Představení účastníků ME 2016 - Německo

Trojnásobný mistr starého kontinentu, trojnásobný finalista a k tomu úřadující světový šampion — tato vizitka zkrátka německou reprezentaci předurčuje k tomu, aby byla, snad možná po boku hostitelské Francie, favoritem i nadcházejícího fotbalového svátku. A nevydařená poslední dvouletka, která přišla po zlatém triumfu z Ria, na tom příliš mnoho nemění...

Když před třiadvaceti měsíci dokázal DFB-Team v prodloužení finálového zápasu na Maracanã porazit Argentinu, bylo fotbalové Německo na nohou — jeho skvělá generace si konečně vysloužila přízvisko "zlatá" a dokázala prolomit nedobytnost jihoamerického kontinentu, co se světových šampionátů týče.

Od té doby sice Löwovi svěřenci v rámci přípravných zápasů vyhráli ve Španělsku či doma přejeli Italy, jinak ale povětšinou nabízeli pouze šeď a účast na Euru dokonce neměli jistou ani před svým posledním kvalifikačním utkáním.

Stejně jako před turnajem v Brazílii má Joachim Löw i tentokrát starosti s marodkou a opětovně ve své nominaci musel oželet dortmundskou dvojici Ilkay Gündogan - Marco Reus, přičemž letos hlavně prvně jmenovaný mohl na mistrovství hrát stěžejní roli. Znovu se pak musí na poslední chvíli zotavovat Bastian Schweinsteiger, jenž po svém mnichovském kumpánovi Philippu Lahmovi převzal kapitánskou pásku, a zcela fit v závěru sezóny nebyly ani další opory Jérome Boateng s Matsem Hummelsem.

Dalším jevem, který Jogiho Löwa zřejmě už jen tak nepřekvapí, je hrubě nevydařené předposlední utkání před ostrým startem na šampionátu. Vzhledem k defenzivně laděným soupeřům ve skupině si Němci pozvali do Augsburgu Slovensko a jednomu z outsiderů turnaje podlehli 1:3. Žádná panika u našich západních sousedů ale nenastala, ať už vzhledem k plánované absenci opor, jinému rozestavení (Löw naordinoval hru na tři stopery) či historické zkušenosti — zápasy s Kamerunem (2:2), Švýcarskem (3:5), Běloruskem či Japonskem (v obou případech 2:2) hovoří o tom, že Němci tradičně nabírají na síle až při generálce. O jejich formě a sestavě tak podstatně více napoví až dnešní duel proti Maďarsku.


Jak vyplývá již z úvodu tohoto předturnajového preview, Německo neodmyslitelně patří mezi světové fotbalové velmoci. Nebylo tomu tak ale odjakživa, a právě Maďaři o tom ví své. Psal se rok 1954, když se světový šampionát konal ve Švýcarsku a mužstvo kolem skvělého Puskáse se chystalo ve finále Němce skolit podobným způsobem (8:3) jako ve vzájemném utkání v rámci základní skupiny. Však také rychle vedli dvoubrankovým rozdílem, tehdy Západní Německo ale hlavně díky dvojnásobnému střelci Helmutu Rahnovi skóre otočilo a dokonalo tzv. Zázrak z Bernu.

Po premiérovém triumfu nicméně přišla hubenější léta, než se roku 1963 rozběhla bundesliga a právě tento dlouho oddalovaný krok, tedy založit ligovou soutěž po vzoru tehdy pokročilejších fotbalových zemí, se ukázal být klíčový pro další vývoj. Už po třech letech se Němci dostali až do finále mistrovství světa v Anglii, kde ve Wembley sahali po zlatu, než je zpražil domácí Hurst a jeho profláknutý gól-negól (na jehož odvetu čekala Nationalelf do Jihoafrické republiky více než půl století).

Po bronzu z Mexika, kde Nationalelf vypadla v semifinále po "Zápasu století" s Itálií, už přišla zlatá sedmdesátá léta. Na ligovém poli tehdy kralovaly mnichovský Bayern spolu s Borussií Mönchengladbach a právě tyto dva týmy tvořily kostru týmu, který se v roce 1974 stal na domácí půdě světovým šampionem a mimoto opanoval mistrovství Evropy v Belgii (1972) a Itálii (1980). Německou dominanci nad starým kontinentem narušil pouze Bělehrad a rok 1976 — kdo tehdy v penaltovém rozstřelu finálového utkání prokázal pevnější nervy, to snad netřeba připomínat...

Za dokonalou odvetu mohou Němci považovat Euro v Anglii, kde o dvacet let později zařídil český zármutek dvougólový Bierhoff, ještě dříve ale přišlo třetí a na dlouhou dobu poslední světové zlato z Itálie, které mohli poprvé oslavit i východní Němci, byť oficiálně byla země sjednocena až o pět měsíců později.

Za rok 0 se pak optikou moderní historie německého fotbalu dá považovat letopočet 2004, kdy DFB-Team (i k české radosti v rámci skupinové fáze) vybouchl na ME v Portugalsku a nenavázal tak na dva roky staré stříbro z asijského MS, kde ho do finále dovedl téměř nepřekonatelný Oliver Kahn. Od domácího šampionátu v roce 2006 se pak Němci mohli pětkrát po sobě radovat ze zisku medailí, které ale až do předloňského mistrovství měly vždy pachuť zklamání. Až v Brazílii do sebe vše zapadlo, o tom ale více v krátkém profilu Bundestrainera Löwa...





Po triumfu v Riu se dalo čekat, že vzhledem k odchodu některých hráčů do reprezentačního důchodu a nástupu mladé krve nebude výkonnost německého výběru kdovíjaká, navíc se i sám Löw nechal slyšet, že mu jeho svěřenci připadají myšlenkami jinde, a tudíž doufá, že oslavy již konečně skončí. Asi ani jeho ale zřejmě nenapadlo, že bude mít jeho družina ve skupině D až tak výrazné problémy.

Úvod do kvalifikačního cyklu měla Nationalelf zvláště špatný, když po vydřeném vítězství nad Skotskem, historické prohře v Polsku a šokující domácí remíze s Irskem měla po třech zápasech na kontě jen čtyři body. Od poloviny října do poloviny listopadu 2014 tak byli Němci dokonce až čtvrtí, než přeci jen zabrali a pětizápasovou vítěznou šňůrou dramaticky vylepšili svoji pozici. V předposledním kole však přišla zbytečná prohra na irské půdě a stačila už jen jedna další blamáž, aby německý výběr musel potupně do baráže. K něčemu podobonému nakonec nedošlo, byť těsná domácí výhra nad Gruzií veškeré znepokojení určitě neodvála.

Představitelé svazu i reprezentace jistě museli být rádi, že na Euro nově postupovalo 24 namísto dosavadních 16 týmů. Nebýt tomu tak, byli by Löwovi svěřenci ještě pod větším tlakem. Takto za sebou zanechali bilanci 7 výher, 1 remízy a 2 proher, což nakonec stačilo na první místo, pokud bychom ale nebrali v potaz dva zápasy proti trpaslíkovi z Gibraltaru, nebylo by skóre 13:9 z osmi zbývajících duelů zrovna vizitkou hodnou k chlubení.


Nové tisíciletí více než kdy dřív přeje trenérům, kteří během své hráčské kariéry nedosáhli na žádné hmatatelné úspěchy — ať už to jsou José Mourinho, Jürgen Klopp nebo právě Joachim Löw. Dnes šestapadesátiletý kouč sice odehrál několik desítek utkání v německé nejvyšší soutěži, jinak ale strávil svoji aktivní dráhu převážně ve druhé lize v dresu Freiburgu. Na lavičce nedalekého Stuttgartu pak slavil své nadlouho největší klubové úspěchy, když v roce 1997 dovedl VfB k vítězství v DFB-Pokalu a v nadcházející sezóně až do finále dnes již zaniklého Poháru vítězů pohárů.

Navzdory celkem solidní sezóně ve Fenerbahçe či titulu s Innsbruckem se jeho kariéra neubírala příliš dobrým směrem, z minulosti si však Löw udržoval jeden dobrý kontakt — trenérskou licenci totiž skládal společně s Jürgenem Klinsmannem, a když se právě tento bývalý kanonýr stal v červenci 2004 novým reprezentačním koučem, prosadil si Löwa jako svého asistenta. Nový trenérský tým měl za úkol obstojně odehrát domácí mistrovství světa, do kterého mužstvo nevstupovalo se zrovna růžovými vyhlídkami, avšak podařenými výsledky a výrazně zatraktivněnou hrou si brzy získalo fanoušky na svoji stranu a jeho cestu utnul až v semifinále pozdější vítěz z Itálie.

Po konečném bronzu se Klinsmann rozhodl ze své funkce odstoupit a věnovat se klubové kariéře, a k překvapení snad téměř všech se jeho nástupcem stal právě Löw, který je dvanáctým trenérem historie Nationalelf a teprve třetím koučem, jenž za reprezentační A-tým nikdy nenastoupil coby hráč. Löw okamžitě vyhlásil za cíl zlato z Eura 2008, kde jeho tým po finálové prohře s nastupující španělskou dynastií zůstal těsně pod vrcholem, větší kredit ale Němci získali až za své vystoupení v Jihoafrické republice o dva roky později, kde jim Španělé vystavili stopku tentokrát už v semifinále, nicméně předváděná hra a střelecké hody proti Anglii či Argentině zůstanou nezapomenuty.

Dva roky nato, na turnaji pořádaném Polskem a Ukrajinou, přišlo další semifinálové zklamání, které Němcům připravila pro změnu zase Squadra Azzurra, a právě tento šampionát znamenal pro Löwa jak znatelné odvrácení přízně veřejnosti, tak i přínos klíčového poznatku do budoucna — jeho tým musel reagovat na taktický vývoj a alespoň částečně se vrátit k tradičnímu německému pragmatismu, byť oproti minulosti v trochu jiné podobě. Nejpozději po zběsilém zápase se Švédy, kteří v Berlíně dokázali smazat čtyřbrankový náskok domácích, bylo jasné, že německá hra už nemá být tak přímočará a atraktivní jako v letech 2010-2012, zato ale účelnější a nakonec i úspěšná.

V Brazílii už do sebe vše zapadlo, obávaní soupeři z jihu Evropy zůstali v základní skupině, a "Jogiho" svěřenci se po problémovém osmifinále proti Alžírsku rozehráli do výtečné formy. Po profesorsky zvládnutém duelu s Francií přišel pro německé fanoušky bonbónek v podobně demolice domácí Brazílie a ve finále vše zakončil Götzeho zlatý gól proti Argentině. Během turnaje i po jeho skončení se sice objevily také hlasy, že Německo vyhrává "navzdory Löwovi", elegantnímu švábskému kouči už ale nikdo nikdy nevezme fakt, že se zařadil po bok trenérských legend, jakými byli Sepp Herberger, Helmut Schön a Franz Beckenbauer.




O německé reprezentaci se již delší dobu říká, že její hlavní hvězdou je tým. Pokud se ale o některém z hráčů v poli dá bez větších okolků tvrdit, že vyčnívá, pak jím je jednoznačně Thomas Müller, jehož přítomnost je pro Löwa klíčová jak na samotném hřišti, tak v kabině.

Pravděpodobně největší současný oblíbenec fanoušků Bayernu má za sebou v dresu Nationalelf dvě nadmíru vydařená mistrovství světa — na to první v roce 2010 vlétl jako velká voda poté, co na něj v Mnichově vsadil Louis van Gaal, a i když ještě tři měsíce před turnajem Müllera neznal třeba takový Diego Maradona (a jako tehdejší trenér Argentiny si vedle něj odmítl sednout na tiskovce), opouštěl bavorský rodák Jihoafrickou republiku s vizitkou nejlepšího střelce šampionátu. Stejný primát Müllerovi o čtyři roky později jen těsně unikl, coby čerstvému mistrovi světa mu to ale mohlo být srdečně jedno.

Na evropské reprezentační scéně každopádně má tento milovník koní hodně co dokazovat, v Polsku a na Ukrajině si ostatně při pěti startech nepřipsal gól ani přihrávku. Tehdy nicméně neměl své místo v základní sestavě jisté a několikrát do zápasu naskočil jen z lavičky, což je (pokud bude zdravý) momentálně nepředstavitelné, ba nepřípustné. Své o tom po konci své bavorské štace ví i Pep Guardiola, který se se zlou potázal, když Müllera nechal na lavičce prvního semifinále Ligy mistrů na půdě Atlética.

Šestadvacetiletý ofenzivní univerzál, který své technické i rychlostní limity nadmíru vynahrazuje nevídanou herní inteligencí, má přitom za sebou individuálně asi nejlepší sezónu, během níž ve dvojici s Lewandowskim nedal spát žádné bundesligové obraně a dvaceti góly bezpečně překonal své sezónní maximum. K tomu, aby navázal na svá vystoupení z JAR a Brazílie, má tudíž Müller skvělé předpoklady — bez ohledu na to, zda mu Löw svěří úlohu hlavního zakončovatele na hrotu útoku, nebo zde bude doplňovat Gómeze.




Hned tři mladé pušky — Joshua Kimmich, Julian Weigl a Leroy Sané — se trochu překvapivě vešly do finální nominace Joachima Löwa, a i když první dva jmenovaní zanechali ve své premiérové bundesligové sezóně velký dojem, tak je to právě vlasatý křídelník z Gelsenkirchenu, kterému se předpovídá nejzářivější budoucnost.

Přitom teprve před rokem se Sané dostal do povědomí širší fotbalové veřejnosti, když v utkání Ligy mistrů na hřišti Realu Madrid přispěl k vítězství Schalke (které ale ani tak nepostoupilo) gólem a přihrávkou. Po letním odchodu Juliana Draxlera se pak ze dne na den stal tahounem jinak nepříliš dobře fungující ofenzivy S04, přičemž jeho sezónní bilance osmi branek a šesti nahrávek je na dvacetiletého mladíčka více než slušná.

Syn bývalého senegalského repezentanta Souleymana Saného na tom mohl být i lépe, během jarní části sezóny už ovšem nezářil tak jako na podzim; s vědomím, že své spoluhráče individuální kvalitou převyšuje, se často uchyloval k sólování či okatému vztekání ve chvíli, kdy naopak přihrávku nedostal. Kouč Schalke André Breitenreiter přitom nevypadal, že by byl s to Saného srovnat do latě, a bude tedy zajímavé sledovat, jak si s ním poradí nový muž na lavičce hornického celku, Markus Weinzierl.

Klidně se ale může stát, že Sané již příští sezónu odehraje mimo Veltins Arénu — není totiž žádným tajemstvím, že se o něj zajímají ty největší, popř. nejbohatší evropské kluby. Jeho cenovka se přitom podle spekulací pohybuje kolem padesáti milionů eur, a tato suma by se nepochybně ještě zvýšila, pokud by se rodák z Essenu dostal ve Francii ke slovu. Po zranění Reuse s Bellarabim a Saného slušném výkonu proti Slovensku jde přitom o scénář poměrně reálný.




Dá se očekávat, že minimálně v základní skupině budou Löw a spol. upřednostňovat německou klasiku, tedy rozestavení 4-2-3-1. Stejně tak jako v Brazílii se ale může takřka svévolně přejít na 4-3-3, což bude zřejmě nejvíc záviset na zdravotním stavu Bastiana Schweinsteigera — pokud by se ukázalo, že kapitán týmu je v dobré kondici a může být pro tým prospěšný nejen v kabině, ale i na hřišti, Löw by mu místo v sestavě jistě našel. Nikoliv ovšem na úkor dvou jiných středních záložníků Toniho Kroose a Samiho Khediry, kteří v základní jedenáctce nemohou chybět. Těžko si přitom představovat složitost trenérovy volby, pokud by byl navrch fit i Gündogan...

Čeho se Löw, kterému namísto Hansiho Flicka bude na turnaji premiérově asistovat Thomas Schneider, s velkou pravděpodobností vzdá, to je hra na tři stopery. Jeho tým sice v tomto rozestavení výrazně přehrál Italy, systému ale odzvonilo po prohře se Slovenskem a hlavně kvůli vyřazení Sebastiana Rudyho z týmu. Právě hoffenheimský univerzál a trenérův oblíbenec byl při opomenutí Gintera, Durma či Weisera jediným hráčem, který mohl na pravé straně plnit roli celoplošného křídla, do finální třiadvacítky se ale nevešel.

I proto mají Němci, podobně jako před dvěma lety, nedostatek možností na krajích obrany. Ten levý by měl obstojně vyplnit Jonas Hector, byť v dresu kolínských Kozlů na jaře nastupoval spíše ve středu zálohy, a na pravou stranu (kde se spousta fanoušků obávala středopolařů Cana či Kimmicha) by se měl přesunout Benedikt Höwedes, který na tomto postu kdysi nastupoval v Schalke a roli krajního beka, byť levého, bravurně zvládl na šampionátu v Brazílii.

Ke změně v průběhu turnaje patrně dojde ve středu obrany, kde sice vedle stopera č. 1 Boatenga začne jeden z dvojice Rüdiger - Mustafi (lepší karty drží prve jmenovaný), ovšem ještě před koncem základní skupiny by jej měl nahradit Mats Hummels, který se sebevědomě nechal slyšet, že i když bude stoprocentně fit až na zápas se Severním Irskem (poslední zápas Němců ve skupině), tak ho na turnaji čeká celých pět vystoupení.

Asi nejméně jasná je situace v ofenzivním partu německého mužstva. Pokud nenastanou žádné další zdravotní patálie, tak své místo v základu mají jisté Mesut Özil, nejlepší nahrávač uplynulé sezóny Premier League, a samozřejmě také neopomenutelný Thomas Müller. Menší záhadou přitom je, zda bude mnichovský šutér operovat na hrotu stejně jako v první polovině turnaje v Brazílii, nebo se stáhne na křídlo a uvolní tak cestu do sestavy Mariu Gómezovi. Ten se v Turecku stal nejlepším střelcem ligy a Beşiktaşi 27 góly zajistil mistrovský titul, nicméně Löw — byť mu zatím dává spoustu prostoru — se na jeho adresu nechal slyšet, že pro něj Gómez představuje "jen" hráče do vápna a nikoliv "hrající útočníka". Což je prohlášení, které v moderním fotbale důvěrou příliš nezavání...

Poté již zbývají jedno až dvě místa na křídle, popř. v podhrotovém prostoru, a adeptů se najde více než dost. Navzdory doposud neúspěšnému angažmá v Bayernu si na své starty určitě přijde Mario Götze, dobré šance na základní sestavu má ale i Julian Draxler, který po stagnaci v mateřském Schalke zažil výbornou sezónu po přesunu do Wolfsburgu. S horšími vyhlídkami se musí smířit jeho klubový spoluhráč André Schürrle stejně jako Lukas Podolski, přičemž jim všem by nakonec mohl vypálit rybník výše představený mladík Sané.