Představení účastníků ME 2016 - Švýcarsko

Po mizerných 70. a 80. letech se ze Švýcarska stal tradiční účastník závěrečných turnajů, a to jak mistrovství Evropy, tak světa. Před dvěma lety v Brazílii postoupili ze skupiny, což se jim na Euru dosud ze tří pokusů ani jednou nepovedlo. Ve Francii se tak Shaqiri, Xhaka a spol. budou pokoušet o přepsání historie...

Švýcarská reprezentace je jednoznačně kulturně nejrozmanitějším týmem na letošním šampionátu, a to i v konkurenci Francie, Portugalska nebo Belgie. Stačí se podívat na pravděpodobnou ideální sestavu trenéra Vladimira Petkoviće a bude vám jasné, že většina borců nemá čistě švýcarské kořeny.

Ricardo Rodríguez je synem španělského otce a chilské matky. Johan Djourou se narodil v Pobřeží slonoviny, Valon Behrami albánským rodičům v Kosovu, Blerim Džemaili zase v Makedonii, stejně jako Admir Mehmedi. Haris Seferović má bosenské kořeny, no a Granit Xhaka s Xhedranem Shaqirim jsou shodně potomky kosovských Albánců.

Vskutku povedená partička, není-liž? A to ještě v nominaci překvapivě schází bývalý kapitán a poloviční Turek Inler. Vězte však, že třetí narozeniny oslavili mimo Švýcarsko pouze dva ze zmíněných členů optimální jedenáctky — a v pěti letech už všichni do jednoho kopali do meruny za mančaft v některém z místních kantonů.

S balkánskou krví však do švýcarského týmu vplul i nenapodobitelný temperament, jenž musí Petković jednoznačně ukočírovat, jestliže chce helvétský kříž dotáhnout dál než "jen" ze základní skupiny. Svou bouřlivou povahou je znám především Xhaka, unést se často nechá i Behrami, zatímco Shaqiri se na hřišti pro změnu tuze rád vzteká. Takový Seferović se pak za urážky rozhodčího nechal vyloučit dokonce v nedávném přátelském utkání s Belgií.


První mezinárodní zápas odehrála reprezentace Švýcarska v únoru roku 1905 ve Francii, po více než 111 letech se tak výběr helvétského kříže vrací opět ke kořenům své existence. Jelikož švýcarská fotbalová asociace patřila mezi sedm zakládajících složek FIFA, není divu, že se její reprezentace od počátku prezentovala na hlavních turnajích mistrovství světa. Tehdy také dosáhla největších úspěchů a na výběru Vladimira Petkoviće nyní je, aby se k historickým maximům alespoň přiblížil.

Zlaté časy prožili červenobílí spíš v temných dobách evropských dějin. Nástupu fašistických uzurpátorů se však Švýcaři dokázali ubránit jak na válečném poli, tak i na hrací ploše. Pod vedením obrýleného forvarda Leopolda Kielholze, pozdějšího dlouholetého trenéra reprezentace, uhráli čtvrtfinále mundialu 1934 v Itálii. Tentýž úspěch zopakovali také o čtyři roky později ve Francii, kde dokonce v osmifinále na penalty udolali právě nacistické Němce. S trochou nadsázky tak byli na dlouhá léta posledním národem, který dokázal německé rozpínavosti srazit hřebínek...

Po podobně plodných poválečných časech však přece padla na Švýcarsko deka. V průběhu šedesátých až devadesátých let naprosto vyklidili fotbalové pole — na mistrovství světa čekali osmadvacet let až do šampionátu v USA (1994); na EURO se úplně poprvé kvalifikovali ještě o dva roky později.

V novodobé historii už si ale jistě každý z nás pamatuje Helvéty jako houževnatý tým, se kterým se musí na každém turnaji počítat. Od roku 2004 vynechali jen jediný velký turnaj — a bylo to právě mistrovství Evropy před čtyřmi lety. A zatímco mezi světovou elitou se Švýcarsku daří probojovat ze skupiny poměrně pravidelně, mezi evropskou smetánkou to žádná sláva není. Postup do osmifinále by tak byl historický úspěch; v konkurenci Albánie a Rumunska však docela povinnost.




Švýcaři si štěstí na los pro EURO přinesli už z kvalifikace, která jim taktéž přidělila poměrně hratelné — a především nikterak vzdálené a nevyzpytatelné — soupeře. Až to vypadá, že jejich krajan a současná hlava fotbalového světa Gianni Infantino los takříkajíc "po ivánkovsku nacvičil". Vedle jasného favorita z Anglie dostali Slovinsko, Estonsko, Litvu a San Marino.

Přesto se Švýcarsku v první části kvalifikace moc nedařilo. Prohráli doma s Anglií i na Slovinsku. Na druhou postupovou příčku se však stihli vrátit díky dvěma snadným výhrám proti San Marinu a Litvě. I tak se multikulturní reprezentace musela v jednom kvalifikačním utkání vzepnout k obrovskému výkonu, aby se vyvarovala potížím.

Klíčový moment cesty na EURO přišel loni v září, kdy Švýcaři hostili na vlastní půdě Slovince. Touha po reparátu se ale nedařila podle představ — ba naopak, gól těsně před přestávkou a po ní dostal Švýcary do nezáviděníhodné pozice. Po skončení utkání však trenér Petković hovořil o "šíleném" utkání, média zase psala o "zázraku či zmrtvýchvstání". Pravda nebyla daleko; Josip Drmić a Valentin Stocker totiž třemi góly během čtvrt hodiny výsledek otočili.

Potom už si soupeř Shaqiri a spol. mohli dovolit prohrát v Anglii, zatímco říjnová hladká výhra nad San Marinem definitivně zajistila Švýcarsku postup do Francie. Závěrečný výlet do Estonska už mohli fotbalisté helvétského kříže v klidu spojit s návštěvou pozvolna zamrzajícího moře či koštováním tradičního likéru Vana Tallinn.


Rodilý Jugoslávec, dnes Bosňan se švýcarským pasem. Vladimir Petković sedne k reprezentaci helvétského kříže prakticky dokonale, a to nejen pro své balkánské kořeny. Protřelý trenér mluví anglicky, italsky, francouzsky i německy, takže může v klidu komunikovat se všemi svými svěřenci. Navíc ovládá i španělštinu a ruštinu, to snad kdyby náhodou...

Za svůj fotbalový život skutečně procestoval světa kraj. Jako hráč sloužil doma v Bosně a Hercegovině a na Slovinsku, než se přestěhoval do Švýcarska. V rozmanité zemi těch nejlepších hodinek nastupoval v šesti klubech a Bellinzonu dokonce vedl i coby hrající trenér. Jako kouč si na chvíli odskočil i do Turecka.

Známý je však především z nedávného angažmá v Laziu Řím, kde první sezónu vyhrál italský pohár. Druhý ročník už mu ale nevyšel podle představ — a navíc si krátce před Vánoci 2013 znesvářil prezidenta klubu tím, že přednostně přijal nabídku od švýcarské asociace na vedení reprezentačního týmu. Z Lazia byl vyhozen okamžitě, a tak si před začátkem mezinárodního angažmá užil půlroční dovolenou.

Petković u kormidla švýcarského nároďáku od léta 2014 rád kombinuje dva systémy — 4-3-1-2 a 4-2-3-1. Ale vzhledem k tomu, že přišel o svého nejlepšího útočník Drmiće, dá se očekávat, že pro EURO bude volit (alespoň v úvodu) systém s jedním útočníkem. Shaqiri se tak z role podhrotového hráče přesune na svůj oblíbený pravý kraj zálohy.




Najít opory v kádru švýcarského týmu není tak obtížné. Gólman Sommer nebo krajní obránci Lichtsteiner s Rodríguezem budou rozhodně platit za největší styčné body sestavy Vladimira Petkoviće. V ofenzivě už se ale klíčový muž hledá hůře. Po derniéře Alexandera Freie Švýcarům zoufale schází ryzí kanonýr — o to víc se zraky fanoušků upírají na "malého kulturistu" Xhedrana Shaqiriho.

U četné řádky hvězd platí, že ať už v klubu hrají jakkoli skvěle, v reprezentaci svou kvalitu ani formu nikdy dokonale nepředvedou. Částečně to platí i o nové drahé posile Arsenalu Granitu Xhakovi, jenž svůj obrovský potenciál dosud na mezinárodní scéně ještě pořádně nevyužil.

To Xhedran Shaqiri je zcela opačný případ. Je to sice kosovský Albánec, jenže nejlepší část kariéry zažil jednoznačně v dresu Basileje, a pak taky v tom reprezentačním. Tedy co se týče osobní stránky, samozřejmě. Ve dvaceti už v roli superhvězdy přestoupil do Bayernu Mnichov a tím začal jeho pozvolný pád na klubové scéně.

Teď Shaqiri zakotvil v Anglii, veskrze provinčním týmu Stoke City. Ani tam letos nebyl po celou sezónu v optimální pohodě, byť v několika zápasech prokázal velkou kvalitu. V sedmadvaceti zápasech se podílel na devíti brankách, což rozhodně není zlé skóre. Lepší průměr měl letos v dresu Potters pouze fantastický Marco Arnautović.

Ještě lépe se každopádně zemitý křídelník jeví v národním mužstvu. S helvétským křížem na hrudi dokonale prodá svou obrovskou rychlost, sílu i výbušnost, Shaqiri navíc oplývá skvělou technikou a výtečnou střelou. Už jen proto, že Švýcarsko nemá typického zakončovatele, bude rodák z albánského Gjilanu nejdůležitějším hráčem Petkovićova výběru.




Oblíbené zázračné dítě švýcarských fanoušků je i devatenáctiletý Nico Elvedi, stabilní člen základní sestavy Borussie Mönchengladbach, který v národním týmu debutoval teprve před týdnem, a přesto už dokázal vytlačit z nominace holohlavou legendu Švýcarska Phillipa Senderose. Ještě zářněji by se však již brzy mohla rozsvítit hvězda kamerunského rodáka Breela Embola.

Když debutoval v Basileji, bylo mu 17 let, měsíc a dva dny. Na první gól v dresu slavného švýcarského celku mu však stačily pouhopouhé čtyři minuty. Vyrostl ve stejné ulici jako Granit Xhaka i jeho bratr Taulant a jeho cesta by mohla směřovat podobným směrem jako toho slavnějšího ze zmíněného dua. Už nyní po Embolovi touží Tottenham, zatímco loni se dostal do hledáčku Manchesteru United či Wolfsburgu. Ten na něj dokonce v zimě nabídl 27 milionů euro. Výsledek? S díky zamítnuto.

Breel Embolo má totiž všechno, co by měl útočník světového formátu mít. Je nesmírně silný, umí podržet míč; zároveň ale tahle devíza neubírá na jeho rychlosti. To jej uschopňuje i při hře na protiútoky nebo do role žolíka, kterou patrně dostane přidělenou zde ve Francii. Obratnost a dobrá technika mu navíc umožňuje hrát i v záložní řadě.

Server FourFourTwo.com napsal, že slabinami mladičkého fotbalisty jsou nevyrovnanost výkonů a občasná náladovost v zápasech, kdy se mu nedaří. Tohle je však poměrně běžná záležitost pro teenagery, kteří ještě nevyrostli do kompletních fotbalistů. Embolo má k takovému progresu dokonale nakročeno. Vždyť mu ještě není ani dvacet a už v Basileji nasázel rovných 30 soutěžních gólů.

Embolo je navíc oblíbený i pro svou skromnou a pokornou povahu. Bývalý spoluhráč z Basileje Fabian Frei o něm dříve prohlásil: "Styl, jakým hraje v 17 letech, je senzační. Stejně jako hráče jej mám rád i jako osobnost. Zůstává nohama na zemi, a když mu dáte radu, s klidem ji přijme."

Pro borce, který teprve v únoru oslavil devatenácté narozeniny, běžná věc, chtělo by se říct. To však rozhodně neplatí o incidentu, jímž si na svou stranu získal sympatie fanoušků po celém Švýcarsku definitivně. Loni v listopadu jeho tým prohrával na hřišti Grasshoppers 2:3, když Basilej mohla zahrávat rohový kop. Embolo však přišel za rozhodčím a sdělil mu, že se má kopat od brány. "Tohle o Breelovi a jeho charakteru něco napovídá," sdělil klubový i reprezentační spoluhráč Michael Lang.




Hned post brankáře má Švýcarsko obsazený asi úplně nejlépe; a bylo tomu tak i v minulých letech pod vedením Ottmara Hitzfelda. Bývalého reprezentačního kapitána Diega Benaglia suverénně nahradil gólman Borussie Mönchengladbach Yann Sommer, jenž v chytacích kvalitách svého předchůdce asi ještě převyšuje. Záda mu pak kryjí neméně skvělí Marwin Hitz a Roman Bürki. Ten se stal jedničkou dokonce v Dortmundu.

Druhým parádním postem výběru Vladimira Petkoviće je rozhodně pozice krajních obránců — speciálně tedy na pravé straně. Nový kapitán Stephan Lichtsteiner je jasnou stálicí, kterou však hodlá co nevidět nahradit pětadvacetiletý Michael Lang. V předčasné generálce proti Belgii dostal šanci právě on a jednoznačně ukázal, že taktické plány svého šéfa zvládá na jedničku.

Švýcarský tým si totiž velmi zakládá právě na ofenzivní hře zadáků u lajny. Osoby Lichtsteinera s Ricardem Rodríguezem k tomu perfektně nahrávají, tím spíš, kdy se Shaqiri z pravého křídla občas rád octne přímo v centru dění někde mezi kruhem a pokutovým územím (pokud tam v systému se dvěma hroty přímo nehraje). Lang v tomto ohledu oběma borcům zdatně sekunduje, byť se dají spatřovat mezery v jeho hře směrem dozadu.

Tam by se právě dal najít jeden z dvou červíků, kteří mohou fanoušky i trenéra Petkoviće hlodat. Johan Djourou ani Fabian Schär za sebou nemají právě dokonalou sezónu a především prvně jmenovaný stoper nepatří zrovna ke skalám s neochvějnou výkonností. Aspoň, že už nejede Philippe Senderos, jenž proti Belgii vyhořel a byl nahrazen mladičkým Nicem Elvedem.

Víc ale všechny trápí post hrotového útočníka. Alexander Frei si užívá fotbalového důchodu a jeho nástupce se ne a ne objevit. Josip Drmić k tomu měl nejblíž, ale už na jaře se vážně zranil a o Euro přišel. Variantou číslo jedna by mohl být Haris Seferović, který se ale nechal v nedávném přáteláku vyloučit za urážku rozhodčího a od Petkoviće si vysloužil ostrá slova. Bosenský kouč tak může vsadit i na Erena Derdiyoka nebo opěvovaného mladíka Embola.

Poměrně kvalitní je naopak záložní řada, na které by měla hra Švýcarska pevně stát. Překvapivé opomenutí Gökhana Inlera paradoxně střed pole herně příliš neoslabilo. Xhaka, Behrami a Džemaili, to je vskutku více než kvalitní patrička, která je navíc i dobře vyvážená. Džemaili nejspíš bude v tomto systému dostávat nejofenzivnější roli a bude se zapojovat i do presinku středních obránců soupeře. Záda jim bude krýt hlavně Gelson Fernandes.

Kraje hřiště pak kromě stálice Xhedrana Shaqiriho s velkou pravděpodobností zaujme taky ofenzivní univerzál Admir Mehmedi, jenž může v případě nouze zaskočit i na hrotu nebo pod útočníkem. Na šanci mimo jiné čekají rovněž mladíci Denis Zakaria a Shani Tarashaj.