Očima fanouška: Češi v Rosickém ztratí především lídra

Jeho kariéru lemují zranění asi stejně pravidelně, jako lemují naše dálnice svodidla. I proto Tomáš Rosický nikdy neměl pořádnou šanci rozvinout se do pozice lídra českého reprezentačního výběru, byť nosil kapitánskou pásku. Na letošním Euru ovšem ukázal, že pásku má na ruce právem. Ukázal se jako pravý vůdce a i díky němu dokázali Češi zvrátit utkání s Chorvatskem.

Kapitánskou pásku udělují trenéři podle různých vzorců. Tomáš Rosický ji po Pavlu Nedvědovi v roce 2006 převzal kvůli tomu, že byl nejlepší. To se ostatně o sparťanském odchovanci dá tvrdit i nyní, po deseti letech od Nedvědova konce. Problém během této dekády byl ale v tom, že Rosický častěji než kapitánoval, ležel u lékařů na lůžku.

Nejprve ho nakrátko kvůli vynucené absenci nahradil Tomáš Ujfaluši, pak kapitánskou pásku nosil často jako zástupce Petr Čech. To například i na minulém Euru, kde se Rosický opět zranil. Celkově nastoupil "Rosa" od MS 2006 ke 48 zápasům, pro srovnání Petr Čech nastřádal za tu dobu 79 startů.

I přes četné absence ovšem Rosický o pásku nepřišel. Když už mohl v reprezentačním dresu nastoupit, téměř vždy ukazoval, že stále patří mezi ty nejlepší. Jen se mu těžko dělalo ono "kapitánování", kterým je myšleno být vůdcem, být tím, který dokáže mužstvo strhnout, když je nejhůř.

Ne že by snad Rosický nechtěl, ale často při klíčových duelech nebyl k dispozici a nebo když už se spolu s týmem nadechoval k velkým výkonům, skosilo ho zranění přímo v akci. Tým to pak musel zvládat i bez svého kapitána, na což si za poslední roky naštěstí až příliš dobře zvykl.

Proti Rosickému navíc v tomto ohledu byla i jeho povaha. Není to žádný buldok, k jeho ladnému stylu nepatří žádné velké řvaní a autoritu mezi spoluhráči a soupeři si vydobyl zejména vlastním umem a úspěchy. Ve fotbalovém světě tak byl rozhodně respektován, ale nesálalo z něj to samé, jako když vyvedl na trávník svou družinu Pavel Nedvěd. Takový je prostě fakt.

Jenže Tomáš Rosický nakonec ukázal, že i on dokáže být tím vůdcem, který udělá pro úspěch celého týmu, za který svým způsobem zodpovídá, možné i nemožné, a to v čase nejvyšším. Nebýt jeho, zápas s Chorvatskem by dost možná skončil tak, jak to celou dobu vypadalo - ostudnou prohrou.

V pátek na Stade Geoffroy-Guichard v Saint-Étienne přicházeli čeští fanoušci optimisticky naladění. S každou přibývající minutou ovšem schovávali své hlavy stále hlouběji do dlaní. Českým reprezentantům nešlo vůbec nic, na první pětačtyřicetiminutovce nešlo najít jediné pozitivum a v hněv červený dav na tribunách definitivně vybouchl zhruba dvacet minut před koncem.

Když český tým nevyvedla z tragického snažení ani druhá chorvatská branka, začal se ozývat pískot. Na závěrečném turnaji rozhodně nic příjemného, ale zcela upřímně řečeno, nic jiného si Vrbovi svěřenci nezasloužili. Na druhou stranu našim hráčům pískot pomohl. Netřeba připisovat veškerý kredit fanouškům, změnu herního projevu ovlivnil svým střídáním samozřejmě i Pavel Vrba, ale na stadionu působil pískot jako kouzelný proutek.

A vedle vyhecování od fanoušků a dobrým vystřídáním (byť mělo přijít mnohem dřív) je třeba zmínit poslední, klíčový článek - právě Tomáše Rosického. Proti Chorvatům se nedařilo nikomu, výjimkou nebyl ani český kapitán, který až nebývale kazil. Jenže se rozhodl, že to tentokrát utrhne silou. Bojoval, hecoval a byť to nakonec odnesl zraněním, byl tím pomyslným jazýčkem na vahách.

Ve chvíli, kdy bylo nejhůř, což bylo jednoznačně ve chvíli, kdy začali fanoušci pískat, přiběhl pod českou tribunu a jasným gestem vyburcoval ochozy, aby to ještě spolu s týmem zkusily. To už Češi díky Škodovi prohrávali jen o jednu branku a nakonec mohli po proměněné Necidově penaltě opět propuknout v symbiotickou radost.

Rosický po zápase přiznal, že ho potěšilo, jak se mu podařilo fanoušky vybláznit, a spolu s tím i jeho spoluhráče. Kulhající Rosa tak ukázal v čase nejvyšším i tu druhou stránku, vůdcovskou, která se po něm vzhledem k pásce na ruce žádá, ale za těch deset let tu ne vždy byla.

V rozhodujícím utkání s Tureckem už bohužel na hřišti nebude, ale nebýt jeho maximálního nasazení, už nemuselo být o co hrát. Situace bez Rosického na hřišti je jistě nepříjemná, ale rozhodně ne neřešitelná. Český výběr už nejednou - naposledy několikrát během poslední kvalifikace - ukázal, že to bez něj zvládne, navíc mají Dočkal, Kolář a spol. o to větší motivaci se ukázat. Zůstává otázka, jestli to někdo za Rosického dokáže vzít i v tom druhém ohledu, vůdcovském, ale snad Rosovo snažení bylo k něčemu...