Ozvěny z Bundesligy: Dortmund potřebuje stratéga. Už nějakou dobu

Zápas v Heidenheimu se Dortmundu moc nepovedl. Za bezbrankovou plichtu musel být nakonec rád. Nešlo přitom o výjimečný nezdar. Borussia klopýtá celou probíhající sezónu, ne-li déle. A nespokojenost s trenérem Edinem Terzićem roste.

Mohla za to početná marodka? Nebo šlo o skutečnou, nezkreslenou demonstraci síly? Fanoušci Dortmundu by jistě rádi bezmyšlenkovitě kývli souhlasně na první z položených otázek. Jenže ono to tak úplně nejde.

Je sice pravdou, že "Schwarzgelben” v Heidenheimu limitovalo hned několik absencí. Do Švábska se nevydali Julian Brandt, Marco Reus a nakonec ani Jadon Sancho. Ale i tak... pořád jde o Dortmund, proti němuž navíc stál soupeř, jehož nejlepší hráč by v Porúři přinejlepším bojoval o pozici v základní sestavě. Což není zas tak daleko od pravdy; Jan-Niklas Beste, jenž nováčka Bundesligy táhne, je totiž odchovancem BVB, kde se ovšem nikdy výrazně neprosadil (za první tým odehrál jediný zápas v DFB-Pokalu).

Jenže Heidenheim má Franka Schmidta, vynikajícího stratéga, který jednomu a témuž družstvu slouží už přes 16 let. To Dortmundu někdo takový očividně schází. A neplatí to jen o posledním ligovém kole.

Heidenheim měl plán, BVB nikoliv

Borussia ve Švábsku nastoupila s rozestavením 4-4-2, k němuž se Terzić uchýlil v posledních dnech i kvůli vyššímu počtu zraněných. Nešlo přitom o klasickou, rigidní verzi formace. Narušoval ji především obránce Ian Maatsen, jenž se při držení míče vydával z kraje hřiště spíše do pozice invertovaného levého beka, tedy blíž do středu pole a směrem k záložníkům. Maatsen měl tímto způsobem zřejmě pomoct středopolařům ve výstavbě hry, zatímco pravý zadák Thomas Meunier se držel zkrátka, tedy u autové čáry.

Tato modifikace ovšem nikam nevedla. Dortmund sice poměrně snadno překonával aktivní napadání soupeře (pomineme-li tedy hrozivou individuální chybu Saliha Özcana, po níž Tim Kleindienst trestuhodně odmítl skórovat), avšak se zbylými řadami obranného bloku domácích si nevěděl rady. Hráči Heidenheimu výborně dostupovali, případně si pečlivě drželi svá místa. Zkrátka znali plán a plnili jej.

To hosté naprosto netušili, co mají dělat. Ve středu hřiště chyběl plejer posouvající snažení BVB dál, dynamický driblér schopný dostat se k pokutovému území (rozumějte Brandt... anebo Giovanni Reyna, který ovšem zkraje února raději odešel za větším herním vytížením do anglického Nottinghamu). Maatsen, Özcan ani Marcel Sabitzer nic takového nesvedli a ani výpady stopera Niklase Süleho neměli řešení - balón se poté opět vrátil o několik metrů zpět. Youssoufa Moukoko si z hrotu sbíhal a snažil se útok Dortmundu rozpohybovat, avšak akce po jeho narážečce obvykle zase ustrnula. Křídla i druhý z forvardů Niclas Füllkrug zůstávali zcela odstřiženi. Schwarzgelben 30 metrů před bránou Heidenheimu prakticky neexistovali.

Celé to bezhlavé dobývání rezultovalo tak akorát v ostudnou hodnotu očekávaných gólů po prvním poločase. Po přestávce došlo jen k nepatrnému zlepšení - domácí sice očividně uvadali, nicméně Schmidt jim vhodným střídáním opět dodal impuls. To Terzić něco takového nezvládl - byť je třeba říct, že kvůli smrsknutému výběru náhradníků měl omezené pole možností. Na bundesligový trávník se tak vůbec poprvé ve své kariéře dostal 22letý Ole Pohlmann, jinak hráč především třetiligové rezervy. Nicméně stažení Moukoka za beka Ramyho Bensebainiho asi mnoho fanoušků Schwarzgelben neuvítalo s pochopením.

Bez jasné herní tváře to nepůjde

Nad nepovedeným výletem do Heidenheimu by se dalo mávnout rukou, pokud by šlo o ojedinělý exces. Což ale není pravda. Dortmund sice do kalendářního roku 2024 vstoupil třemi výhrami, avšak zde je třeba podívat se na to, koho porazil: o záchranu hrající Darmstadt s Kölnem a k tomu regionálního rivala Bochum, jejíž odpor horko těžko zlomil až ve druhém poločase. Přičemž herní projev v malém porúrském derby nevypadal ve srovnání s posledním utkáním ve Švábsku o moc lépe.

Na podzim se performancí plných rozčarování našlo ještě víc. A vlastně lze pokračovat ještě dál do minulosti, tedy do uplynulé sezóny. Skutečně, Borussia sice hrála doslova do poslední minuty o titul, nicméně o mnoho silnějším, sehranějším týmem oproti tomu současnému nebyla. Ne snad, že by Schwarzgelben před rokem těžili pouze z kopy štěstí. I to ovšem hrálo roli. Spolu s individuální kvalitou. Terzić se při jarním tažení mohl spolehnout na skvěle hrající Donyella Malena s Karimem Adeyemim, na asistence Rapaëla Guerreira, na famózně chytajícího Gregora Kobela. Přesto Dortmund na jaře několikrát klopýtl a nakonec si jedinečnou šanci na celkové prvenství v Bundeslize nechal protéct mezi prsty.

Takový Leverkusen v současnosti kráčí vstříc historickému úspěchu mnohem sebevědoměji. Zatímco v zápasech BVB se hra nekontrolovatelně přelévala (a nadále přelévá) z jedné strany na druhou, Bayer zpravidla drží otěže mače ve vlastních rukou a body ztrácí "jen” kvůli neschopnosti proměňovat šance, případně z důvodu ojedinělých chyb v defenzivě. Nezaráží však pouze srovnání s B04. Podle řady statistických ukazatelů - ať už těch základních (počtu vstřelených gólů, rozdílu ve skóre) nebo pokročilých (rozdílu mezi očekávaným počtem vstřelených a inkasovaných branek) - je Dortmund aktuálně zaslouženě na čtvrtém místě bundesligové tabulky. Respektive pokud by mělo být spravedlnosti učiněno zadost, klesne Borussia ještě pod Lipsko.

I kdyby se zmíněné opory loňské honby za titulem opět setkaly v dresu BVB (což nelze, protože Guerreiro mezitím odešel do Bayernu), pravděpodobně by nebylo jednoduché je opět nastartovat jen tak, bez funkčního systému. Jasná tvář Dortmundu chybí víceméně po celou dobu, co jej kormidluje Terzić. Jistě, do jisté míry lze kouče obhajovat - nejen marodkou, ale i absencí kvality. O přínosu takového Thomase Meuniera, který je ve 32 letech a po řadě zranění očividně za zenitem, nemůže být přesvědčen ani on sám. A klobouk dolů před o dva roky mladším Niclasem Füllkrugem, jenže i u něj jsou viditelné technické nedostatky a kanonýrem ve stylu Pierre-Emericka Aubameyanga či Erlinga Haalanda se už těžko stihne stát.

Obhajoba Tezice ale opravdu funguje jen omezeně, po určitý stupeň. Proč třeba Sabitzer v Heidenheimu nenavázal na předešlé zlepšení svých výkonů? Právě na něm měla hra Borussie ve Švábsku stát. Bylo to onou větší odpovědností? Proč na ni tedy nebyl připraven? A proč hraje v rakouském národním mužstvu lépe než v dresu BVB? Jak je možné, že se nedaří výrazněji rozvinout talent Nica Schlotterbecka? A ostatně i několikrát zmíněný Brandt je sice oporou Schwarzgelben, avšak zároveň se nelze ubránit dojmu, že by toho mohl ukázat ještě víc.

Všechny problémy trenérský štáb vyřešit nemůže. Avšak hledání herní tváře v podání Borussie už trvá příliš dlouho na to, aby jej šlo svádět pouze na smůlu nebo na další faktory neřešitelné koučingem. Edin Terzić je sympatický muž, Dortmunder celým svým srdcem. Fanoušek, který si splnil sen. Kormidluje klub, jenž miluje. Ale za více než rok a půl neukázal, jak mají jeho Schwarzgelben vypadat. Xabi Alonso to s Leverkusenem zvládl, Sebastian Hoeneß ve Stuttgartu taktéž. Kdežto Terzićův Dortmund neumí kontrolovat hru, přitlačit protivníka důrazně ke zdi. Často si k tomu musí pomoct individuálními záblesky, což je ale dlouhodobě neudržitelné.

A proto je zřejmě neudržitelné taky Terzićovo setrvání na trenérské sesli.