Představení účastníků ME 2016 - Rumunsko

Jedním z těch překvapivějších účastníků Eura 2016, kteří se nemuseli piplat s baráží, je bezesporu Rumunsko. To přitom jako jeden z pouhých čtyř týmů zůstalo po celou dobu neporaženo, a tak určitě Tricolorii i přes téměř úplnou absenci známých jmen neradno podceňovat...

Pravda, rumunská skupina F byla z těch lehčích a v podstatě jako jediná se obešla bez účasti tradiční těžké váhy, i přesto je však úspěch svěřenců ostříleného Anghela Iordănescua pozoruhodný. Ve snaze dostat se na předešlé Euro ostatně ještě s Mutuem a Maricou vyhořeli a uhráli všehovšudy tři výhry.

Rumunský návrat na velká fotbalová prkna je o to úctyhodnější, že se zrodil ve chvíli, kdy domácí scéna jen sotva vzkvétá. Řada významných činovníků je zapletená v husté korupční síti a někteří majitelé jako Gigi Becali mají i mimofotbalové problémy — vlastník Steauy byl v květnu 2013 dokonce pro ilegální obchod s pozemky na necelé dva roky uvězněn.

I tradiční klub jako celek si nedávno užil své: v prosinci 2014 Steaua Bukurešť v podstatě načas zanikla, kvůli handrkování s armádou neměla chvíli nárok na vlastní název ani klubový znak, i přesto ale zkompletovala čistý hattrick mistrovských titulů. Teprve letos její nadvládu utnula Astra Giurgiu se svými prvními vavříny v dějinách.

Jedním z mála ostrůvků stability a prosperity v rumunském chaosu se v tuto chvíli jeví být Viitorul Constanta, pro který roku 2009 legendární Gheorghe Hagi zakládal jedinečnou mládežnickou akademii. V loňské sezoně Viitorul hlavně díky diskvalifikaci trojice týmů z evropských pohárů až do posledního kola usiloval o účast v Evropské lize a stejně jako letos mu taková příležitost těsně unikla.

Po čerstvém Hagiho odchodu z klubu je však bohužel ve hvězdách i budoucnost tohoto perspektivního týmu, který v první řadě dotuje rumunské mládežnické výběry a v květnu 2014 se zasloužil o nejmladšího debutanta v historii seniorského národního týmu, 16letého Cristiana Maneu. Na Euru Viitorul nebude reprezentovat vůbec nikdo, ani slibný křídelník Florin Tănase...


Účastníci tří prvních edicí mistrovství světa si své stálé místo na slunci hledali poměrně dlouho a našli ho pouze v devadesátých letech, kdy chyběli na jediném velkém mezinárodním srazu, konkrétně na Euru 1992 ve Švédsku.

Ve 30. letech byli Rumuni na světových kolbištích senzačně konstantní silou — čistý hattrick účastí na MS před válkou dále poskládaly už akorát výběry Brazílie, Francie a Belgie. Toho času nicméně Rumuni ještě vyznávali modrožlutou barevnou kombinaci a roku 1938 se vytasili i s netradičně černými štulpnami — což mimo jiné neomylně značí, že jde o minulost dávnou, pradávnou.

Po válce se už Rumuni o slovo hlásili spíše sporadicky, když se za dlouhé, více než dvacetileté vlády komunistického diktátora Ceaușescua uvedli akorát na dvou šampionátech. I tam nicméně rumunská družina vykázala potenciál zaskočit favority: obhájci z Anglie s nimi málem ztratili na mistrovství světa v Mexiku (1970) a toho času začínající kouč Mircea Lucescu potom s Rumuny na úvod Eura 1984 uhrál solidní remízu s pozdějšími finalisty ze Španělska.

Komunistický režim neměl na rumunskou kopanou jen špatný vliv. Hlavně díky jeho holistickému přístupu se Tricolorii vypracovali v toho pravého černého koně světové scény. "Postarali se úplně o vše, přišli jsme do Bukurešti, a žili spolu tři nebo čtyři roky. Odtud vzešel ten skvělý tým 90. let," přibližuje pro časopis Blizzard Gheorghe Hagi.

A skvělý, soudržný kolektiv to vskutku byl. Na všech třech světových šampionátech po pádu železné opony totiž Rumunsko dokázalo postoupit ze základní skupiny a všem divákům vytřelo zrak především roku 1994, když 'karpatský Maradona' Hagi skrze tři góly a čtyři asistence Drákulovy potomky senzačně dotlačil až do čtvrtfinále a sám si vysloužil nominaci do oficiálního all-stars týmu turnaje. Co Rumunům napříč dekádou moc nevonělo, to byly akorát penalty — ty se jim staly osudnými roku 1990 a právě i ve Spojených státech.

Hagiho výjimečná generace, která se mohla opřít o nespočet dalších kvalitních hráčů — namátkou jiné ofenzivní eso Munteanua, neústupné záložníky Lupescua a Popescua či obránce Petrescua —, se definitivně rozloučila čtvrtfinálovou účastí na Euru 2000 a od té doby Rumunsko spíše tápe. Již tenkrát reprezentující zadáci Chivu s Controu svůj defenzivní talent mohli prodat jenom před osmi lety, kdy bylo Rumunsko nalosováno do skupiny smrti s Francií, Itálií a Nizozemskem.

Tehdy se Tricolorii senzačně umístili nad Francií, s níž v otevíracím duelu skupiny hráli bez branek. Zvládnou podobný kousek zopakovat i přímo na půdě Galského kohouta?





Anglie, Itálie, Rakousko a... Rumunsko. Tricolorii jsou suverénně nejpřekvapivějším neporaženým subjektem kvalifikace na nadcházející Euro a vděčit za to mohou především pevné defenzívě. Constantinovi Budescuovi možná stačily jen dvě branky a 163 minut herního prostoru na to, aby se stal sdíleným nejlepším střelcem týmu, ale to zkrátka při vzorné práci stoperů Chiricheșe a Grigoreho, veterána Raţa či brankáře Tătărușanua nevadilo tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Rumuni jsou přitom jedním z těch mančaftů, které si v průběhu kvalifikace musely zvykat na nové vedení. Po solidním rozjezdu a pouhých třech zápasech totiž na svou funkci rezignoval Victor Pițurcă, čímž přinutil veterána Anghela Iordănescua k přehodnocení situace a odvolání vlastního konce kariéry. Trenérův návrat na scénu po dlouhých osmi letech potom asi nemohl být triumfálnější. Po jeho nástupu ke kormidlu v říjnu 2014 rumunská skvadra inkasovala až v sedmém (!) oficiálním utkání a celkem se jí takové "neštěstí" přihodilo jen ve dvou z 11 zápasů.

V samotném kvalifikačním cyklu Rumunsko kapitulovalo pouze dvakrát a čisté konto udrželo například v obou duelech s Řeckem a vítězem skupiny Severním Irskem. Ve venkovním prostředí Tricolorii neinkasovali vůbec. Ani jednou. Tohle přitom nebyl první případ, kdy se Rumuni na velký turnaj kvalifikovali nepokořeni, nicméně v případě světového šampionátu 1998 šlo o hitparádu docela jinačího ražení: 37 vstřelených branek vypadá ve srovnání s aktuálními 11 vyloženě nepatřičně.

(Po přípravném utkání s Ukrajinou je nutno k vyhlídce pevné defenzívy přistupovat raději opatrně; Rumuni vzadu i se stálou stoperskou dvojicí, jejíž oba členové se dopustili donebevolajících chyb v rozehrávce, občas působili vysloveně komicky a inkasovali rovnou čtyřikrát.)


Fanoušek světové kopané bude zřejmě spíše znát jméno Mircea Lucescu, které po více než dekádu stálo za skvostnými úspěchy Šachtaru Doněck, avšak ve své vlastní domovině je tím největším formátem mezi trenéry právě Anghel Iordănescu, fanoušky zvolený rumunským koučem 20. století.

Pro Iordănescua jde v čerstvých 66 letech docela určitě o rozlučku s velkou mezinárodní scénou, a že za sebou tedy zanechává pořádný odkaz! Byl to přece právě on, kdo se s Rumuny v 90. letech podíval na tři po sobě jdoucí šampionáty, a ačkoliv nulabodové Euro 1996 si za rámeček rozhodně nedá, obě mistrovství světa se už za úspěch považovat dají. Zatímco Mircea Lucescu s náladovým a "líným" Gheorghem Hagim válčil v italské Brescii, Iordănescu ze svého největšího talentu zvládal dolovat maximum.

Na mistrovství světa 1994 se Rumuni bez svého nejlepšího útočníka Raducioiuho, ale zato se dvěma neukotvenými ofenzivními záložníky Hagim a Dumitrescuem v osmifinále úžasně vytáhli na Argentince, a třebaže sám favorit postrádal řadu opor v čele s Maradonou, pro skromnou podkarpatskou krajinu jde stále o největší úspěch v dějinách.

Iordănescu po utkání přesto odmítal jakékoliv zásluhy a místo toho v dlaních vděčně svíral malý křížek, který mu kdysi daroval stařičký kněz. Možná i pro svou silnou víru to kouč se svými svěřenci tak umí a ke každému prý přistupuje způsobem, jaký dotyčnému nejlépe vyhovuje. Ne nadarmo proto slaví úspěch i s výrazně méně talentovanou partou, než jakou měl k dispozici v 90. letech. Iordănescu je zodpovědný za jediné dva nedávné kalendářní roky bez porážky, oba se však diametrálně liší: zatímco roku 1997 Rumuni šestkrát vyhráli a dvakrát remizovali s celkovým skóre 27:5, o osmnáct let později měli průměr jediné vstřelené branky na zápas při bilanci pouhých dvou výher a pěti remíz.

Bukurešťský rodák se tedy možná v branži pohybuje už přesně 30 let, žádného typického dinosaura svého řemesla ovšem nezosobňuje. Rumunská fanouškovská obec mu sice vyčítá přílišnou opatrnost a minimální chuť fotbalem bavit, ale pragmatismus je v tomto případě zkrátka na místě. A pokud už jsou nutně potřeba moderní prvky, zakročit může trojice mladých asistentů-čtyřicátníků; bývalý prvoligový obránce Daniel Isăilă, někdejší záložník Ionuț Badea a především střelec z MS 1998 i následného Eura Viorel Moldovan, který po Euru přebírá otěže druholigového francouzského Auxerre.




Role tahouna týmu je v případě Vlada Chiricheșe notně specifická, protože na klubové úrovni ho druhořadý stoper Neapole v žádném případě nepředstavuje. Šestadvacetiletý zadák se na stíhání Juventusu v podstatě nepodílel, na jaře si odbyl jen čtyři ligové starty a do Francie tudíž pocestuje krajně nerozehraný. To by na druhou stranu nemuselo vadit; i s minimálním vytížením ostatně Chiricheș v březnu pomáhal udržet nulu proti — pravda, experimentujícímu — Španělsku.

Chiricheș je jistou enigmou i v dlouhodobějším kontextu. Když Steaue v sezoně 2012/13 vynikajícími výkony dopomohl po sedmi letech zpátky na rumunský trůn, nebál se za něho Tottenham vysázet na stůl sedm až 8,5 milionů liber. Na severu Londýna však zůstalo akorát u slibných záblesků; bylo sice evidentní, že je Chiricheș velice schopný na balonu a poměrně efektivní při tvorbě obranných zákroků, ovšem mimoto se vyznačoval hlavně častým tápáním při vysokém tempu Premier League a neustálými výpadky koncentrace (duchem mimo se často zdá i v neapolském dresu). Zřejmě nejsilnější vzpomínka na Rumunovo ostrovní počínání je nakonec výmluvně spojena s Hazardovým řáděním na Stamford Bridge z prosince 2014, kdy si Belgičan z pravého beka (!) udělal při výhře 3:0 trhací kalendář.

Dnes už tedy víme, že Chiricheș patrně nemá budoucnost coby pravý bek, a nejspíš nikdy nebude dostatečně pohotový a rychlý na adekvátní krytí svého kolegy na stoperu, avšak jeho vizitka v rumunské reprezentaci je zkrátka fenomenální. A jestliže tedy Rumuni mají ve Francii něco uhrát, bude to právě on spolu s dalším legionářem z Itálie, brankářem Tătărușanuem, kdo se musí vytasit s top výkony. A že Rumuni o podnikavých stoperech-hrdinech vědí své...




Práce s mládeží je v Rumunsku obecně na žalostné úrovni. Domácí federace sice napříč zemí vytvořila pár center pro rozvoj talentu, zároveň však neprovozuje žádné celostátní turnaje a plno nadějí se tak po dosažení dospělosti raději vydává na jinou dráhu. Steaua Bukurešť dokonce před pár lety svou akademii kompletně rozpustila, neboť kontroverzní majitel Gigi Becali jednoduše neviděl její smysl, a rovněž ona se tak v současné době orientuje spíše na lov starších hráčů ze západní Evropy, kteří se v létě zrovna ocitnou bez kontraktu.

I v takto nepřejícném prostředí se však v nedávné době zvládl jeden mladík parádně prosadit. Nicușor Stanciu je v čerstvých 23 letech už třetím rokem relativně neohroženou 'desítkou' rumunského vicemistra a nově dokonce poutá zájem milánského AC či Zenitu. Tak se přitom děje zcela po zásluze; zrovna v tomto ročníku totiž bývalá opora Vasluie učinila výrazný krok vpřed a ve všech soutěžích se vyšvihla hned se 14 brankami a jedenácti asistencemi. Právě její senzační forma v závěrečné fázi ročníku katapultovala Steauu z páté příčky na druhou.

Pozice tvořivého záložníka se v armádním celku těší silné tradici a od poloviny 90. let ji úspěšně vykonávali Damian Militaru (čtyři tituly), Eugen Trică (jeden titul) a naposledy i účastník Eura 2008 Nicolae Dică (dva tituly), žádný z výše jmenovaných se však nikdy nebyl schopen vypracovat v tahouna národního týmu.

To Nicușor Stanciu má přinejmenším dobře nakročeno. V kvalifikaci ještě sice neúčinkoval, ovšem březnové přátelské duely patřily jen a jen jemu. Hned při svém debutu sestřelil Litvu a posléze byl při bezbrankové remíze jmenován hráčem zápasu se Španělskem. Jediný gól Rumunů pak při obecně mizerném výkonu vsítil i v přípravě na Euro s DR Kongo a prosadil se rovněž vzápětí proti Ukrajině. Pokud tedy někdo může vlastnit recept na oživení poněkud mdlé ofenzívy Rumunů, je to zřejmě právě Stanciu — nový majitel symbolického čísla 10.




V rumunské nominaci figurují jen tři pamětníci Eura 2008 a hned dva z nich budou pro Iordanescua brousit kraje obrany — bývalý bek Porta Cristian Săpunaru toho má při svém věku (32 let) v reprezentaci odkopáno překvapivě málo a dá se považovat za slabinu. To čerstvě 35letý Razvan Raț by jí obyčejně nebyl, od listopadu až donedávna ovšem laboroval s vážně poraněným ramenem a už se proto nedá považovat za stálici španělské La Ligy. I tak na něho budou Rumuni jakožto na kapitána velmi spoléhat.

To samé platí i pro stopery Grigoreho a Chiricheșe, Rațovy zástupce na kapitánském můstku, kteří v kvalifikaci pospolu odehráli všech 10 zápasů (!) a jejich případné zranění proto vytrhává ze spánku kdejakého rumunského fanouška. V záloze jsou případně připraveni Găman s Moțim, které třeba rumunský novinář Emanuel Roşu za žádné slabší alternativy v porovnání s Grigorem nepovažuje.

Rumuni v podstatě vždy sázeli především na neprostupný defenzivní val a jejich přístup nyní nebude o moc odlišný. Na Euru 2000 se Rumuni vytasili s neortodoxním rozestavením 1-4-3-2, kdy načas oživili roli libera a vedle legendárního Hagiho (s absolutní volností) sázeli na dva neústupné defenzivní záložníky. Poslední jmenovaný prvek bude zachován i s ohledem na toto Euro: třicátníci Pintilii s Hobanem se příliš dopředu tlačit nebudou a budou se soustředit hlavně na tvrzení muziky.

Na post ofenzivního středového záložníka se tlačí hned několik borců, a to i při absenci předešlých nositelů posvátného čísla 10, Alexe Maxima a Cristiana Tănaseho. Už 36letý Lucian Sânmărtean sice sem tam dovede působit jako pravý génius, ale čas zkrátka nezastavíš a pohodlný přesun na Blízký východ v tomto směru ničemu nepomáhá. Aktuálně se tedy jako favorit jeví v kvalifikaci nevyužitý Nicușor Stanciu, kterému nahrává i vyhlídka spolupráce s klubovým kolegou na pravém křídle, Adrianem Popou. Nalevo by měl mít své místo jisté Bogdan Stancu, ale také v jeho případě je přípustná hra více ze středu a šance pro stálici kvalifikační jízdy a dalšího tureckého legionáře Gabriela Torjeho.

Pozice hrotového útočníka je dlouhodobě Achillovou patou rumunského výběru, což lze tím spíš tvrdit po zranění Cipriana Marici a jeho následném výpadku z formy, který ho nakonec stál i místo v širší nominaci. Jeho absenci se teď nikdo nediví, což platí i v případě ikonického Adriana Mutua, který se sice původně do Rumunska vracel s plánem zabojovat o místo ve Francii, pak ovšem dle žurnalisty Roşua těžce nestíhal, hrál tak na 15 % svých dřívějších možností a v závěrečné fázi sezony se už soustředil hlavně na trénování.

Nejzkušenějším kandidátem je teď Claudiu Keserü (v repre neproduktivní, jinak celkem spolehlivý střelec v dresu bulharského Ludogorce), jenž by ale klidně mohl uvolnit místo budoucnosti v osobě Florina Andoneho. Jeho dravost a rychlost by rumunskému stylu mohly perfektně svědčit, kór když nějakým způsobem zvládne replikovat svých 21 tref za španělskou druholigovou Córdobu. Černým koněm pelotonu je potom 25letý Denis Alibec, na jaře hlavní tahoun mistrovské Astry Giurgiu, jehož čísla napříč sestavou nemají konkurenci (19+14).