Představení účastníků ME 2016 - Francie

Je to tady. Les Bleus poslední dva velké šampionáty na domácí půdě zvládli a získali zlato; letos se pokusí o totéž. Podle mnohých jsou právě oni těmi vůbec největšími favority, v posledních týdnech se ale na bleděmodrém francouzském nebi začínají objevovat černé mraky...

Není žádným tajemstvím, že fotbalová Francie ve 21. století doplácela na chabou morálku, problémy konkrétních hráčů a nedostatečný týmový tmel. Právě díky tomu kouč Didier Deschamps od začátku ignoroval zkušeného Francka Ribéryho, a tento důvod také nakonec stál vrchol kariéry Karima Benzemu.

Jenže to není ani zdaleka všechno. Les Bleus téměř dva roky nehráli soutěžní zápas, byl jim vyčítán nedostatek kreativity ve středu pole, a s nástupem roku 2016 se začala kupit i zranění.

Ta postihla zejména zadní řadu, konkrétně její střed; ze stabilní stoperské čtyřky zůstal v nominaci pouze Laurent Koscielny, podle mnohých až čtvrtý nejlepší stoper země. Raphaël Varane a Kurt Zouma jsou zranění, Mamadou Sakho byl zase suspendován za pozitivní dopingový nález; trest mu nakonec zrušili, Deschamps už ho ale na milost nevzal. Zdravotní potíže vyřadily i Aymerika Laporteho, veterána Jérémy Mathieua a na poslední chvíli také defenzivního záložníka číslo 1, Lasse Diarru.

Kritici si brali na paškál také způsob, jakým Deschamps vůbec nominaci sestavil — a to ještě před nucenými změnami. Bývalý skvělý záložník totiž při svém výběru zvolil cestu 'nejmenšího odporu' a vsadil jednoznačně na zkušenosti, čímž došlo k takřka dokonalému odtržení národního týmu od Ligue 1. Že má šampion z Paříže v kádru pouze Blaise Matuidiho, je ještě pochopitelné; PSG stojí na jihoamerické ose (a Zlatanovi). Deschamps ale na turnaj nevzal ani Hatema Ben Arfu, nominovaného na hráče roku v L1, ani zkušené lokální veterány Perrina s Valbuenou. Minimálně ten první jmenovaný by se mu přitom v současné situaci hodil přímo dokonale.

Dokonce i slavná lyonská akademie, jejíž hráči sestavili jedenáctku, která dvakrát v řadě získala ligové stříbro, má v nominaci jediného zástupce — je jím Samuel Umtiti, stoper, který se do kádru dostal až po vypadnutí pěti (!) kolegů. V součtu je mezi třiadvaceti vyvolenými pouze pět zástupců Ligue 1, a to ještě dva z nich patří mezi náhradní gólmany.

Když proto Karim Benzema pouhých deset dní před výkopem Eura promluvil pro deník Marca, vypadalo to, že atmosféra ve francouzské kabině je na pokraji kolapsu. Oslabený tým se najednou musel vypořádat s tím, že nejlepší fotbalista země — vyřazený kvůli skandálu s vydíráním spoluhráče Mathieu Valbueny — veřejně do novin pomlouvá celý tým včetně trenéra, kterého dokonce nařknul z rasismu.

Reakce, která následovala, však musela fanoušky uklidnit minimálně v jedné věci: tento tým je psychicky mnohem silnější než před nějakými šesti, osmi lety. Francouzské rádio RMC přineslo zprávu o tom, že celá kabina (toho času na soustředění v Rakousku) Benzemu jednohlasně odsoudila a jeho výroky označila za nechutné a sobecké. "Jistě, náš trenér je rasista. Proto povolal deset bílých a třináct barevných hráčů," vyjádřil se sarkasticky nejmenovaný reprezentant. Dokonce i Olivier Giroud, kterého publikum vypískalo při přáteláku s Kamerunem (3:2), na situaci reagoval se stoickým klidem: "Proč na mě pískali? Je to kvůli Benzemovi. Já i Dédé (Gignac) víme, že to odskáčeme."

Ať už je současná soupiska jakkoliv podivně nevyvážená a díky absencím 'děravá', zdá se, že jedna věc se jí upřít nedá: ochota táhnout za jeden provaz. To je pro francouzské fanoušky ohromně osvěžující zpráva.


Francouzský fotbalový tým má hluboké kořeny. Oficiálně byl založen v roce 1904, krátce před vznikem FIFA, a 1. května téhož roku sehrál první přátelák s Belgií v Bruselu (3:3). Ve 30. letech potom už Les Bleus platili za relativně kvalitní evropský tým; zúčastnili se prvního MS v roce 1930, to třetí (1938) dokonce sami pořádali. V této dekádě se v jejich dresu mimochodem objevili Raoul Diagne a Larbi Benbarek, původem ze Senegalu, resp. Alžírska; šlo o první barevné hráče, kteří kdy oblékli dres evropské koloniální mocnosti.

Historii les Bleus rámují tři zlaté generace. Ta první vznikla v 50. letech a zdobila ji taková jména jako Just Fontaine, Raymond Kopa nebo Jean Vincent. Její vrchol přišel na mistrovství světa v roce 1958, kdy získala bronz po výhře 6:3 nad SRN; Fontaine tehdy skóroval čtyřikrát a stanovil dosavadní střelecký rekord mundialu — 13 tref. O dva roky později pak Francouzi pořádali vůbec první Euro a opět došli až do semifinále, v boji o bronz ale podlehli Československu, a to byl jejich poslední úspěch na hodně dlouhou dobu.

Teprve o více než 20 let později poznali fanoušky nové hrdiny z druhé zlaté generace: Michela Platiniho, Jeana Tiganu a Alaina Giresseho. Domácí Euro 1984 skončilo pod Platiniho vedením prvním mezinárodním zlatem. Po další krátké odmlce pak už přišel čas na éru vůbec nejslavnější: Tým přezdívaný 'blacks, blancs, beurs' (černí, bílí, Arabové) během ní opanoval slavný světový šampionát 1998 i Euro o dva roky později. Byla to generace Zinedinea Zidaneho; generace, jejíž hráči se stali prvními opravdovými superhvězdami. Žádný fotbalový okamžik ve Francouzích nevzbudil tolik národní hrdosti a štěstí jako legendární pařížské finále z roku 1998, kdy Brazílie padla jasným poměrem 0:3.

Uplynulo obligátních deset let úpadku, které sice ozdobilo trochu zapomenuté 'Ribéryho' stříbro z MS 2006, veřejnost si je ale bude pamatovat spíše díky nechutným zákulisním rvačkám a skandálům pod 'vedením' příliš slabého Raymonda Domenecha. Od roku 2012 se ale věci dávají pomalu zpět do pořádku. Na posledním MS došel Deschampsův tým až do čtvrtfinále, kde vypadl po vyrovnaném boji s pozdějším vítězem z Německa - a teď přišel čas dovršit domácí hattrick.





Francouzi se coby pořadatel na šampionát kvalifikovali automaticky. UEFA ale v rámci tohoto šampionátu poprvé zavedla experimentální formát, v němž les Bleus v neúplné skupině I 'doplnili' soutěžní týmy; odehráli tak všechny zápasy s Portugalskem, Albánií, Dánskem, Arménií i Srbskem, aniž by se jejich výsledky počítaly do konečné tabulky. Jediný získaný bod z dvojzápasu s Albánií byl překvapením a nabízí fanouškům nepříjemné déjà-vu, neboť Orli na slavnějšího soka číhají i v 'ostré' skupině A. Jinak ale Francie působila suverénně, získala 'neviditelných' 23 bodů a skupinu by (za normálních okolností) ovládla.

Jediným indikátorem formy tak byly přátelské zápasy, kterých Deschamps odřídil poměrně hodně, a které nabídly vesměs optimistické výsledky. Prohra 0:2 v Anglii představuje jediné zaváhání za posledních devět duelů; Francouzi jinak všechny vyhráli, a to i proti silným soupeřům. Triumfovali v Portugalsku (1:0), Dánsku (2:1) i Nizozemsku (3:2), doma přehráli Německo (2:0), Rusko (4:2) i posledně Kamerun. Před výkopem Eura proti Rumunsku je ještě čeká generálka proti Skotsku v Métách, už teď je ale možné říct, že jejich forma je (v přípravě) vynikající.

Legendární Thierry Henry v rozhovoru pro L'Équipe nabídl ještě jeden zajímavý úhel pohledu: Deschamps prý za 'přípravu' bral i brazilský mundial. "Trenér k tomu takto přistupuje od začátku," prohlásil. "Před mistrovstvím světa prakticky řekl: Tohle je rozehřívací kolo před Eurem. V Brazílii nechtěl vyhrát. Cílem nebyla medaile, ale sehrání se, vytvoření kompaktního týmu. Což vysvětluje i jeho nominaci, do které za ty dva roky pronikli jen borci, které zkrátka nebylo možné opomenout — jako N'Golo Kanté."


Dokáže Deschamps skutečně zopakovat historii? Není pochyb o tom, že tento šampionát je pro něj absolutním vrcholem dosavadní trenérské kariéry, okamžikem, na který se připravoval od prvních vteřin ve funkci. Stále teprve sedmačtyřicetiletý kouč má vítěznou krev; v roce 1998 byl kapitánem nejslavnějšího výběru francouzské historie, jejž dovedl ke dvěma velkým titulům. Teď touží přidat třetí jako trenér.

Ačkoliv jeho kritici často připomínají, že příliš lpí na systému 4-3-3, není schopen pružně reagovat na vývoj okolností a těžko vybředává ze stereotypů a vleklých krizí (což se ukázalo na konci jeho působení v Marseille), faktem je, že obrovská bojovnost a motivační schopnosti mu rozhodně nechybí. Monaco dotáhl v roce 2004 coby zelenáč do finále Ligy mistrů, trénoval Juventus, v Marseille získal šest trofejí (včetně zatím posledního titulu v sezoně 2009/10). A co především — má přirozenou autoritu a respekt. Hráči ví, že mají co do činění s váženou legendou, a Deschamps tuto pozici zatím zvládá využívat pro dobro týmu. Kde byl Domenech příliš zbabělý a Blanc příliš pasivní, Deschamps drží otěže pevně v rukou — a kabina Les Bleus pod jeho vedením drží pohromadě.

Bylo to ostatně vidět i v kvalifikaci na poslední mistrovství světa, kde Francie v prvním barážovém kole prohrála 2:0 na Ukrajině a řada lidí ji už vyřazovala. Les Bleus se ale zvedli a pod Deschampsovou taktovkou soupeře v domácí odvetě naprosto rozebrali. Podobný entuziasmus bude na Euru potřeba jako sůl.




Je hodně kacířskou myšlenkou nazvat Pogbu 'novým Zidanem'? Jistě, mladík z Juventusu nemá s herním stylem nejslavnějšího francouzského fotbalisty všech dob společného takřka nic, kromě toho, že oba hrají v záloze; možná je ale načase přestat se pídit po Zizouově nástupci mezi technickými hračičkami a přijmout fakt, že fotbal se za posledních 15 let dramaticky posunul. A že Pogba představuje pro francouzské fanoušky stejný klenot jako Zizou pro generaci jejich otců.

Co se potenciálu týče, může být Pogba nejlepším hráčem na světě. Má neskutečnou dynamiku, energii, přehled, techniku... zkrátka všechno. Jeho jedinou slabinou je fakt, že nedokáže podávat stoprocentní výkony v každém zápase. Pokud mu ale utkání takříkajíc sedne, je neporazitelný.

Francie bude potřebovat, aby do play-off naladil svoji optimální formu. On sám to bude potřebovat taky — pokud se chce skutečně zapsat do historie. Talent na to rozhodně má. Může být ještě mnohem lepší než ten, ke kterému ho v začátcích kariéry přirovnávali: Patrick Vieira. Deschamps na něj bezmezně spoléhá.




"Francii dnes chyběl Griezmann. Je pro ně ohromně důležitým hráčem, je to jejich kreativní duše a zároveň skvělý střelec. Ohromně chytrý fotbalista. Bylo vidět, že jim schází. Možná mají problémy se stopery, ale skutečným problémem bude, pokud vypadne Griezmann," nechal se po posledním přáteláku slyšet kamerunský kouč Hugo Broos. Pro pětadvacetiletého forvarda je to ohromná pochvala.

Griezmannova kariéra se ubírá po skutečně strmé křivce: někdejší velký talent z Realu Sociedad se za poslední dvě sezony vypracoval v klíčovou oporu Atlétika Madrid, jednoho z nejlepších klubů na světě, a teď může na domácím Euru učinit krok mezi tu úplně nejužší špičku. Pro Deschampse bude zcela zásadní, aby mu šampionát vyšel; má totiž potenciál dotáhnout Francii ke zlatu. Autor sedmi branek v reprezentačním trikotu (26 startů) je ohromně cenný i proto, že může nastoupit na všech třech pozicích v útočném trojzubci trenérova oblíbeného 4-3-3.

Pokud Griezmannovi šampionát vyjde podle předpokladů, není vůbec vyloučené, že jeho jméno bude v srpnu lámat přestupové rekordy. Vsadit si na něj jako na nejlepšího střelce turnaje ale můžete už teď.




Francie má na hřišti v podstatě pouze dva problémy: Tím prvním je obrana. O epidemii zranění ve stoperských řadách už jsme psali; i kdyby ale byli všichni zdraví, stále by chyběl někdo jako svého času Laurent Blanc — typický lídr, generál defenzivy, pod jehož vedením by bylo možné vzadu jednoduše "zavřít" a soupeře znechutit. Koscielny je kvalitní stoper, ale v krizových situacích bývá příliš měkký; Mangala má velký talent, ale je náchylný k chybám; a splašený třicátník Adil Rami — povolaný zničehonic proto, že Deschamps mezi stopery postrádal praváka zvyklého nastupovat na pravé polovině hřiště — v zápase s Kamerunem zmatkoval natolik, že stavět ho do základu na Euru by smrdělo pořádným průšvihem.

Dvojice Rami - Koscielny tedy v ostré zkoušce příliš neobstála; otázkou je, jestli má Deschamps po ruce lepší alternativu. Koscielny je sice pravák, prakticky celou kariéru (v Arsenalu i v národním týmu) ale hraje nalevo. Mangala a Umtiti jsou potom typičtí leváci, pro něž je 'náhradní' pozicí levý bek, ne pravý stoper. Nejlepší formu má jednoznačně Umtiti, ten je ale v národním týmu úplný nováček a bylo by velkým překvapením, kdyby dostal šanci od začátku. Takže alternativy jsou v podstatě dvě: Rami - Koscielny a Koscielny - Mangala.

Pokud k tomu připočteme fakt, že stabilním bekům Sagnovi s Evrou je dohromady 68 let, a fakt, že Lloris — ač dlouhodobě jeden z nejlepších gólmanů na světě — si vždycky hleděl spíše svého řemesla (chytat míče) a nějakým dirigentským talentem příliš neoplýval, vychází z toho jediné: Francie může mít vzadu potíže. Ostatně ve třech zápasech v roce 2016 inkasovala dohromady šest gólů.

Na druhou stranu jich ale deset sama dala — a právě tady leží druhý velký problém. Ne snad že by Deschamps neměl vepředu z čeho vybírat; naopak, skvělých hráčů do ofenzivy má (i bez Benzemy) přehršel. Musí ale najít tu správnou útočnou trojici, což nebude jednoduché. Tato Francie není žádným pragmatickým týmem, který by dokázal pozornou defenzivou hlídat těsné vedení; je to zábavný, ofenzivně laděný celek, jehož úkolem bude soupeře prostě přestřílet. A k tomu potřebuje bezchybně šlapající útok.

Je jisté, že v základu bude Griezmann (pokud bude zdravý). Jinak se ale možnosti liší. Řada odborníků předvídá, že by křídelník Atlétika fungoval nejlépe jako falešný hrot; tato situace je ale krajně nepravděpodobná vzhledem k tomu, že Deschamps nominoval dvě klasické devítky, Oliviera Girouda a André-Pierre Gignaca (který v mexickém exilu nasázel 35 gólů v 52 zápasech a stal se tak vůbec nejproduktivnějším francouzským hráčem sezony).

S Griezmannem se proto zřejmě počítá na pravé křídlo, kde by ho měl 'stínovat' Kingsley Coman; nalevo si říká o základ supertalentovaný Anthony Martial, jemuž dělá konkurenci odborník na přímé kopy Dimitri Payet.

Payet je ovšem zároveň zdaleka nejkreativnějším hráčem týmu — a pokud bude ze sestavy vynechán, mohla by Francie doplatit na přílišnou čitelnost. Hvězda West Hamu byla ostatně celou kariéru vychovávána jako moderní desítka, 'attacking allrounder' schopný vymyslet cokoliv na kterékoliv pozici na hřišti (což rok co rok podporuje obrovským množstvím vytvořených šancí).

Jak tedy Deschamps svůj trojzubec nakonec poskládá? Letos se zatím zkoušely varianty Griezmann - Giroud - Payet, Griezmann - Gignac - Martial a Coman - Giroud - Payet, všechny s obstojným úspěchem.

Co se zálohy týče, nemusí se Deschamps ničeho obávat: v Blaise Matuidim a Paulu Pogbovi má dva box-to-box středopolaře absolutní světové špičky, a pokud je bude zezadu jistit nezastavitelný N'Golo Kanté, bude francouzská záloha prakticky neprůchodná. Zároveň ale také poněkud nekreativní, neboť Kanté (na rozdíl od druhé varianty na DM, Yohana Cabayeho) neplní roli deep-lying playmakera. Pokud Griezmann, Payet a spol. zvládnou vepředu obstarat kreativní složku, trojice titánů za nimi poskytne nepropustný, dynamický a neskutečně silný štít.