně jednoduchému losu dokráčeli pro senzační bronzové medaile. Turci ve vyřazovací fázi čelili nejprve Japonsku a poté Senegalu, aby se jim záhy stalo osudným měření sil s pozdějšími šampiony. V utkání o bronz to pak po Číňanech a Japoncích od Turků znovu schytal asijský soupeř — domácí Jižní Korea — a Hakan Şükür se tenkrát po necelých 11 sekundách postaral o nejrychlejší gól v dějinách světových šampionátů.

Fatih Terim již Turky roku 2002 nevedl, místo něho v čele úspěšné ekipy stanul Şenol Güneş (mimochodem muž, který nyní stojí za prvním titulem Beşiktaşe po sedmileté odmlce), svým způsobem se však i na onom bronzu Terim výrazně podílel. Jeho Galatasaray, jenž roku 2000 ve finále Poháru UEFA na penalty i o deseti mužích (bez vyloučeného Hagiho) zaskočil favorizovaný Arsenal, totiž v nečekaně těsném semifinále s Brazilci (0:1) zastupovalo hned šest klíčových jedinců: vyholené pravé křídlo Ümit Davala, jeho zdánlivé dvojče Hasan Şaş, zkušený stoper Bülent Korkmaz, univerzální levák Ergün Penbe, kapitán Hakan Şükür a střídající útočník Arif Derim.

Když se potom Fatih Terim po dalším odloučení se svými krajany připravoval na Euro 2008, registroval již zvýšená očekávání fanoušků — a ta se Turkům opět navzdory papírovým předpokladům podařilo naplnit, ba rovnou předčít. O tom, jak Terimova eskadra obratem z 0:2 na 3:2 i díky Čechovu 'galapředstavení' zlomila všechna naše srdce, bych se snad raději více nerozepisoval, zároveň je však nutno podotknout, že tehdy byli Turci v ráži tak nějak obecně. Již ve skupinové fázi ve druhé nastavené minutě poslali do kolen domácí Švýcary a ve čtvrtfinále potom až na penalty udolali Chorvaty; pro oba týmy jde patrně o nejhořčejší zklamání v dějinách reprezentace.





Tureckou kvalifikační jízdu si lze úhledně rozdělit na tři části: naprosto otřesný začátek, sotva přesvědčivý střed a beze zbytku famózní finiš. Hned zkraje se Turci naučili pokory, když nadutá slova bývalého internacionála a současného televizního experta Hasana Şaşe ("I kdyby ten balon Islanďané nesli v rukou, k naší bráně se přiblíží maximálně třikrát za zápas") následoval drsný výprask 0:3 a posléze i domácí selhání s českou reprezentací. Turci vzápětí překvapivě ztratili i v Lotyšsku — a to už si zkrátka žádalo radikální řez.

Obranu zcela nově přišli vyztužit Hakan Balta se Serdarem Azizem, ofenzivní část zálohy zase čerstvě povzbudil Volkan Şen, větší role se dostalo Hakanu Çalhanoğluovi a ze sestavy se naopak postupně vytratil stárnoucí útočník Umut Bulut. Toho na hrotu nahradil Burak Yilmaz, aby okamžitě třemi góly zařídil nutnou výhru nad Kazachstánem spolu s vitální remízou v Nizozemsku (1:1). Poté Turci upachtili tři body v Kazachstánu, ovšem domácí plichta s Lotyšskem je znovu měla stát letenku do Francie...

... jenže to by nebyl Fatih Terim, aby se nepřizpůsobil ještě jednou, a tentokrát s definitivní funkčností. V základní sestavě se poprvé zabydlel středopolař Oğuzhan Özyakup a právě pod jeho taktovkou Turci předvedli neskutečný závěrečný spurt. Tři výhry, skóre 6:0 a nakonec i působivě ukradené privilegium přímé kvalifikace na Euro z pozice nejsilnějšího třetího mužstva skupiny. Tuhle nálepku Turkům až minutu před koncem zápasu s Islandem zařídil přímý kop Selçuka İnana. Zkrátka jako na horské dráze...


Málokdy se stává, abychom na jednom šampionátu naráz mohli přihlížet práci tří největších trenérských legend svých reprezentací. U Rumunska a Španělska se s kariérou po turnaji nejspíš rozloučí Anghel Iordănescu, respektive Vicente del Bosque, a v Turecku by tentýž osud mohl čekat na Fatiha Terima. Ten je sice z daného trojlístku se slušným náskokem nejmladší (62 let), minimálně u národního týmu si však jeho pokračování lze představit jen stěží — velká část Turků je už z jeho osoby unavená, a i když nakonec Fatih Terim závěrem kvalifikace zvládl leccos obdivuhodně vyspravit a do Francie bere i pár neokoukaných jmen, jeho konzervatismus už zkrátka leckomu nevoní.

Podobně jako u Hakana Şüküra, který se tam dvakrát vracel jako hráč, také na Fatiha Terima působí jako učiněný magnet jistý klub jménem Galatasaray. Velké jméno si pod křídly istanbulského titána udělal už jako hráč, když týmu v 80. letech delší dobu kapitánoval (stejně jako reprezentaci) a doteď zůstává fotbalistou se šestým největším počtem ligových startů (317) v dresu, s nímž během složitých 11 let alespoň třikrát oslavil triumf v národním poháru.

O poznání úspěšnější éra na Galatasaray čekala teprve s Fatihem Terimem v roli hlavního trenéra. Rodák z Adany se dříve v Gala učil mimo jiné od Juppa Derwalla — na Euru 1980 pozlaceného kouče Západního Německa, který svého oblíbeného svěřence po vlastním konci na lavičce přemluvil k pokračování ve světě kopané (Terim se sám chtěl raději naplno věnovat rodině) — a doteď je dle svých slov v kontaktu i s Joachimem Löwem a dalšími německými odborníky. Sám Terim potom musel bezesporu ovlivnit celou generaci tureckých trenérů: jeho Galatasaray v druhé polovině 90. let neohroženě vládl turecké ligové scéně (dvakrát slavil i domácí double) a na trůn se okamžitě vrátil rovněž v sezonách 2011/12 a 2012/13, kdy Terim svému milovanému klubu laskavě přišel vytrhnout trn z paty po třech otřesných ligových ročnících.

Jak napovídá už jeho vznešená přezdívka 'Císař', Fatih Terim je některými Turky skoro až nábožně uctíván, o čemž svědčí i skutečnost, že po sobě slavný kouč už teď má pojmenovány hned dva stadiony. Ten v Adaně, kde se Terim narodil kyperskému přistěhovalci, už nějakou dobu stojí; ten v istanbulské části Başakşehir byl otevřen teprve před dvěma roky (a Terima k novému klubu nic zpříma neváže).

Mimoto byl dále Fatih Terim poměrně vlivnou postavou také na italské fotbalové scéně. Mnoho lidí už dnes zřejmě pozapomnělo na to, jak na podzim 2000 k poslední výtečné sezoně napínal populární Fiorentinu kolem Ruie Costy a dalších. Sám turecký mistr řemesla se pak sice v únoru ve zlém rozešel s majitelem Vittoriem Cecchim Gorim, Roberto Mancini ovšem na jeho práci vhodně navázal ziskem stále ještě poslední trofeje Violy — té pro vítěze Coppa Italia. Fatih Terim, jenž svou menší stopu zanechal i v AC Milán, se dnes může utěšovat alespoň rytířským řádem Commendatore OSSI, který mu byl udělen jakožto cizinci s mimořádným přínosem italskému sportu.




Zpětně je tak trochu k nevíře, že jsme tohohle nevzrostlého špílmachra naposledy na velké akci sledovali už v jeho 21 letech a teprve po dokončení druhé kompletní sezony v Galatasarayi. (V té třetí už v Istanbulu nosil kapitánskou pásku i posvátné Hagiho či Oktayovo číslo 10.) Již tenkrát totiž Arda Turan s lehkostí sobě vlastní Turkům dodával na jiskře, domácí Švýcary pozdním gólem připravil o šance na čtvrtfinále, pak zahájil slavný comeback proti Čechům a při postupu do semifinále se v rozstřelu sebevědomě ujal první penalty. Ačkoliv do oficiálního týmu turnaje nakonec pronikl jenom jeho parťák ze zálohy Hamit Altintop, sám Arda jistě nebyl bez šance.

O osm let později Ardova pozice v reprezentaci není o nic slabší. Na Guardianu jeho medailonek zahájili stručně a výstižně slovy "Kapitán, lídr, legenda", ve své rodné čtvrti Bayrampasa po sobě má už teď pojmenovánu ulici, a ačkoliv v reprezentaci jeho úlohu pomalu, ale jistě přebírá 22letý Hakan Çalhanoğlu (který si i v Ardově přítomnosti bere pod patronát veškeré standardky), loni to byl právě vášnivý sběratel sportovních aut, kdo symbolicky figuroval na obalu turecké verze počítačové hry Fifa.

Arda Turan — na šikovného tvůrce hry s vynikající kontrolou balonu až nevídaně pracovitý fotbalista — se delší dobu řadil k zástupu nedoceněných fotbalistů. Právě s takovým přízviskem ho v rámci španělské La Ligy během sezony 2012/13 vypichoval Bleacher Report, kdežto na konci roku 2014 si už Arda našel cestu až na 38. příčku seznamu nejlepších fotbalistů světa z dílny Guardianu. O pár měsíců dříve Arda svému Atlétiku dopomáhal k titulu a do finále Ligy mistrů.

Ardovo jméno se delší dobu zákonitě skloňovalo s ještě většími kluby a vítěz Evropské ligy z roku 2012 si nakonec svůj sen přeci jen splnil loni v létě, když za něho Barcelona neváhala vysázet na stůl zhruba 34 milionů eur. První záložníkova sezona v Katalánsku pak měla k ideálu daleko — na podzim si Arda musel kvůli registračnímu embargu udržovat fyzičku mimo jiné hrou ping pongu a na jaře se mu pak nedařilo nacházet stálou formu ani pevné místo v sestavě.

Sám 29letý ofenzivní univerzál si na druhou stranu tolik nestěžuje. "Jsem zrelaxovaný. Po dlouhou dobu jsem sezonu co sezonu hrával 40 až 50 zápasů. Teď mám i nějaký čas pro sebe," zaměřuje se na pozitiva rodák z města Fatih. A soupeři by se proto měli mít opět na pozoru — svěžího Ardy totiž tradičně bývá plné hřiště.




V Turecku se o něm moc dobře ví — jako jediný ostatně nevynechal jediný kvalifikační zápas, což je při té mase vyzkoušeného materiálu dosti zásadní informace. Ovšem ve světě je 21letý Ozan Tufan stále jaksi neznámou entitou. Což je obrovská škoda.

Dříve pranýřovaný pro svou zjevnou nadváhu a stále poněkud oplácaný, Ozan Tufan se teď svým kritikům coby energetický, rychlý a důrazný box-to-box záložník nahlas vysmívá. Nastoupit zvládne na pravém beku, na témže křídle i v jakékoliv roli uprostřed pole, a o jeho kvalitách (jež postrádá snad akorát střela) dostatečně vypovídá i jen samotný fakt, že ve Francii zřejmě bude dostávat přednost před Nurim Şahinem.

Jen málokdy turecký velkoklub za hráče z menšího celku vyplázne sedm milionů eur, v případě Ozana Tufana (odchovance Bursasporu) a Fenerbahçe nicméně kráčelo o poměrně logickou investici. Ve své první sezoně v nabitém kádru zatím Ozan tolik nevynikal a převážně s jistotou zaskakoval napříč sestavou, v útočně laděném tureckém projevu by však jeho schopnost neztratit a přesně rozehrát balon měla krásně vynikat.

Pro majitele 23 startů za seniorskou reprezentaci nepůjde o první zkušenost s mistrovstvím Evropy: Ozan před třemi lety cestoval i na Euro "19", spolu s Ahmetem Çalıkem je dnes jediným bleskurychle povýšeným dorostencem, a pokud si odmyslíme všechny poloviční Turky, představují tito dva borci také jediný čerstvý vzorek turecké práce s mládeží (dalšímu nejmladšímu produktu turecké akademie, Semihu Kayovi, je už 25 let)...




Mezi třemi tureckými tyčemi letos dochází k pozoruhodnému ozvláštnění. Na minulých velkých turnajích byli fanoušci zvyklí na brankáře z Galatasaraye (MS 1954), Fenerbahçe (Rüştü Reçber, Volkan Demirel), Beşiktaşe (veterán s legendárními černými šmouhami pod očima se nakrátko vrátil do brány i roku 2008)... a letos nás čeká první zkušenost s gólmanem čtvrtého istanbulského klubu v pořadí — Başakşehiru. Volkan Babacan přitom dřív dělával dvojku ve Feneru, teď ale podceňovaný tým z hlavního města dotlačil až na skvělou čtvrtou příčku a objektivně je tím nejlepším brankářem v zemi. Jeho reflexy jsou bezchybné, proti Slovinsku v přípravě byl jasným mužem zápasu, a mohl by se tudíž ukázat jednou z nejméně doceněných jedniček na turnaji.

Před Babacanem už se rozprostřou převážně zástupci těch větších a známějších istanbulských firem. Na pravém beku se zatím 26letý Özbayraklı nezvládl ve Fenerbahçe prosadit přes o pět let staršího veterána Gönüla, a stejnou hierarchii by měl ve Francii ctít také Terim. Stoperskou dvojici utvoří tvrďák a zcela nenahraditelný lídr defenzívy Mehmet Topal spolu s rozehrávajícím 'Němcem' Hakanem Baltou z Galatasaraye. Nalevo v obraně operuje přeškolený záložník a na špatnou disciplínu trpící Caner Erkin, který si před pár dny výbornými výkony za Fenerbahçe vysloužil prestižní smlouvu v Interu Milán.

Populárním diskuzním bodem je absence Ömera Topraka, kterého měl nedávno pistolí ohrožovat Gökhan Töre. Fatih Terim byl dlouho fanoušky kritizován za to, že se alibisticky vyhýbal konečnému řešení incidentu (do něhož byl zapleten i Toprakův klubový spoluhráč Hakan Çalhanoğlu), avšak tentokrát se Terim rozhodl vše vyřešit souběžnou ignorací zadáka Leverkusenu i problémového křídelníka Beşiktaşe.

To Çalhanoğlu v konečné nominaci nechybí a společně s Yunusem Mallim — 11gólovým ofenzivním záložníkem Mainzu, který se Turecku namísto Německa uvázal teprve loni — Terimovi dává zajímavé alternativy pro složení ofenzivního trojzubce. Tam má místo jisté akorát Arda Turan, který bude patrně začínat zleva, zatímco vášnivý střelec z větší vzdálenosti Çalhanoğlu je favoritem pro (falešný) pravý kraj zálohy. Ten si nicméně dál nárokuje také tvořivý a vzrůstem drobný miláček fanoušků Fenerbahçe Volkan Şen, potažmo produkt dánské líhně Emre Mor — teprve 18letý zázrak, jehož driblink od pravé postranní čáry výrazně připomíná mladého Messiho.

Fotbalová federace, stejně jako čerstvý ligový mistr, sídlí v istanbulském distriktu Beşiktaş, a i odtamtud se samozřejmě rekrutuje pár schopných alternativ. Erkinovi bude na levém beku krýt záda İsmail Köybaşı, žolíkem na tu samou stranu je pak produktivní křídlo Olcay Şahan a černého koně pro post hrotového útočníka představuje Cenk Tosun. Ten sice v klubu zatím převážně jen odkoukává řemeslo od Maria Gómeze, jinak je ovšem nesmírně schopným forvardem a mnozí ho tipují na startovní pozici před veteránem Burakem Yilmazem, proti němuž mohou promlouvat přetrvávající zdravotní problémy i angažmá v daleké Číně.

Na závěr jsem si potom záměrně schoval nejviditelnějšího zástupce tureckých šampionů, bývalého člena akademie Arsenalu Oğuzhana Özyakupa, jenž má za sebou zdaleka nejlepší sezonu v Beşiktaşi (9+7), a klidně by mu mohla být ve středu zálohy svěřena úloha vrchního rozehrávače. O tuto roli se s Özyakupem nejspíš podělí Selçuk İnan, spíš níže posazený distributor balonů, a také již představený Ozan Tufan. Na svou šanci bude dále čekat dortmundský Nuri Şahin, který se zatím navzdory své reputaci v národním týmu příliš neprosazuje (v minulém kvalifikačním cyklu vůbec nevystoupil).