Podrobný manuál k islandskému zázraku

V neděli uvítají čeští fotbalisté v Plzni soupeře z Islandu, a bude se hrát opravdu o hodně - oba týmy jsou zatím stoprocentní a svedou tak souboj o první příčku ve skupině. Zatímco však český fotbal je na světové mapě zavedenou a uznávanou veličinou, ten islandský se dere do popředí teprve nyní...

Počátky progresivního myšlení ve fotbalové historii můžeme vystopovat k začátku 20. století, kdy dnes nejpopulárnější hra na světě počala pronikat z britských ostrovů na kontinent; tehdy vznikla takzvaná Dunajská škola, jejímž centrem byla navzdory jejímu názvu i Praha (spolu s Vídní).

Česká fotbalová stopa sahá opravdu hluboko, a přestože za posledních 10 let měl národní tým spíše střídavé úspěchy, náhodného pozorovatele česká vlaječka na seznamu týmů na postupových pozicích nepřekvapí. U Islandu je tomu přesně naopak.

Také na tento skalnatý ostrov mezi Evropou a Amerikou nicméně zavedli fotbal Britové; jmenovitě jeden skotský tiskař jménem James B. Ferguson. Ten přitom v druhé polovině 90. let 19. století Islandu nepředstavil pouze sport zvaný knattspyrna (čili kopaná), nýbrž také gymnastiku - a oba sporty se okamžitě musely vypořádávat s konkurencí v již zaběhlém wrestlingu.

Avšak netrvalo příliš dlouho a fotbal začal na islandské sportovní scéně bez větších debat kralovat. Ještě závěrem předminulého století vznikl v severní části Atlantiku první fotbalový klub (dnešní KR) a co nevidět se rozběhl také první ročník ligové soutěže. Ten se ještě týkal ubohých třech účastníků; ale všude se holt nějak začínalo.

Co se islandského národního týmu týče, ten svůj první oficiální zápas sehrál až po druhé světové válce, a byla z toho prohra 0:3 s Dánskem. Za podobné otloukánky Islanďané platili ještě dlouho poté, aby se pro změnu na klubové scéně dočkali své první výhry v evropských pohárech teprve roku 1985, když Valur na domácí půdě udolal francouzské Nantes.

Pozornost širší veřejnosti islandská kopaná poprvé přitáhla až roku 1996, kdy v přátelském zápase s Estonskem mladý Eidur Gudjohnsen vystřídal svého otce Arnóra. Tehdy šlo o první mezinárodní utkání v historii, kde k něčemu takovému došlo; a zároveň šlo v podstatě o zrození první skutečné islandské superstar.

Právě Gudjohnsen junior si záhy v anglické Chelsea získal respekt celé Evropy, a ačkoliv se mu po odchodu z modré části Londýna už příliš nedařilo, pro celou generaci obyvatel zůstává nedostižným hrdinou. (A rozhodně platí za nejlepšího fotbalistu národní historie - zatím.)

Nové tisíciletí odpálil skromný tým vítězstvím nad Maltou v poměru 5:0, které zůstává dodnes nejvyšším v jeho dějinách - a tento úspěch jako by předznamenal následující úrodná léta.

Ještě když prvního září 2001 padli čeští fotbalisté v rámci kvalifikace na mistrovství světa v Reykjavíku 1:3, byl takový výsledek považován za obrovskou ostudu; nyní - o třináct let později - prohrál na Islandu i bronzový medailista MS z Nizozemska a nikdo se tomu příliš nedivil.

Dílčí úspěchy Islanďanů (jako domácí remíza 0:0 s Němci v kvalifikaci na Euro 2004 či přátelská výhra 2:0 nad Itálií v témže roce) rázem vystřídalo systematické získávání bodů na cestě za postupem, který se náhle nejeví jen jako bláznivá možnost, nýbrž s ohledem na špatnou formu soupeřů a vysoký náskok spíše rovnou jako povinnost.

Pokud se Island na Euro 2016 skutečně probojuje, půjde o jeho vůbec první účast na velkém mezinárodním turnaji mužů (islandské ženy se již podívaly na tři ME). A jak by k něčemu takovému mohlo vůbec dojít? Za islandským vzestupem vězí čtyři základní faktory...

#1: Mentalita hráčů

Svěřenci Larse Lagerbäcka sice s ČR či bývalým Československem uhráli jedinou výhru (bilanci doplňuje jedna remíza a šest porážek), momentálně však do Plzně pojedou s vědomím, že mohou získat tři body. A takové sebevědomí nepřekvapí snad nikoho, kdo islandské fotbalové prostředí dobře zná.

"Neexistují žádné stížnosti, žádné fňukání. Dám příklad: Nejsme zrovna nejbohatší fotbalová asociace, takže máme občas problémy s cestováním. Jednou jsme museli čekat šest hodin na letadlo v Londýně. Nikdo ale neřekl ani slovo, a to nás čekala cesta na Kypr," uvedl Lagerbäck před barážovým dvojutkáním na postup na MS 2014, kde jeho tým nakonec vypadl s Chorvatskem. Už samotný postup do baráže se však rovnal historickému úspěchu, a islandská mentalita je v této rovnici velmi důležitým faktorem.

Jak vypadá typický islandský hráč? Podle Henninga Berga, bývalého skvělého obránce a toho času kouče norského týmu Lyn, je právě jeho mentalita první věcí, které si člověk všimne. "Vždy ze sebe vydávají to nejlepší, tvrdě pracují na tréninku a jsou ohromně psychicky silní. Umí se vyrovnávat s tlakem a jednají jako praví profesionálové," uvedl Berg v roce 2007, a události let následujících mu jedině dávají za pravdu. Na to, že na Islandu žije jen asi 320 tisíc lidí (tedy méně než například v Brně), je totiž tamní produkce hráčského talentu opravdu mimořádná.

Zároveň se nejedná o tradiční fotbalovou zemi s bohatou historií, zázemím a letitými zkušenostmi, takže je jasné, že k dosáhnutí tohoto stavu je zapotřebí velkého množství práce. Velkou roli může paradoxně sehrát izolovanost a jakési vnitřní semknutí všech Islanďanů; takový je alespoň názor tiskového mluvčího tamní fotbalové asociace Ómara Smárasona. "Jsme nesmírně hrdý národ a věříme si na každého. Naši fanoušci jsou nároční, očekávají, že budeme konkurenceschopní. Někteří si ani neuvědomují, jak malá jsme země a kolik jsme toho už dosáhli," uvedl. Poraženecká nálada a flákačství zkrátka na Islandu jako by neexistovaly.

Fenoménem islandské mentality jako takové se zabývá doktor Vidar Halldórsson, profesor sociologie na univerzitě v Reykjavíku; a podle něho jde o velmi komplexní sociokulturní fenomén, který odráží samotnou historii ostrova, jeho odloučenost, tvrdé přírodní podmínky, kulturní dědictví a třeba i úzké sepětí jednotlivých komunit s okolní krajinou. To dává smysl, zvlášť když si uvědomíme, že většina obyvatel žije v aglomeraci Reykjavíku a největším centrem celé severní poloviny ostrova je Akureyri, univerzitní městečko velikostí odpovídající České Třebové. Většina Islandu je prakticky neobyvatelná.

Halldórsson ve své studii identifikoval dva hlavní důvody sportovního úspěchu Islanďanů; tím prvním je přirozená nezištnost. Mezi lokálními sportovci je podle něj naprosto běžné, že je k lepším výkonům motivuje už jen samotná radost ze hry. To potlačuje nezdravou individuální rivalitu, důsledkem čehož je maximální důraz na týmové pojetí hry. Mladí Islanďané jsou sice velice ambiciózní, ale nemají už tendenci klást vlastní dobro nad dobro týmu, a co především, nejsou náchylní k fenoménu známému "Nirvana fallacy".

(Ve zkratce jde o porovnávání reálných dopadů lidského jednání s ideálním, absolutním stavem - podle tohoto principu například nemá cenu snažit se třídit odpad, protože světové problémy se tím nevyřeší. To je sice pravda, ale pokud takto bude jednat každý, společnost se nepohne nikdy nikam. Halldórsson říká, že mladý islandský fotbalista se tak neporovnává s Eidurem Gudjohnsenem, a tudíž nemá tendenci vzdávat se, když se mu nedaří; otázka "jaký má moje snažení smysl" je mu naprosto cizí. Smyslem sportování je přece sportovat.)

Druhým důvodem je velikost Islandu, respektive nízký počet jeho obyvatel - úspěšní sportovci se tak okamžitě stávají vzorovými občany, idoly mládeže. V zemi, kde žije tak málo lidí, je každý takový úspěch samozřejmě obrovsky vidět. Nejdůležitější přitom je, že i hvězdy jako Gudjohnsen či Sigurdsson zůstávají stále stejnými Islanďany; mladí tak mají pocit, že jsou ke svým vzorům mnohem blíže, než je tomu ve větších zemích.

"Víme a vidíme, že to jsou obyčejní lidé, stejně jako my," vysvětluje Halldórsson. Náš hypotetický mladý fotbalista z předchozího odstavce je tím pádem přirozeně poháněn vědomím, že pokud na tuto úroveň může vyšplhat jeho (metaforický) soused, může to stejně tak jednou dokázat i on sám.

Poslední důležitou zmínkou je dále jazyková vybavenost obyvatelstva: angličtina je na Islandu součástí povinného školního kurikula a prakticky každý se ji tak naučí ovládat velmi brzy. To se samozřejmě hodí při případných zahraničních angažmá (momentálně v cizině působí na 90 islandských fotbalistů a fotbalistek, což není úplně zlé číslo), nicméně nejen tehdy - fakt, že je kabina národního týmu prakticky bilingvní, ohromně pomáhá i samotnému Lagerbäckovi, který islandsky neumí. Mnoho reprezentačních koučů se se svými svěřenci dorozumívá anglicky, švédský veterán však dosvědčuje, že v jeho případě jde o konverzaci naprosto plynulou a bezproblémovou.

Lagerbäck se tak může soustředit na to, co je opravdu důležité - dělat výsledky. K tomu mu dopomáhá zejména největší hvězda týmu, ofenzivní záložník Swansea Gylfi Sigurdsson; podle trenéra zároveň ideální příklad typického Islanďana.

"Nejen že je neuvěřitelně dobrý, ale navíc je to fantastický týmový hráč, který bojuje velmi, velmi tvrdě po celých 90 minut. Takoví hráči se vyvažují zlatem," potvrzuje Lagerbäck fakta o ostrovní mentalitě, která se mimo jiné podepsala pod to, že se v relativně nedávné minulosti mohlo hned 14 islandských legionářů pochlubit kapitánskou páskou na rukávě.

#2: Investice do mládeže a trenérů

Kolektivní sociokulturní dědictví celého národa pochopitelně není něčím, co by se dalo jednoduše nahradit; pokud by však pracovitost a přirozená týmovost Islanďanů byly těmi jedinými klíči k úspěchu, nemělo by smysl se tamním vzestupem takhle dopodrobna zabývat.

Klíčové faktory tedy leží docela jinde - například ve vzorové práci s mládeží. Islandská kopaná se zejména v této době těší vpravdě nevídané kontinuitě napříč jednotlivými výběry, a pro patřičné důkazy nemusíme chodit nikterak daleko. Stačí si porovnat už jen nynější kostru seniorské reprezentace s tou, která patřila islandské jednadvacítce z června 2011, kdy se talentovaní ostrované konečně vydali na své první juniorské ME.

Právě tato premiéra na vrcholné mládežnické scéně, kde Islandu v extrémně vyrovnané skupině A jen těsně unikl postup do vyřazovací fáze, totiž do značné míry "udělala" současného kapitána dospělých Islanďanů Arona Gunnarssona, jeho zástupce a brzy zřejmě i nejlepšího střelce v dějinách reprezentace Kolbeinna Sigthórssona, již zmíněného Gylfiho Sigurdssona, ale i někdejšího šutéra Heerenveenu Alfreda Finnbogasona.

Z celkového počtu 23 členů tehdejšího islandského výběru do 21 let se v průběhu těch tří let debutu za "áčko" nedočkala pouhá pětice fotbalistů, z nichž akorát dva působí v poli - obránce Andrés Jóhannesson a útočník Almarr Ormarsson. Dohromady pak ty šťastnější ročníky 1988-1991 nastřádaly stěží uvěřitelných 283 seniorských startů, které budí o to větší respekt, jakmile je zasadíme do kontextu.

Ať už do onoho zmíněného kontextu sotva osídleného "kusu skály", nebo do kontextu samotného juniorského Eura 2011. Ze všech islandských konkurentů na inkriminovaném turnaji se tehdejší talenty nejlépe povedlo zapracovat Švýcarům, a ti si přitom od seveřanů stále udržují odstup o bezmála 120 startech. Bělorusové s posledními Dány už potom vedle Islandu působí vyloženě směšně (118, respektive 112 dospělých šancí), a u české bilance bychom se ve vlastním zájmu snad ani neměli chtít déle zdržovat (99).

Potom si stačí dát dohromady 1 a 1 - čili na jedné straně uvážit velkou islandskou tradici kolektivního cítění, a na straně druhé vzít v potaz toto sehrané, šikovné jádro - a neomylně by vám mělo vyjít to, k čemu na Islandu v těchto chvílích skutečně dochází: hotový fotbalový boom.

Ten se přitom zrovna v tomto časovém období, na zlomu dekády, neudál žádnou náhodou; výše totiž jmenujeme výhradně ty hráče, kteří jako první těžili z nového systému zavedeného na přelomu tisíciletí fotbalovou asociací KSÍ (Knattspyrnusamband Íslands).

Právě tehdy se pro KSÍ práce s mladými stala regulérní vizí budoucnosti - mezi novinkami se tak objevily takové prvky jako zápasy s menším počtem hráčů na hřišti (kvůli zlepšení techniky) nebo zavádění turnajů pro jednotlivé ročníky, zvlášť mezi chlapci a dívkami (kvůli kompetitivnímu vývoji po boku stejně starých hráčů).

Celý vývoj islandské kopané byl tímto v zásadě rozdělen na tři etapy: úplně začátky, Gudjohnsenovu éru a něco zbrusu nového.

Tato moderní éra se dále kromě důrazu na mládežnický fotbal vyznačuje také velkými investicemi do profesionalizace trenérské struktury, jejíž počátky je možno vypozorovat do března 2002. Přesně v tomto měsíci totiž KSÍ angažovala na pozici ředitele pro vzdělávání bývalého kouče ženského národního týmu Sigurdura Eyjólfssona. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat - Eyjólfsson se okamžitě pustil do práce, až se Island pod jeho vedením proměnil v hotový ráj pro mladé, ambiciózní trenéry.

Jeho prvním úkolem bylo vytvořit systém trenérských kvalifikací, a tak bylo už v roce 2003 možné přímo doma na Islandu získat evropskou licenci B. O tři roky později pak UEFA schválila také možnost udílet licence A. Eyjólfssonova struktura je přitom velmi jednoduchá - k zisku béčkové licence UEFA je zapotřebí absolvovat čtyři kurzy (KSI I - IV), na "áčko" pak aspiranti pokračují v dalších třech (KSI V - VII). Každá série kurzů je samozřejmě zakončena složením standardizovaného testu.

Co je zvláště pozoruhodné: KSÍ z tohoto programu nikterak neprofituje a zcela dobrovolně jej nabízí za nejnižší možnou cenu. Potom tedy není vůbec divu, že si na zájem o trenérské vzdělávání nemohou na Islandu v žádném případě stěžovat. Jestliže první kurzy absolvovalo jen 70 nadšenců, dnes už je navštěvuje rovný desetinásobek (ne-li 800 lidí, což odpovídá senzačním 0,25 % populace!) - a s čím dál větším zájmem postupně roste i počet akademických seminářů (z původních dvou až tří je najednou 20-25).

V roce 2012 již licenci B vlastnilo dohromady 520 koučů; licenci A potom 165 jedinců; a k elitní Pro licenci se k lednu 2014 stihlo dopracovat alespoň osm snaživců. Až 30 % na Islandu školených trenérů pak prý momentálně operuje na druhé nejvyšší možné (áčkové) úrovni, což dle informací předního experta na islandskou kopanou Tryggviho Kristjánssona nemá v celé Evropě obdoby.

Jaké jsou potom logické důsledky vysoce profesionalizovaného trenérského odvětví? Mladí fotbalisté jsou od prvního okamžiku, kdy vkročí do klubu, vedeni školenými profesionály. Registrovaných klubů je na Islandu pouze 92 (počítáme-li mužské i ženské), což v praxi neznamená nic jiného, než že ty nejatraktivnější posty (hlavních trenérů) nasytí leda zlomek licencovaných trenérů, zatímco ten zbytek se stará o mládežnické výběry.

Od roku 2005 navíc platí přísné požadavky na všechny fotbalové trenéry v zemi: hlavní kouč áčka i šéf juniorky musí být přinejmenším držitelem licence A; asistent u áčka i trenéři všech mládežnických výběrů od 12 let musí disponovat minimálně B licencí; a ti, co mají na starosti kluky mladší 12 let, musí mít za sebou alespoň první dva kurzy licence B (KSI II).

Sám Eyjólfsson ve své prezentaci ze září 2010 cituje nyní osm let starou studii pánů Jona Thorsteinsona a Rikharda Snorrasona z islandské Sportovní univerzity, která sesbírala data od všech registrovaných koučů v zemi a posloužila tak jako základ centrální databáze KSÍ.

Každý, kdo dnes vstoupí do některého z trenérských kurzů, se tak stává součástí rozsáhlého systému, v němž jsou uvedeny jeho osobní údaje, e-mail či telefonní číslo; a je proto nesmírně jednoduché organizovat různé kurzy, školení a podobné aktivity.

Jestliže se dále ptáte na to, jak je možné, že počty nových trenérů na Islandu zaznamenaly tak prudký nárůst, potom vězte, že důvod je docela prostý - práce trenéra je v zemi profesionálním povoláním. Každý, kdo získá licenci, dostává plnohodnotný plat.

Přesto nicméně Eyjólfsson přiznává, že se Islandu nedostává tolik "praktikujících" trenérů, kolik by si představoval. Zatímco mnoho zahraničních klubů si prý může dovolit až tři kouče na každých 12 hráčů, na Islandu připadá v průměru jeden jediný trenér na celou dvacítku fotbalistů. To vyplývá především z mizerné finanční situace islandských celků, které na posty různých asistentů raději dosazují své vlastní (nekvalifikované) hráče, než aby si ještě nad plán vydržovali někoho zvenčí.

To o fotbalisty již nouze rozhodně není; jakkoliv mezi nimi na profesionála sotva narazíte i na té nejvyšší úrovni, natožpak někde v nižších ligách. Vždy tu totiž bude alespoň ta lákavá možnost vydělávat si na obživu v zahraničí, a právě s ohledem na tyto ambice se Islanďanům odmala dostává skvělé průpravy. Vždyť si Eyjólfsson udržuje přehled i o takových věcech, jako je frekvence tréninků, která je na Islandu pod jeho dohledem přísně standardizovaná (2-3x týdně pro hráče do 10 let, 3-4x týdně do 14 let, 4-5x týdně do 18 let a 5-6x týdně pro dospělé).

Ve všech klubech navíc platí, že se do nich může přihlásit prakticky kdokoliv bez ohledu na finanční možnosti, věk či pohlaví. Tato politika "otevřených dveří" je zvláště vstřícná vůči hochům a dívkám mladším 18 let, kterým zkrátka nikdo nemůže zatrhnout jakkoliv pravidelné navštěvování tréninků libovolného mužstva.

Případy těch, kteří se na fotbalovou dráhu vydali relativně pozdě, a přece nakonec mezi dospělými prorazili, pak tedy ve výsledku nepředstavují žádné velké výjimky. Do této kategorie ostatně spadá i kanonýr Alfred Finnbogason, který začal balon závazně prohánět teprve v 15 letech, a hle - z juniorky Breidabliku to dopracoval až na nejlepšího střelce nizozemské Eredivisie.

Vzácné zároveň nejsou ani situace, kdy se islandský teenager dlouho nemůže rozhodnout pro jeden jediný sport a provozuje jich více najednou. Současný lídr seniorské reprezentace Aron Gunnarsson dokonce svou všestrannost dovedl až do takového extrému, že ještě v 16 letech dostával pozvánky na srazy fotbalových i házenkářských mládežnických výběrů.

#3: Investice do zázemí

S tím vším pochopitelně úzce souvisí nutnost budování adekvátního zázemí, z něhož by takoví mladí, náruživí sportovci mohli ideálně těžit - a zejména v tomto ohledu na Islandu vždy byli a také budou značně limitováni.

Pro složité přírodní podmínky se tam třeba až do roku 2003 běžně trénovalo (ale i hrálo) na nepopulární škváře, čemuž se nevyhnuli ani ti nejlepší z nejlepších - jako třeba několikanásobný mistr KR. V posledních letech se však iniciativní KSÍ za vydatné podpory státní exekutivy přeci jen daří měnit situaci k lepšímu.

Mimo jiné proto, že počasí na Islandu dovoluje hrát venku prakticky pouze v létě a příprava na sezonu tím pádem trvá celých 7 měsíců, rozhodla se islandská vláda mohutně investovat do výstavby celé sítě sportovních hal, uvnitř kterých mohou mladí fotbalisté na umělé trávě pilovat své schopnosti celý rok.

Výše přiložená Eyjólfssonova prezentace nám dává nahlédnout i do konkrétních čísel. Vyčteme z ní tedy například, že první plnohodnotné halové hřiště bylo otevřeno už na začátku roku 2002, přičemž do té doby se na celém ostrově nacházelo pouze pět hřišť s umělou trávou a sedm nebo osm malých tréninkových plácků.

V současnosti je v zemi takových hal již deset (sedm s klasickými rozměry a tři menší, určené k tréninku juniorů), mezitímco počet hřišť s umělým povrchem stoupl na hezkých 22. Co pak rozvoji mládeže prospívá zřejmě ze všeho nejvíce, to je cca 130 malých tréninkových hřišť rozmístěných po celé zemi.

Projekt se podařilo realizovat díky příspěvkům od UEFA, islandské vlády, soukromých investorů a lokálních komunit; většina těchto ploch má potom rozměry 18x33 metrů a hřiště jsou zpravidla připíchnuta ke školám, kde jsou pak všem volně zpřístupněna. Žáci si tak mohou jít zahrát fotbal, doopravdy kdykoliv se jim zlíbí - o přestávkách, po vyučování nebo jen tak ve volném čase.

Ministerstvo školství zároveň KSÍ napomáhá svým důrazem na tělesnou výchovu. Islandští školáci mají dva povinné tělocviky týdně; a součástí osnov jsou i hodiny plavání nebo široký výběr zájmových kroužků.

Z těchto podmínek následně mohou profitovat i ty nejskromnější celky ve státě, což potvrzuje minimálně případ ÍA Akranes. Celek z městečka o zhruba 7 tisících obyvatel již 18krát opanoval nejvyšší soutěž a k tomu devětkrát ukořistil domácí pohár. To vše s hráči, kteří jsou povětšinou místními rodáky, a prošli si tamním mládežnickým systémem.

Je sice pravdou, že Akranes představuje i na islandské poměry slušnou výjimku, jako modelový příklad nám však poslouží dokonale. Jde o skromný klub, který požívá velké podpory od lokálních autorit, je otevřený všem zájemcům a představuje důkaz toho, že vychovávat vlastní hráče se skutečně vyplácí. A co především: disponuje zastřešeným hřištěm.

Ani veškerá tato opatření ale samozřejmě nezaléčila úplně všechny bolístky islandské kopané. Například oficiální přátelské zápasy hrané na tomto nehostinném ostrově nadále zůstávají stěží vídaným jevem; a nalákat na sever Atlantiku nějaký renomovaný nároďák, to se rovná již přímo nadlidskému úkolu.

Z posledních 20 přátelských zápasů, kterých se Lagerbäckova družina účastnila, mohli islandští fanoušci na vlastní oči přihlížet pouze šesti. Hned třikrát přitom soupeř pocházel z nedalekých Faerských ostrovů, odkud se dá na Island v pohodě připlout i obyčejným trajektem; a suverénně nejprestižnějším sokem "Strákarnir okkar" byli za těch necelých pět let Estonci (letos).

Dalším palčivým problémem zůstává také domácí nejvyšší soutěž, která už dlouhá léta poněkud stagnuje. Ano, na Islandu možná chvályhodně investují do mládeže, ta pak ale zpravidla při první příležitosti rodnou zem zalevno opouští. A pro konkrétní příklady opět nemusíme chodit daleko: hvězdný Gylfi Sigurdsson v Anglii působí již od svých 16 let; přičemž ve stejném věku se stal uprostřed 80. let Arnór Gudjohnsen historicky nejmladším islandským profesionálem.

Ničemu nepomáhá ani fakt, že v zemi existují akorát čtyři ligové soutěže - a že té nejvyšší z nich vedení svazu navzdory existujícím plánům (o nichž lze najít zmínku již z roku 2007) stále ne a ne prodloužit chabou pětiměsíční "životnost" jedné sezony.

Realita je pak tedy ve výsledku taková, že islandskou ligu - o které se mnoho užitečného dozvíte i na této výborné fanouškovské stránce - vyjíždí do ČR reprezentovat akorát jeden zástupce; a tím je ke všemu až třetí brankář Ingvar Jónsson, chytající za mistrovský Stjarnan (známý kreativními oslavami gólů).

#4: Lars Lagerbäck

Výše zmíněná trojice faktorů přispěla hlavně k revoluci v islandském mládežnickém fotbale; český výběr se však střetne s áčkem, a to bylo ještě donedávna evropským otloukánkem. Změnilo se to až ve chvíli, kdy došlo ke dvěma událostem: dorostla nová generace ročníků '88 a '89, a KSÍ angažovala Larse Lagerbäcka.

Zkušený švédský kouč slávu nikdy nevyhledával, na severu Evropy jej však považují za jednoho z nejlepších reprezentačních trenérů na světě, a zřejmě mají pravdu. Pod Lagerbäckovým vedením zažili Švédové nejlepší dekádu ve své historii, když postoupili na pět velkých turnajů v řadě, a nyní se oceňovaný stratég chce o něco podobného pokusit i s Islandem. Zatím jeho práce budí obrovský respekt, a to nejen proto, že tým pod jeho vedením vystoupal už na 28. místo v žebříčku FIFA (nejlepší výsledek v historii).

Když Lagerbäck Island přebíral, potácel se ve druhé stovce; kostra týmu byla pomalu za zenitem a tehdejší reprezentanti ještě představovali produkty starého, decentralizovaného systému výchovy. V té době (na konci roku 2010) už na Islandu dobře věděli, že dorůstá první generace nových talentů, a švédský kouč tak na práci dostal absolutní klid. "Nestanovili jsme si žádné konkrétní cíle, nikdy to nebylo tak, že bych dostal za úkol dosáhnout určitého výsledku, " prohlásil Lagerbäck před letošní baráží.

Nový lodivod dle vlastních slov vzal tuto práci zejména proto, že si uvědomoval budoucí potenciál týmu, a nyní má na dosah historický úspěch. Při zpětném pohledu na Švédovu dlouhou a úspěšnou kariéru se nabízí otázka, co je jeho tajným receptem; on sám však kroutí hlavou. "Nic takového nemám," tvrdí, leč dodává: "Pokud se podíváte na týmy, které vyhrávají trofeje - ať už jde o Španělsko, Barcelonu nebo další, na mezinárodní i klubové scéně - zjistíte, že všechny mají jednu věc společnou: Velmi dobře vědí, co chtějí hrát. Jejich fotbal následuje jasnou filozofii. Pokud tento prvek chybí, dosáhnete úspěchu jen stěží."

Islandská filozofie vypadá zatím hodně slibně, i když Eyjólfsson vidí i určitá negativa; jmenuje například eliminaci spontánního pouličního fotbalu (což na druhou stranu na Islandu nikdy nebyl rozšířený fenomén), možnost přeplnění jednotlivých klubů a riziko nedostatečné koncentrace na individuální vývoj nejkvalitnějších hráčů. To jsou však víceméně detaily; islandský příklad je v rámci možností dokonalou ukázkou toho, jak provést komplexní fotbalovou revoluci, a řada zemí už zkoumá, jak místní úspěch napodobit.

Články na toto téma vyšly například ve Skotsku nebo na Maltě, která je v podobné pozici jako Island před několika lety. Předseda maltské fotbalové asociace Bjorn Vassallo nicméně připomíná, že také na tomto středomořském ostrově už podnikli první kroky správným směrem - stalo se tak v srpnu 2010. "Předtím jsem byl toho názoru, že maltský fotbal je 20 let za ostatními zeměmi s podobným potenciálem," uvádí s tím, že v posledních čtyřech letech se hodně investovalo do sportovních zařízení, mládeže a výchovy nových koučů. Přesně podle islandského vzoru.

Pokud se Lagerbäckovým svěřencům podaří udržet výbornou formu a kvalifikovat se na Euro 2016, půjde o hmatatelný důkaz toho, že myslet dlouhodobě se opravdu vyplácí. V současném fotbale, kde se na nejvyšší úrovni točí obrovské peníze a cílem je okamžitý úspěch, by to znamenalo bezpochyby vítané osvěžení.