Potlesk pro Panamu. Tým, který už měl dávno skončit

V tuto chvíli už je jasné, že nadcházející Mundial bude pro dva týmy velkou premiérou na největší světové scéně. O postupu Islandu coby nejmenší země v dějinách MS už toho bylo napsáno hodně; včerejší šokující vyústění středoamerické kvalifikace nicméně znamená, že si vstupenku mezi elitu zajistila i Panama. A dá se očekávat, že do Ruska přijede s týmem, který v mnohém popírá zákony fotbalové logiky.

Představte si následující situaci: Česká republika v posledním kvalifikačním utkání stále živí šanci na úspěch. Sice malou, ale přece. Pár hodin před výkopem jsou uveřejněny oficiální sestavy -- a fanoušci tu českou okamžitě poznávají: Rudolf Skácel, Zdeněk Grygera, David Jarolím, Petr Voříšek. V průběhu zápasu se pak na hřišti objeví i Karel Piták s Milanem Barošem; pouze kapitán Tomáš Hübschman stráví celých 90 minut na lavičce. Zní to bizarně, že? V Panamě je něco podobného realitou.

Ještě na konci 90. let platila reprezentace malého středoamerického státu za trochu obskurní tým do počtu, podobně jako dnes Nikaragua nebo Guatemala. Myšlenky na mistrovství světa byly absolutní sci-fi; na přelomu tisíciletí měla Panama ve vitríně jediný cenný kov, a to bronz z Copy Centroamericana v roce 1993. To nezní špatně, dokud si člověk neuvědomí, že šlo o lokální "pouťák" čtyř týmů. Další úspěch, tentokrát už mnohem hmatatelnější, přišel na Gold Cupu o dvanáct let později -- Los Canaleros tehdy získali stříbro, o což se zasloužila i šestice mladíků: Jaime Penedo, Gabriel Gómez, Felipe Baloy, Román Torres, Blas Pérez a Luis Tejada.

Nyní, na sklonku roku 2017, má pět z nich na kontě přes stovku reprezentačních startů (Baloy jich zatím nastřádal 98). A je pravděpodobné, že se všichni podívají na mistrovství světa.

Panamský tým by měl být podle všech pravidel dávno za zenitem. Nemluvíme tu o nějakých mezinárodních hvězdách, které i na sklonku kariéry stále zvládají důstojně kličkovat nástrahami kontinentální kvalifikace, i když to nejlepší už mají za sebou; prakticky půlku aktuální soupisky tvoří veteráni, kteří jsou mimo Panamu (respektive zónu CONCACAF) takřka neznámí. Když před čtyřmi lety došel tento tým do finále Gold Cupu a v žebříčku FIFA vyšplhal na rekordní 29. místo, vypadalo to jako jeho labutí píseň: opory na prahu třicítky (či těsně za ním) a nová generace v nedohlednu. A teď?

Devět z deseti hráčů, kteří v panamském dresu nasbírali historicky nejvíc startů, je v reprezentaci stále aktivních. Ten desátý, stoper Luís Henríquez, se s týmem rozloučil loni. Jestliže některé týmy můžeme označit za sehrané a zkušené, ten panamský si z těchto atributů vytvořil doslova superschopnost. Los Canaleros jednoduše vykompenzovali nedostatek kvality tím, že prakticky od začátku tisíciletí povolávají stále tytéž klíčové hráče, turnaj co turnaj, zápas co zápas. Můžeme se pak divit tomu, že se na hřišti poznají i poslepu?

Pohled na čísla působí u Panamy trochu jako chyba v počítačové hře. Dvěma nejúspěšnějším střelcům panamské historie, Luisi Tejadovi a Blasovi Pérezovi, je 35 a 36 let; oba nastoupili do včerejšího klíčového zápasu s Kostarikou, Pérez dokonce v základu. Oba přitom v reprezentaci debutovali v roce 2001. Stejně jako u nás Milan Baroš, Luděk Stracený, Tomáš Ujfaluši, Tomáš Hübschman, Petr Johana a Zdeněk Grygera. Ze stejné "várky" pochází i kapitán Baloy (36 let), zatímco záložník Gómez a gólman Penedo sice oblékli červený dres poprvé "až" v roce 2003, ale od té doby nasbírali dohromady 267 (!!) startů. Penedovi je také 36, třiatřicetiletý Gómez vypadá v této společnosti skoro jako zelenáč.

V každé řadě panamského týmu je minimálně jeden "stovkař"; v obraně tuto úlohu plní Román Torres, střelec vítězného gólu proti Kostarice a nový národní hrdina. Je mu sice teprve 31, v nároďáku ale kroutí už dvanáctou sezonu. Alespoň 60 startů mělo na kontě jedenáct hráčů z poslední nominace, což je přesně polovina. Nejmladšímu z nich, záložníku Aníbalu Godoyovi, je 27 let. Třicítku má za sebou hned deset hráčů ze současného výběru.

V porovnání s výběrem USA, který na cestě k ponižujícímu kvalifikačnímu výbuchu protočil během jednoho cyklu přes 70 (!) borců, je to neskutečný rozdíl.

Občas se stává, že se na velký turnaj v dresu trpaslíka dostane zasloužilý veterán, který se následně promění v oblíbence nestranných fanoušků; naposledy jsme to viděli loni na Euru, kdy celý svět fandil Gáboru Királymu. U Panamy je v této pozici polovina aktivního týmu.

Je to vlastně dokonalý fotbalový příběh: Parta podceňovaných fotbalistů druhého sledu nastupuje bok po boku celou dekádu, zvykají si na sebe, zlepšují se jako celek, ale čas plyne a úspěchy nepřicházejí. Zlepšení jistě, ale nic, čím by se tým měl šanci zapsat do historie. V době, kdy už většina opor vstupuje do závěrečné, "rozlučkové" fáze kariéry, pak přichází Hernán Darío Gómez, kouč, který v roce 2002 dovedl Ekvádor poprvé v historii na MS. Uběhnou další tři roky...

Panama pod Gómezem nehraje bůhvíjaký fotbal. Vlastně se dá očekávat, že světová scéna pro ni bude znamenat tvrdý pád na zem. Ale už samotný fakt, že se této squadře - v absolutně poslední možný moment - vůbec podařilo vzepřít osudu a oslavit celou tu neskutečně dlouhou éru historickým postupem, působí jako závěr hollywoodského filmu. Zvlášť poté, co jí před čtyřmi lety utekla baráž v posledním zápase. Tehdy to vypadalo na konec; nikdo nevěřil, že ještě o čtyři roky později může být Panama v současném složení konkurenceschopná.

Příští rok tuto kapitolu definitivně uzavře v globálním světle reflektorů. Bude to skvělé finále pro tým, který vydržel pospolu až do konce.