Představení účastníků Eura 2024 - Maďarsko

Jít do velkého turnaje s cejchem černého koně analytiků a fotbalových hipsterů je rizikovým povoláním; autor těchto řádků a velký proponent Maroka 2018 či Turecka 2021 o tom ostatně ví své. Přesto se nelze ubránit dojmu, že Maďarsko je letos skutečně — a teď už faktžeopravdu — právoplatným držitelem této nálepky. Přizpůsobivý, enormně populární kouč, řádící Batman (Szoboszlai) se svým Robinem (Sallaiem), a k tomu spolehlivý stoper i brankář. Vítězný mix.

Jako leckteré autoritativní zemi se značně politizovaným fotbalovým prostředím se Maďarsku nepřeje dvakrát snadno. Viktor Orbán zkrátka kopanou jen tak milovat nepřestane, a faktem je, že hlavně díky jeho velkorysým investicím je Maďarsko tam, kde je. Maďarské silnice, z nichž jen 10-15 % bylo ještě nedávno v "dobrém či přijatelném stavu”, už pěknou řádku let lemuje několik špičkových stadionů. V Puskás Areně v Budapesti se hrálo poslední Euro (i památné české osmifinále), loňské finále Evropské ligy a zanedlouho i Ligy mistrů (2026). Fotbalová infrastruktura kvete, a s ní jakoby ruku v ruce i maďarský nároďák.

Na tomto místě se férově sluší podotknout, že ne za vším stojí Orbán a jeho benevolentní daně. V čele maďarského svazu totiž už od roku 2010 stojí poměrně neutrální osoba bankéře Sándora Csányiho, který si své jmění vydobyl ještě před nástupem Fidesze k moci a je tudíž zadobře s vládnoucí klikou stejně jako s opozicí. Právě jeho volbami byli úspěšní trenéři reprezentace Pál Dárdai, Bernd Storck a konečně Marco Rossi. Právě jím musel být posvěcen příchod progresivního analytika Istvána Beregiho do struktur MLSZ roku 2020, který postupně vedl k tiché evoluci národního týmu v sofistikovaněji a sebevědoměji hrající ekipu.

Rozdíl mezi minulým a současným cyklem je doopravdy diametrální. Zatímco na Euro 2020 se Maďaři kvalifikovali, aniž by drželi míč alespoň polovinu času, tentokrát si ho už na svých kopačkách užívali 58 % hrací doby. Kde jiné reprezentace (včetně, ehm, té české), dlouhodobě sázejí spíš na chaos a jednoduchá schémata, Maďarsko má reálnou strukturu a takřka mezi každými jednotlivými srazy do své hry integruje nové, hmatatelné prvky z klubové scény.

Je samozřejmě možné, že i přes všechny tyto pozitivní signály Maďaři shoří jako papír. Ve schůdné skupině, a s ohledem na nedávné (soutěžní!) výsledky proti těm nejlepším, je to však přinejmenším velmi nepravděpodobné. A od osmifinále dál se už staly i podivnější věci.

Když jsem o Maďarsku psal naposledy, u příležitosti jeho návratu na velkou scénu po zdánlivě nekonečných 40 letech, Ferencváros se zrovna vracel na ligový trůn po obdobně nekonečných 12 letech. Dnes je situace podstatně odlišná a domácí NB I. patří ‘Fradi’ více než kdy jindy. Pokud triumfuje i za rok — což se u klubu, na jehož lavičce běžně vysedávají více než milionové posily jako Edgar Sevikjan nebo Aleksandar Pešić, a který běžně vybrakovává ty druhé v řadě, jako když přetahoval Pétera Barátha z Debrecínu či Barnabáse Vargu z Pakse, všeobecně očekává — potom se stane první dynastií od Újpesti 70. let, který za sebe poskládá sedm korálků. Třináct, třináct, dvacet, dvanáct, šest a šestnáct. Takový měl přitom Ferencváros náskok na čele tabulky v posledních šesti letech. Aktuální sezona byla jeho nejdominantnější, ačkoliv FTC prohrálo rovnou pět zápasů a protočilo tři trenéry! Stanislav Čerčesov se pakoval už v červenci po domácí blamáži s Klaksvíkem v předkole Ligy mistrů (0:3), Csaba Máté už ‘Fradi’ suverénně protáhl zbytkem předkol Konferenční ligy a pakoval se víceméně dle plánu po necelých dvou měsících ve prospěch Dejana Stankoviće.

Náhlá schopnost Ferencvárose zvládat evropská předkola je další významnou změnou oproti roku 2016. Na podzim 2020 dali ‘Fradi’ Maďarsku teprve třetího účastníka skupinové fáze Ligy mistrů v historii novodobého formátu (od 1992), přičemž od té doby zvládli postoupit ze skupiny Evropské ligy (2022/23) i Konferenční ligy (2023/24; dokonce neporažen, dokud nevypadl na první překážce, ovšem s pozdějším vítězem Olympiakosem). Přesně to je přitom u takového brankáře Denese Dibusze rozdíl mezi kvalitním gólmanem a kultovním hrdinou.

Aby nedošlo k mýlce: tenhle posun se týká skutečně jenom Ferencvárose. Ne snad že by pouze on dostával bohatou podporu od předáka vládnoucího Fidesze (jednoho ze čtyř viceprezidentů strany a zároveň bývalého člena ultras ‘Fradi’ Gábora Kubatova), to v notoricky politizovaném fotbalovém prostředí maďarské kopané ani není možné, ale v Evropě dlouhodobě nikdo jiný neproráží. Zatímco Ferencváros za poslední pětiletku přinesl do maďarského koeficientu (mimochodem až 23. za Kyprem či Polskem) 49 bodů, Fehérvár je suverénně druhým největším přispěvovatelem s 8,5 body; svého času očekávaný vyzyvatel ‘Fradi’, protežovaná Puskás Akadémia, mezitím přihodila mrzkých 2,5 bodů a jejím ligovým maximem zůstává jedno stříbro (2020/21). I rozhazovat se holt musí umět.

Dá se očekávat změna? Ferencváros je teď natolik odskočený, že určitě nikoliv. Druhý Paks sice pod vedením devadesátkového kouče, který ještě před 10 lety vypadal, že už z vyšších pater managementu na lavičku nikdy nesestoupí, ukořistil svou první významnou trofej v historii (před měsícem ve finále domácího poháru přetlačil ‘Fradi’ v prodloužení), ale už jenom vzhledem k popisu trenéra Györgyho Bognára zkrátka má své přirozené limity. Újpest, úhlavní rival ‘Fradi’, by mohl být výhledově zajímavým konkurentem, neboť čerstvě spadá do portfolia národní ropné společnosti MOL, který odkoupil od neoblíbené rodiny Duchâteletů, svého času v Lutychu či Charltonu. Ještě do loňského roku přitom platilo, že u Újpesti jako jediného prvoligového celku nešlo najít přímou spojitost s Fideszem. To už teď spíše neplatí (byť nadále spíš nepřímo). Na druhou stranu, jak je patrné z příkladu Puskáse, který se svým 20milionovým rozpočtem nic nezmůže, peníze v Maďarsku nejsou až tak rozdílový faktor.

Co se tradičních a všeobecně známých klubů týče, Debreceni VSC je dle očekávání zpátky mezi elitou a kolem třetí příčky, zatímco budapešťský Honvéd — hegemon 80. let, který v létě 2017 propukl v náhlou euforii díky současnému trenérovi národního týmu (z 33bodové ztráty na první místo rovnou na trůn) — loni následoval debrecínský příklad pádu z nejvyšší soutěže, ale ne už tak okamžitého návratu. Naopak, letos měl mnohem blíže propadu o ještě jedno patro níže (11.).

Maďarsko dalo světu bez přehánění jednu z nejlepších fotbalových generací vůbec. Pozor, ta z konce třicátých let také nebyla vůbec marná — však fenomenální střelci György Sárosi s Gyulou Zsengellérem roku 1938 Maďary dotáhli až ke stříbru ze světového šampionátu. Finále samotné bylo přehlídkou patrně dvou nejkompletnějších střelců své generace, Silvia Pioly v italském trikotu a maďarského kapitána Sárosiho, který byl dle populární anekdoty jednou třemi publikacemi zařazen do nejlepší jedenáctky jako stoper, záložník i útočník.

Ani poslední předválečný záchvěv ovšem nebyl relativní nic proti dvěma útočným tykadlům Ferenci Puskásovi a Sándorovi Kocsisovi, podporovanými Nándorem Hidegkutim či Zoltánem Cziborem, kteří navázali, kde kolegové skončili, ihned poté, co zbraně utichly.

Gusztáv Sebes, už od roku 1936 trenér národního týmu, vybudoval v 50. letech mašinu, jaká dlouho neměla na evropské scéně obdoby. Sám věřil v to, že praktikoval 'socialistický fotbal', a přitom jako bývalý odborový předák v Paříži a Budapešti moc dobře věděl, jak všechny kolem sebe motivovat. Po vzoru dřívějších světových šampionů z Itálie reprezentaci vystavěl na pevných základech o dvou ultrasilných domácích mančaftech, Honvedu a předchůdci současného MTK Budapešť, a sílu potom jeho svěřenci nehledali pouze v soudržnosti, ale i v revolučních taktických schématech.

Maďaři jsou nakonec v podstatě zodpovědní za dva z největších zápasů fotbalové historie. Jako "utkání století" vešla ve známost jejich demolice Angličanů ve Wembley (3:6) roku 1953, alias první domácí porážka pro neohrožené Ostrovany, a naopak coby "zázrak z Bernu" je dnes znám velkolepý comeback Němců ve finále mistrovství světa 1954, které mělo definitivně stvrdit nesmrtelnost oné výjimečné Puskásovy party.

K té stvrzence došlo, jen nečekaným způsobem. Maďaři Němce ve skupině sice vypráskali 8:3 a vrchol turnaje se zprvu odvíjel podobně, když už po osmi minutách vedli 2:0, ovšem výsledná prohra 2:3 nakonec favority neuvěřitelným způsobem připravila o nadlouho nejdelší mezinárodní šňůru neporazitelnosti. O dva roky dříve Maďaři úchvatným způsobem (se skóre 18:1) opanovali olympijský turnaj v Helsinkách a senzační byli i ve Švýcarsku, kde na cestě do osudného finále vyřadili oba finalisty z roku 1950, Uruguay a Brazílii.

Že "zázrak z Bernu" představoval jen jeden hloupě načasovaný výpadek, to potvrdila následná zbrusu nová šňůra o 18 zápasech bez prohry. Na prostoru šesti let a 50 utkání Maďaři zvítězili hned 42krát a soupeřům dokupy nadělili dech beroucích 215 branek. Roku 1957 kvůli menší výsledkové krizi skončil trenér Sebes, později téhož roku do Maďarska vtrhly sovětské tanky, Puskás a spol. utekli za hranice — a jedna legendární epocha byla fuč.

Ne snad že by Maďaři rázem neměli skvělé fotbalisty. Flórián Albert je přesvědčivý důkaz opaku: nejlepší mladý hráč mundialu 1962 (čtvrtfinále), člen all-stars týmu Eura 1964 (bronz; dosud nejlepší výsledek v evropské společnosti) i MS 1966 (opět čtvrtfinále) a jediný maďarský vítěz ankety Zlatý míč (1967), jenž to navíc dokázal v barvách domácího Ferencvárose, který o pár měsíců dříve prostřílel do historického čtvrtfinále PMEZ. Zatímco Kocsis s Cziborem přebíhali v rámci Budapešti (z Ferencvárose do Honvédu) a Puskás šel dělat kariéru do Španělska, Albert zůstal věrný jednomu klubu, jenž po něm taky pojmenoval stadion, a stal se pro Ferencváros tím, kým byl pro Honvéd legendární halfbek József Bozsik.

Zejména po Albertově konci ústupu ze slávy na přelomu 60. a 70. let už nicméně Maďarsko nebylo schopno ohromovat jako kolektiv. Nadlouho naposledy si fanoušci zaúpěli radostí roku 1986, když se Maďaři přes rivaly z Rakouska dostali na třetí mistrovství světa v řadě — ve všech třech případech nicméně končili už ve skupině, což neomylně předznamenalo drtivý pád. Naprostého dna potom Maďarsko dosáhlo v kvalifikaci na Euro 2008, kde obsadilo ostudnou šestou příčku dokonce i za Moldavskem. V příštím cyklu se trápilo s Maltou.

Největším maďarským úspěchem ve 21. století tedy dlouho zůstávala minioplata za bernský zázrak; a sice porážka Němců v červnovém přátelském zápase z roku 2004. Zatímco domácí se tehdy připravovali na evropský šampionát, Lothar Matthäus měl problém vůbec složit tým — pozvánku mu ze zdravotních důvodů, ale i pro čistou lenost odmítlo celkem 22 oslovených, a tak nakonec německá hráčská ikona musela vsadit rovnou na osm hráčů se šesti či méně starty za reprezentaci. To ale příliš nevadilo; jeden z takových mlíčňáků, Sándor Torghelle, totiž Němce v Kaiserslauternu dvěma góly při výhře 2:0 totálně ztrapnil a většina fotbalové velmoci si už tehdy uvědomila, že bude nutno provést kompletní rekonstrukci domácí scény.

Bohužel, pro Maďary samotné šlo o pouhý nicneříkající záblesk. Matthäusova éra brzy skončila totálním fiaskem, když mu jeho kontrakt na konci roku 2005 kvůli zmatkům ve vedení svazu technicky ani neměl kdo prodloužit. Dokonce i průlomová kvalifikace na Euro 2016 pod vedením Bernda Storcka byla svým způsobem potupná, když obnášela umístění až za Rumunskem a Severním Irskem. Toho času šlo jednoduše zkonstatovat, že nebýt čerstvého rozšíření startovního roštu ze 16 na 24 účastníků, maďarský půst by trval dál.

Samotný turnaj už byl jinou písničkou. Maďaři divokou remízou 3:3 participovali na portugalské remízové jízdě ke zlatu, když sami senzačně opanovali skupinu. V součtu s minulým Eurem prohráli jenom dva zápasy, aniž by kohokoliv nudili, což je vzhledem k plejádě soupeřů (Portugalsko, Německo, Francie) neuvěřitelný úspěch. Před třemi lety navíc stačilo vydržet necelých 10 minut a do vyřazovací fáze by namísto Němců putovali oni...

Jaksepatří historická. Nezapomenutelná. Vždyť poslední turnaj — evropský či světový — na nějž se Maďarsko protlačilo bez potřeby baráže (MS 1986), zažilo šest účastníků tohoto Eura (Luka Modrić, Manuel Neuer, Jesús Navas, Giorgi Loria, Pepe, Cristiano Ronaldo). Když se Maďaři předtím někam prokousávali neporaženi, museli k tomu odolávat maximálně v šesti zápasech namísto nynějších osmi (ME 1964); naposledy dokonce jen čtyřikrát (MS 1966). Když se Maďarsku minule podařil obdobný husarský kousek, tedy postup z prvního místa s bilancí 4-2-2 (namísto 5-3-0), dělo se tak zrovna v měsíci (listopad 1981), kdy Mauritánie zrušila otroctví. Tak dávno to je. A co na tom, že tentokrát Maďaři nečelili žádné Anglii...

Abychom si nalili čistého vína, tahle skupina opravdu už od prvního pohledu vypadala velmi hratelně. Maďarsko usilovalo o třetí Euro v řadě, zatímco Bulhaři na něm nebyli 20 let a Srbové dokonce 24 let (pokud jim tedy chcete přičíst k dobru jugoslávskou éru). Maďaři ostatně byli nasazení z 1. koše, přičemž z těch další vyfasovali většinou ty (skoro) nejslabší.

Jenže ať už člověk tento úspěch poníží jakkoliv, pořád to nic nemění na tom, že je to prostě... úspěch. Neporazitelnost ve výsledku zkrátka vždycky znamená nula porážek, což má svou velkou cenu, i když třeba Maďaři prohráli každý xG souboj se Srbskem i Černou Horou. Zlomové okamžiky kvalifikace, kterou mimochodem Maďaři strávili úplně celou (!) bez zraněných bundesligových stálic Petera Gulácsiho a Andráse Schäfera, se dají vystopovat zhruba dva: pár zásahů v první půli, které potopily domácí Srbsko, pár měsíců poté, co Rossiho družina vpředu kompletně vyhořela v Černé Hoře. A pak další pár zásahů v první půli, který potopil hostující Srbsko jenom měsíc poté, co platila předcházející věta. Symetrie.

Představte si, že na svém prvním Euru v kariéře vyfasujete úřadující mistry světa, úřadující evropské šampiony a jedno Německo vrchem, aby se neřeklo. Potom si představte, že si získáte srdce každého prvního neutrála tím, že oberete o body rovnou dva z těchto hvězdami nabitých soupeřů, zatímco o jednom z vašich no name svěřenců, který se obětavě vrhá do všech střel, se nepřestává mluvit, protože jednou až moc vehementně slavil svůj gól.

Potom si představte, že kvůli dvěma nezvládnutým zápasům s Albánií nemilosrdně přijdete o sen zatrénovat si na prvním mundialu, a tak si obratem zchladíte žáhu tím, že v Lize národů dvakrát potopíte Anglii a Německu vrátíte kruté vyřazení z Eura. Možná si rovnou zkuste představit — a tohle už docela přeháním, přiznávám — že jedna z těch porážek hrdého Albionu je zároveň jeho nejtěžší domácí prohrou od dávného roku 1928.

Nakonec si představte, že vás prezidentka země osobně činí občanem země, v níž žijete sotva 10 let, zatímco z ochozů se každým zápasovým dnem ozývá skandování vašeho jména.

Vítejte ve světě Marca Rossiho, aktuálně dost možná nejpohodlněji sedícího trenéra planety.

Marco Rossi přitom není pouze vděčným lidovým hrdinou. Rossi je rovněž vděčným favoritem fotbalového hipstera coby jistého protipólu konzumního fanouška. Jedná se totiž zároveň o jednoho z nejdynamičtěji se vyvíjejících reprezentačních koučů vůbec (nejspíš nejen současnosti, ale i historie), který po 15 měsících ve funkci dle svých slov vážně zvažoval rezignaci, a místo aby jí podal, jal se všechno překopat. Z klasického 4-2-3-1, které tehdy v Cardiffu v listopadu 2019 sesunulo Maďary na ostudnou čtvrtou příčku, se stala "stabilizační” formace 3-5-2 pro rok 2020, v letech 2021-22 začaly na tým ještě více působit analyticky smýšlející hlasy nové generace Zsólt Laczkó a István Beregi, a z Maďarska se pod silnou taktovkou Rossiho rázem začal stávat neomalenější, drzejší soupeř. Výchozí rozestavení 3-5-2 zůstalo i pro rok 2022, ale s podstatnou infuzí prvků Interu Simoneho Inzaghiho (se Schäferem v roli Brozoviće) a brzy i Gian Piera Gasperiniho (větší intenzita). Pouze u povědomých italských vlivů přitom nezůstalo: loni se přidaly také principy brazilského umění ‘dinizisma’, kdy Szoboszlai v uvolněné roli plní pokyny Gansa ve Fluminense. A důsledkem jsou pouhé dvě soutěžní porážky od října 2021; vtipně obě od Italů.

Když maďarský fenomén po 57 minutách generálky s Izraelem zdánlivě vynuceně střídal, fanouškům se musely dělat mžitky před očima. Představu dalšího ztraceného šampionátu zázračného dítka maďarské kopané žádný z půlmilionu jeho krajanů, kteří žádali o lístky na zápasy tohoto Eura, zkrátka nemůže snést. Nebylo by to úplně déjà vu — před třemi roky Szoboszlai vynechal celé jaro a pouze se nestihl včas zotavit — ale byl by to stále velký pech.

Naštěstí pro všechny zainsteresované, Szoboszlai ihned ujišťoval novináře, že jen cítil těžké nohy a nešlo o žádné zranění. O veleočekávaný turnajový debut už nás tedy snad nic nepřipraví. Říkám "nás”, protože Szoboszlaiův nástup na evropskou mezinárodní scénu je skutečně velká událost. Už teď se bavíme o nejlepším Maďarovi od Détariho dobývání maďarských, řeckých a švýcarských kolbišť v 80. a 90. letech; už teď se začíná blížit členům ‘zlatého týmu’ 50. let, tedy ‘Aranycsapat’ v originále. Jen málo fotbalistů by v čerstvých 22 letech ustálo zátěž kapitánské pásky s takovou grácií jako Dominik Szoboszlai. Jen málo fotbalistů by bylo schopno naložit v listopadu 2023 na svá záda celý zdecimovaný národní tým způsobem jako Dominik Szoboszlai, když Bulharsko a Černou Horu zatížil 13 střelami, 17 úspěšnými driblinky a třemi klíčovými body na cestě za prvním přímým postupem na Euro.

Jeden z mých konzultantů, taktický analytik a skaut Ábel Mészáros, přirovnal Szobozslaiův dvougólový výkon v druhé půli závěrečného kvalifikačního duelu s Černou Horou (který pro zranění a karty vynechali Schäfer, Sallai, Orbán, Gulácsi, Kerkez) k Michaelu Jordanovi na vrcholu slávy, a to se zdá být perfektní paralelou. Takový moment Szoboszlai ostatně předvedl už na podzim 2020, kdy sólem jakoby z nudy rozhodl v nastavení proti Islandu.

Od momentu, kdy poprvé navlékl kapitánskou pásku v listopadu 2022, prohráli Maďaři jen jedno přátelské utkání s Irskem. Co na tom, že v Liverpoolu ke konci jara už ani nehrával v základu a nepočítaje exhibice se Spartou se za klub naposledy prosadil koncem ledna. Maďaři moc dobře vědí, co v Szoboszlaiovi mají: jednu z nejsoběstačnějších ofenzivních hvězd planety, jejíž soběstačnosti se v národním týmu mimořádně efektivně vychází vstříc.

Jak praví oblíbená pověra v Maďarsku: hráči s malýma nohama — a že Szoboszlai nosí boty o velikosti 37-38 — jsou předurčeni k tomu stát se velkými fotbalisty. Platilo to pro Ference Puskáse; platilo to pro mnohé jeho následovníky, z nichž Szoboszlai je už teď tím nejlepším.

Na dvacetiletého kluka toho srbský rodák Milos Kerkez zvládl ažaž. V 16 letech byl prakticky odkopnutý Rapidem Vídeň, pro svou stereotypní balkánskou náturu, která ho vedla k soustavnému nakopávání spoluhráčů na tréninku. V 17 letech už hrál pravidelně druhou maďarskou ligu, přestože na dospělý fotbal ani omylem neměl postavu. V 18 letech už nastupoval za primaveru AC Milán poté, co mu osobně volal sám Paolo Maldini; někdejší levý bek levému bekovi. V 19 letech se řadil k nejvýbušnějším krajním obráncům Eredivisie — neustále skluzujícímu, schopnému vrátit se do obranné pozice díky skvělé rychlosti, v jednom kuse zdolávajícímu soupeře 1 na 1. A ve 20 letech hraje pravidelně Premier League.

Popravdě, vzato kolem dokola, Kerkez není takový zázrak. Jeho první sezona v Bournemouthu byla přinejmenším nevyrovnaná a ani jeho pozice v reprezentaci vlastně není neotřesitelná. To je dáno jednak jeho horkou krví a narušenou disciplínou (zářným příkladem budiž stupidní druhá žlutá v kvalifikaci s Bulharskem), jednak konkurencí v osobě 16bodového veterána z Puskáse, Zsolta Nagyho. Ten sice část svých 11 ligových branek nahnal ze značky pokutového kopu, ale přesto má zřejmě vyšší strop v ofenzivní části hry. Kerkez mi byl kolegou Abelem Mészárosem sice přirovnán k našemu Davidu Juráskovi, to však spíše z pohledu síly v soubojích — takový centr z hloubi pole má již výrazně horší.

Na druhou stranu, u tohohle chlapíka, který sám přiznává, že nejvíc trpí na nedostatek trpělivosti, je potřeba si neustále opakovat jedno: ač toho prožil, kolik toho prožil, stále je mu jen 20, a i v Bournemouthu si získal své fanoušky nespoutanou vášní, důrazným zákrokem.

Maďarská nominace je bizarní kolekcí hráčů zpoza Atlantského oceánu (USA) přes Středozemní moře (Kypr) až po Pacifik (Jižní Korea), nicméně více než u většiny zbylých účastníků je v ní jasně dané, kdo přijel reprezentovat, a kdo do Německa cestuje jako výplň. Zatímco roku 2016 se před turnajem zdálo, že Bernd Storck využije všechny svěřence prakticky rovnoměrně a otazníky byla základní sestava přímo posetá, tentokrát je opak pravdou. O své místo na slunci reálně musí bojovat jenom Peter Gulácsi, u nějž je to způsobeno čistě složitým úrazem kolena a výborným zastoupením v podobě Daniela Dibusze. Někteří experti, jako Gergely Marosi ze Sport24.hu, tento souboj nadále vidí jako 50-50 situaci, jiní si jsou víceméně jisti návratem zkušenějšího Gulácsiho, který nedávno obstál v Lize mistrů proti Realu Madrid a do nároďáku se vrátil ve velkém stylu proti Turecku. Dalším borcem v ohrožení je Atilla Szalai, který si rovněž zavařil sám, když mu nevyšel přestup do Hoffenheimu a potom ani (ještě horší) hostování ve Freiburgu. Také on si ovšem vylepšil akcie v březnu, když působil, jako by nevynechal ani krok. Na Szalaie výrazně tlačí Márton Dárdai, který dlouho čekal na pozvánku do německého výběru, až se letos v lednu přeci jen rozhoupal a řekl své "ano” rodné zemi svého slavného otce Pála.

Zbytek zadní řady je jasný. Ač nemluví maďarsky, Willi Orbán je lídrem ze středu obranné trojky a de facto kapitánem na vlastní polovině Maďarska. Na 185centimetrového zadáka vyhrává hodně vzdušných soubojů a je pořádně cítit také v útočném boxu, kde jej často hledá Szoboszlai svými nadstandardními donáškami ze standardek. Po Orbánově pravici potom lze čekat Ádáma Langa, který postupem času vyrostl z nevyzpytatelného beka (na Euru 2016) do tichého, zodpovědného, úsporného rozehrávače. Langovi dělá jistou konkurenci stárnoucí, již 34letá hvězda minulého Eura Atilla Fiola. Nalevo bude Milos Kerkez, pravé straně bude pobíhat pro změnu naturalizovaný Francouz Loïc Négo, který se v této sezoně pěkně zabydlel v Le Havre a na stará kolena mimo hranice Maďarska povyrostl, až z něj Rossi musel udělat invertovaného beka.

Středová dvojka se rovněž daná. Ádám Nagy vyletěl už na prvním Euru tohoto tisíciletí, ještě jako 20letý holobrádek z Ferencvárose, nyní je zcestovalý v zahraničí, a ačkoliv se netoulá po úplně prestižních adresách, v reprezentaci hraje standardně solidně jako ten méně riskující ze dvou středopolařů. András Schäfer naproti tomu představuje nejméně doceněný dílek fungující mozaiky — nesmírně komplexní hráč, na kterého si nepřijdete ani zdvojením, velice šikovný ve vyvážení míče (reálně jeden z nej v evropských top ligách), a významný kandidát na přestup za lepším. I v zachraňujícím se Unionu Berlín prožil výbornou sezonu, a pokud naváže na své výkony z Eura 2020, kdy byl patrně nejlepším Maďarem vůbec (zejména proti Německu), potom ho posun výše téměř jistě nemine. Rovněž Schäfer si v životě leccos protrpěl se zraněními a v Maďarsku už z nedávné zkušenosti vědí, že pokud na to přijde, odvážný rozehrávač a anglický rodák Callum Styles dovede zaskočit.

Dominikovi Szoboszlaiovi, jehož teritorium je blíže levé postranní čáře, odkud podniká skoro dvakrát tolik průniků než v Liverpoolu, v druhé volné pozici pod útočníkem velice zdatně sekunduje Roland Sallai; dokonce do takové míry, že byly zápasy, kdy byl tou výraznější postavou. Konzistence byla Sallaiovi vždycky cizí, jinak by se v Bundeslize za poslední dvě sezony nepyšnil pouhými čtyřmi góly z celkového 10,15 xG, ale pokud rozhodnete postupový zápas se Srbskem a Anglii na jejím hřišti dáte hned tři góly... kdepak, tihle dva jsou zkrátka neohrožení, společně zodpovědní za 37 % maďarských střel v kvalifikaci (!), a těžko říct, kdo by se posouval do jejich obřích bot. Možná objev ME 2016 László Kleinheisler, který nedávno oslavil třicátiny (vážně, nekecám) v chorvatském Splitu.

Na hrotu útoku čekalo na Marca Rossiho nepříjemné hledání nástupce Ádáma Szalaie, který už předloni dával národnímu týmu vale. Jeho nátura rváče všude po hřišti vždy přitahovala pozornost obránců, často i hluboko v poli, což bylo svým způsobem kontraproduktivní — a to už nyní čekat nelze. Barnabás Varga je přitom kompletním zjevením pro Rossiho i všechny Maďary; vše, co si mohli přát a ještě něco navíc. Do 25 byl amatérem, poprvé o sobě pořádně dal vědět jako nejlepší střelec maďarské nejvyšší soutěže v sezoně 2022/23 za Paks. Nyní to zopakoval ve Ferencvárosi a na hrotu útoku má tento nepříliš vzrostlý, ale fyzický, i ve vzduchu silný, zkrátka otravný skorotřicátník malou konkurenci. Zdatně vymetá i křídelní prostory a rozumí si s hvězdami pod sebou, pročež v polovině startů vsítil už dvakrát tolik gólů co Martin Ádám, který se svými 191 centimetry ani nepůsobí jako fotbalista.

Program zápasů - skupina A

15.06.2024

15:00

Maďarsko

1:3

Švýcarsko

Köln

19.06.2024

18:00

Německo

2:0

Maďarsko

Stuttgart

23.06.2024

21:00

Skotsko

0:1

Maďarsko

Stuttgart

Konečná nominace

Brankáři

Datum nar.

Klub

Dénes Dibusz

16.11.1990

Ferencvárosi TC

Péter Gulácsi

06.05.1990

RB Lipsko

Péter Szappanos

14.11.1990

Paksi SE

Obránci

Datum nar.

Klub

Botond Balogh

06.06.2002

Parma Calcio

Bendegúz Bolla

22.11.1999

Servette Ženeva

Endre Botka

25.08.1994

Ferencvárosi TC

Márton Dárdai

12.02.2002

Hertha BSC

Attila Fiola

17.02.1990

Fehérvár FC

Milos Kerkez

07.11.2003

AFC Bournemouth

Ádám Lang

17.01.1993

Omonia Nikósie

Zsolt Nagy

25.05.1993

Puskás AFC

Loïc Nego

15.01.1991

Le Havre AC

Willi Orbán

03.11.1992

RB Lipsko

Attila Szalai

20.01.1998

SC Freiburg

Záložníci

Datum nar.

Klub

Dániel Gazdag

02.03.1996

Honvéd Budapešť

Krisztofer Horváth

08.01.2002

Kecskeméti TE

Mihály Kata

13.04.2002

MTK Budapešť

László Kleinheisler

08.04.1994

Hajduk Split

Ádám Nagy

17.06.1995

Spezia Calcio

András Schäfer

13.04.1999

Union Berlín

Callum Styles

27.03.2000

Sunderland AFC

Dominik Szoboszlai

25.10.2000

Liverpool FC

Útočníci

Datum nar.

Klub

Martin Ádám

06.11.1994

Ulsan Hyundai

Kevin Csoboth

20.06.2000

Újpest FC

Roland Sallai

22.05.1997

SC Freiburg

Barnabás Varga

25.10.1994

Ferencvárosi TC