Představení účastníků Eura 2020 - Ukrajina

Hrát se před rokem, o Ukrajině by se mluvilo jako o jednom z nejžhavějších týmů na kontinentu a černém koni turnaje. Neporaženi v 11 zápasech v řadě, svěřenci Andrije Ševčenka se do pandemického světa vezli na vysoké vlně úspěchu. Teď? Jediná výhra od 13. října a celkově tři vítězství z 12 pokusů od restartu mezinárodní kopané málokoho naplňuje optimismem...

Žádný národní tým na světě nebyl koronavirovou situací zasažen do větší míry. Zákeřná nemoc Ukrajinu náhle připravila o oblíbeného týmového doktora Antona Chudajeva, aby pak Ševčenko nemohl kvůli karanténním opatřením v říjnu využít prakticky celý doněcký kontingent.

Přesto Ukrajinci v poslepované sestavě zaskočili Španěle (1:0) a revanšovali se tak za předchozí debakl od nich samotných i Francouzů v přátelském utkání. Zároveň však byli jediným účastníkem Ligy národů, který musel kvůli Covidu-19 kontumovat své poslední střetnutí, což navíc ve výsledku vedlo k těsnému sestupu (o skóre) právě na úkor Švýcarů.

Není tedy divu, že ani bookmakeři příliš netuší, co od Ukrajinců očekávat. Titul to asi není, přesto kurzy na celkový triumf žlutomodrých oscilují mezi 51 (černý kůň) a 126 (naprostý outsider), což nelze říct o jakémkoliv dalším účastníkovi tohoto šampionátu.

A ono to dává smysl. V Zinčenkovi má Ševčenko čerstvého mistra Anglie a finalistu Ligy mistrů, v Malinovském zase jednoho z nejrozjetějších ofenzivních záložníků současnosti a v Jaremčukovi konečně kvalitního hrotového útočníka po dlouhém útlumu v produkci od konce jeho samotného, ale zároveň jsou poslední výsledky týmu, jaké jsou — více než gól Ukrajinci nedali od 3. září (!), přestože od té doby čelili i týmům jako Finsko, Kazachstán či Bahrajn...


Uběhlo už celých sedm let od vypuknutí války mezi Ukrajinou a Ruskem, avšak důsledky ukrajinský fotbal pociťuje nadále a pociťovat jen tak nepřestane. Nehledě na to, že ani zdaleka není uzavřený samotný konflikt, který se zrovna nedávno probudil z menší letargie, podmínky pro kopanou či obecně sport v zemi stále nejsou ani zdaleka ideální. Přirozeně.

A to nenarážím pouze na známou skutečnost, že Šachtar celou dobu hraje své domácí zápasy v exilu — to je vlastně v širším kontextu strádání ostatních klubů ještě naprostá maličkost. Zaprvé, Šachtar je jenom jedním ze čtyř klubů, které musejí hrát své zápasy jinde, než byly zvyklé. Zadruhé, Šachtar alespoň donbaskou krizi přežil; to sousední Metalurh vydržel zhruba rok. Zatřetí, podobné existenční problémy bohužel dohnaly i další známé značky.

Dnipro Dněpropetrovsk, finalista Evropské ligy 2015, se rozpadl předloni. Další evropská stálice Metalist Charkov, pro změnu čtvrtfinalista Evropské ligy 2012, celou krizi odnesl z první ruky ještě dříve (2016) a stihl se mezitím alespoň vrátit do druhé ligy jako FC Metal. Celá liga se zároveň docela logicky postupně smršťuje; nejprve na 14 účastníků okamžitě pro sezonu 2014/15, a později dokonce na pouhý tucet pro ročník 2017/18. Že by teď titul vyhrál někdo jiný než Dynamo Kyjev nebo Šachtar Doněck, je v tuto chvíli absolutně nemyslitelné.

Kromě úplného čela tabulky, které naposledy dva největší ukrajinské kluby bok po boku nesdílely právě v oné poslední "normální” sezoně 2013/14 (kdy Dynamo skončilo až čtvrté), je teď opravdu mimořádně složité se v tabulce Premier Lihy jakkoliv zorientovat.

SC Dnipro-1 sice vypadá povědomě, ale nemělo by být — klub byl založen již roku 2017 a nemá s tím zaniklým, tradičním nic moc společného. FC Lviv ani Ruch Lviv nejsou Karpaty Lviv, na něž jsme byli v minulosti zvyklí, a které UPL nejspíš definitivně opustily loni i kvůli pandemii. Další východoukrajinský subjekt Zorja Luhansk je teď již poměrně stálým účastníkem evropských pohárů, a taky jaksi permanentně ukotvený v exilu v Záporoží. Pouze Mariupol, kam relokoval své ústředí i Šachtar, se vrátil do bezpečné části Doněcké oblasti. Krymské kluby, včetně rozpuštěného a znovu založeného FC Sevastopol, mají vlastní soutěž.

Zemětřesení potkalo i Dynamo Kyjev, které se roku 2020 z nějakého důvodu rozhodlo angažovat ikonu konkurenčního Šachtaru Mirceu Lucescua. Ten tedy sice okamžitě klubu přinesl první titul od roku 2016 a nakonec i první treble (včetně superpoháru) od roku 2007, ale fotbalové výsledky jsou v tuto chvíli pro velkou část fanouškovské základny zcela vedlejší.

Není to přitom ani tak o tom, že prostě jen trénoval rivala; on se tehdy otíral o ultras, Dynamo jako klub, i jeho největší trenérskou legendu Lobanovského (prý je lepší kouč než on, říkal). Po příchodu do Zenitu navíc Lucescu prohlásil, že Rusko a Ukrajina jsou pro něj jedna a ta samá země, což je další "uf” moment, který teď zpětně akorát zbytečně přikládá pod kotel.

Odezva ultras byla dokonce natolik razantní, že sám Lucescu asi čtyři dny po podpisu smlouvy funkci složil. Vedení ho přesvědčilo ke otočce, ale situace s početnými ultras se nelepší. Ti jsou přesvědčeni, že jim vedení pouze dělá naschvály: majitelův bratr je poslancem proruské strany, a tak mnozí mají za to, že třeba i pozvánka Šachtaru do kyjevského exilu je jakousi "politickou odvetou”, přičemž Lucescu je její nespornou součástí. Paranoidní? Ani ne.

Nejen pro toto fotbalové politikaření si mnoho Ukrajinců letos Euro ani nenaladí. Pověstné světlo na konci tunelu totiž nebliká ani pro ukrajinský lid jako celek. Aktuální statistiky OSN hovoří o 1,5 milionu vnitřně vysídlených obyvatel a 3,5 milionu lidí potřebujících humanitární pomoc. Kdo by se potom staral o nějaké kopáče, kteří aktuálně ani nevyhrávají?

Samotná Premier Liha by se nicméně zvednout brzy mohla; od příští sezony je v plánu návrat k 16 účastníkům, přičemž příběhy jako ten Kolosu Kovalivka — jakýchsi "ukrajinských Blšan”, vesnice o patnácti set obyvatel, která letos už podruhé míří do pohárové Evropy — jsou příjemným vedlejším produktem celé mimořádně zamotané a depresivní situace...





Neméně depresivní. Už u Ruska jsme zmiňovali společný podíl Belanova s Protasovem na úspěchu z roku 1988, stejně jako Belanovovo individuální představení na mundialu 1986 (na cestě do osmifinále pálil přesně rovnou čtyřikrát) či Protasovovy výkony na tom příštím. Dynamo Kyjev mělo zároveň početné zastoupení (5) také na "bramborovém” mistrovství světa 1966, a to jsme dosud nezmínili ještě Blochinovy zářezy na dvou MS (1982 a 1986), ale i jedné slavné olympiádě (1972), odkud si jako zdaleka nejlepší střelec týmu (6) odvezl bronz.

Samostatná Ukrajina už ale na jakýchkoliv velkých akcích příliš hlubokou stopu nezanechává, a to opravdu železně. Na světový šampionát se Ukrajinci podívali pouze jednou — shodně s naším výběrem roku 2006 — a ačkoliv si to rovnou namířili až do čtvrtfinále, zařadili se spíše mezi ty nudnější a zapomenutelné účastníky, když ve vyřazovací fázi slavně nedali ani gól. Ševčenko nejvíce zaujal neproměněnou penaltou v onom památném osmifinálovém rozstřelu se Švýcary; jeho dva zásahy proti Saúdům a Tunisanům (z penalty) mezitím nikdo vzývat nebude. Čtvrtfinalisté, kteří dostali nasekáno od obou elitních soupeřů (Španělsko 0:4, Itálie 0:3)? Na takové se docela běžně zapomíná, se já osobně obávám.

Na Euru už je to potom čistý průstřel — pokud tedy průstřelem míníme bezgólové představení na minulém Euru, jen o něco méně trapné vystoupení na domácím ME o čtyři roky dříve, a dva krachy ve skupině ze dvou pokusů. Jedinou fajn vzpomínkou je pro Ukrajince snad akorát kyjevský "showdown” dvou z nejlepších šutérů tohoto tisíciletí, Ševčenka a Ibrahimoviće, který roku 2012 vyzněl pro kyjevskou modlu 2:1. Nikdo jiný se netrefil. V onom zápase ani obecně na celém turnaji. Současný kouč nároďáku tak zůstává jediným Ukrajincem, který kdy pod žlutomodrou vlajkou rozvlnil síť na Euru. Komu — pokud někomu — se podaří letos navázat?


Ukrajina, Dánsko, Španělsko, Belgie, Itálie. Jenom pět týmů prošlo kvalifikací bez jediné prohry, a Ukrajinci to navíc dokázali ve společnosti obhájců evropského prvenství z roku 2016. Jen dva vítězové skupin (Švýcarsko, Chorvatsko) sice posbírali méně bodů na zápas než Ukrajinci (2,5), ale to už by nemělo nikoho příliš zajímat — opět, ve společnosti Portugalců je samotné prvenství ve skupině mimořádným úspěchem. Ukrajinci ostatně minule finišovali až třetí a na postup potřebovali baráž se Slovinci, takže progres to je vskutku markantní.

Abychom ale byli fér, Ukrajinci nebyli lepší v ani jednom z měření sil s favority. V Portugalsku si vystačili s pěti střeleckými pokusy a ubránili bezbrankovou remízu; doma potom byli vyloženě šťastní, že přežili bez újmy, natož s vedením. Řečí xG Portugalci vyhráli 3,58:1,74, řečí střel převážili neuvěřitelným poměrem 25:5, řečí reálných branek prohráli 1:2. Veterán Pjatov toho dne pochytal rovnou devět projektilů a za svá záda pustil všehovšudy Ronaldovu penaltu. Podle metriky očekávaných obdržených gólů měl kapitulovat 2,35krát.

Pjatov byl jednou z hvězd kvalifikace a možná ze všech Ukrajinců nejvíce dojel na odklad konání šampionátu, po němž ukončí kariéru, ovšem oporou nebyl ani zdaleka jedinou. Než se dočista vytratil, opanoval Konopljanka celý červen. Malinovskému se povedly září a říjen.




První a nadlouho jediný ukrajinský střelec a zároveň nejúspěšnější kouč ukrajinského národního týmu v dějinách evropského šampionátu? To vše navíc za pouhých devět let? Není to nemožné, první už má za sebou a pro to druhé by laťka snad ani nemohla být níže. Stačí uhrát čtyři body, což je ve skupině bez výrazného favorita turnaje rozhodně hratelné.

Stejně tak je ale nutno počítat s tím, že Ševčenko možná už další šanci nedostane. Sám již dopředu oznámil, že by se po Euru rád poprvé vydal na dráhu klubové trenéřiny. Jisté to nicméně není — v rozhovoru v italském rádiu bývalý kanonýr AC Milán přiznal akorát to, že se po ME "bude poohlížet po možnostech”, jak na klubovou scénu proniknout — a v čele reprezentace mu určitě případně bude umožněno zůstat, tam má svou pozici neotřesitelnou.

Ptáte se na důvod? Inu, to opět musíme zabrousit pod povrch a dotknout se politikaření. Šéfem ukrajinské fotbalové asociace je od roku 2015 Andrij Pavelko, který se k této lukrativní sesli dostal jen kvůli vztahům s tehdejším prezidentem země Porošenkem (2015-19). No a hádejte, kdo je kmotrem jedné z Pavelkových dcer? Přesně tak, sám Andrij Ševčenko.

Tyto konexe ovšem druhým vrzem staví Ševčenka do poněkud delikátní pozice, protože Pavelko je zároveň blízkým přítelem majitele Šachtaru Achmetova, takže i kdyby pátý nejlepší střelec historie Dynama nakrásně toužil nadržovat kyjevským souputníkům, vyššími silami bude vždy tlačen do upřednostňování jejich doněckých rivalů. To by se ostatně rovnou mohlo ukázat na případu postu pravého stopera, kde by přirozeně měl startovat mladší a lepší Zabarnyj z Dynama, avšak mnozí experti se obávají, že dojde na Kravcova ze Šachtaru.

Na druhou stranu, abychom byli fér, bývalý kandidát v parlamentních volbách (2012) rozhodně není pouhou nastrčenou politickou loutkou — v ukrajinské kopané se holt politikaření nikdy nevyhnete, a Ševčenko vedle toho zvládl výrazně modernizovat herní projev "Zbirné". Jako asistent bývalého kouče Fomenka viděl z první ruky tu katastrofu na Euru 2016 a jal se s týmem pracovat na trpělivé, vynalézavé výstavbě hry. Kde dříve Ukrajinci absorbovali tlak a doufali, že jim tam něco spadne z protiútoku, tam se teď snaží i dominovat.

Reprezentace navíc pod Ševčenkovým vedením skutečně reprezentuje. Kabina rozdělená na doněckou/kyjevskou kliku je minulostí a stejně tak se už Ukrajincům tolik nestává, že by jaksi předem vzdávalo zápasy, které se pro ně nevyvíjí dobře. V nedávné době Ševčenkova parta takhle v závěru zabrala proti Německu, aby na poslední chvíli snížila na 1:2, až ke konci střetnutí slavně pokořila Španělsko, a ještě v kvalifikaci zásadní údery rozdala v posledních 15minutovkách utkání s Lucemburskem (výhra) i Srbskem (remíza).




Po planetě zemi aktuálně pobíhá hodně málo fotbalistů ve žhavější formě, pokud vůbec nějaký. Mezi 21. březnem a 19. květnem Ruslan Malinovskyj nastoupil k 10 utkáním Serie A plus finálovému zápasu Coppy Italia. A v žádném z nich nevyšel bodově naprázdno! Napříč všemi soutěžemi za klub i vlast tenhle fenomén v aktuální sezoně nastřádal 23 bodů, přičemž v tomto dvouměsíčním období přispěchal se 16 z nich. Jeho bilance byla navíc úctyhodně vyrovnaná — 11+12. Celý tucet asistencí si nechal na ligová kolbiště a nikdo v Serii A v tomto ohledu nebyl lepší. Na závěr sezony samozřejmě nechyběl v týmu roku databáze Opty.

Na Malinovském je přitom vůbec nejlepší, že ještě před dvěma roky o něm věděli spíš jen fajnšmekři. Belgickou ligu sice též ničil, ale to pouze v posledním roce (2018/19) při mistrovském tažení do té doby jen nadprůměrného Genku. Do Atalanty ve 26 letech přicházel již coby hotový fotbalista, a okamžitě se neztratil s 11 body. Teď ovšem vysloveně explodoval, a to hlavně v oblasti tvorby šancí. Ke gólu přímo či nepřímo vedlo jeho 14 přihrávek ze hry. V metrice očekávaných asistencí (9,7) v celé lize zaostal jen za De Paulem. V přepočtu na 90 minut se podílel na akci vedoucí ke střelbě v průměru minimálně šestkrát na zápas. Jediní dva hráči Serie A, kteří to o sobě též mohou říct? Zbylá trojčata z Bergama: Iličić a Muriel.

Tohle všechno jsou naprosto zběsilá a jaksepatří elitní čísla i napříč všemi Top 5 evropskými soutěžemi. Nabízí se tedy otázka: pokud Ukrajinci mají ve svém středu borce, který byl letos postrachem srovnatelným s Brunem Fernandesem či Kevinem De Bruynem, neměli by pomýšlet rovnou na čtvrtfinále, ne-li dál? Možné to klidně je, ačkoliv Malinovského nejlepší zápasy za reprezentaci doposud přišly proti Finům, Srbům, Kazachům, Litevcům a Lucemburkům, kteří na žlutomodré v tak pokročilé fázi turnaje dozajista číhat nebudou. Přeci jen, Atalanta se pravidelně umisťuje na čele tabulky nejproduktivnějších klubů Evropy; je specifická.

Ať už to dopadne jakkoliv, vězte, že Ukrajinu momentálně dočista pohltila kratší, ale o to intenzivnější Malinovskyj-mánie. Každý článek, který o něm vyjde v Gazzettě či jiném italském tisku, během pár minut visí na ukrajinských serverech. Krom toho si fanoušci oblíbili jeho rodinnou povahu a vtipná videa jeho ženy Roksany, která mu za každý gól slíbila dort.

Pokud se tohoto slibu skutečně drží, užívejme si tohoto sympaťáka s raketou v levačce a udělanou postavou, dokud můžeme — něco mi říká, že fyzička už brzy nebude, co bývala.




Poslední dobou to nemá jednoduché. V Manchesteru City již téměř nikde jinde než na levém kraji obrany nenastupuje, a přesto vždy na reprezentačních srazech operuje ve středu pole, jak byl zvyklý ze Šachtaru či Ufy. Zastává k tomu všemu dosti náročnou úlohu záložního dynama, takového všudybyla, klíčové spojky obrany s útokem — a zastává ji bez výjimky s grácií.

Nejmladší střelec v historii ukrajinské reprezentace, a od letošního března také její nejmladší kapitán (jmenován letos ve věku 24 let a 98 dní, o pár měsíců dříve než kdysi Tymoščuk), je pro Ševčenka modelem konzistence. A Pep Guardiola s ním plně souzní. Když se na jeho adresu před pár týdny vyjadřoval, zmínil mimo jiné skutečnost, že Zinčenko téměř nechybuje, vždy naslouchá jeho pokynům a vždy se plně soustředí na jejich plnění.

Takové hráče prostě trenéři milují, a Zinčenka nemilují jenom oni. Spolu s manželkou Vladou, sportovní žurnalistkou, tvoří dost možná nejobletovanější pár v rozdělené zemi. Zinčenko však zůstává nohama na zemi — byl vychován přísnou rukou své matky a je si moc dobře vědom, jaké štěstí ho v kariéře potkalo. Guardiola ho velmi chtěl už do Barcelony, nyní ho od počátku využíval v odvetě semifinále i v samotném finále milionářské Ligy mistrů.

Zinčenko tímto napodobil Ševčenka (2003, 2005) a Tymoščuka (2010) jako teprve třetí Ukrajinec, který vrchol Champions League zažil na vlastní kůži, přímo na place. Již v sezoně 2017/18 se přitom podílel na zisku anglického prvoligového titulu jako teprve druhý Ukrajinec po Olehu Lužném (Arsenal 2001/02). Od té doby přidal další dvě medaile. Pravý pionýr.




Fanoušci Dynama si na příchod Mircey Lucescua mohou stěžovat, jak chtějí, ale jednu zásluhu mu prostě neodpářou: objevil stále teprve 18letého Ilju Zabarného, o němž ještě v srpnu loňského roku věděli jen ti nejzarytější odborníci přes ukrajinský mládežnický fotbal.

K tomuto se váže pěkná historka: Lucescu po podpisu smlouvy dostal od prezidenta klubu Surkise dva cíle — vyhrát titul a kvalifikovat se do hlavní fáze Ligy mistrů. Dynamo má sotva nějaké peníze na posily, a tak se Surkisovi muselo ulevit, když mu před zápasem s Alkmaarem rumunský veterán zavolal a prohlásil: "Nepotřebuji žádné posily, jen mi postav nové hřiště a posilovnu. Našel jsem skvělého středního obránce v naší juniorce.”

Toho dne Zabarnyj hrál podruhé v kariéře dospělý fotbal a AZ si sotva škrtlo. Následně nechyběl ani v obou závěrečných předkolech s Gentem, které dopadly souhrnným výsledkem 5:1, a první cíl byl splněn. O několik měsíců později si se Zabarnym jakožto pevnou součástí základní sestavy mohl Lucescu odškrtnout i ten druhý. A nyní už se píše o 12milionové nabídce Chelsea, které ho měl svému kamarádovi Abramovičovi dohodit sám Ševčenko.

Zabarnyj sezony 2020/21 je v podstatě čistým produktem přívětivých okolností — Lucescu na něj musel poprvé ukázat v průběhu zápasu s Desnou kvůli zranění veterána Tymčyka. Tou dobou přitom už dávno neměl k dispozici další stopery áčka Popova, Burdu či Šabanova. Něco podobného se záhy opakovalo i s národním týmem — i tam Zabarnyj profitoval z četných odpadlíků, tentokrát vinou karantény celého Šachtaru Doněck. Poprvé se ukázal při sedmigólové nadílce proti Francii, přesto si však své místo v základu udržel na všechny příští zápasy mimo toho s Kazachstánem, který obecně po březnové rotaci odehrála lavička.

Byť Zabarného meteorický vzestup může vypadat jako prosté dílo náhody, jeho herní projev tomu neodpovídá. Nesmírně klidný až stoický na míči, nerozhodí ho ani menší chybka, pozičně vyspělý a zdravě agresivní, když dojde na vystoupení z linie. Jakmile zapracuje na delší přihrávce, hře ve vzduchu či těsném bránění, bude kompletním moderním stoperem.




Ohledně toho, zda Ukrajině roční odklad Eura pomohl, či spíše uškodil, existují různé teorie. Na pohled se to zdá docela přímočaré: Ukrajinci byli v sezoně 2019/20 rozjetí a stále měli rozchytaného Pjatova v brance. Teď rozjetí nejsou, Pjatov v Šachtaru už dávno jenom zahřívá lavičku, a chytat bude ne zrovna přesvědčivý Heorhij Buščan, který je sice ukrajinským šampionem, ale pořád nevypadá sebevědomě a nadále mu dělají hrozivé problémy zejména centrované míče. Mnozí by raději v bráně už teď viděli teenagera Trubina, který už na podzim vytlačil z brány Pjatova a v prosinci senzačně vynuloval Real Madrid.

Na stranu druhou, třeba Andrew Todos spravující skvělý twitterový účet Zorya Londonsk , razí opačnou teorii: že jakkoliv špatně nedávné ukrajinské výsledky od pohledu působí, Ševčenko si z nich odnesl četné lekce, které teď může na šampionátu pěkně prodat. Ukrajinci se při výhře nad Španělskem a remíze s Francií blýskli v poněkud pragmatické poloze, kterou jim dříve za každou cenu proaktivní Ševčenko nikdy neordinoval (pomohl čerstvě dosazený ex-obránce Mauro Tassotti, kterého vítěz Zlatého míče poznal v Miláně), a březnová pauza bez defenzivního štítu Stěpanenka pro změnu trenérovi poskytla zajímavý prostor otestovat formaci se třemi stopery, jež by se mohla šiknout minimálně ve skupině proti Nizozemcům.

Na Euru se každopádně od "Ševy” znovu očekává přepnutí do klasické formace 4-3-3, kde Vitalij Mykolenko tradičně zastává post levého beka. Pokud by se hrálo vzadu na tři, byl by velkým adeptem zaujmout pozici levého středního obránce, kde má od roku 2019 své místo na slunci rezervované prvotřídní Mykola Matvijenko. Ten kdykoliv byl dobře naladěn, byly z toho obří úspěchy; remíza s Francií (ukrajinský muž zápasu), výhra nad Švýcarskem (odklizených 13 balonů) nebo remíza s Portugalskem (11 odklizených míčů). Budoucností na levém stoperu by měl být parťák Ilji Zabarného z Dynama, Denys Popov, který prozatím v reprezentaci poněkud překvapivě nedostává vůbec prostor, přestože byl vůdčí postavou historického triumfu ukrajinské dvacítky na předloňském MS. Letos je tak pravděpodobnější spíš souhra doněcké stoperské dvojice, tedy Matvijenko-Kryvcov.

Na pravém kraji obrany pobíhá dost možná nejméně doceněný člen současného výběru, Oleksandr Karavajev. Ten je v první řadě nesmírně spolehlivý, pracovitý a přizpůsobivý. V Dynamu zahraje oba beky i na křídle, byť Ševčenko je v jeho využití podstatně konzervativnější a předvídatelnější než Lucescu. Od začátku kvalifikace na ME v ukrajinském dresu nikdo nepřispěl více asistencemi než právě obránce Karavajev (4).

Dalším adeptem na titul tzv. unsung hero je Taras Stěpanenko, který uprostřed hřiště obvykle nenápadně doplňuje populární duo "Zina a Malina”. Od začátku září Stěpanenko kvůli koronaviru a vlastním zraněním převážně scházel, a právě s jeho vypadnutím po vítězství se Švýcarskem začala Ukrajina zničehonic sbírat (těžké) porážky. Náhoda? Nemyslím si. Stěpanenkovi je už 31 let, ale zdá se být pořád nenahraditelný.

Na skutečného tahouna reprezentace mimo Oleksandra Zinčenka a Ruslana Malinovského aspiruje už jen jeden muž: Roman Jaremčuk. Po Malinovském další zázrak z belgické Jupiler Premier League s potenciálem na opožděný velký přestup dává každým zápasem víc a víc zapomenout na doby, kdy se v ukrajinském útoku pokoušeli uživit Zozuljové, Selezňovové, Milevskyjové či Devičové. Nikdo z nich ani z dálky nepřipomínal božského "Ševu”, zato že se ukrajinský lodivod zhlédl právě v Jaremčukovi, to není žádná shoda náhod. Pětadvacetiletá hvězda Gentu je kanonýrem s darem od pánaboha a letos poprvé v kariéře dosáhl na 20 ligových zásahů. Jeho repre bilance taky bere dech: vyhraná penalta proti Německu, gól Španělsku, gól Německu, dvě klíčové trefy závěrem kvalifikace proti Portugalsku a Srbsku.

Jaremčuk bude sice nominálně devítkou, avšak celý ofenzivní trojzubec má od Ševčenka svolení k poměrně volnomyšlenkářské rotaci. To vyplývá i z toho, že jak Viktoru Cyhankovovi, největší hvězdě letošního ročníku ukrajinské Premier Ligy, tak Andriji Jarmolenkovi vyhovuje spíše hra z pravého křídla než z toho levého. Jarmolenko si poslední dobou prodělal děsivý počet menších i větších úrazů a takřka kompletně přišel o výbušnost, která ho dříve zdobila, pročež by mohl začít i coby falešná devítka. Když se ale všechno sedne, především to zdraví, může Jarmolenko zářit; v generálce se Severním Irskem byl vyhlášen mužem zápasu a výraznou individualitou byl i při skalpu Španělů.

Další variantou na křídlo je Zubkov, který však v březnu zaujal primárně palírnou; možná ještě větší kvalitu pak nabízí naturalizovaný Brazilec Marlos, který též zvládá cestovat zleva doprava. Speciálně Zinčenko s Malinovskym potom blokují druhého adepta na MVP Premier Lihy Mykolu Šaparenka, velmi zdatného dispečera se slušným vedením míče a střelou.

Závěrem se pak nemůžu nezastavit ještě u jednoho jména: je to sice silné slovo, ale pokud někdo před pěti lety Ukrajinu táhl, byl to Jevhen Konopljanka, zatímco Jarmolenko se na druhém křídle topil. Teď, krátce po třicítce, byl Konopljanka kontroverzním jménem už na rozšířené soupisce, a nakonec byl po právu odstřižen. Ač ještě v červnu 2019 zářil, po návratu na Ukrajinu se bývalý hráč Schalke obecně vůbec nechytl, a od března je v kuse zraněný.