Ohlédnutí za Copou 2019: Skupina B

Copa América je sice už přes týden starou událostí, ovšem na ohlédnutí za jejím průběhem není nikdy příliš pozdě. V průběhu tohoto týdne si tak připomínáme hlavní postavy a herní rysy všech účastníků, přičemž dnes pokračujeme skupinou B, z níž to nejdále trochu překvapivě dotáhla Argentina...

Argentinci samozřejmě jdou do každého turnaje s těmi nejvyššími ambicemi, ovšem zrovna na této Copě se od nich tolik nečekalo; šli do ní ostatně s dočasným koučem s mizivými zkušenostmi a nepříliš vyváženým kádrem. Přesto to parta kolem Messiho nakonec dotáhla alespoň na bronzové medaile.

Kolumbie v konečném zúčtování zaostala za očekáváním. Čtvrtfinále je prostě málo, a nula inkasovaných branek je jen slabou útěchou. Queirozův tým dojel na to, že ve zkráceném čtvrtfinále nedokázal proměnit své šance proti Chile. Paraguay naopak na penalty dovedla Brazílii, což se dá považovat za velký úspěch vzhledem k tomu, jak Kanárci protančili zbytkem vyřazovací fáze.

Katar se patrně v Brazílii dotkl svého (aktuálního) stropu, když jeho výkony šly graduálně dolů.


Nejlepší hráč na turnaji: Gustavo Gómez

Ačkoliv si neproměněnou penaltou ve čtvrtfinále s Brazílií určitě zkazil dojem z turnaje, nemá se stoper Palmeiras za svůj výkon jakkoliv stydět. Paraguay neprožívá nejlepší období své historie, a ať hraje vlastně jakkoliv, zápasy končí remízou. Gustavo Gómez však svou hrou nad ostatními obránci vyčníval, kdy spolehlivě likvidoval útoky soupeře po chybách svých spoluhráčů. V AC Milán se sice neprosadil, ale kdoví, třeba se ještě do Evropy navrátí.

Největší zklamání: Derlis González

No, tak toto se nepovedlo. Váhal jsem ještě chvíli nad jiným jménem, které mělo táhnout paraguayskou ofenzivu, Miguelem Almirónem, nicméně dvě důležité neproměněné penalty notně zamávaly už tak pošramoceným paraguayským sebevědomím, takže nepříjemné vítězství v tomto minisouboji si připsal jinak aktivní a snaživý González. Čestnou zmínku si zde zaslouží také Rodrigo Rojas, který zranil sám sebe při pokusu o zabránění druhému gólu Kataru, jenž si nakonec sám vstřelil.

Postřehy ke hře

1. Může to znít jako klišé, ale takto vypadá tým, který ztratil vítěznou mentalitu. U národního týmu to působí možná poněkud zvláštně, když spolu hráči nehrají pravidelně a střídají se mezi sebou více než v klubu, ale jak jinak vysvětlit, že poslední výhra v zápase se soupeřem na úrovni nese datum 31. 8. 2018 (přátelák s Guatemalou nepočítám)? Na Copě jsou paraguayské remízy už docela tradicí, jak bylo zmíněno už v předturnajovém představení. Zdá se to mnohdy až skoro nemožné, co dokáže Paraguay "vymyslet", aby zase nevyhrála. Katar měli na lopatě a nechali si dát dva góly ve druhém poločase. S Argentinou zase smolař González neproměnil penaltu. Pouze v zápase s Kolumbií bylo od začátku jasné, že by remíza byla vlastně výhrou. Jednoduše řečeno postoupit s pouhými dvěma body je prostě tak... paraguayské. Chvíli jsem i věřil, že se proremizujou až k titulu.

2. V prvním zápase s Katarem byla zřetelná obrovská díra mezi dvěma hrotovými útočníky a středem zálohy. Řekněme klasická slabina rozestavení 4-4-2. Přitom nejspíš stačilo přesunout největší hvězdu týmu Almiróna do středu hřiště. Za takový kolotoč, jaký v prvním poločase Katařani předvedli, se musí Paraguayci ještě teď červenat (s bílými pruhy) a nebýt mnohdy školáckých chyb v katarské obraně a skvělého vystoupení gólmana Fernándeze, bylo by o remízu méně. Takhle tedy ne, řekl si správně kouč Berizzo, a do druhého zápasu formaci změnil na 4-5-1 s Almirónem na pozici AM a Santanderem na hrotu, což vedlo k nejlepšímu výkonu Paraguaye na turnaji a k jejich nejhezčí remíze. Jenže Berizzova chuť točit sestavou po každém zápase byla možná trochu zbytečná. Proti B-sestavě Kolumbie nepředvedli nic a postoupili s velkým štěstím jen díky příznivým výsledkům ve skupině C. Po ubetonované remíze (jak taky jinak) s Brazílií se Los Guaraníes pakovali po penaltách.

Závěr: Tým, do kterého fanoušci vkládali naděje jako do možného černého koně turnaje, zklamal. Ve čtvrtfinále sice vydrželi Guaraníové až do penalt, avšak tam podruhé zklamal exekutor Derlis González. Konec ve čtvrtfinále sice nevypadá na papíře špatně, ale letos Copa fanouškům Paraguaye rozhodně nemohla udělat radost.


Nejlepší hráč na turnaji: Lautaro Martínez

Muž, s jehož příchodem se hra Argentiny zvedla natolik, že už se nedala onačit za vysloveně hroznou. Autor dvou velmi důležitých gólů (zejména ten po krásné teči proti Venezuele) přispěl asi nejvýraznější měrou k hezké bronzové medaili. Svým pohybem a nebezpečím pro obranu dal (možná nadobro?) zapomenout na nevýrazného di Maríu.

Největší zklamání: Ángel di María

Jak vůbec může tak kvalitní fotbalista hrát v reprezentaci dlouhodobě tak špatně? No, možná nevyrovnaně je příhodnější slovo, protože občas má di María momenty, kdy je schopen sám rozhodnout zápas a jeho gólová bilance v reprezentaci nijak bídná není. Tento turnaj ovšem zastihl di Maríu v takové formě, že se po prvním zápase s Kolumbií poroučel ze základní jedenáctky a už se do ní za celý zbytek turnaje nevrátil. Pokud totiž di María v sestavě začíná, je to mnohdy jako byste hráli o deseti. Ono ovšem zklamání v argentinském týmu bylo víc. Za zmínku stojí například Agüero, Otamendi, a i když mi to není dvakrát příjemné, tak Messi na tento turnaj asi taky moc rád vzpomínat nebude.

Postřehy ke hře

1. Argentina je vynikající materiál pro analýzu, ovšem bohužel spíše toho negativního rázu. Začnu asi svým skromným názorem na trenérský štáb Albiceleste. Nemá charisma. To je bohužel vlastnost, která je pro trénování reprezentace do fotbalu zblázněného národa naprosto nezbytná. Argentinci se stále považují za světovou fotbalovou velmoc a podle toho také očekávají výsledky. Lionel Messi je, jak já s oblibou říkám, nejlepší hráč fotbalu na světě, nikoliv však nejlepší fotbalista. Je to naprostý fotbalový génius, ale není to lídr, který by svým výkonem strhl ostatní a ti by za ním šli tvrdě za zlatem.

V Argentině málokdo chápe, proč to v ofenzivě Argentiny dlouhodobě skřípe. Já problém nevidím ve fotbalové kvalitě, ale v psychologii. Je třeba hráčům vštípit, že oni sami mají zkusit rozhodnout zápas a ne pouze hledat svého kapitána za každé okolnosti, protože on je přece ten nejlepší a určitě něco geniálního vymyslí. Pokud máte na hřišti jediného hráče ochotného se pustit do nějaké drzé akce, jste bez šance. Úplná tragédie pak bývá, když Messi nenastoupí. To pak Albiceleste vypadá jako tým, který vůbec neví, co má dělat, protože stále hledá Messiho, který ale není na hřišti.

Zapracujte na dravosti a mentalitě, muchachos.

2. Dobře, Venezuelu jste porazili a je to mužstvo, které jde rychle kvalitou nahoru, ale skórovat pouze po dvou individuálních chybách Venezuelanů a nechávat se prakticky celý zápas přehrávat ve středu hřiště a spíše vyčkávat na brejky, které ale v podstatě neexistovaly... to asi žádný fanoušek Albiceleste neviděl rád. Argentinský střed hřiště na mě bez Giovaniho Lo Celsa nepůsobí dobrým dojmem. Do sestavy celého turnaje se sice vešel Leandro Paredes, ale když se tam vešel i Vidal, který nebyl ani nejlepším středopolařem vlastního týmu, tak ona jedenáctka působí spíše jako výčet hráčů, kteří hráli za první čtyři týmy a vyloženě turnaj nezbabrali.

Jen pro pořádek: mimo Lo Celsa byl Paredes opravdu světlým bodem v záloze Argentiny, minimálně co se zarputilosti týče. Obranná čtveřice sice neinkasovala nijak závratný počet branek, přesto rovněž nepůsobila úplně pevným dojmem. Zvláště Nicolás Otamendi už začíná být svými kiksy pověstný a pokud se vrátím k zápasu s Venezuelou, tak Foyth vypadal po asi páté vydařené Machísově kličce vyloženě nešťastně. Naštěstí pro Argentinu však vázly nevzrostlému Venezuelanovi přihrávky. Celkově však působí Argentina až na pár postů nezdravým dojmem a je třeba s tím něco dělat. Radost můžou mít Argentinci alespoň z "dvacítky", která je například oproti Brazílii tradičně kvalitní.

Závěr: Argentinci chtěli víc, ale mají možná víc než čemu odpovídala předvedená hra. Tým pod kapitánem Messim nepůsobí dobře a pokud (vsadil bych se, že nový) trenérský štáb výrazně nezapracuje na mentalitě mužstva, Lionel Messi se příští rok titulu opět nedočká.


Nejlepší hráč na turnaji: James Rodríguez

Kádr Kolumbie šlapal skvěle, možná by se dal i zvolit kdokoliv z obrany, která neinkasovala ani gól (oba neznámí krajní beci Medina a Tesillo byli vynikající), ale já mám pro tohoto hráče v dresu Kolumbie prostě slabost. Skvělá kopací technika, vynikající přihrávky, přehled a tvorba příležitostí pro spoluhráče. Jakkoliv se James trápí v klubu, v reprezentaci se mu daří a dál patří mezi nepostradatelné hráče.

Největší zklamání: Radamel Falcao

Adios, El Tigre. Vyhlášený kanonýr se snažil, bojoval, ale už to není ono. Když už se do šance dostal, tak ji neproměnil a Kolumbie se s turnajem rozloučila překvapivě už ve čtvrtfinále. Na místo této už 33leté legendy se významně hlásí žák Duván Zapata, kterému stačil jen zlomek času oproti tomu, co k dispozici dostal Falcao, na dva turnajové góly.

Postřehy ke hře

1. Au, au, tak toto brzké vypadnutí zabolelo. Po základních skupinách to vypadalo, že se Kolumbijci proderou minimálně do finále, jenže proti byli obhájci z Chile. Kolumbijci neudivovali nijak drtivou ofenzivní silou a naprostou dominancí, přesto všechny zápasy ve skupině vyhráli stylem, že to tak nějak šlo tušit, že vyhrají. S Argentinou sehráli vyrovnaný zápas, ale přesto zápas skrýval náznaky, že Kolumbie vyhraje. Stačí jedna větší šance, dobrá pozice pro střelu a Kolumbijci ji využijí. Možná proto Carlos Queiroz trval na Falcaovi na hrotu, že se v něm probere opět instinkt zabijáka a Kolumbie bude ještě efektivnější. Nestalo se tak a tento tah asi Queiroze musel mrzet. Za zmínku také stojí osudný penaltový rozstřel. Kdybych já byl na takto velkém turnaji nováčkem jako William Tesillo, určitě bych si netroufl kopat rozhodující penaltu. A zvláště po tom, jak suverénně Chilané penalty zahrávali... no, nedal ji.

2. Carlos Queiroz, milovaný všemi fanoušky defenzivního fotbalu, nezklamal. Kolumbie nedostala za čtyři odehrané zápasy na turnaji ani jeden gól. Tento fakt je navíc o to obdivuhodnější, že Kolumbii chytá David Ospina, muž se skvělými reflexy, ale taky s talentem dělat pravidelně neuvěřitelné kiksy. Už v kolonce o nejlepším hráči jsem jmenoval oba krajní beky, Williama Tesilla a Stefana Medinu. Zvláště druhý jmenovaný nepustil svými výkony do sestavy Santiaga Ariase z Atlética, což je velice solidní vizitka. Yerry Mina se sice v Barceloně neprosadil a odešel do Evertonu, ale už na loňském MS zaujal třemi góly z pozice obránce, čímž vyrovnal rekord Paula Breitnera a Andrease Brehmeho. To Davinson Sánchez patří mezi stabilní členy základní jedenáctky Tottenhamu, se kterým letos dokráčel až do finále Ligy Mistrů. Dobrou formu si z klubu přenesl evidentně i do reprezentace.

Zmínku si zaslouží také Wílmar Barrios, který dal zapomenout na mnohdy trochu nevyzpytatelného (a nefotbalového) Carlose Sáncheze. Vypadnutí z turnaje bez jediné inkasované branky tedy musí mrzet opravdu hodně. Zóna CONMEBOL má evidentně ráda změny a příští domácí šampionát (napůl s Argentinou) se bude hrát novým systémem na "severní" a "jižní" skupinu. Možná by to ale chtělo změnit ten nesmysl se čtvrtfinálovým kopáním penalt hned po skončení základní hrací doby.

Závěr: Velké zklamání pro Kolumbii. Tým s výbornou defenzivou a spolehlivým útokem ukončil svou pouť turnajem nečekaně už ve čtvrtfinále po penaltovém rozstřelu. Za rok na domácí Copě už pravděpodobně budou Los Cafeteros spoléhat na nového snajpra v útoku, Duvána Zapatu. Veterán Falcao se totiž letos moc nepředvedl. Zajímavé bude také sledovat vývoj mladíka Díaze.


Nejlepší hráč na turnaji: Boualem Khoukhi

Naprostá skála. Dotáhnout to Katar o něco dále, Boualem Khoukhi bezpochyby kandiduje na jednoho z nejlepších stoperů šampionátu (byť jednou až dvakrát nominálně hrál ve středu zálohy). Jeho předvídání, zblokované střely a vyhrané hlavičkové souboje při obranných standardkách byly pro Katar neobyčejně vitální, a nebýt jeho fyzické síly, byli by Katařané šikanovaní o poznání více. Opticky i co se skóre týče.

Největší zklamání: Akram Afif

Nedá se svítit. Akram Afif nabídl určité záblesky, ale ofenzívu prostě ani zdaleka netáhl tak, jak u něho bývalo zvykem. Hvězda zlatého Asijského poháru a rekordman v počtu asistencí za jeden šampionát (9) tentokrát nevyrobil jediný gól a nebyl tomu ani příliš blízko (max. jednou proti Paraguayi). Jeho finiš byl tentokrát tradičně uspěchaný a postrádal sebedůvěru, přičemž na balonu nebyl ani zdaleka tak precizní jako v lednu. Bilance 0+0 je nakonec tristní a řadí ho pod další zklamání, Almoeze Aliho, který se alespoň blýskl jedním veledůležitým gólem takříkajíc zčistajasna.

Postřehy ke hře

1. Katar nám na své premiérové Copě předvedl dvě docela odlišné tváře. V prvním zápase si získal plno neutrálních fanouškům svým vyrovnáním ve druhé půli. Tehdy to byl ten Katar na vrcholu sil; živelný, nesmírně rychlý v přechodu do útoku, a poměrně přesvědčivý v koncovce i přes relativní málo šancí. Bohužel, ony síly rychle došly, proti favoritovi skupiny to už bylo čistě o zanďourovi (pamatuji si, že v jednom pokročilejším bodě utkání ukázali, že měl Katar míč 32 % času a já bych přísahal, že to bylo tak o deset méně), a tak po druhém zápase s Kolumbií šlo zkonstatovat, že Katařané odehráli zhruba 60 minut dobrého fotbalu z celkového počtu 180. A teď na ně čekala Argentina. To nebyl skvělý výchozí bod.

A ve finále to bylo ještě horší. Sto osmdesát minut se změnilo ve 270 a těch závěrečných 90 minut bylo vůbec nejhorších. Argentina klasicky rozehrávala v pomalém tempu a rozvážném stylu, Katar však hrál neskutečně pasivně a jenom vyčkával s tím, že snad udrží remízu. Neudržel, po individuálních chybách docela přirozeně prohrál 0:2, a bylo hotovo.

2. Felix Sánchez se během zlatého Asijského poháru po zásluze kompletně vyhnul jakékoliv kritice, po tomto turnaji - byť na něj Katar necestoval s přehnanými ambicemi - se však kritice mě samotného nevyhne. Jedná se přitom o dlouhodobý trend: Sánchez prostě z Kataru udělal klub, má zhruba 13 hráčů do pole, kterým věří, a o ně se zdánlivě bude opírat až do své smrti, což se mu zde hrozivě vymstilo. Po dvou zápasech udělal jen tři střídání zahrnující pouze dva hráče, přičemž i v generálce s Brazílii použil 10 ze svých 11 obvyklých startérů, a když pak tedy pro třetí duel s Argentinou musel sáhnout do rezerv kvůli karetním trestům štítového záložníka Madiba a levého beka Abdulkarima Hassana, neměl prostě kudy. Ne snad že by právě tyhle absence Katar smrtelně poznamenaly, ale zcela evidentně vyšťavený tým jde vzhledem k výše zmíněným trendům rovněž za koučem Sánchezem.

Závěr: Před turnajem jsem psal, že si sem Katar jede primárně otestovat cizí prostředí a cizí (fotbalovou) kulturu, když doposud valnou většinu velkých zápasů sehrál na Blízkém východě. Z tohohle pohledu se jistě jednalo o důležitou vstupní lekci. O výsledky půjde spíš až za rok, s mistrovstvím světa zase o 12 měsíců blíže.