Představení účastníků ME 2016 - Španělsko

Dvojnásobný šampion Evropy, mistr světa z roku 2010, jasný hegemon klubového fotbalu... a přes to všechno až třetí největší favorit nadcházejícího Eura. Dominanci Španělů z posledních let učinilo rázně přítrž brazilské mistrovství, jenže co teď? Šlo o jednorázový výpadek, anebo jsme opravdu svědky španělského ústupu ze slávy? Více nám napoví francouzský šampionát, kde chce kouč Vicente del Bosque završit bezprecedentní zlatý hattrick.

Kdekdo po španělském fiasku zpřed dvou let očekával alespoň přirozenou přestavbu kádru vstříc nastupující generaci. Del Bosque však podle všeho není tím pravým, kdo by si na podobnou (r)evoluci troufal, a došel nanejvýše do půli cesty. Znovu se tak dočkáme starých známých tváří a zavedené základní sestavy, přičemž nominaci sice doplňuje několik turnajových nováčků, jenže i ti jsou svým způsobem neobvyklí.

Zatímco jiné země naříkaly nad každou ztrátou jednotlivce, Španělé mohli adepty na nominaci přehrabovat vidlemi. Reprezentační pozvánka nakonec minula takové hráče jako Javi Martínez, Juan Bernat, Nacho Monreal, Gabi, Saúl Ňíguez, Santi Cazorla, Isco, Vitolo, Fernando Torres, Paco Alcácer či Diego Costa. Stejný osud málem potkal i Héctora Bellerína, jenž se nakonec dostal do konečné třiadvacítky jen kvůli zranění Daniho Carvajala. S nadsázkou lze říci, že Španělé by mohli složit rovnou dva výběry a kvalitativní rozdíl byste mezi nimi ani nerozeznali...


Je až s podivem, jak dlouho Španělé čekali na jakýkoli větší úspěch na poli světového reprezentačního fotbalu. Jakkoli kluby jako Barcelona či Real Madrid pravidelně ovládaly (a dodnes ovládají) evropská kolbiště, dohromady to v národních barvách nikdy pořádně nefungovalo... Tedy až donedávna.

Vezměme však historii španělské kopané hezky popořádku. Její fotbalová federace vznikla v roce 1913, přičemž o sedm let později se národní celek představil na OH 1920 v Antverpách a hned byl stříbrný. Nebyl to dokonce jediný úspěch této doby. Rok po vzniku ligové soutěže (1928) se Španělsko stalo vůbec prvním týmem, který dokázal porazit celek z Britských ostrovů. Anglie tehdy v Madridu prohrála dramaticky 3:4! Vše se rozvíjelo tak slibně. První start na MS 1934 pak začal výhrou nad Brazílií a skončil prohrou s Itálií.

Pak přišel na řadu rozvoj klubového fotbalu, kde role hlavních hvězd plnili především hráči ze zahraničí. V době velké slávy Realu Madrid a jeho pětileté hegemonie v úvodních ročnících Poháru Mistrů šířili opojení Bílým baletem hlavně Argentinec Alfredo di Stefano či maďarský kouzelník Ferenc Puskás. Po neúspěchu na MS 1962 netrvalo dlouho a padlo rozhodnutí zákazu startů cizinců v domácí lize. Ovoce to přineslo až nečekaně rychle. Hned v roce 1964 totiž Španělé slavně ovládli domácí mistrovství Evropy díky finálové výhře 2:1 nad Sovětským svazem, které přihlíželo 120 tisíc diváků.

Osmnáct let nato se hrálo opět ve Španělsku, tentokráte mistrovství světa. Postup ze skupiny byl očekávaný, ovšem pořádně vydřený. Remízu s Hondurasem a prohru se Severním Irskem zachránil až triumf nad Jugoslávií. Jenže dál to už stejně nešlo: ve druhé fázi skončila La Furia Roja poslední. O čtyři roky později skončila španělská ekipa ve čtvrtfinále, na penalty ji zastavila Belgie. MS 1994 — smolné vyřazení od Italů, 1998 — vypadnutí hned v základní skupině na příštím Euru. Celou černou dvacetiletku pak podtrhlo neúspěšné čtvrtfinále 2002 s domácí Jižní Koreou, jakkoli se tehdy Španělé mohli cítit právem rozhořčení.

Když Španělé vyhořeli i na portugalském Euru a světový šampionát v Německu jim přinesl pouze osmifinálovou účast, zdálo se, že šňůra neúspěchů se bude táhnout snad věčně. O to silnější byl šok, když Španělé ovládli v roce 2008 mistrovství Evropy. A jakmile si reprezentanti větší části Pyrenejského ostrova přičichli k úspěchu, nic je nedokázalo zastavit ani na dalších velkých fotbalových podnicích. Na MS v Jižní Africe sice herně neoslnili a prohráli hned svůj první zápas ve skupině, ovšem jednou výhrou 1:0 za druhou se nakonec svědomitě prokousali až do historického finále s Nizozemskem. Na vítězný gól Andrése Iniesty v prodloužení se už nikdy nezapomene, Španělsko se poprvé stalo mistrem světa!

Aby toho nebylo málo, ovládli úřadující světoví i evropští šampioni také následné EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině. O brazilském fiasku již padlo vše podstatné výše, a tak přejděme k současnosti. Ve Francii čeká Španěly nový úkol: být první zemí Evropy, která dokáže triumfovat na kontinentálním šampionátu potřetí za sebou.





Kvalifikaci s osmi výhrami za sebou a suverénní opanování 'slovenské' skupiny C nelze v konečném součtu hodnotit jinak než pozitivně, jenže ona to od Del Bosqueho družiny žádná hitparáda nebyla. Ohromnou pochvalu si zaslouží pouze španělská defenziva, která po úvodních dvou kolech již ani jednou neinkasovala, a tak Španělům hned ve čtyřech případech stačila k zisku tří bodů jediná vstřelená branka. Je tak docela symbolické, že z třiadvaceti vstřelených branek se téměř o celou polovinu (11) postarali hráči, kteří se nakonec do Francie nepodívají, včetně nejlepšího kvalifikačního střelce Paca Alcácera.

I letošní příprava proti Itálii s Rumunskem přinesla neuspokojivé remízy chudé na góly a čím dál větší obavy před blížícím se mistrovstvím. Až květnové triumfy nad Bosnou a Hercegovinou (3:1) spolu s Jižní Koreou (6:1) vlily příznivcům španělského fotbalu trochu krve do žil a lze očekávat, že na tom již nic nezmění ani úterní generálka na Euro proti Gruzii.


Nikdy není jednoduché navázat na úspěch svého předchůdce, ovšem Vicente del Bosque se tomuto tlaku s trochou nadsázky přímo vysmál do tváře. Poté, co v roce 2008 převzal po Luisi Aragonésovi čerstvé mistry Evropy, totiž dosáhl na úspěch ještě nesrovnatelně vyšší — dovedl Španělsko k titulu světovému, prvnímu v národní historii. A jako by to stále nestačilo, Španělé pak pod vedením kníratého kouče zvládli obhájit i evropský trůn...

Pětašedesátiletý Del Bosque, jenž se od února 2011 může pyšnit titulem Markýze za své mimořádné zásluhy v oblasti sportu, byl svého času defenzivním záložníkem. Podporuje tak teorii, že nejlepší trenérské talenty se ve fotbale projevují právě z této pozice. Jako hráč spojil své služby takřka výhradně s Realem Madrid. Vyjma tří ročních hostování strávil rodák ze Salamancy u Merengues celou svou čtrnáctiletou kariéru. Dohromady tak v Realu vyhrál pět ligových titulů, čtyři domácí poháry a osmnáctkrát nakoukl i do reprezentace.

I poté, co přešel z hráčské lavice na tu trenérskou, pokračoval Del Bosque v zázemí Bílého baletu. Své první krůčky si odbyl v Castille, tedy B-týmu Realu, a v roce 1994 poprvé alespoň nakrátko stanul i na postu trenéra prvního týmu, když zaskakoval za vyhozeného kouče Flora. O pět let později již dostal práci v Realu na plný úvazek a vedení klubového giganta svého rozhodnutí nemohlo litovat. Hned v první sezoně vyhrál del Bosqueho tým Ligu mistrů, následně přidal dva ligové tituly, znovu prestižní milionářskou soutěž, španělský i evropský Superpohár a vše završil ještě ziskem poháru Interkontinentálního. Stačily mu k tomu čtyři roky.

Po kratičkém výstřelku na lavičce istanbulského Besiktase se pak pětašedesátiletý kouč s knírkem, který si udržoval ještě coby hráč, dostal ke kormidlu španělské reprezentace. Svého poslání se zhostil mistrně a všichni příznivci La Furia Roja mohou s napětím očekávat, zda už nyní legendární úspěchy dokáže ještě vyšperkovat. Všeobecně se očekává, že se Del Bosque s národním výběrem po letošním šampionátu definitivně rozloučí — ať už na vrcholu, nebo neslavně.




Tuto legendu Barcelony a vůbec celého španělského fotbalu netřeba sáhodlouze představovat: Iniesta je zkrátka jen jeden. Přejděme tak raději rovnou k rekapitulaci jeho bohaté kariéry, neboť — aniž bychom chtěli malovat čerta na zeď — je klidně možné, že tohoto dvaatřicetiletého míčového kouzelníka uvidíme letos na velkém turnaji naposledy.

Když měl Pep Guardiola ještě jako hráč Barcelony šanci vidět vůbec poprvé mladého Andrése Iniestu, jen udiveně prohlásil: "Ten kluk čte hru líp než já." Od té doby již sice uplynulo bezmála patnáct let, avšak u štíhlého středopolaře se za tu dobu vůbec nic nezměnilo a stejně tak zůstalo u Guardiolova názoru. Úspěšný kouč Barcelony či mnichovského Bayernu s odstupem přiznal, že právě Iniesta byl svým přístupem, chováním a schopnostmi jeho nejoblíbenějším hráčem ze všech členů katalánského velkoklubu.

Kdybychom chtěli Iniestu charakterizovat některým konkrétním momentem, jistě každému vytane na mysl jeho slavný gól ve finále mistrovství světa, jímž v 116. minutě zařídil Španělsku vůbec první světové zlato. Tento už tak nezapomenutelný milník Iniesta ještě umocnil následnou oslavou, v níž vzdal hold svému blízkému příteli a kapitánu barcelonského Espanyolu, Danimu Jarquemu, jenž rok předtím zemřel na náhlou zástavu srdce. "Dani Jarque: Siempre con Nosotros" (v překladu navždy s námi), tak zněl Iniestův bezprostřední vzkaz stamilionům diváků po celém světě, kteří sledovali finále v Jižní Africe.

Už tak populární hráč se přes noc proměnil v nefalšovanou modlu. Dokonce i fanoušci úhlavních rivalů Espanyolu či Realu Madrid jej mají rádi a dovedou jej ocenit potleskem, kdykoli se objeví na jejich stadionu. Iniesta se stal tím, kdo spojil nesourodé Španělsko a alespoň jej nakrátko přiblížil k čemusi, co bylo podobné národní identitě. A to na sebe ani nemusel nijak upozorňovat. Pomozme si do třetice postřehem Pepa Guardioly: "Nebarví si vlasy, nenosí náušnice, nemá tetování." Iniesta je jednoduše tak všední, až je vlastně nevšední.

Pak přišlo na řadu mistrovství v Polsku a na Ukrajině. Evropští i světoví šampioni již nebyli tak přímočaří jako na předchozích dvou turnajích a jejich hra nekonečných přihrávek bez řádného zakončení ubíjela leckterého fanouška. La Roja začínala být na Iniestově kreativitě rozložit zataženou obranu soupeře takřka závislá a nutno dodat, že Don Andrés opět nezklamal. Španělé sbírali jedno vítězství za druhým, slavně obhájili titul svým vůbec nejlepším výkonem turnaje ve finálovém zápase s Italy a Iniesta obdržel po právu ocenění nejlepšího hráče šampionátu.

Právě šampionát z roku 2012 přinesl dvě ikonické fotografie, jež Iniestův herní styl dokonale vystihují. Nejprve jej čočky fotoaparátů zachytily v obklopení italské defenzivy, pak se totéž opakovalo i v případě Chorvatska. Zatímco barcelonský styl zvaný "tiki-taka" spočívá předně v rychlých narážečkách na jeden dotyk, Iniesta balon pravidelně přidrží, naláká na sebe pozornost hráčů soupeře a přihrávku pošle až v ten nejlepší možný moment. "Když má míč Andrés, jako by se všechno okolo zastavilo. Jako by kamera přešla do režimu zpomaleného záběru," poznamenal jednou trefně útočník Fernando Torres.

Pomalu, ale jistě se dostáváme k současnosti. Na začátku letošní sezony si Don Andrés vysloužil od svých klubových kolegů kapitánskou pásku a dovedl Barcelonu k obhajobě domácí soutěže i ligového poháru. S neuvěřitelným počtem třiceti trofejí na kontě se tak stal vůbec nejúspěšnějším Španělem v historii.

Když Barcelona rozdrtila Real Madrid na jeho vlastním stadionu 4:0, označil kouč Luis Enrique svého kapitána za 'světové dědictví'. Arda Turan či Aaron Ramsey právě Iniestu označili za svůj idol. "Bývám kritizovaný za to, že dávám málo gólů, ale vždycky v reakci na to jako příklad uvedu Iniestu. Když vidíte, co na hřišti předvádí, tak vám musí dojít, že to prostě není jenom o gólech," vysvětluje turecký kapitán. "Vždycky jsem se cítil provinile, když jsem proti němu nastoupil a fauloval jej. Možná právě proto mě nakonec Barcelona koupila..."

Mimochodem, Don Andrés je jediným hráčem v historii, jenž obdržel ocenění muže zápasu ve finále mistrovství světa, Evropy i Ligy mistrů. Přesto si před několika týdny bývalý fotbalista a nyní komentátor Jamie Carragher posteskl, že i jako jeden z nejlepších hráčů na světě je Iniesta tak trochu podceňovaný. Důvodů je k tomu hned několik: v konkurenci Lionela Messiho a Cristiana Ronalda útlý středopolař nikdy nezískal Zlatý míč a navíc byl po drtivou většinu své kariéry úzce spojován ve dvojici s další barcelonskou legendou Xavim.

Svůj poslední zápas letošní klubové sezony odehrál Iniesta ve finále Copa del Rey proti Seville. Šlo o jeho jubilejní sedmistý start za klub a reprezentaci dohromady, v němž Barcelona nakonec triumfovala po tvrdém boji až v prodloužení, přestože se musela více než polovinu zápasu potýkat s početní nevýhodou. Můžete hádat třikrát, kdo byl vyhlášen mužem zápasu... "Je v životní formě," poznamenává Del Bosque a nelze s ním nesouhlasit. Jestli Španělé na Euru znovu uspějí, Andrés Iniesta na tom bude mít dozajista ohromný podíl.




Je nanejvýš nezvyklé, aby hráčem na prahu slávy byl pětatřicetiletý harcovník, jenže Aritz Aduriz je zkrátka nezvyklý hráč s nezvykle vystupňovanou kariérou. Zatímco jiní hráli odmalička jen fotbal, mladý Aritz surfoval, jezdil na snowboardu, lezl po horách a lyžoval tak dobře, že v devíti letech skončil na španělském běžkařském mistrovství na druhém místě. Přesto i nadále tíhl k honbě za kulatým nesmyslem, a to k nevoli vlastních rodičů. "Jsem tvrdohlavý," připouští střelec baskického Athleticu.

Přesto je od pouhé tvrdohlavosti pořád velký kus cesty k tomu, aby se útočník, jenž Španělsko reprezentoval pouhých patnáct minut v roce 2010 proti Litvě, stal letos miláčkem celé země, která jej jednohlasně tlačila do nominace na šampionát tak dlouho, až i takový konzervativec jako Vicente del Bosque povolil. "Nevybíráme si hráče podle toho, kdo je zrovna u lidí populární, jenže když všichni křičí 'Aduriz, Aduriz, Aduriz', máme rozhodně o čem přemýšlet a nebudeme předstírat, že jsme chytřejší než všichni ostatní," prohlásil dlouholetý kouč španělské reprezentace.

Adurizova nezdolnost může vysvětlovat také to, že jej Athletic dvakrát propustil ze svých služeb, protože jej nepovažoval za dostatečně dobrého, a přesto se Aduriz stal jeho nejdůležitějším hráčem, který si letos mohl užívat pravidelné ovace vestoje a špičkových třicet šest gólů na kontě. Celkem španělský forvard v letošní sezoně nastoupil do třiapadesáti utkání, během nichž strávil na trávníku více než 4300 minut. To vše ve věku pětatřiceti let.

Jako by Aritz Aduriz nestárnul, ale mládnul: s každou sezonou se totiž paradoxně zlepšuje. "Věk je jenom číslo," prohlásil sám s úsměvem a je živoucím příkladem pravdivosti tohoto známého bonmotu.

Když v létě 2012 přišel do Bilbaa ke své třetí štaci, měl za sebou z předešlé sezony ve Valencii nastřádáno sedm ligových branek. O rok předtím jich bylo deset, během působení v Mallorce dvanáct a jedenáct a ještě dříve si právě v Athleticu připsal devět, šest a znovu pouze šest zásahů. Přicházel jako jednatřicetiletý mazák, zdánlivě za zenitem, pouhé doplnění kádru. Co však následovalo, muselo vyrazit dech i těm největším optimistům. Adurizovy každoroční gólové statistiky od té chvíle činí 14, 16, 18 a letos 20 ligových tref. Jak vtipně poznamenal novinář Guardianu Sid Lowe, Aritz Aduriz je fotbalový Benjamin Button.

"Něco takového jsem ještě neviděl, nikdy v životě," hledá slova trenér Athleticu Ernesto Valverde. "Normálně byste si řekli: 'Má pětatřicet, musí už jít s výkony dolů', jenže pak se na něj podíváte a nechcete, aby letošní sezona končila. Je neuvěřitelný. U hráče v poli jsem něco takového nikdy neviděl, už mi u něj dochází zásoba přídavných jmen."

Z Adurize se stal fenomén. Del Bosque jej označil za "jedinečný úkaz, unikát", Roberto Soldado zase odbyl dotaz na vlastní šance dostat se do reprezentace slovy: "Říct něco takového by byl nedostatek respektu vůči Adurizovi." Iker Muniain o svém klubovém spoluhráči pobaveně pronesl, že "snad musí brát nějaký kouzelný lektvar."

Celé toho dobrodružství se přitom nerodilo lehce. Když mladý Aritz přemluvil rodiče, dostal se přes lokální celky jako Antiguoko s Aurrerá de Vitoria až do mládežnického výběru Athleticu, kde započal jeho vztah s baskickým velkoklubem. Ne vždy to byl vztah jednoduchý, neboť hned dvakrát musel Aduriz jeho řady nedobrovolně opustit. Pokaždé se však vrátil a do třetice všeho dobrého již nejspíše v klubu svého srdce celou kariéru i završí.

"Lidé tvrdí, že schopnost střílet góly máte vrozenou, ale to není tak jisté," věří Aduriz. "Ve fotbale se stejně jako v životě dle mého neustále učíte něčemu novému. Vždycky jsem se vyvíjel o něco později." Poslední léta mu dávají jasně za pravdu, Aduriz je stále fyzicky silný a rychlý, možná ještě víc než dříve. A hlavně si pořád vychutnává fotbal plnými doušky. "Nemám žádné tajemství. Každé ráno trénuju s radostí. S fotbalem skončím teprve tehdy, až mě přestane bavit."

Pětatřicetiletý forvard je také všeobecně známý tím, jak ohromnou hrozbu představuje ze vzduchu. Pokud jej však vnímáte ve svých představách jako čahouna, připravte se na šok: Aritz Aduriz totiž neměří ani 180 cm. Přesto jej například Xavi již dříve označil za nejlepšího hlavičkáře, jakého kdy viděl. "Gravitace pro mě platí stejně jako pro všechny ostatní," odmítá Aduriz přízvisko létajícího supermana, ovšem jeho načasování výskoku a technika zakončení je jednoduše prvotřídní. Takřka třetinu všech svých gólů v kariéře skóroval Aduriz právě hlavou.

Přičtěte si ke všemu výše zmíněnému Adurizovu letošní bilanci deseti asistencí a je rázem jasné, proč jej Del Bosque považuje dle vlastních slov za "prototyp, jak by měl útočník vypadat". Stále sice zůstává otázkou, zda pod ním bude nyní již živoucí legenda Athleticu nastupovat v základní sestavě, ovšem kníratý kouč by byl sám proti sobě, kdyby Adurizovi nedal šanci — vždyť je zase o něco starší...




Uchopit španělský systém není tak jednoduché, jak se může zdát. Vicente del Bosque povětšinou praktikuje hybridní rozestavení mezi 4-2-3-1 a 4-3-3, typicky s důrazem na držení míče a prolínání pozic na hřišti.

Ve hvězdách je také složení základní sestavy, s níž se nejspíš během zápasů základních skupin bude přinejmenším na několika místech hýbat. Situace v brance je nadále otevřená, přestože má celý fotbalový svět jasno, že David de Gea již Ikera Casillase kvalitativně předčí. Tedy s výjimkou del Bosqueho, jenž možná i tentokrát vsadí na zkušenost gólmana Porta a jednička Manchesteru United znovu ostrouhá...

Jedinou naprostou stálicí Španělska je obranná linie. Potíž však může představovat situace, kdy ze hry vypadne jeden z dua Ramos-Piqué, neboť jejich jedinou možnou náhradou je Marc Bartra, v Barceloně až pátá nejzazší volba na stopera. V záloze mají místo jisté volně se pohybující Iniesta s defenzivním oporou Busquetsem, přičemž u zbylých pozic jen těžko odhadovat, zda v del Bosqueho hlavě zvítězí sázka na prověřené tváře (Silva, Fàbregas, Pedro), anebo aktuální forma (Koke, Thiago Alcantara, Nolito). Na hrotu pak naskočí buď mladík Álvaro Morata, nebo "mladík" Aritz Aduriz.