Ozvěny z Bundesligy: Ti nevšední fanoušci ze St. Pauli aneb punkem proti fašismu

Třináct ročníků St. Pauli trvalo, než se vrátilo do Bundesligy. Minulou neděli se mu po třech neúspěšných pokusech podařilo získat první bod, to když remizovalo doma s Lipskem. Jestli ale něco charakterizuje tento klub, nejsou to získané trofeje, věhlasná sláva na evropské scéně či supermoderní stadion. Jsou to fanoušci. Pro někoho jsou podivíni, pro jiné naopak vzorem.

Říká se, že profesionální německé soutěže charakterizují hlavně ti, co je sledují zvenčí a bez nichž by jenom stěží mohly fungovat jako dobře fungující kolos. Fanoušci. A možná že několikanásobně více to platí právě v případě St. Pauli. A ti celku z Hamburku, konkrétně z té čtvrti, která je mimo jiné známá rovněž pro "ulici hříchů” v oblasti Reeperbahn, určují, jakým směrem se klub má vydávat. Možná mu to také brání ve větším rozletu. To je ovšem v případě Kiezkicker zcela podružné.

Když otevřete webové stránky St. Pauli, dočtete se, že jsou vítáni úplně všichni. Pokud však chcete být součástí fanouškovské komunity, musíte rovněž dodržovat jasně daná pravidla. Respektovat, a řekněme to rétorikou francouzské aktivistky Olympou de Gouges z 18. století, že všichni jsou si rovni. Bez výjimky. "Naše fankluby jsou proti všem formám diskriminace lidí, všem formám rasismu, sexismu a chuligánství, všem formám ponižování a tendencím vůči pohlaví,” stojí v prohlášení.

Abyste mohli založit oficiální fanklub St. Pauli, potřebujete k tomu pět lidí. Nic víc. Stačí pak pouze podepsat takzvaný Selbstverständnis, čili to, že budete ctít hlavní hodnoty klubu, stejně jako to dělají ostatní fandové. Zároveň pak můžete každý rok vyslat dva své zástupce na výroční schůzi. Na ní se přitom rozhoduje o podstatných záležitostech, jež ovlivňují i samotný chod profesionální sféry.

Třeba můžete nesouhlasit se vstupem sponzora, pokud si myslíte, že to není v souladu s tím, co St. Pauli vyznává. "Neexistují žádná pravidla nebo předpisy, které by mohly někoho odradit od založení fanklubu,” vzkazují z Millerntor-Stadionu. "Některé fankluby samozřejmě mají větší struktury, mají například vlastního předsedu nebo pokladníka. Ale většina fanklubů St. Pauli se prostě skládá z party kamarádů, kteří spolu chodí na zápasy.”

Genderová identita, náboženské vyznání, původ, problémy s uprchlíky, společenské postavení. Tyhle témata v posledních letech budí emoce, rozdělují, vyvolávají otázky, minimálně se snaží měnit dlouholetá dogmata. Dá se říci, že příznivci St. Pauli jsou v tomhle ohledu nadčasoví a přeskočili tuhle dobu. Prostě tohle neřeší. Kdokoli je vítán, ať už je kýmkoli. Drtivá většina fandů rovněž patří do škatulky "levicových” a zásadně se vymezuje třeba proti kapitalismu.

Jestli si ale v St. Pauli na něco obzvláště potrpí, jestli něco ční snad ještě víc nad všemi zmíněnými hodnotami, je to antifašismus a antisemitismus. Symbolicky přitom všem dobu druhé světové války připomíná Bunker Feldstrasse na náměstí Heiligengeistfeld, kde byla během letního evropského šampionátu zbudována fanzóna. Je to obří nacististický bunkr, podle některých zdrojů ten největší v Německu. Byl součástí protiletecké obrany, takzvané Hamburger Flaktürme tvoří ještě jeden obdobně vypadající komplex. Stavělo ho tisíc vězňů z koncentračních táborů, hotovo bylo za pouhých 300 dnů. Při bombardování se v něm za války ukrývaly tisíce lidí.

Betonový kolos na Feldstrasse neodmyslitelně patří do hamburského panorama, je i přímo vidět z tribun Millerntor-Stadionu. Dnes už je z něho jakési kulturní centrum, kde se nachází haly pro sportovní i kulturní akce, hotel nebo restaurace. Vedle něho jsou dvě fotbalové hřiště. Také byl teprve nedávno pokrytý zelení. A vypadá docela líbivě. Pro příznivce St. Pauli je však především jasnou připomínkou toho, jaké hrůzy doba nacistického Německa a po něm přinášela.

V roce 2023 prostředí v St. Pauli navštívili reportéři z Al Jazeery. Mapovali terén, okolí, historii. "Tohle je pro mě skvělé místo, kde teď stojím,” povídal jeden z fanoušků, milý chlapík Dave, který mimochodem zpívá v místní kapele. Sledoval přitom tribunu za bránou, na níž je nápis "Kein Mensch ist illegal” mezi spodní řadou ke stání a horní k sezení, a pohledem pak ucukl ještě k tribuně u pomezní čáry, kde je heslo "Kein Fussball den Faschisten” rovněž zřetelně viditelné. "Přesně tohle demonstruje to, o čem St. Pauli je.”

Jak moc jsou protifašistické nálady doslova zakořeněné do fanouškovské DNA tohoto klubu, dokazuje jedna z nejznámějších událostí, která je spjatá s tehdejším dlouholetým prezidentem Wilhelmem Kochem. Právě po něm se až do devadesátých let minulého století jmenoval stadion, než se zjistilo, že byl členem nacistické strany NSDAP. Mluví se o tom, že za války byl druhým nejmocnějším mužem v Hamburku. Ale také o tom, že ideologicky k nacismu vlastně netíhnul. Tak jako tak je dnes stadion pojmenovaný jako Millerntor-Stadion, vycházející z názvu bývalé městské brány, která se nacházela v blízkosti.

Kiez aneb chudé předměstí. I tak je nazývaná čtvrť St. Pauli. Někdo takové označení vnímá hanlivě, někdo to zkrátka neřeší. Ale svým způsobem je v tomhle slovu jistá charakteristika. Volnomyšlenkářství a squatting, i s tímhle problémem se radní v Hamburku v osmdesátých letech 20. století potýkali. Byli to takoví hippies Německa. A tahle kultura se vlastně stále odráží i do nynějších fanouškovských struktur. Asi nejvíce přitom vévodí punk.

Třeba místní fanshop je jedním uměleckým punkovým obrázkem. Ovšem pozor! Fanladen St. Pauli nepředstavuje jen běžnou továrnu na prodej suvenýrů. Nejenže je to už přes 30 let místo, kde se různorodé skupiny můžou scházet a debatovat. Funguje také jako prostředník pro komunikaci s fanoušky, když jsou v nouzi. Pravidelně vydává časopis. A vychovává třeba mladé fandy a učí je, jak by se v kontextu klubových hodnot měli chovat. Pořádá pro nezletilé zájezdy, pochopitelně bez alkoholu a cigaret.

Kultura hamburského klubu očarovala třeba i známou ska punkovou italskou kapelu Talco. Psal se rok 2008, když poprvé dorazila do St. Pauli. A od té doby se několikrát objevila v blízkosti Millerntor-Stadionu. "Mám dvě vzpomínky,” povídal v rozhovoru pro klubový web Tommaso De Mattia alias Demo, kytarista a zpěvák, v roce 2018. Tehdy po zápase 2. Bundesligy proti Kielu uspořádal on a jeho členové uskupení bezplatný koncert. "Tou první je den, kdy jsme tu hráli před 22 000 fanoušky ke stému výročí klubu. Bylo to úžasné. Tou druhou je zápas s Hamburkem, na který jsme se tady byli podívat. Byla to druhá liga, ale bylo vyprodáno, všichni tu zpívali... Nic takového jsme v Itálii ještě neviděli.”

Je to vlastně tak trochu svět mimoňů, mohl by si říct kdokoli z nás. Ale mimoňů, co staví na pevných základech svých myšlenek, co bezmezně ctí hlavní hodnoty, co znají sami sebe. Neškatulkují. A nemusíte se jich bát. "Mezi normálními fanoušky St. Pauli jsou hodně vidět v publiku pankáči, sharps, různě levicově a jinak alternativně smýšlející lidé. Hodně chodí na fotbal i cizinci, Turci, černoši a jiní auslendři, protože mezi nimi a hamburskými fanoušky vládne vždy přátelská atmosféra,” popsal před několika lety místní fanoušek s přezdívkou daw68 pro dnes již fakticky nefungující fanouškovskou stránku sanktpauli.webnode.cz.

Jednoho z příznivců St. Pauli vyzpovídali také v roce 2007 na českém hardcore punk webzinu PeriferiaCZ. A asi není divu, že tomu bylo zrovna na serveru zaměřeném právě na tenhle hudební žánr. "Antifašismus je na St. Pauli něčím běžným. Jsou tu ale i normálové, kteří kašlou na politiku a přicházejí jen na zápasy,” povídal. "Fašouni tu nejsou, rychle bychom je totiž vyhnali ven. Jsou tu ještě drobné problémy s diskriminací žen a homosexuálů, snažíme se je však redukovat na naprosté minimum. Naši fandové patří k nejtolerantnějším v Německu, proto mezi sebou máme i tolik žen.”

Ať jsi čímkoliv, v St. Pauli je prostě vždycky prima. Aspoň takhle se ve zkratce prezentují fanoušci tohoto klubu nejen celému Německu. Ve finále ale tohle poselství možná přesahuje ty čáry, které určují hrací plochu pro nejpopulárnější hru světa. Je v tom asi i víc než jen fotbal, určitá filosofie. Tahle pestrost má zkrátka něco do sebe. "Všichni vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami,” zakončeme citátem brazilského spisovatele Paula Coelha.