Představení účastníků Eura 2024 - Gruzie

Ukrajina a Gruzie. První postsovětská dvojice na jednom evropském šampionátu, kterou netvoří Rusko. A samozřejmě také dvojice států, jejichž nezávislost na Rusku je v posledních letech opět vysoce relativní. Ukrajinci se dnes probudili do 842. dne s Rusy na svém území, na pozadí druhého dne summitu světových lídrů, kteří společně řeší, jak ruskou agresi jednou provždy odsoudit (údajně poprvé za užití Putinem odmítaného slova "válka”), a snad i ukončit. Gruzínci se vypořádávají s podstatně tišším, vnitřním tlakem...

Tedy "tišším”. Kontroverzní zákon o zahraničních agentech, gruzínským parlamentem schválený 14. května, následně vetovaný prezidentkou a posléze přeci jen protlačený v opakovaném hlasování, v Gruzii vyvolává protesty už od začátku minulého měsíce, a v platnost vstoupil teprve 3. června. V zemi je přitom běžně nazýván tím pravým přídavným jménem — "ruský”. Opozice z dobrého důvodu poukazuje na obdobný zákon cílený na zvláštní potřebu registrace nevládních organizací a mediálních společností s vyšším podílem financování ze zahraničí, který Kreml prosadil v roce 2012, a který nevyhnutelně vedl k potlačení domácí opozice. Něco podobného teď pro Gruzii znamená rovnou několik kroků vzad poté, co Evropská unie postsovětské zemi v prosinci oficiálně nabídla status kandidáta.

Pro celou Gruzii tak nadchází čtyři neklidné měsíce, než dojde na další parlamentní volby. Přispěje nový zákon k udržení vládnoucí strany Gruzínský sen u moci, nebo naopak bude představovat pověstnou poslední kapku, která pomůže k jeho svržení poprvé od roku 2012? Pokud pokračování současné vlády má znamenat příklon k Rusku, potom vězte, že gruzínská kabina má jasno. Hvězdný Chviča Kvaracchelija i kolegové Zivzivadze a Čakvetadze se na sitích vyjádřili silně proevropsky; bývalý kapitán Kankava to shrnul prostým "Fuck Russia”.

A jak moc velkou či dlouhou distrakcí může být ztrápenému lidu působení reprezentace na letošním Euru? Inu, soudě dle věrného gruzínského předobrazu, Severní Makedonie z roku 2021... bohužel velmi krátkou. Také Makedonci jeli na své první dospělé Euro posilněni první turnajovou zkušeností na úrovni jednadvacetiletých, byť v jejich případě se na ní kvalifikovali s trochu větším předstihem (2017), kdežto Gruzie ‘malé Euro’ hostila teprve loni. Také Makedonci vycházeli z hlubokého bloku a pětiobráncového rozestavení, přičemž vpředu sázeli primárně na genialitu jedné osobnosti (Gorana Pandeva). A byly z toho tři prohry.

Poslední zkušenosti s nováčky na evropských šampionátech moc optimismu obecně nenabízí. Minule nepostoupilo ani Finsko, v tuze těsné a vlastně i smolné bitvě tříbodových týmů. Ukrajině při jejím debutu roku 2012 rovněž tři body nestačily. O čtyři roky dříve jsme měli dva nováčky rovnou v jedné skupině, a oba si jen rozdělili body mezi sebou. Lotyšsko v létě 2004 trápilo nás i Německo, ale 0:0 s druhým jmenovaným se ukázalo být jeho maximem. Norsko a Slovinsko v předešlé edici rovněž neúspěšně sdíleli jednu skupinu. A tak dále. Když pomineme zásadní expanze před edicemi 1996 a 2016 (které vždy přinesly kvarteto premiér), nemá se Gruzie příliš čeho chytit. Na šampionát zkrátka cestuje v roli absolutního outsidera.

Málo se to ví, ale Sovětský svaz neměl svá fotbalová centra pouze v Moskvě (CSKA ihned po válce, Spartak vzápětí, Torpedo v 60. letech) a Kyjevu (první neruský narušitel, Dynamo, si užil po čtyřech titulech v každé z posledních tří dekád federace). Tbilisi rovněž nebylo marně zastoupené prostřednictvím svého Dinama; dokonce do takové míry, že se z něj v letech 1977-81 rekrutovali hned čtyři z pěti sovětských fotbalistů roku (dvakrát Ramaz Šengelia, jednou umělec-fotbalista David Kipiani, jednou pozdější kapitán Sovětů na MS 1982 Aleksandre Čivadze). Do tohoto období samozřejmě spadá také jedno ze dvou sovětských prvenství v evropské soutěži — to Dinama v Poháru vítězů pohárů 1981. Ještě předtím, roku 1979, Dinamo zaznamenalo možná svou nejslavnější výhru v historii, když v odvetném osmifinále Poháru mistrů evropských zemí v deštivém Tbilisi před zraky 90 tisíc diváků deklasovalo Paisleyho Liverpool s Dalglishem na čele vysoko 3:0. Gruzínská mašina byla celkově konkurenceschopná: roku 1964 se díky Dinamu sovětský titul poprvé podíval za hranice Moskvy či Kyjeva, a jen tři kluby se v Top 3 umístily častěji (20krát). Ani CSKA, protežovaný to armádní celek z hlavního města, se modrobílým konzistencí nevyrovnalo (17).

Jak asi tušíte, taková fazóna gruzínské kopané zrovna nevydržela. Dnes se bavíme o 46. nejlepší lize v Evropě, nebo spíš lépe řečeno 10. nejhorší, jen o chlup před albánskou a estonskou. Částečně na vině je nevyzpytatelnost gruzínského zastoupení v soutěžích UEFA. Kde to dříve bylo jedno Dinamo Tbilisi, teď se od sezony 2019/20 bavíme o Gagře (loni 7.), Dila Gori (4.), Dinamu Batumi (1.), Torpedu Kutaisi (3.), Dinamu Tbilisi (2.), Saburtalu Tbilisi (6.), a dále dvou odpadlících. Lokomotivu Tbilisi, přemožitele Dynama Moskva na konci covidového léta 2020, zradil nový daňový zákon v Gruzii, po němž z klubu odešel hlavní investor (sázková kancelář) a brzy nato následovalo přes 20 áčkařů. Mladíci z akademie potom roku 2022 prvoligovou příslušnost neudrželi. Ještě hůře však dopadla Čichura Sachkere, která si v předešlé dekádě vyšlápla dokonce na Bursaspor (2014) nebo Beitar Jeruzalém (2018), ale za poslední čtyři sezony vyhrála přesně čtyři soutěžní duely. To je hezký průměr, který přirozeně vedl k pádu každou post-covidovou sezonu až do 4. ligy. Důvodem v případě Čichury jsou přitom také peníze, konkrétně slábnoucí podpora oligarchy Bidziny Ivanišviliho. Ten má v těchto dnech přeci jen trochu jiné starosti než fotbal, je to totiž právě on, kdo má být šedou eminencí za fatálním zákonem o zahraničním vlivu.

A konečně se nelze nezastavit ani u Dinama Tbilisi, svým způsobem nadále hegemona gruzínské fotbalové scény, byť spíše podprahově, z hlediska graduace současných reprezentantů — v modrobílých totiž vyrůstalo neskutečných 19 z 26 členů výpravy na toto Euro, včetně těch nejslavnějších a napříč generacemi, od Kašii až po Kvaraccheliju. Na tom se nic nemění ani letos, však Dinamo v lednu vyinkasovalo krásných 5 milionů eur na přestupech ven (do Bayernu, Šachtaru či Basileje), problémem je však dlouhodobé nekompetentní vedení, soustavné točení trenérů i sportovních ředitelů, a výsledkem potom skutečnost, že onen kompletní lednový výdělek šel na pokrytí existujících dluhů. Důsledkem je průběžné páté místo po 18 kolech aktuální sezony, a větší blízkost přímému sestupu (11 bodů) či barážovým příčkám (tři body) než vedoucí pozici (17 bodů).

Kdo ví, možná jsme jen pár měsíců od momentu, kdy také zoufalé Dinamo Tbilisi bude ochotně následovat příklad Torpeda Kutaisi a jeho zajímavého PR tahu zrovna zpřed pár dní: poněkud rozpačitého představení Mamadoua Sakha, 34letého účastníka mistrovství světa 2014 s Francií a svého času neprávem trestaného za doping těsně před finále Evropské ligy, který se bude vedle pozvolného dohrávání profesionální kariéry soustředit i na roli ambasadora klubu a poradce mládežnické akademii.

I Tádžiků, Arménů či Tatarů do populace Sovětského svazu náleželo více než Gruzínců, kteří těsně před rozpadem unie čítali maximálně čtyři miliony. Ve světle této statistiky je potom vyloženě šokující zjištění, že by si Gruzie mohla nárokovat velkou část sovětských reprezentačních úspěchů. Na první dva mundialy (1962 a 1966) jeli tři Gruzínci, na šampionát roku 1982 už čtyři i včetně kapitána, a na mistrovství světa 1970 bylo potomků královny Tamary (a hráčů Dinama Tbilisi v jednom, přirozeně) dokonce více než vyslanců kteréhokoliv jednotlivého ruského klubu — rovnou pět. Gruzínci odnepaměti zastávali v sovětských fotbalových dějinách poněkud exotické místo; dodávali opálené, drobné hračičky.

Po zisku nezávislosti a ztráty jakéhosi zastřešujícího prvku se ovšem naplno projevila chybějící infrastruktura a Gruzie nevyhnutelně tápala. Přirozeně nepomohla ani okamžitá první ruská invaze gruzínského svrchovaného území v letech 1992-93, po němž tamní ekonomika zažila další propad, a peníze na vzdělávací sektor, zdravotní služby ani sport prostě nebyly. Ačkoliv tedy první generace fotbalistů nezávislé Gruzie kolem Temura Ketsbaii či Šoty Arveladzeho nebyla vůbec marná, tyto legendy záhy vzpomínaly na to, jak nemohly trénovat po setmění kvůli neexistujícímu osvětlení, jakým luxusem byla teplá voda po utkání, a jakou bolestí byl každý výjezd za hranice čítající několik spojů letadlem i autobusem. Také domácí soutěž byla spíše lacinou napodobeninou toho, jak by liga měla vypadat; v 90. letech nebylo výjimkou, že kluby neměly vlastní identitu a vbíhaly na trávník oděny do dresů Brazílie, Realu Madrid, Liverpoolu či Sheffieldu Wednesday, vypráví mi Luka Lagvilava.

V tomto kontextu byla především gruzínská kvalifikační jízda let 1994-95 naprostou senzací. Jedna- či dvaadvacetiletí Arveladze s Georgim Kinkladzem, později dobývající Britské ostrovy v barvách Rangers, respektive Manchesteru City, se toho času díky pěti výhrám zdaleka nejvíce přiblížili účasti na velkém turnaji. Přesto ve skupině skončili třetí a na druhé Bulharsko pořád ztráceli propastných sedm bodů. Že doma Stoičkova, Balakova a spol. převezli 2:1, jim nebylo nic platné, neboť hned dvakrát dokázali vybouchnout s Moldavskem.

Když se roku 1996 k dříve jmenovaným ikonám přidali i vynikající obránci Levan Kobiašvili a Kacha Kaladze, bylo už příliš pozdě. V žádném dalším kvalifikačním cyklu, včetně toho posledního na toto Euro, už Gruzínci nezaznamenali více než tři výhry. Ba co hůř, jakmile tato známá jména jedno po druhém skončila, nastala dlouhá temná éra, když v kvalifikaci na MS 2010 Gruzie dosáhla dna o třech remízách a sedmi prohrách, aby další potupný cyklus bez jediného vítězství zopakovala i o osm let později, symbolicky ve ‘snaze’ dostat se na šampionát v Rusku. Tou dobou už Levan Kobiašvili šéfoval gruzínské fotbalové federaci (od 2015), zatímco Kacha Kaladze se chystal na svou úspěšnou kandidaturu na starostu Tbilisi (listopad 2017), jímž je dosud. Oba se mimochodem vyslovili ve prospěch ‘ruského zákona’. Kaladze, nejdražší gruzínský fotbalista všech dob, ani není řadovým členem Gruzínského snu, nýbrž rovnou generálním sekretářem vládnoucí strany. Kumulace mandátů není trabl.

Prakticky začala se vznikem konceptu Ligy národů. Gruzínci o sobě poprvé dali vědět už v covidové éře pod vedením slovenského stratéga Vladimíra Weisse st., když je od prvního Eura dělilo jedno úspěšné barážové finále se Severní Makedonií. Gruzie tehdy ještě znala jiné rozestavení (4-3-2-1/4-3-3) a jiného hrdinu v hlavní roli (Giorgiho Čakvetadzeho), ale už tenkrát si zasloužila širší uznání. Weiss udělal rychlý proces s pár přesluhujícími hráči (včetně slávisty Levana Kenii) a Gruzie díky němu představuje jediného 16bodového účastníka dvou různých úrovní Ligy národů — hned napoprvé se jí to s ním povedlo v déčku, loni takto postupovala do B, před Bulharskem a svou původní Nemesis Severní Makedonií.

To už byla práce Willyho Sagnola, který brzy přepnul z Weissova čtyřobráncového systému na současné 5-3-2, ale nikdy svému slovenskému předchůdci nepřestal být vděčný za prvotní přičichnutí k úspěchu. Bez něj by to nešlo, stejně jako bez Ligy národů (ve své kvalifikační skupině Gruzínci skončili až za třetím Norskem) a trocha štěstí, kdy jim los přisoudil domácí výhodu jak v semifinále play-off, které proti Lucembursku zvládli i bez suspendovaného ‘Kvaradony’ (a za výrazné pomoci VAR), tak ve finále proti Řecku, které udolali až na penalty.

Byl součástí slavného monackého týmu, který na cestě do semifinále Ligy mistrů 1997/98 ubránil vysoce favorizovaný Manchester United. Přesto se ho zlatý mundial netýkal. V létě 2000 se v krásném věku 23 let stěhoval do kádru čerstvých semifinalistů Ligy mistrů z Mnichova. Přesto se tak nedělo díky představení na zlatém Euru; tam zase vůbec nejel. O rok později slavil s Bayernem své jediné vítězství v Lize mistrů. Sám přitom ve finále odehrál jenom první poločas a nakonec nebyl ani součástí UEFA týmu roku na úkor finalisty Poháru UEFA Cosmina Contry. Když už se konečně někam podíval s reprezentací, jednalo se o ostudné MS 2002 (konec ve skupině) a o nic víc povedené Euro 2004 (kde jen dostřídával). Na mistrovství světa 2006 si schoval nejlepší výkon na finále a sám si splnil povinnost i v penaltovém rozstřelu, nakonec ale bral jen stříbro. Loučil se na Euru 2008, kde se podílel na Domenechově historickém jednobodovém fiasku. Poslední zápas už se ho ani netýkal.

Ač Francouz a jedna z tváří hegemona bundesligové scény první dekády nového tisíciletí, hráčská kariéra Willyho Sagnola je bizarně protkaná osobními neúspěchy či nedocvaky. A ta trenérská dlouho nevypadala, že ho vytrhne. Jeho dosud jediná velká štace stranou Francouzské fotbalové federace, kde potichu podnikal své první krůčky u mládežnických reprezentací (přičemž s "21” nedostal šanci dokončit nakonec neúspěšný kvalifikační cyklus na české malé Euro 2015; další pech), v Bordeaux netrvala ani dvě celé sezony, ústila v loučení na 14. pozici (po 6. příčce v první sezoně) a nejvíc zaujala kontroverzním popisem ”typického afrického fotbalisty”. Když se pak roku 2021 nečekaně zjevil v Gruzii na konci cílevědomého hledání národního týmu, i jeho okolí si ťukalo na čelo.

O to větším zadostiučiněním ovšem pro Sagnola je tento návrat do Německa, kde zažil nejlepší roky jako hráč Bayernu, nejlepší zápasy coby reprezentant Francie a dle svých slov i nejdůležitější měsíce coby trenér (asistent Carla Ancelottiho). Sagnol sám před turnajem vtipkoval, že bude na každý zápas Gruzie potřeboval tak sto volňásků. V Bavorsku je tento poctivec, jenž o sobě sám tvrdí, že se na lavičce vždy snaží zachovat klid, stále oblíbený.

Esteticky by těžko mohl být odlišnějším typem dribléra. Kde Diego Maradona těžil ze své podsaditosti, tam ‘Kvaradona’ udivuje dokonalou koordinací při výšce skoro o 20 centimetrů větší. Kvaracchelija není sice žádný bezmála dvoumetrový čahoun, ale jeho vzpřímený styl běhu a rozlehlá ramena klamou stejně obratně jako populární Chviča celým tělem. Jeho obounohý fotbal má variabilitu; pouze 52 % střeleckých pozic letos vytvářel pomocí přihrávky, zbylou necelou polovinu tvoří průniky s míčem, vyhrané i zahrané standardky, obranný zákrok či vyražená/odražená střela. Pouze Rafael Leão v tomto ročníku Serie A získával pokutové území s míčem u nohy častěji, nikdo v Itálii nebyl častěji faulován. A napříč všemi Top 5 ligami pouze Jeremy Doku tahal míč vpřed efektivněji než ‘Kvaradona’.

Přitom to rozhodně není tak, že by si Kvaracchelija všechno umění schovával jen na klubovou úroveň, kde 12 góly a 13 asistencemi výrazně pomáhal Spallettiho Neapoli ukončit více než 30leté čekání na titul. Ve 23 letech ostatně není třetím nejproduktivnějším Gruzíncem v historii žádnou náhodou; například při postupu do Ligy národů B nebodoval jenom při bezbrankové remíze s Bulharskem (kde nehrál o nic hůř než jindy, ale spoluhráči zazdili šance o celkové hodnotě 0,42 xG). Ve zbylých pěti utkáních? Bilance 5+2, nazdar. Ze čtyř gólů, které Gruzie v kvalifikaci vstřelila dalším účastníkům Eura (Španělsko, Skotsko), on obstaral tři — včetně obou při remíze 2:2 se Skotskem a vyrovnání na 1:1 ve Valladolidu. Právě ve Španělsku jako první Gruzínec v dějinách zaznamenal gól ve čtyřech duelech v řadě.

Pakliže kolektivní ročník 2023/24 na klubové scéně byl pro Chvičovu Neapol drsným vystřízlivěním (propad až na 10. místo a vypadnutí už v osmifinále Ligy mistrů), individuálně populární Gruzínec příliš nepolevil (se 16 body jen těsně zaostával za Victorem Osimhenem), a tak se v únoru stal prvním fotbalistou po 42 letech, který se doma stal sportovcem roku. Tato anketa tradičně patří judistům (jako bývalé jedničce Črikišvilimu), vzpěračům (jako olympijskému rekordmanovi Talachadzemu), wrestlerům, zápasníkům či ragbistům — prostě udělaným dámám a pánům. Proto je vlastně navýsost symbolické, že na odkaz drobných fotbalistů Slavy Metreveliho (1964), Murtaze Churcilavy (1967) a Ramaze Šengelii (1981) navázal zrovna urostlý Chviča, pokračovatel bohaté rodinné tradice fotbalových hráčů, ale i rozhodčích.

Tenhle jarní fenomén sice dost možná začne Euro na lavičce za Buduem Zivzivadzem, kterému Gruzínci vděčí za mnohé (konkrétně dva góly v semifinále baráže), ale ve vší úctě k 30letému chlapíkovi, co nasázel 12 branek za pátý tým německé druhé ligy, Georges Mikautadze je přeci jen jiné zvíře. Když v sezoně 2022/23 prakticky sám vystřílel Métám postup do Ligue 1 (jeho 23 gólů odpovídalo 38 % všech týmových branek), vysloužil si přestup do Ajaxu. Tam dostal šanci v devíti koncovkách zápasů, zatímco dlouhé první měsíce strávil na hotelu, aniž by mu amsterdamský titán jakkoliv pomohl s hledáním bydlení. V zimě se proto do Mét vrátil a málem je pro změnu sám udržel v nejvyšší soutěži. Za půlku sezony stihl vystoupat až na sedmou příčku tabulky střelců celé ligy, vsítil 14 branek a další tři připravil, v pouhých 22 zápasech. ‘Roi Georges’ (král Georges) byl zpátky na scéně.

Métám to k záchraně nestačilo, ale Mikautadzemu ano. Stále se totiž svým způsobem bavíme o znovuzrození jednoho odmítnutého útočníka. Třiadvacetiletý forvard je totiž rodákem z Lyonu a leckdo ve Francii v něm dnes vidí stopy nového Benzemy, ale o bývalém šéfovi akademie Olympique Lyonnais to svého času říct nešlo. "Byl to malý kluk, dospíval hodně pozdě,” brání se Jean-François Vulliez, kterému od roku 2011 prošlo rukama mnoho nadaných chlapců. Mezi nimi i ti z Mikautadzeho nadupaného ročníku 2000 (ačkoliv z něj se pořádně prosadil jen Amine Gouiri), kteří byli v 15 letech prostě dál. A tak se Georges ocitl na fotbalové dlažbě. Lyon mu prý pošlapal sny, ale Mikautadze se nedal a jal se rozvíjet v Métách (od roku 2016), potažmo na dvouletém hostování v Belgii (kde Seraingu také vystřílel postup do nejvyšší soutěže, v jeho případě dokonce po nekonečném čtvrtstoletí čekání).

Během svého proměnlivého tápání ve Francii přitom Mikautadze nikdy nezanevřel na krajinu svých rodičů. Obvykle tam se svými bratranci trávil alespoň měsíc každého léta, kdy si vždy rád připomněl své oblíbené gruzínské pokrmy — chinkali a chačapuri. Jako francouzský reprezentant do 19 let však měl do gruzínské seniorské reprezentace dál než ostatní, a první pozvánky se proto dočkal až v březnu 2021 od Willyho Sagnola. Teď už si národní tým Gruzie bez francouzského rodáka, který gruzínsky mluví i píše, nelze představit.

V první řadě se na tomto místě sluší poznamenat, že paralela se Severní Makedonií načrtnutá zkraje článku příliš nefunguje v bodě formování této seniorské reprezentace na průkopnických mládežnických šampionátech. Zatímco v makedonském případě se vedle sebe často stavělo až osm starých známých z jedné věkové kategorie, v gruzínském případě se naopak některé významné postavy památné jízdy bez porážky až na čelo skupiny s Portugalskem, Nizozemskem a Belgií kontroverzně opomíjeli. Zejména se jedná o stopera Sabu Sazonova z Turína, který by už teď správně měl bojovat o základ, a levého beka (za "21” ještě záložníka) Irakliho Azaroviho, jenž pro změnu pravidelně nastupuje za Šachtar. Čas Gabriela Siguy, na konci června teprve plnoletého záložníka ojedinělého profilu (190centimetrový mix výdrže a techniky, tak trochu na styl Juraje Kucky na vrchol sil), už teď nadešel jen díky galantnímu gestu veterána Kankavy, který se místa na Euru sám vzdal.

Obecně, ze 14 čtvrtfinalistů ‘malého Eura’ proti Izraeli, do Německa cestuje všehovšudy pět — a jen jeden coby člen pevného základu. Zuriko Davitašvili bude striktně naskakovat z lavičky na podporu útoku. Giorgi Citaišvili možná ani to ne, a coby bývalá vycházející hvězda na křídle teď byl proti Černé Hoře zkoušen i na levém beku. Anzor Mekvabišvili sice úspěšnou "21” vedl jako kapitán, zde však bude z pozice defenzivního dynama pouze jistit ostřílenější kolegy. Giorgi Gočoleišvili sice loni na podzim zazářil při svém debutu v Lize mistrů proti Barceloně, ovšem v nároďáku sedí za 28letým kolegou z polské Ekstraklasy.

Zářnou výjimku představuje Giorgi Mamardašvili, kterého dané juniorské Euro katapultovalo přímo příkladně. Španělské skauty z Valencie sice zaujal už dřív (zejména v barvách Lokomotivu Tbilisi v Evropské lize 2020/21), ale v seniorském národním týmu debutoval teprve na podzim 2021 poté, co vytrvale frustroval Joãa Nevese, Briana Brobbeye či Oscara Gloukha. V této sezoně napříč 5 top ligami dle FBref.com pochytal více gólů nad očekávání než 97 % brankářů, což je při jeho vytížení zvláště obdivuhodným jevem.

Ač platilo, že v kvalifikaci měla Gruzie ze všech účastníků Eura čtvrtý nejnižší věkový průměr, takřka kompletní defenzivní linie ho zde v Německu tahá nahoru. A pro změnu vzhledem k nejnižšímu procentu držení míče bude pod neustálým abnormálním tlakem. Rekordman v počtu startů, Guram Kašia, bude mít zvláště důležitou úlohu jako střední stoper, který se na tomto turnaji jistě loučí s reprezentační kariérou. Kašia byl nadále důležitou postavou Slovanu na cestě do vyřazovací fáze Konferenční ligy a pro Gruzínce není jen kvalitní herní podpěrou, ale i morálním majákem, který kdysi pobouřil extrémní pravici zpátky doma duhovou páskou na rukávu, a už šest let je nositelem Prezidentského řádu znamenitosti. To jeho parťáci ve středu obrany už tolik znamenití být nemusí; Solomon Kvirkvelia má 32 let, hraje v podprůměrném saúdskoarabském celku a celou přípravu na Euro strávil v individuálním režimu. Jeho záskok má přitom v Kristových letech na kontě jen dva reprezentační starty. Lasha Dvali po levém boku Kašii má o něco pevnější pozici díky dobré formě v kyperském APOELu, ale po mimořádně vydařeném Euru do 17 let se asi i jemu 11 let nazpátek při přesunu do Readingu předpovídala jiná budoucnost.

Kraje obrany mohou být problematické, z podobných důvodů jako u Slovinska — nepřesvědčivé množství variant. Nalevo jsou k dispozici dva přeškolení křídelníci, z nichž dostane přednost Levan Šengelia, takový gruzínský Jan Kalabiška, který svého času v barvách Dinama Tbilisi dva roky po sobě slídil po koruně krále střelců gruzínské ligy. Teď se na něj sází i do defenzívy poté, co se zázračně vyléčil ze zranění v březnové baráži. Na pravém beku bude působit místy až příliš ofenzivně laděný Otar Kakabadze.

Střed zálohy tvoří double pivot, který v podstatě nemá adekvátní zastoupení, což je akutní problém zejména proto, že Otar Kiteišvili má tak poloviční šanci dát se do úvodního duelu s Tureckem dokupy. Ještě v pátek netrénoval. Pokud nebude připraven, zastoupí ho Nika Kvekveskiri, který sice píše krásný příběh uprchlíka z Abcházie a střelce postupové penalty na Euro, ale v optimální situaci by zde ve výraznější roli neúčinkoval. Pakliže nastoupí on, o to větší tlak se snese na hlavu Giorgiho Kočorašviliho, dalšího pracovitého šikuly, který se patrně rozsype při nárazu do fyzičtější zálohy. Jeho vzestup do základu nároďáku na podzim 2023 byl nicméně dost dobře základem úspěchu.

Vepředu se dostáváme ke dvěma esenciálním součástkám dobře namazaného stroje jménem Chviča Kvaracchelija. Tomu zespodu famózně přizvukuje Giorgi Čakvetadze, další dobře známé jméno slovenským fanouškům a dvorní asistent gruzínské modly, který ‘Kvaradonovi’ nahrával na branky proti Kypru, Skotsku i Španělsku. Čakvetadze byl velkou kometou kalendářního roku 2018, než ho zbrzdila zranění (a hlavně jedno kolene, které ho připravilo o prakticky celý ročník 2021/22). Nyní je takřka jedinou nadějí na ubrání části zodpovědnosti z potenciálně přetížených beder Kvaraccheliji. Jako jediný čistý playmaker tohoto výběru má zároveň právě on dostávat míče ke Chvičovi.

Hrot útoku je potom častým předmětem debat fanoušků, kdo je lepší a prospěšnější, přičemž správná otázka zní: "Měli by se vůbec srovnávat?” Budu Zivzivadze je vysoký target man, kterého si mají hledat míče, a on si má hledat je. Georges Mikautadze je spíše prototyp gólového štírka. Oba zvládají Chviču doplňovat, jenom tak činí odlišným způsobem.

A závěrem jedna perlička: góly ze standardních situací od Gruzie na tomto šampionátu nečekejte. V generálce se Gruzínci po rohu prosadili poprvé od dávného listopadu 2017. Tohle je tým, který presuje ve dvou lidech, a ve dvou lidech nezřídka rovněž útočí.

Program zápasů - skupina F

18.06.2024

18:00

Turecko

3:1

Gruzie

Dortmund

22.06.2024

15:00

Gruzie

1:1

Česko

Hamburg

26.06.2024

21:00

Gruzie

2:0

Portugalsko

Gelsenkirchen

Konečná nominace

Brankáři

Datum nar.

Klub

Luka Gugešašvili

29.04.1999

Qarabağ Ağdam

Giorgi Loria

27.01.1986

Dinamo Tbilisi

Giorgi Mamardašvili

29.09.2000

Valencia CF

Obránci

Datum nar.

Klub

Laša Dvali

14.05.1995

APOEL Nikósie

Giorgi Gočoleišvili

14.02.2001

Šachtar Doněck

Giorgi Gvelesiani

05.05.1991

Persepolis FC

Otar Kakabadze

27.06.1995

KS Cracovia

Guram Kašia

04.07.1987

Slovan Bratislava

Saba Kvirkvelia

06.02.1992

Al-Okhdood Club

Luka Lochošvili

29.05.1998

US Cremonese

Jimmy Tabidze

18.03.1996

Panetolikos FC

Záložníci

Datum nar.

Klub

Sandro Altunašvili

19.05.1997

Wolfsberger AC

Heorhij Citajišvili

18.11.2000

Dinamo Batumi

Giorgi Čakvetadze

29.08.1999

Watford FC

Zurab Davitašvili

15.02.2001

Girondins Bordeaux

Otar Kiteišvili

26.03.1996

SK Sturm Graz

Giorgi Kočorašvili

29.06.1999

Levante UD

Chviča Kvaracchelija

12.02.2001

SSC Neapol

Nika Kvekveskiri

29.05.1992

Lech Poznań

Saba Lobžanidze

18.12.1994

Atlanta United

Anzor Mekvabišvili

05.06.2001

CSU Craiova

Gabriel Sigua

30.06.2005

FC Basilej

Levan Šengelia

27.10.1995

Panetolikos FC

Útočníci

Datum nar.

Klub

Giorgi Kvilitaia

01.10.1993

APOEL Nikósie

Georges Mikautadze

31.10.2000

FC Metz

Budu Zivzivadze

10.03.1994

Karlsruher SC