Poločas v Ligue 1: Několik poznámek k podzimní části (1/2)

Remízou 2:2 ve šlágru mezi PSG a Lille skončila úvodní půlsezona francouzské nejvyšší soutěže, která vedle potvrzení obecně stoupající kvality nabídla hned několik rekordů a zajímavých statistik. V první části se podíváme na to, jak se v uplynulých měsících dařilo týmům bojujícím ve středu tabulky a o záchranu.

Oproti minulému roku, kdy byl podzimní souhrn rozdělen na dvě poloviny podle tabulkového umístění a každý tým byl rozebrán odděleně, jsme se letos rozhodli zpracovat tradiční resumé trochu jinou, svěžejší formou: všech 20 účastníků je rozmístěno do čtyř bloků (boj o titul, boj o poháry, střed tabulky a boj o záchranu), přičemž poznámky k jednotlivým týmům jsou zpracovány formou 10 klíčových bodů pro každou část pelotonu. Nechybí samozřejmě ani ideální sestavy, vytvořené jak pro vrchní část tabulky (tedy první až osmé místo), tak pro tu spodní.


Střed tabulky

9. FC Lorient, 19 z., 8-3-8, 26:26, 27 b.
10. Olympique Lyon, 19, 6-7-6, 28:27, 25 b.
11. Toulouse FC, 19, 6-7-6, 20:24, 25 b.
12. En Avant Guingamp, 19, 6-6-7, 19:19, 24 b.
13. SC Bastia, 19, 6-6-7, 21:26, 24 b.
14. OGC Nice, 19, 7-2-10, 18:25, 23 b.
15. Stade Rennais, 19, 5-6-6, 22:24, 21 b.


Lorientské lámání rekordů

Koncem října to s Lorientem vypadalo všelijak - bretaňský klub se po čtvrté prohře v řadě propadl až na sestupové příčky a nálada v kabině byla na bodu mrazu poté, co dlouholetý kouč a ikona Christian Gourcuff vyhrožoval odchodem, pokud vedení pustí talentovaného záložníka Maria Leminu do Marseille. K přestupu nakonec došlo, ale Gourcuff své pečlivě piplané dítě opustit nedokázal, a to se nakonec ukázalo jako klíčové; otec lyonského playmakera je nejúspěšnějším trenérem klubové historie, a Les Merlus se pod jeho vedením (pokolikáté už?) dokázali vzepřít a vystřelit ze dna směrem k pohárovým příčkám.

Od 9. listopadu zůstávají neporaženi (5 výher, 2 remízy), a dokonce se jim podařilo hned několikrát přepsat klubové anály - jejich série pěti triumfů v řadě, což se jim v Ligue 1 povedlo vůbec poprvé, odstartovala nejvyšší venkovní výhrou v historii (4:0 v Évianu), sám Gourcuff zaznamenal v 17. kole jubilejní sté vítězství na lorientské lavičce, a oranžoví zůstávají po podzimní části jediným týmem, který dovedl do tříbodového konce všechna utkání, v nichž se dostal do vedení. Je nepravděpodobné, že by skromný celek v nabité konkurenci skutečně zabojoval o pohárové příčky, ale už nyní má prakticky zajištěnou záchranu, což znamená pohodlné splnění předsezónních cílů.


Lyon dokáže prohrát s kýmkoliv, ale na Geoffroy-Guichard vítězí automaticky

Hledat logiku v podzimních výsledcích Lyonu nemá příliš smysl. Svěřencům Rémi Gardeho se povedl vpravdě husarský kousek, když prohráli v Ajacciu i Montpellieru, což byly v době jejich odvolání jediné plnohodnotné zářezy dnes už bývalých trenérů Ravanelliho s Fernandezem; pokud k tomu připočteme neúspěchy v Évianu či doma s Remeší, je jasné, že jde o výsledky s pohárovými ambicemi neslučitelné.

Les Gones však disponují mimořádnou schopnosti zabrat, když jde opravdu do tuhého - bylo tomu tak v Evropské lize, v Bastii, kde se lámal chleba (domácí do té doby před vlastními fanoušky neprohráli a pokud by získali tři body i proti Lyonu, zařadili by se do plnohodnotného boje o poháry, zatímco hosté by z něj byli prakticky vyloučeni), i na půdě věčného rivala ze Saint-Étienne. Jde o jednu z mála přetrvávajících jistot v životě lyonského fanouška - Les Verts mají v každém derby na Stade Geoffroy-Guichard nohy jako z olova, mimořádný psychický blok, díky němuž neporazili Les Gones už dvacet (!!!) let.


Lyon má obranu (téměř) na úrovni sestupujících týmů

V devatenácti podzimních zápasech inkasovali Les Gones plných sedmadvacet gólů, což je páté nejvyšší číslo v celé soutěži; dohnala je tak svérázná přestupová politika Jeana-Michela Aulase, díky níž musí fanoušci trpět při každém útoku soupeře, zatímco borci jako Hugo Lloris a Dejan Lovren excelují v Premier League. Jediným obráncem, který snesl alespoň trochu přísnější měřítka, byl v uplynulé půlsezoně levý bek Henri Bédimo.

Tváří v tvář tomuto faktu se opět ukazuje, jak skvělým stratégem je Rémi Garde - po prohře v 11. kole v Monaku, která znamenala pátý neúspěch v řadě a srazila tým na čtrnáctou příčku, naordinoval svým svěřencům nové "italské" rozestavení 4-3-1-2, v němž je defenziva pevněji vyztužená a zajištěná než v systémech se dvěma středními záložníky, a světe div se, Lyon začal šlapat. V posledních osmi ligových kláních prohrál pouze jednou (v Paříži, kde Garde zaexperimentoval se třemi stopery), jinak se zdá, že hráčům nový herní model svědčí. Je to také zřejmě jediný způsob, jak eliminovat očekávanou ztrátu Bafého Gomise.


Cesta mládí bývá trnitá

Finanční problémy, rozhazovačná platová politika a náklady spojené s výstavbou nového stadionu uvrhly Lyon do existenční krize, z níž podle všeho vede jediná cesta - obnovení zašlé slávy věhlasné místní akademie. Z hráčů, kteří se narodili v roce 1990 či později, dostávali na podzim pravidelné šance Anthony Lopes, Samuel Umtiti, Jordan Ferri, Clément Grénier, Yassine Benzia a zejména skvělý Alexandre Lacazette, který se v útlém věku 22 let osvědčil už na obou křídlech a nejnověji i na hrotu; na hřiště se podívali také další mladíci jako Mehdi Zeffane, Naby Sarr, Fares Bahlouli, Nabil Fekir či Alassane Pléa.

Dlouhodobá koncepční práce v tomto ohledu v hrdém klubu nahradila okamžitou honbu za úspěchy. Lyon však nebyl jediným týmem, který vsadil na tuto kartu - o podobný průlom se snaží také Philippe Montanier v Rennes (s hráči jako Hountondji, Hunou, Saïd nebo na podzim vůbec nejlepší záložník týmu, teprve devatenáctiletý Tiémoué Bakayoko), a to ačkoliv bretaňský klub finanční nouzí díky záštitě miliardáře Francoise Pinaulta netrpí, což představuje pozitivní zprávu: ambiciózní celky si zkrátka čím dál více uvědomují důležitost výchovy vlastních talentů, jakkoliv jde o běh na dlouhou trať bez záruky pevného výsledku.

Jen čtyři kádry v Ligue 1 mají věkový průměr nižší než 25 let, a všechny spadají do středu tabulky - vedle Lyonu a Rennes jsou to ještě Nice a Toulouse.


Hráči Nice získávají sebevědomí až za stavu 1:0

Když Les Aiglons porazili 18. října doma Marseille, pochvalovali si, jak skvěle vyřešená je akustika zbrusu nového stadionu Allianz Riviera - tehdy šlo o třetí výhru ve třetím domácím zápase, a ačkoliv fanoušci Nice nepatří k nejpočetnějším, jejich podpora je prý díky geniálně promyšlené konstrukci stánku slyšet přímo úžasně. Jedna důležitá věc však při vší té chvále nepadla - publikum na Rivieře sice umí vášnivě reagovat na každou branku v soupeřově síti, ale pokud jako první loví míč David Ospina (či jeho náhradník Luca Veronese), nastane přesně opačný efekt.

Kombinace už tradičně přehnaných nároků, které na své týmy klade horkokrevné jižanské publikum, výše vzpomínaného mládí a nezkušenosti a také pořádné "kocoviny" po loňském fantastickém čtvrtém místě pak vyústila v sedm proher v řadě. Teprve v 18. kole šlo Nice opět do vedení; byl to domácí zápas se Sochaux, Éric Bauthéac otevřel skóre ve 24. minutě, a od té doby bylo jasné, že favorit už body nepustí. Otočit zápas proti Nice se nikomu nepovedlo od 6. srpna 2011 (!!!) - to je 37 zápasů a celkem 97 bodů (30 výher, 7 remíz); první inkasovaný gól nicméně znamená téměř okamžitý konec.


Tři ofenzivní králové

Podzimní příběhy Vincenta Aboubakara, Wahbi Khazriho a Yoanna Gourcuffa toho na první pohled nemají moc společného; jde o různě staré hráče nastupující na různých pozicích v klubech s odlišnými ambicemi. Spojuje je však jedna důležitá věc, kterou je pocit zadostiučinění - Aboubakarův nepopiratelný talent dlouho trpěl v uvadajícím Valenciennes, Khazrimu ukradl předvídanou roli hvězdičky v loňské nováčkovské sezoně Bastie skvělý Florian Thauvin, a citlivý Gourcuff, neschopný vypořádat se s brutální lyonskou cenovkou a vědomím, že je na hodně dlouhou dobu posledním výstřelkem Aulasovy pověstné rozhazovačnosti, střídal místo na marodce s bídnými výkony na hřišti.

Letos je však zatím vše jinak - Aboubakar v Lorientu doslova explodoval a stal se jeho nejlepším půlsezonním střelcem od více než dekádu staré éry Jeana-Clauda Darchevilla (jeho jedenácti brankám se nevyrovnal ani Gameiro v nejlepší formě), Khazri si na křídle skvěle porozuměl s Ryadem Boudebouzem a konečně připomíná ten všemi opěvovaný talent z Ligue 2, a Gourcuff našel díky brilantnímu Gardeho odhadu své místo v záložní trojici nového systému 4-3-1-2 (ačkoliv nastoupil pochopitelně i na svém tradičním místě ofenzivní spojky).

"Co s Gourcuffem" byl dlouho lyonský problém číslo 1, ale zdá se, že Garde konečně objevil klíč k probuzení spícího génia - s novou důvěrou v zádech zaznamenal ex-bordeauxský špílmachr v průměru jednu asistenci za 133 minut, což je suverénně nejlepší statistika v celé lize. Jeho případný (a poslední dobou stále hlasitěji předesílaný) odchod by mohl pro Lyon znamenat větší ránu, než jsou si fanoušci ochotni připustit.


Slepenec Frédérica Hantze nesmí ztratit domácí formu

Je dobře známým faktem, že už tak nepočetná základna potenciálních korsických talentů je ještě navíc roztříštěna mezi dva elitní kluby; zatímco kontinentální celky si tak většinou mohou dovolit stahovat mladé naděje z rozlehlých spádových oblastí, ty ostrovní musí chtě nechtě spoléhat na chytrou přestupovou strategii, chtějí-li se udržet na vrcholu. A, upřímně řečeno, cesta, kterou se po loňském postupu vydala Bastia, vypadá jako křiklavý případ z kolonky "takhle ne" - letos v létě se v přístavním celku proměnil prakticky kompletní kádr, přičemž posily se dělily na vyhaslá velká jména (Squillaci, Krasić, Romaric, Modestó), kvalitní, ale stagnující či neosvědčené hráče (Boudebouz, Diakité, Keserü), a hostování bez opce (Bruno, Raspentino).

Naštěstí má kouč Frédéric Hantz naprosto jasnou představu o tom, co chce hrát (ofenzivní 4-2-3-1 s versatilní útočnou čtveřicí a pevným obranným blokem), skvělého rekordmana Landreaua v brance, a také výhodu podpory fanoušků na Stade Armand Césari, což je faktor, který drží Korsičany mimo sestupové starosti: pokud je celý váš tým složen z nesehraných a neustále se obměňujících hráčů s nejvyšším průměrným věkem v lize, nemáte moc jiných šancí než se jednoduše nechat vyhecovat. V tabulce domácích zápasů je Bastia na čtvrtém místě, v té venkovní na osmnáctém.


Varovný prst pro Mustaphu Yatabarého

I bez velkých jmen dokázal kouč Jocelyn Gourvennec stvořit v Guingampu něco nečekaného: ačkoliv jsme ještě před sezonou spekulovali, jak bude neprověřená, extrémně úzká a ani ve druhé lize bůhvíjak nezářící obrana fungovat o úroveň výše, nota bene s rodilým záložníkem Kerbratem jako vlastně jedinou alternativou na post druhého stopera, Gourvennecova extenzivní příprava a taktické mistrovství se ukázaly jako velice silné zbraně. Na hru nováčka není zrovna oslnivý pohled, ale trenérovo tvrdé, fyzické 4-4-2 zkrátka funguje; 19 inkasovaných branek je vynikající statistika.

Bohužel, ruku v ruce s defenzivní obětavostí (pod vedením úžasného Jérémyho Sorbona) kráčí útočná impotence - pokud Mustapha Yatabaré nepřesvědčí škarohlídy, kteří jej od začátku označují za typického forvarda se stropem v Ligue 2, bude to Guingamp mít se záchranou ještě těžké. Yatabaré vstřelil pět gólů a poté si poranil koleno, takže černo-červená kabina trne v napjatém očekávání; nikdo jiný, kdo by dokázal pravidelně uklízet míče do sítě, v kádru zkrátka není. (A mimochodem, podobná, i když ne tak drastická situace panuje v Nice kolem Daría Cvitanicha).


Alain Casanova je (dost možná) na začátku úspěšného procesu..

Toulouse sice mělo šílené výpadky jako domácí prohru 0:5 s Rennes, ale celkově si po podzimu vede úplně stejně, ne-li o něco lépe než v minulých sezonách, a zásluhu je nutno připsat Alainu Casanovovi. Impulzivní kouč se dlouho potýkal s tím, že měl až příliš kvalitní kádr; teprve s odchodem hráčů jako Gignac, Sissoko, Capoue, M'Bengue či Tabanou se z očekávání veřejnosti vytratila pohárová vidina, takže místo povinného stavění nadějných prospektů si Casanova mohl konečně vymodelovat tým k obrazu svému.

Vybral si na Francii netradiční systém 3-5-2, do základní sestavy poskládal mladíky kolem osy Aymen Abdennour - Étienne Didot - Wissam Ben Yedder, a naordinoval jim vířivý, ofenzivní fotbal, který se s předchozí generací defenzivně laděných záložníků zkrátka nedařilo realizovat. Toulouse je ve fázi přerodu, a zvládá ji zatím velmi slušně - vedle výsledků, které se dotýkají maxima reálných možností kádru, už prosvítá také nový styl hry, což dokládá statistika dotyků s míčem, v níž jsou Les Violets na třetím místě v celé soutěži.


..tedy za předpokladu, že se naučí střídat (společně s Philippe Montanierem)

Jako největší momentální problém Toulouse tak (kromě známé bolesti elitního střelce Wissama Ben Yeddera, o němž sice Casanova prohlásil, že může dát v sezoně dvacet gólů, ale skórovat se mu daří výhradně na domácí půdě) zůstávají neohrabaná střídání. Bývalý gólman je jediným koučem v Ligue 1, kterému se na podzim ani jednou nepodařilo vyslat na hřiště hráče, jenž by následně zaznamenal branku či asistenci; vydatně mu v tom sekunduje renneský Montanier (jedna gólová přihrávka).



Boj o záchranu

16. Évian Thonon Gaillard, 18 z., 5-5-8, 19:31, 20 b.
17. Montpellier HSC, 19, 2-11-6, 18:24, 17 b.
18. Valenciennes FC, 19, 3-5-11, 17:28, 14 b.
19. FC Sochaux-Montbéliard, 19, 2-5-12, 11 b.
20. AC Ajaccio, 19, 1-6-12, 13:34, 9 b.


Nejslabší spodek tabulky za 11 let

Od sezony 2002/03, kdy byla Ligue 1 rozšířena z 18 na 20 týmů, neměla sestupující trojice ještě nikdy tak špatné podzimní výsledky jako letos (v roce 2011 dokonce získaly tři nejhorší celky dohromady 51 bodů, což je stejně jako aktuální trio + sedmnáctý Montpellier). Mimořádně slabý spodek tabulky je pochopitelně odrazem nejsilnější špičky v historii, ale přesto se nabízí jedno zajímavé srovnání - poslední Ajaccio má na kontě devět bodů (pokud pamatujete na zoufalou sezonu Arles, tak vězte, že to mělo v této fázi osm), přičemž loni bylo na záchranu potřeba získat 40. Za těchto okolností by Korsičané museli na jaře předvést totožné výsledky jako Bordeaux na podzim.


I tektonické desky v Japonsku jsou stabilnější než AC Ajaccio

Jistě, letos bude k záchraně stačit méně než v uplynulých sezonách, ale Ajaccio má i přesto krk v oprátce a podkopnout stoličku mu může prakticky kdokoliv z nadcházejících soupeřů. Jestliže nesourodý kádr Bastie drží pohromadě díky Hantzově charismatu a obrovské podpoře celého ostrova, hráči a celý tým Ajaccia připomínají spíše rozhádané tetky na pavlačích tohoto středomořského letoviska; nejenže experimenty s vyhaslými hvězdami typu Mutua, Pedrettiho či Oliecha opakovaně nevycházejí, ale AC ani pořádně neví, co chce vlastně hrát.

Těžko říct, zda bylo větší chybou angažmá nezkušeného Fabrizia Ravanelliho či jeho nahrazení rovněž nezkušeným Christianem Bracconim; ani jeden z trenérů nedokázal hráče jakkoliv namotivovat k alespoň trochu důstojným výkonům (všechna čest Guillermu Ochoovi, který už dávno dokázal, že na velký fotbal skutečně má). Ajaccio je nejhorší prakticky ve všech relevantních statistikách a je zřejmé, že v Ligue 1 už ho udrží pouze zázrak (dokonce i v nováčkovské sezoně, která se rozjížděla podobně pomalým tempem a kulminovala až na jaře, vypadal tým mnohem lépe).


Hervé Renard potřebuje čas (a jeho svěřenci trpělivost)..

Po (s odstupem času zřejmě oprávněném) vyhazovu Érika Hélyho padla na fanoušky i představitele jednoho z nejtradičnějších klubů Ligue 1 pořádná deka: Sochaux bylo v tabulce přikováno ke dnu s kádrem vybrakovaným tak, že už prakticky ani nemělo koho prodávat (s výjimkou Sébastiana Corchii), a zdálo se být jasné, že pokud nepřijde nějaký skutečný génius, odporoučí se dvojnásobný mistr a rekordman v počtu prvoligových sezon (66) o soutěž níže. Těžko říct, jesti je Hervé Renard tím pravým - výsledky tomu příliš nenasvědčují, existují však indicie, že jarní část bude v podání Les Lionceaux mnohem lepší.

Jednak je zde onen zmiňovaný faktor nebývale slabé úrovně týmů u tabulkového dna, jednak je Renard brilantním motivátorem, který se všem předpokladům dokázal vzepřít už se Zambií, avšak především jde o muže, který dokáže své svěřence dokonale vycepovat, což je něco, co se příliš hodnému Hélymu nedařilo. Ano, Sochaux je tradičním synonymem pro krásný ofenzivní fotbal, ale v současné situaci je třeba přepnout do módu boje o přežití, a Renard si to dobře uvědomuje: od svých hráčů vyžaduje až vojenskou disciplínu, což v počátcích pochopitelně neslo velké problémy, ale s postupem času hrál tým stále lépe (či spíše organizovaněji) a není důvod nevěřit, že věci nepůjdou nahoru po absolvování první kompletní přípravy.


..musí však přepnout na 4-3-3

Renard je nesmírně inteligentním mužem a chápe, že pouhou bojovností se v dlouhodobé soutěži uspět nedá; v Zambii slavil úspěchy s archaickým rozestavením 4-4-2, avšak nedostatek schopných křídel jej přinutil implantovat Sochaux netradiční systém 5-3-2. Klíčovou myšlenkou bylo to, že aktuálně předposlední tým má příšerný útok a nejhorší obranu ligy, což se autoritativní elegán rozhodl vyřešit zahuštěním prostoru před bránou a snahou o nastavení ofenzivní fáze na míru starému známému Emmanuelu Mayukovi. O několik bolestivých proher později přišla změna na klasické 4-3-3 s Cédrikem Bakambuem na hrotu, Les Lionceaux porazili Rennes a Renard zaznamenal svou první výhru v nové funkci.


Valenciennes si (z čistě herního hlediska) sestoupit nezaslouží..

Sochaux však nejsou jediným klubem, jejž snaha o atraktivní hru dohnala v tvrdě kompetitivním prostředí spodních pater Ligue 1 do bojů o udržení - podobný osud potkal také Valenciennes, které během několika úspěšných let rozprodalo prakticky všechny důležité hráče (i s trenérem Montanierem) a letos po výhře z prvního kola padlo hned sedmkrát v řadě, což vyústilo v odchod vyčpělého lodivoda Daniela Sancheze a jeho nahrazení Arielem Jacobsem.

Pod jeho velením pak nejchudší klub soutěže viditelně ožil a ukázalo se, že řada problémů byla spíše psychického rázu - Les Athéniens často dopláceli na smůlu či impotenci v zakončení, ale ve druhé polovině podzimu už opět platilo, že se na jejich fotbal dá dívat. Závěrečná heroická výhra na půdě Monaka tak slibuje jarní zlepšení. Jedna bizarní statistika: Valenciennes zahrávalo v první polovině sezony celkem 127 rohových kopů, což je vůbec nejvyšší číslo z celé ligy.


..hrozí mu ale osud Lens

S výjimkou úvodního zápasu proti Toulouse se normandskému týmu nepodařilo ani jednou porazit protivníka před vlastním publikem; Stade du Hainaut přitom ještě loni na podzim platil za nedobytnou pevnost (pamatujete na skvělou jízdu Les Athéniens, během níž zdemolovali Lorient rekordním skóre 6:1?). Nabízí se paralela s jiným veskrze podprůměrným mužstvem, jehož prvoligové akcie dlouho držela primárně domácí forma - v okamžiku, kdy se Racingu Lens přestalo dařit na Stade Félix-Bollaert, přišel očekávatelný pád. Pokud se Jacobsovi nepodaří udělat ze skromného stánku opět obávanou tvrz, může to mít na jaře ještě hodně, hodně složité.


Kévin Bérigaud, bojovník proti předpokladům

Tentokrát už to s Évianem vypadalo opravdu bledě - vzhledem k anarchistickému přístupu k bránění, který praktikuje kouč Pascal Dupraz, závisely akcie savojského klubu na útočné potenci. Dokud vepředu řádilo duo Saber Khelifa - Yannick Sagbo podporované neúnavným veteránem Barbosou, bylo vše v pořádku; odchody obou elitních forvardů však postavily nejmladší klub ligy do nezáviděníhodné situace (zvlášť vzhledem k tomu, že černokněžníka Barbosu, zdá se, konečně dostihl pokročilý věk).

Pokud by se Évianu nepodařilo přežít úvodní šok, jen stěží by se drápal znova nahoru; nečekaná exploze "třetího vzadu", pětadvacetiletého Kévina Bérigauda, tak přišla jako dar z nebes: nenápadný forvard zažil skvělý úvod sezony, během nějž vsítil 6 branek v 10 zápasech a zajistil tak svému týmu zisk sedmi bodů z celkových devíti. Chce-li Duprazův tým dohrát sezonu bez akutních stresů, nutně potřebuje, aby se jeho nejlepší střelec plně zotavil ze zranění kolene a podobný kousek zopakoval i na jaře..


Évian je nejnevyzpytatelnějším a zároveň nejkonzistentnějším celkem spodku tabulky

..ale kdo ví, možná to ani nebude potřeba. Évian má, zdá se, neuvěřitelnou schopnost balancovat těsně nad propastí - letos strávil v sestupové zóně jediný týden, a ačkoliv si nemůže dovolit přestat se ohlížet přes rameno, jeho vnitřní síla a záviděníhodný um vzepřít se osudu, když jde do tuhého, jako by jej chránily před skutečným namočením se do existenčních problémů.

Stabilní forma přitom hráčům v růžových dresech neříká vlastně vůbec nic - každý jejich zápas může dopadnout úplně jakkoliv. Toto je jediný tým, který je během jednoho měsíce schopný nejprve uhrát bod v Monaku, poté doma podlehnout Lorientu rekordním skóre 0:4, a následně připravit první ligovou porážku hegemonovi z Paříže (tento zápas skončil 2:0, což je o to neuvěřitelnější, že PSG jinak láme střelecké rekordy, zatímco Évian má třetí nejhorší obranu v soutěži).


Montpellier se během 19 měsíců proměnil o 180 stupňů..

Asi nikdo v Montpellieru nečekal zapojení se do bojů o poháry nebo nedejbože o titul, nicméně sešup, který Les Pailladins zaznamenali od slavného triumfu pod vedením Reného Girarda, snad už ani nemůže být křiklavější. Že je Ligue 1 tranzitní ligou, v níž své elitní hráče dokáží udržet jen ti finančně nejsilnější (tedy PSG, Monako, částečně Marseille a donedávna Lyon), není žádnou novinkou, avšak málokdy bývá reakce na odliv opor tak drastická jako tady; stabilní širší špička se koneckonců příliš nemění, za posledních několik sezon se z ní odporoučelo pouze Auxerre, takže při uvážlivém a šikovném plánování mohl Montpellier bez problémů bojovat s týmy jako Lorient nebo Toulouse. Škoda, že právě uvážlivé a šikovné plánování je to, čeho se excentrickému prezidentovi Louisi Nicollinovi příliš nedostává.


..a Jean Fernandez neumí vyhrávat zápasy

Ukázalo to i angažmá Jeana Fernandeze, což byl riskantní krok od začátku (podrobněji jsem se o něm rozepisoval ve starším článku). Kdo ví, kde by byl Montpellieru konec bez heroických výkonů ofenzivního univerzála Rémyho Cabelly - zatímco jeho spoluhráči se ve Fernandezově míchání herních stylů potáceli odnikud nikam a trpěli přehnanými fyzickými a taktickými požadavky protřelého kouče, Cabella ve volné pozici pod útočníky zářil natolik, že jej server goal.com dokonce zařadil do nejlepší podzimní jedenáctky soutěže. Bývalému lodivodovi Auxerre nakonec zlomila vaz do očí bijící neschopnost dotáhnout do konce dobře rozehraný zápas - pokud vás zajímalo, jak je možné, že Montpellier sbírá tolik remíz, pak vězte, že pod Fernandezem hráči v modro-oranžovém šestkrát vedli. Pětkrát z toho byla plichta.

(A také nezapomínejme na těch deset (!!!) červených karet.)



Ideální jedenáctka první části: (4-1-3-2) Guillermo Ochoa (Ajaccio) - Serge Aurier (Toulouse), Jérémy Sorbon (Guingamp), Nemanja Pejcinović (Nice), Henri Bédimo (Lyon) - Clément Chantome (Toulouse) - Wahbi Khazri (Bastia), Rémy Cabella (Montpellier), Yoann Gourcuff - Alexandre Lacazette (oba Lyon), Vincent Aboubakar (Lorient)

Náhradníci: Benoït Costil (Rennes) - Roland Zubar (Ajaccio), Raphaël Guerreiro (Lorient) - Tiemoué Bakayoko (Rennes), Yann Jouffre (Lorient) - Kévin Bérigaud (Évian), Mustapha Yatabaré (Guingamp)


(statistické údaje pocházejí z dat sesbíraných servery ligue1.com a transfermarkt.co.uk)