Představení účastníků ME 2016 - Česko

Česká reprezentace opět potvrdila úspěšnou tradici a i pošesté ve své historii postoupila na evropský šampionát, na němž tedy ještě ve své samostatné historii nikdy nechyběla. Zdejší fotbal je sice stále zasahován mnohými aférami, v porovnání s předchozími léty však můžeme říci, že se nachází na vzestupu. Velký podíl na tom nese také trenér Pavel Vrba, který by rád svou pověst úspěšného kouče potvrdil i ve Francii.

Někdejší lodivod plzeňské Viktorky nahradil před dvěma lety po neúspěšné kvalifikaci na mistrovství světa 2014 do Brazílie na lavičce národního týmu veřejností neoblíbeného Michala Bílka a celý národ očekával novou, úspěšnou éru.

A Pavel Vrba zatím svoji úlohu plní. Ačkoliv to dle výsledků přátelských utkání vypadalo všelijak, famózní vstup do kvalifikace včetně vítězství nad Nizozemskem, tehdy čerstvě bronzovým týmem z mistrovství světa, dodal mužstvu potřebný klid a sebevědomí. Konečná první příčka ze skupiny se zmiňovanými Holanďany, Tureckem nebo výborně hrajícím Islandem se musí považovat jako velký úspěch.

Zajíci se samozřejmě budou počítat až po honu (čti po turnaji), pokud však Vrbova družina naváže na pravidelný trend, žádný úspěch nečekejme. Od premiéry samostatného Česka na stříbrném šampionátu v Anglii 1996 střídá každé čtyři roky vždy povedené mistrovství (alespoň postup ze skupiny) s nepovedeným.

Michal Bílek na posledním Euru hodně těžil z formy hráčů Plzně, která tehdy zažila výbornou sezónu v Lize mistrů, potažmo Evropské lize, a Pavel Vrba se teď podobně bude spoléhat na výkony sparťanských fotbalistů, kteří došli v Evropské lize ještě dál než před čtyřmi lety zmiňovaná Viktorka. Dokáží ovšem Dočkal a spol. předčít ve skupině smrti favorizované Španěly, Chorvaty či Turky?


Historie samostatné české reprezentace se prakticky začala psát až s kvalifikací na Euru 1996, úspěchy dřívějšího Československa ale nemůžeme opomenout. Malý stát ve středu Evropy se na fotbalovou mapu výrazně zapsal již ve 30. letech, hned na druhém oficiálním mistrovství světa 1934 konaném v Itálii totiž parta okolo Pláničky, Nejedlého či kanonýra Puče získala senzační stříbro, když ve finále padla s domácím mužstvem po prodloužení.

Opravdová zlatá léta československé kopané však nastala až v 60. letech a v 70. letech. Druhá a dosud poslední medaile z MS přišla na šampionátu v Chile v roce 1962. Svěřenci trenéra Vytlačila nestačili pouze na slavné mužstvo Brazílie v čele s legendárním Pelém. Nicméně i Češi měli ve svém středu několik hvězd, z nich vybočovalo jedno jméno - Josef Masopust, jenž v témže roce získal jako první Čech Zlatý míč.

Ještě o dva roky předtím přišel bronz na premiérovém mistrovství Evropy právě ve Francii, za největší úspěch československé kopané se ovšem považuje vítězství z Eura 1976. Do socialistické země ze srdce Evropy přivezl zlaté medaile legendární tým s Viktorem, Dobiášem, Nehodou či Panenkou, penaltovým hrdinou vítězné bělehradské noci. O čtyři roky později pak přišel další cenný kov z ME a také zlato z letních olympijských her v Moskvě.

Dalekým skokem se teď přesuňme do doby po pádu železné opony a na premiéru samostatné České republiky na velkém turnaji. Ekipa Dušana Uhrina cestovala do Anglie v roli velkého outsidera, dosud neznámí hráči převážně z domácí ligy na své cestě do finále vyřadili favorizovanou Itálii, Portugalsko nebo Francii a sklonit se museli pouze před Němci, jimž podlehli v prodloužení. Šampionát otevřel dveře do zahraničí mnoha hráčům, například Karlu Poborskému (Manchester United), Radku Bejblovi (Atlético Madrid), Vladimír Šmicer (RC Lens) či Pavlu Nedvědovi (Lazio Řím).

Právě Pavel Nedvěd sehrál významnou roli i při dalším velkém úspěchu na EURU 2004 v Portugalsku. Ještě před mistrovstvím v prosinci 2003 obdržel prestižní Zlatý míč, na samotném šampionátu pak s kapitánskou páskou na ruce dovedl mužstvo, které se podle mnohých expertů prezentovalo nejlepším fotbalem, do semifinále, kde se ale nešťastně zranil a Brücknerovi svěřenci padli s pozdějšími vítězi z Řecka.

Od té doby fotbalové Česko na výraznější úspěch čeká. Na posledním EURU v Polsku a na Ukrajině vybojoval tým vedený kritizovaným Michalem Bílkem alespoň postup do čtvrtfinále a nutno dodat, že i s ohledem na těžkou skupinu a nový systém turnaje bychom podobný výsledek určitě brali i letos.





Éra Pavla Vrby začala na jaro 2014 a spoustu českých příznivců jistě mírně vyděsila bilance z přípravných zápasů před kvalifikací (4 zápasy, 2 remízy, 2 prohry). Nicméně po prvním ostrém utkání, kdy z Letné odjeli s prázdnou výrazně favorizovaní Nizozemci, a následné výhře na horké turecké půdě, se opět dalo začít mluvit o euforii.

Po naprosto stoprocentním podzimu přišlo jarní vystřízlivění. Pokles formy některých hráčů a další faktory zapříčinily pouze domácí remízu s Lotyšskem a následnou prohru na Islandu. Naštěstí se už více zápasů v tomto období nehrálo a Vrbova parta na podzim zase zabrala, a (i když hlavně proti Kazachstánu s výrazně odřenýma ušima) dokázala uhrát klíčové body a před závěrečným dvojutkáním proti Turecku a Nizozemsku si společně s Islandem zajistila přímý postup.

Ze skupiny A tak přímo postoupily dva celky, s nimiž se příliš nepočítalo, navíc závěrečné výsledky Česka, které doma podlehlo Turkům a následně vyhrálo v Nizozemsku, dopomohly k poslednímu volnému postupovému místu také zmiňované družině Fatiha Terima. Vzhledem k prohře Islandu se pak Češi dokonce vyhoupli do čela skupiny, naopak tradiční favorité z Nizozemska zhlédnou EURO pouze v televizi.


Když po mistrovství Evropy 2008 rezignoval vysoce respektovaný a úspěšný Karel Brückner, mnoho fanoušků i expertů předpovídalo, že na podobnou osobnost na lavičce si nějakou dobu počkáme. Během pěti let se u kormidla vystřídalo hned pět lodivodů a dá se říct, že až ten šestý, Pavel Vrba, se může spolehnout na důvěru veřejnosti. Nutno poznamenat, že o ni může velmi snadno dojít a to třeba právě nevydařeným šampionátem.

Rodák z Přerova jako hráč velkou díru do světa neudělal, na trenérské dráze však zažil velký úspěch již během své první větší štace. V roli asistenta Františka Komňackého totiž získal titul s Baníkem Ostrava, načež se vydal na Slovensko. Zde působil v Púchově, krátce jako asistent u národního týmu a především v Žilině, kde si připsal svůj první velký titul jako hlavní kouč.

V říjnu 2008 se vrátil do Gambrinus ligy a ujal se Viktorie Plzeň. Z velice průměrného klubu udělal během pár sezón špičkový český tým, během pěti let dvakrát vyhrál ligu, jednou pohár a hlavně si udělal jméno na evropské scéně. Se Západočechy se dvakrát podíval do základní skupiny Ligy mistrů a následně postoupil do osmifinále Evropské ligy.

Uznání si vysloužil také osobitým herním stylem, který Viktorce vštěpoval. Atraktivní ofenzivní hrou se nebál prezentovat ani na půdě Manchesteru City či doma proti AC Milán nebo Barceloně. Plzeň se pod jeho vedením spoléhala na útoky po křídlech, k čemuž výrazně dopomáhali nejenom krajní záložníci, ale také obránci.

Podobný herní strategii se snaží vštípit také reprezentaci, s níž rovněž využívá rozestavení 4-2-3-1. Národní tým hraje pod Vrbou určitě ofenzivněji než pod jeho předchůdci, o čemž svědčí i kvalifikační skóre 19:14. Více gólů ve skupině nikdo jiný nedal, naopak v kolonce inkasovaných branek má vyšší číslo pouze Kazachstán a Lotyšsko.

Pavlovi Vrbovi však smlouva po šampionátu končí a dle dostupných informací s prodloužením váhá. Údajně mu totiž chybí denní pracovní náplň v klubu a láká ho zahraničí (již dříve se spekulovalo například o Zenitu Petrohrad). Jeho konci u reprezentace nasvědčuje i trochu překvapivý odchod věrného asistenta Karla Krejčího z Plzně.




Ačkoliv ho stále kosí četná zranění, již přes deset let je, pokud vynecháme brankáře, nejlepším českým fotbalistou. Zdá se až neuvěřitelné, jak dokáže Tomáš Rosický i po několikaměsíční pauze přijít na hřiště a převyšovat všechny ostatní. Jen škoda, že jeho nesmírný talent nemohl být během kariéry kvůli zdravotním problémům ještě více rozvinut.

Rosického bohatou kariéru asi netřeba detailněji rozebírat, do velkého fotbalu poprvé nakoukl v pražské Spartě, odkud putoval do německé Borussie Dortmund, která za něj neváhala zaplatit částku přes 500 milionů korun. Investice se však vyplatila, Rosický uchvátil Bundesligu a s vestfálským klubem získal záhy mistrovský titul. Po světovém šampionátu 2006 pak přestoupil do Arsenalu. Na severu Londýna strávil deset let, kvůli zmiňovaným zraněním ovšem zasáhl pouze do 170 zápasů. Nyní mu v Arsenalu skončila smlouva a nejpravděpodobněji vypadá návrat do Sparty.

Tomáš Rosický se zúčastní již svého čtvrtého mistrovství Evropy, premiéru zažil již jako devatenáctiletý na EURU 2000 v Belgii a Nizozemsku. Prakticky před každým mistrovstvím je jeho zdravotní stav nejistý, před čtyřmi lety v Polsku si ve druhém utkání ve skupině poranil Achillovu šlachu a turnaj pro něj skončil.

Navzdory tomu, že během letošní sezóny odehrál za áčko Arsenalu pouze 20 minut v FA Cupu a do formy se dostával až ke konci ročníku v juniorce, Pavel Vrba se ho nebál nominovat. Rosický v přípravě opět ukazuje, že je stále rozdílovým hráčem a pořád ho zdobí vynikající zrychlení, krytí míče a geniální přihrávka. Doufejme, že tyto atributy ukáže naplno i ve Francii a na jeho možná posledním velkém šampionátu ho opět nezabrzdí nějaké zranění.




Drobné paralely se začátkem kariéry Tomáše Rosického by se daly nalézt snad u jeho nástupce. Vladimír Darida rovněž hraje ve středu zálohy, i když většinou plní defenzivnější úlohy než jeho o deset let starší kolega. Také on se v relativně mladém věku již v roce 2012 zúčastnil jako naprostý zelenáč mistrovství Evropy a stejně jako Rosický zamířil ze špičkového českého celku do Bundesligy.

Po první adaptační sezóně se postupně vypracoval v oporu Freiburgu, sestupu celku z jihozápadního Německa ale nezabránil. Nicméně krátce nato ho koupila Hertha Berlín, s níž letos zažil parádní ročník. V hlavním městě se stal základním stavebním článkem a družina Pála Dárdaie i díky jeho výkonům dlouho bojovala o příčky zaručující kvalifikaci do Ligy mistrů. A konečné 7. místo určitě není zklamáním.

V Hertě byl posunut z hloubi pole více dopředu na pozici klasické desítky, typickým špílmachrem ovšem není. Pohybuje se na hodně velkém prostoru a není náhodou, že patří mezi hráče s průměrně nejvíce naběhanými kilometry, a to nejen v Německu. Odchovance plzeňské Viktorky údajně sledují skauti z několika evropských velkoklubů, jednu chvíli se dokonce mluvilo o zájmu Realu Madrid. "Stal se srdcem a plícemi naší hry. Přidal do zálohy Herthy detaily, které jí dříve chyběly," nechal se slyšet generální manažer Herthy Michael Preetz.

Jenomže v reprezentaci takovým tahounem není. Ačkoliv již dlouho patří do základní sestavy a je pravdou, že v národním týmu plní jinou roli než v klubu, od jednoho z nejlepších středopolařů Bundesligy v letošní sezóně bychom někdy čekali přece jenom více. Správnou možnost umlčet některé kritiky a ukázat fanouškům své nesporné kvality bude mít právě ve Francii.




"Sestava se už hodně rýsuje. Z větší části bude z těch druhých poločasů," prohlásil na tiskové konferenci po poslední generálce před šampionátem s Jižní Koreou (1:2) trenér Pavel Vrba. Upozornil tak na fakt, že druhé poloviny přípravných zápasů proti Rusku i Koreji vyšly jeho svěřencům mnohem lépe a hráči, kteří v nich nastoupili, budou mít mnohem větší šanci na základní sestavu.

Jasné je, že reprezentace nastoupí v klasickém rozestavení 4-2-3-1. Tato formace se řadí k těm nejvíce variabilním, neboť se do útočení i bránění může zapojit velký počet hráčů. Zakládá se na výborném fyzickém fondu všech krajních hráčů, dvou defenzivněji laděných, ale zároveň dostatečně kreativních středopolařích, vysunutém záložníkovi s výraznou podporou ofenzivy a hrotovém útočníkovi, jehož hlavním úkolem je nabíhat na centry ze stran.

Co se týká konkrétních jmen, pojďme tedy pěkně popořadě. Mezi třemi tyčemi je jasnou jedničkou již čtrnáct let Petr Čech, krýt záda mu bude opora švýcarské Basileje Tomáš Vaclík a talentovaný Tomáš Koubek, který právě uplynulý ročník strávil na hostování v Liberci. Jasno je také o Tomáši Sivokovi, který stoperskou dvojici patrně utvoří opět s Michalem Kadlecem. Proti Markovi Suchému hraje disciplinární trest, kvůli němuž nemůže nastoupit v úvodním zápase, proti Romanu Hubníkovi zase fakt, že se do reprezentace vrátil po delší době.

Nejlépe obsazený post je zřejmě pravý kraj obrany, kde o dres usilují Pavel Kadeřábek z Hoffenheimu a Theodor Gebre Selassie z Werderu Brémy. Vzhledem k průběhu kvalifikace dostane přednost prve jmenovaný, rodák z Třebíče s etiopskými kořeny by se ovšem mohl objevit na opačném kraji, kde ho již v přípravných zápasech Pavel Vrba zkoušel místo Davida Limberského, který s přibývajícími léty začíná na evropské úrovni ztrácet. Příležitost na základní sestavu se zdají být mezi Limberským a Gebre Selassiem vyrovnané, generálka s Koreou, v níž se obránce Brém nechal zbytečně vyloučit, však mírně nahrává zkušenému zadákovi Plzně.

Střed zálohy obsadí téměř jistě Vladimír Darida a Jaroslav Plašil. S Plašilem o místo bojuje ještě David Pavelka, jenomže ten značnou část sezóny promarodil a v přípravných zápasech neoslnil. Před nimi nastoupí Tomáš Rosický, pokud samozřejmě zůstane zcela fit. Náhradou může být Daniel Kolář, případně se sem mohou posunout Darida či Dočkal.

Na levém křídle by neměl chybět Ladislav Krejčí, boj spíš probíhá o místo na opačné straně. Zranění Bořka Dočkala, jehož zdravotní stav je nejistý, dává příležitost Josefu Šuralovi a Jiřímu Skalákovi. Přednost patrně dostane Skalák, který toho v Brightonu na jaro odehrál přece jen víc než zraněný Šural ve Spartě a v přípravě působil svěžeji.

Velkým překvapením bylo, že se do nominace mezi útočníky nevměstnal Matěj Vydra z Readingu. Jelikož dle očekávání nejel ani mladičký Patrik Schick, má Pavel Vrba k dispozici tři typově podobné forvardy. Nejlepší výchozí pozici má v současné době Tomáš Necid, jemuž se vyvedl duel proti Rusku. V sázce je údajně i možnost, že by v zahajovacím utkání proti Španělsku Češi vyběhli na trávník bez klasického útočníka. "Že bychom to udělali proti Španělsku, to se může stát," řekl na toto téma kouč národního týmu.