Pompey na klíčovém rozcestí. Boháč, nebo fanoušci?

Ještě se ani náhodou nevzpamatoval. Portsmouth z Premier League sestoupil teprve před dvěma lety; ovšem měsíce, které následovaly tento obligátní pád, se minimálně jeho fanouškům vlekly jako jedno celé století. Teď celek z Fratton Parku alespoň konečně došel rozcestí, které nabízí varianty příštího rozvoje...

Jednu skupinu zájemců-investorů představuje Pompey Supporters Trust, soubor oddaných příznivců, jenž ctí veškeré principy demokratického uskupení. A právě konsensus, hromada tvrdě pracujících lidí, kterým na klubu doopravdy záleží - to mají být jeho nejsilnější argumenty.

Na druhé misce vah sedí vlastně přesný opak. Balram Chainrai, byznysmen se sídlem v dalekém Hong Kongu, se nemůže pochlubit žádnou ctnostnější vazbou k Portsmouthu než jen hordou akcií zakoupených před časem za krajně nevýhodnou cenu. Anglickému celku tenkrát hodil záchranný kruh, což se cení - jenže teď logicky nechce o své peníze jen tak přijít.

Sám přitom chtě nechtě odkazuje na memento v podobě nepřehledných čachrů s vlastnictvím těsně před oním osudovým pádem. Tehdy si minimálně na řečnickém poli trojlístek Gajdamak-Al Fahim-Al Faraj přehazoval jihoanglický klub coby horký brambor; až jej doslova upustil do vroucí vody. Aniž by pak běžný fanoušek Pompey chtěl nějak zázračně klasifikovat viníky, stačí mu jen povrchní poznávací znamení a tuší průšvih: další byznysmen, hodně peněz, daleká cizina. Navíc před nimi stojí muž, jenž byl za vlastníka Portsmouthu vydáván už v průběhu oné kritické sestupové sezony 2009/2010. To dobrý dojem zkrátka nebudí, ačkoliv tehdy Chainrai ve skutečnosti žádnou škodu nenapáchal.

Portsmouth si teď každopádně už skoro půl roku prochází druhou, táhlou administrací ve dvou letech a doufá v konečné řešení své otázky. Na průběh konkurzu tentokrát dohlídne pan Trevor Birch, bývalý fotbalista, který jménem své firmy PKF před časem daroval oběma stranám celé dva týdny na stvoření finálních verzí svých nabídek. Deadline je stanoven na příští pátek, sedmou hodinu večerní.

Obecně se předpokládá, že žádný ze zájemců na poslední chvíli z duelu nevycouvá, ačkoliv Chainrai zrovna minulý měsíc poněkud zaváhal. Nelíbila se mu malá soutěž ani částka, jakou Birchovi za jeho služby musel vyplatit. Navíc prý necítí dostatečnou podporu fanouškovské základny, celkem logicky. Přesto se Asiat zdá být až příliš zainteresován na to, aby tuto bitvu předem vzdal.

Chainrai totiž do Portsmouthu vrazil konkrétně 18,6 milionů liber. Stalo se tak už roku 2009, tedy v době, kdy ještě modré šlo mít za účastníka Premier League, ba dokonce úřadujícího vítěze FA Cupu. Hongkongský podnikatel v tom okamžiku pochopitelně nebyl jediným takovým investorem. Posledního mohykána z něj udělala jedině jeho vlastní prozíravost. Své půjčky si nechal zastavit, aby je dále akorát kontroloval skrze svou společnost Portpin, registrovanou na Britských panenských ostrovech, daňovém to ráji.

Tahle hypoteční zátěž v praxi znamená obyčejnou pojistku. Potom jestliže v únoru 2010 šlo spolu s klubem ke dnu také x lokálních podniků jako HM Revenue and Customs či St. John Ambulance (nebo ne rovnou ke dnu, nicméně o investovanou částku zkrátka dotyční nenávratně přišli), Chainrai mezitím nabyl kompletní kontroly nad mančaftem jako značkou. A ta mu teď oněch více než 18 milionů britské měny v plné výši prostě a jednoduše dluží.

Po pádu ostatních investorů byl proto klub s veškerým majetkem de facto transformován do jedné společnosti - přirozeně Chainraiovy - s povinností splatit věřitelům 20 pencí za každou libru, kterou jim doteď celek dlužil. Tak se z 83milionových závazků, zkrácených na pětinu, měl stát výdaj v hodnotě 16,5 milionů liber. Nastavil se obyčejný splátkový kalendář, který jen stačilo dodržovat, a Portsmouth byl formálně očištěn.

Jenže to jsme si pověděli jen první kapitolu celého příběhu, který zatím pohádkový konec vážně nemá. Druhá epizoda se začala psát loni v červnu, když ryze profesionální Asiat předal klub do rukou neopatrného bankéře Vladimira Antonova. Rus celý kolotoč zvesela roztočil nanovo. Počal zase kupovat hráče, nabízel jim tučné gáže...

...a pak po půl roce bum! Antonov byl v Londýně zatčen pro nějaký masivní bankovní podvod a Portsmouth tak zanechal v další husté kaši. Sám teď - i po roce - stále čelí závažným obviněním, jeho firma Convers Sports Initiatives letos v únoru zbankrotovala a s ní se na další konkurz chystají také Pompey. Z oněch 16,5 milionů totiž během Rusova fungování nebyla splacena jediná penny.

V tu chvíli se povážlivě vrací na scénu Balram Chainrai, abychom se pomalu přenesli zpět do přítomnosti. I ve stínu Andronova si hongkongský byznysmen, jehož čisté jmění by údajně nemělo závratně překračovat hranici 500 milionů liber, pochopitelně udržoval jakýž taký přehled o chodu věcí. Nebo spíš stavu věcí. Opakovaně totiž prohlašoval, že o vlastnictví fotbalového klubu nestojí; že je pouhým zachráncem. Nyní si pak má udržovat dokonce ještě větší odstup, když Guardianu čerstvě sdělil, že tentokrát veškeré účinkování v průběhu administrace přenechává vedení své firmy. On sám se zpříma ničeho neúčastní.

Plán Portpin je potom dnes ještě úspornější, respektive šetrnější ke svým vlastním zdrojům. Splátky věřitelům protentokrát měly být nastaveny v poměru jedna ku jedné (penny rovná se libra). A ošizená strana "dal" se ani nemohla nijak odvolat - vše bylo schváleno již v minulosti prvním likvidátorem, který "hlasoval" za věřitele ve prospěch této úpravy splátkového kalendáře.

Avšak takové zběsilosti nenechaly chladnou samotnou Football League, jež vyjádřila oficiální zklamání z takového zrazení práv věřitelů, aby Portsmouthu napařila nepěkné ultimátum: buď necháte věřitele hlasovat, nebo deset bodů dolů (a že už tak modří sedí u dna tabulky třetí ligy, na 21. příčce). Vedení Football League zároveň trvá na tom, aby Chainrai snížil své nároky. Má ulevit zmraženému obnosu svých 18,6 milionů, jinak Pompey automaticky spadnou do konferenčních vod, mimo dosah Football League (to by je v praxi definitivně pohřbilo). A právě tenhle požadavek, zdá se, nejvehementněji umetá cestičku "na výsluní" naší fanouškovské nadaci.

Tady je asi třeba konečně zmínit, že ačkoliv pojem "nadace" - navíc ve spojení se slovem "fanoušek" - budí sám o sobě rozpaky, v Anglii mají podobná uskupení silnou tradici; a to i na poli vlastnictví fotbalových klubů. Takové neziskové (!) organizace mají silné slovo ve více než 110 klubech po celých Ostrovech, většinou jde nicméně o neligová mužstva. Z těch ligových anglických se dá jmenovat jedině "nový" Wimbledon (známé The Dons Trust má vlastnit až 75 % akcií padlého velikána) a Exeter City; čerstvě sestoupivší z League One, kde momentálně působí Portsmouth.

Ještě zaběhlejší, a to už i ve vyšších patrech, je pak Supporters Trust coby "odlehlá" součást struktury vedení. Například i prvoligové Swansea takhle operuje - fanoušci mu mají co mluvit do samotného fungování. Náš Pompey Supporters Trust ale samo sebou míří ještě o něco výše. Na pomoc si vzal majetkového developera Stuarta Robinsona, který se prý ve jménu nadace chystá klub ocenit sumou 2,6 milionů liber.

Ashley Brown, předseda trustu, se pak nechal slyšet, že od dvou tisíc kolegů-příznivců (někteří z nich jsou sami zámožní, jiní mají dobře zajištěné přátele-taky fanoušky) vybral zhruba 850 tisíc liber, jimiž pro začátek hodlá dluh uspořádat, dostat pod pokličku. Tak by rovněž měla znít jeho nabídka, kterou brzy předloží koordinátorovi Birchovi. Jakkoliv by věřitelé tak jako tak přišli o drtivou většinu svých peněz, podle Brownova mínění to ve finále skousnou, neboť půjde právě o společenství věrných příznivců, kterým na životaschopnosti jejich klubu doopravdy záleží.

Co na to poví Birch, to se zatím těžko odhaduje. Ještě na konci srpna nicméně veškeré britské tiskoviny mírně favorizovaly zámožného Asiata; jakkoliv o jeho dalších úmyslech můžeme tak maximálně s obavami spekulovat. Pompey Supporters Trust může nabídnout nezměrnou víru a odhodlání. Bude to ale stačit?