Očima fanouška: Vrba hrál o všechno. A prohrál
Michalu Bílkovi nemohli lidé přijít na jméno, ani když s českou reprezentací dosáhl nejlepšího výsledku za poslední dekádu. Když Miroslav Pelta přemluvil Pavla Vrbu, aby se vzdal teplého místečka v Plzni a převzal reprezentační kormidlo, většina fanoušků jásala. Jenže po více než dvou letech zůstává nepříjemná pachuť.
Vrbovi se nejen že ani trochu nepodařilo přiblížit úspěchu z před čtyř let, kdy se česká reprezentace na Euru probojovala mezi osm nejlepších mančaftů starého kontinentu, ale také dostal národní mužstvo do slepé uličky, ze které ji už on sám zřejmě jen stěží vyvede.
Bílkovi se spílalo za mnohé. Neatraktivní fotbal, špatné výsledky, špatné střídání, špatné nominace. Prakticky nebyl moment, kdy by si mohl bývalý trenér Sparty sednout a říct si: teď mám klid, vše jsem udělal dobře. Novináři a fotbalová veřejnost si vždy něco našli, i když to kolikrát byla už jen kritika pro kritiku.
To když po něm - a stodenním dočasném působení Josefa Pešiceho - přebíral českou reprezentaci Pavel Vrba, přicházel s gloriolou úspěšného klubového kouče, s nímž měla přijít snad dokonce zlatá éra českého fotbalu. Ale přesunuto o dva a půl roku dopředu, je realita jiná - tuzemský fotbal si prochází patrně nejtěžší krizí posledních pětadvaceti let a Vrba nevykazuje žádné známky, že by s tím byl schopen něco udělat. Nebo že si toho je vůbec vědom.
Po bitvě je každý generál, a tak tu nemá smysl rozebírat každý detail pro nás právě skončeného mistrovství Evropy ve Francii, u něhož se můžeme - snad jednomyslně - shodnout minimálně na tom, že se jedná o velký průšvih, herní i výsledkový. Na Vrbovo angažmá u reprezentace ale lze pohlédnout jako na celek, protože po celou dobu vykazuje konzistentní jevy.
Mohli bychom se bavit například o tom, s jakým hráčským materiálem - na rozdíl třeba od Španělů nebo Chorvatů - může Pavel Vrba pracovat, nebo jaký je stav české ligy a z toho pramenící podpora reprezentace, jenže mnohem důležitější je tady osoba samotného trenéra. Pavel Vrba totiž za těch dva a půl roku ukázal cesty, kterými by se reprezentační kouč vydávat neměl.
Není to ani nutně kritika posledních výkonů na Euru, jako spíše polemika s tím, jestli by se měl právě takto reprezentační trenér chovat, postupovat a celkově národní tým vést. Všechno to na druhou stranu nicméně nevyhnutelně vede i k předváděným výkonům na hřišti.
Koučovat domácí reprezentaci, to je pro drtivou většinu trenérů meta nejvyšší. Takové angažmá obvykle přijde jen jednou za život. Dostává se za odměnu a pochopitelně dosažené úspěchy a schopnosti. Přistupovat by se k němu mělo s pokorou a vážit si ho. Jenže už způsob, jakým Pavel Vrba na reprezentační trůn usedl, mohl naznačit, že to tentokrát bude trochu jinak. A bohužel se Vrba skutečně nevydal po té správné cestě.
K české reprezentaci, které v tu chvíli bylo nejhůř, přicházel jako spasitel, kterého musel nejvyšší muž českého fotbalu ještě přemlouvat. Nakonec kvůli tomu utekl i z milované Plzně, kde za předchozí roky vybudoval prakticky nevídanou mašinu na úspěchy. Na tom by na druhou stranu nemuselo být nic zas tak špatného, jenže to by Pavel Vrba musel po přesunu z Doosan Areny do strahovských kanceláří přepnout.
Zatímco v Plzni si svým způsobem mohl dělat, co chtěl, u reprezentace to zdaleka nemělo být jen o něm. Ano, Vrba jako hlavní trenér, ale se zodpovědností nejen vůči svému šéfovi, tedy svazu, ale především také se zodpovědností vůči celému národu a s ambicí posouvat český fotbal dál, a to zdaleka ne jen ten reprezentační.
Jenže místo toho, aby se Pavel Vrba stal pomyslným ideologem českého fotbalu, vyzdvihoval pozitiva a zároveň nepřecházel negativa, snažil se navázat co možná nejužší spolupráci napříč celým fotbalovým spektrem a byl uznávanou fotbalovou autoritou, během třiceti měsíců ve funkci udělal přesný opak. Stále častěji se svinoval do vlastní ulity, až ze sebe nakonec naprosto nepochopitelně udělal psance.
Pavel Vrba se rozhodl, že k reprezentačnímu angažmá bude přistupovat stejně, jako kdyby nadále vedl Viktorku Plzeň. Nadále si dělal, co chtěl, což bylo samozřejmě jeho svaté právo, jenže s tím rozdílem, že u reprezentace bylo třeba se minimálně k těm nejdůležitějším rozhodnutím vyjadřovat. Vrba se ale nakonec rozhodl raději vyhlásit válku novinářům a uzavřít reprezentaci ve vlastním světě.
Když se pak stejně arogantně rozhodl před novináře, kteří často chtěli jen tlumočit dychtivým českým fanouškům jeho pohled na věc, postavit i během Eura místo toho, aby si vzhledem k výsledkům posypal hlavu popelem, jen těžko lze v jeho angažmá hledat světlou budoucnost. Místo sebereflexe začal znovu střílet, i když už neměl pořádnou munici.
Své naladění a přístup navíc přenesl na celé mužstvo. Jediný, kdo se nesnažil po nevydařených zápasech hledat výmluvu, ale naopak vcelku přesně pojmenovával problémy svého týmu, byl kapitán Tomáš Rosický. Zbytku mužstva naopak Vrbova taktika vyhovovala. Hráči se schovali za zástupné problémy, hovořili o štěstí, příliš velké síle soupeřů a nakonec ještě mnozí - to tedy zejména takzvaní experti a další pozorovatelé - konstatovali, že je vlastně úspěch, že jsme na Euru vůbec byli.
Očekávání jsou přitom vždy taková, jak se před turnajem nastaví. A nejsem si vědom toho, že by se u nás před evropským šampionátem ve Francii pomýšlelo na to, abychom vůbec utrhli nějaký bod. Myslelo se na postup, pochopitelně, jinak by ani nemělo cenu vyjíždět, jenže s takovou mentalitou, jakou z velké části nastolil trenér Vrba, se plní úkoly těžko. A to nejen ty postupové, ale i ty zdánlivě triviální.
Reprezentace potřebuje vedení, které bude fotbalovou kulturu zvedat, ne ji nepochopitelně srážet. Měl by přijít někdo, kdo tu jasně pojmenuje problémy, nastolí nějaký směr a když to nevyjde, přijme zodpovědnost. Nový trenér nutně neznamená zlepšení, ale Pavel Vrba už svůj zápas, nebo chcete-li turnaj, o všechno prohrál. On sám sice prý nevidí důvod, proč by neměl dál pokračovat, ale jeho výsledky jsou více než výmluvné.
Nemáme sice aktuálně takový hráčský materiál, jakým disponuje například Chorvatsko, které klidně může ve Francii pomýšlet na mety nejvyšší, ale zároveň je zbytečné, abychom zbytečným diletantstvím posílali český fotbal do pater, kde by být neměl.
Vrbovi se nejen že ani trochu nepodařilo přiblížit úspěchu z před čtyř let, kdy se česká reprezentace na Euru probojovala mezi osm nejlepších mančaftů starého kontinentu, ale také dostal národní mužstvo do slepé uličky, ze které ji už on sám zřejmě jen stěží vyvede.
Bílkovi se spílalo za mnohé. Neatraktivní fotbal, špatné výsledky, špatné střídání, špatné nominace. Prakticky nebyl moment, kdy by si mohl bývalý trenér Sparty sednout a říct si: teď mám klid, vše jsem udělal dobře. Novináři a fotbalová veřejnost si vždy něco našli, i když to kolikrát byla už jen kritika pro kritiku.
To když po něm - a stodenním dočasném působení Josefa Pešiceho - přebíral českou reprezentaci Pavel Vrba, přicházel s gloriolou úspěšného klubového kouče, s nímž měla přijít snad dokonce zlatá éra českého fotbalu. Ale přesunuto o dva a půl roku dopředu, je realita jiná - tuzemský fotbal si prochází patrně nejtěžší krizí posledních pětadvaceti let a Vrba nevykazuje žádné známky, že by s tím byl schopen něco udělat. Nebo že si toho je vůbec vědom.
Po bitvě je každý generál, a tak tu nemá smysl rozebírat každý detail pro nás právě skončeného mistrovství Evropy ve Francii, u něhož se můžeme - snad jednomyslně - shodnout minimálně na tom, že se jedná o velký průšvih, herní i výsledkový. Na Vrbovo angažmá u reprezentace ale lze pohlédnout jako na celek, protože po celou dobu vykazuje konzistentní jevy.
Mohli bychom se bavit například o tom, s jakým hráčským materiálem - na rozdíl třeba od Španělů nebo Chorvatů - může Pavel Vrba pracovat, nebo jaký je stav české ligy a z toho pramenící podpora reprezentace, jenže mnohem důležitější je tady osoba samotného trenéra. Pavel Vrba totiž za těch dva a půl roku ukázal cesty, kterými by se reprezentační kouč vydávat neměl.
Není to ani nutně kritika posledních výkonů na Euru, jako spíše polemika s tím, jestli by se měl právě takto reprezentační trenér chovat, postupovat a celkově národní tým vést. Všechno to na druhou stranu nicméně nevyhnutelně vede i k předváděným výkonům na hřišti.
Koučovat domácí reprezentaci, to je pro drtivou většinu trenérů meta nejvyšší. Takové angažmá obvykle přijde jen jednou za život. Dostává se za odměnu a pochopitelně dosažené úspěchy a schopnosti. Přistupovat by se k němu mělo s pokorou a vážit si ho. Jenže už způsob, jakým Pavel Vrba na reprezentační trůn usedl, mohl naznačit, že to tentokrát bude trochu jinak. A bohužel se Vrba skutečně nevydal po té správné cestě.
K české reprezentaci, které v tu chvíli bylo nejhůř, přicházel jako spasitel, kterého musel nejvyšší muž českého fotbalu ještě přemlouvat. Nakonec kvůli tomu utekl i z milované Plzně, kde za předchozí roky vybudoval prakticky nevídanou mašinu na úspěchy. Na tom by na druhou stranu nemuselo být nic zas tak špatného, jenže to by Pavel Vrba musel po přesunu z Doosan Areny do strahovských kanceláří přepnout.
Zatímco v Plzni si svým způsobem mohl dělat, co chtěl, u reprezentace to zdaleka nemělo být jen o něm. Ano, Vrba jako hlavní trenér, ale se zodpovědností nejen vůči svému šéfovi, tedy svazu, ale především také se zodpovědností vůči celému národu a s ambicí posouvat český fotbal dál, a to zdaleka ne jen ten reprezentační.
Jenže místo toho, aby se Pavel Vrba stal pomyslným ideologem českého fotbalu, vyzdvihoval pozitiva a zároveň nepřecházel negativa, snažil se navázat co možná nejužší spolupráci napříč celým fotbalovým spektrem a byl uznávanou fotbalovou autoritou, během třiceti měsíců ve funkci udělal přesný opak. Stále častěji se svinoval do vlastní ulity, až ze sebe nakonec naprosto nepochopitelně udělal psance.
Pavel Vrba se rozhodl, že k reprezentačnímu angažmá bude přistupovat stejně, jako kdyby nadále vedl Viktorku Plzeň. Nadále si dělal, co chtěl, což bylo samozřejmě jeho svaté právo, jenže s tím rozdílem, že u reprezentace bylo třeba se minimálně k těm nejdůležitějším rozhodnutím vyjadřovat. Vrba se ale nakonec rozhodl raději vyhlásit válku novinářům a uzavřít reprezentaci ve vlastním světě.
Když se pak stejně arogantně rozhodl před novináře, kteří často chtěli jen tlumočit dychtivým českým fanouškům jeho pohled na věc, postavit i během Eura místo toho, aby si vzhledem k výsledkům posypal hlavu popelem, jen těžko lze v jeho angažmá hledat světlou budoucnost. Místo sebereflexe začal znovu střílet, i když už neměl pořádnou munici.
Své naladění a přístup navíc přenesl na celé mužstvo. Jediný, kdo se nesnažil po nevydařených zápasech hledat výmluvu, ale naopak vcelku přesně pojmenovával problémy svého týmu, byl kapitán Tomáš Rosický. Zbytku mužstva naopak Vrbova taktika vyhovovala. Hráči se schovali za zástupné problémy, hovořili o štěstí, příliš velké síle soupeřů a nakonec ještě mnozí - to tedy zejména takzvaní experti a další pozorovatelé - konstatovali, že je vlastně úspěch, že jsme na Euru vůbec byli.
Očekávání jsou přitom vždy taková, jak se před turnajem nastaví. A nejsem si vědom toho, že by se u nás před evropským šampionátem ve Francii pomýšlelo na to, abychom vůbec utrhli nějaký bod. Myslelo se na postup, pochopitelně, jinak by ani nemělo cenu vyjíždět, jenže s takovou mentalitou, jakou z velké části nastolil trenér Vrba, se plní úkoly těžko. A to nejen ty postupové, ale i ty zdánlivě triviální.
Reprezentace potřebuje vedení, které bude fotbalovou kulturu zvedat, ne ji nepochopitelně srážet. Měl by přijít někdo, kdo tu jasně pojmenuje problémy, nastolí nějaký směr a když to nevyjde, přijme zodpovědnost. Nový trenér nutně neznamená zlepšení, ale Pavel Vrba už svůj zápas, nebo chcete-li turnaj, o všechno prohrál. On sám sice prý nevidí důvod, proč by neměl dál pokračovat, ale jeho výsledky jsou více než výmluvné.
Nemáme sice aktuálně takový hráčský materiál, jakým disponuje například Chorvatsko, které klidně může ve Francii pomýšlet na mety nejvyšší, ale zároveň je zbytečné, abychom zbytečným diletantstvím posílali český fotbal do pater, kde by být neměl.
Komentáře (461)