O Banksovi s Bonettim a síle jednoho momentu

Jejich kariéry jsou pro většinu pamětníků neodmyslitelně spjaté, ale jen jeden z nich vůči tomu mohl být relativně lhostejný. Utvářeli takřka neotřesitelný gólmanský tandem napříč nejlepším čtyřletým cyklem anglické reprezentace i uprostřed zlaté éry britské brankářské školy, ale jen jeden z nich pravidelně sbíral starty. Nyní se s rozestupem zhruba jednoho roku obě nerozlučné legendy odebraly do fotbalového nebe...

Ani nedávná historie není skoupá na památné bitvy o výsostné postavení mezi třemi tyčemi. Jednu z těch vyrovnanějších sváděli bezprostředně po mistrovství světa 1998 Francesco Toldo s Gianluigim Buffonem. Na Lehmannovo odkládané sesazení Olivera Kahna tak akorát pro domácí světový šampionát se bude ještě dlouho vzpomínat. Iker Casillas v závislosti na tom, koho se zrovna ptáte, během své kariéry 'zacláněl' možná až čtyřem kvalitním brankářům. A občas se to sejde i v méně výrazné fotbalové krajině — nebýt Samira Handanoviće, Jan Oblak v 27 letech klidně mohl mít na kontě dvojitou porci reprezentačních startů.

Jenom v tuto chvíli se hojně diskutované brankářské rivality odvíjejí v Německu a Brazílii, ovšem taková koncentrace kvality, jakou se pyšnil Albion v 60. a 70. letech minulého století, jen stěží nachází obdoby.

Sir Alf Ramsey vedl anglický národní tým v letech 1963-74 a takřka po celé toto období měl k dispozici Gordona Bankse, dle mnohých nejtalentovanějšího brankáře své generace, takže se nikdy nejednalo o kdovíjak nezáviděníhodné dilema, ale kolik potenciálně rozdílových startů muselo být v daném období uvrtáno na lavici/tribunu, je kór při pomyšlení na pozdější desetiletky lemované průměrností až mrazivé.

Však posuďte sami: pod Ramseym postupně debutovali jednička prvního a posledního pozlaceného Albionu (Gordon Banks), strůjce prvních triumfů Chelsea v FA Cupu i Ligovém poháru (Peter Bonetti), tahoun posledních týmů Busbyho Manchesteru United a prvního anglického vítěze Poháru mistrů evropských zemí (Alex Stepney), držitel klubového rekordu v počtu čistých kont (21) na cestě za druhým poválečným titulem Evertonu (Gordon West), ústřední tvář fenomenálního Cloughova Nottinghamu Forest z konce 70. let (Peter Shilton) a opora ještě déle dominujícího Liverpoolu téže dekády (Ray Clemence).

Poslední dva jmenovaní se již alespoň narodili po utichnutí zbraní a bok po boku navazovali na éru definovanou jedním Gordonem Banksem. Ten sám však stihl zmíněné trio Bonetti-Stepney-West omezit na pouhých 11 startů. Posbíraných dohromady. Kdoví, byl to možná i Banksův nepřekonatelný stín, a nejen oficiálně deklarovaný "stesk po domově", co přimělo Gordona Westa k odmítnutí pozvánky na MS 1970.

Tentýž mexický mundial, který navždy orámoval kariéru i celý odkaz Bonettiho i Bankse...

---

Gordon Banks slavně odmítá Pelého. Zdroj: thedailystar.net

---

"Zákrok století" to nebyl ani tak pro Banksův tvrdohlavý vzdor fyzickým zákonům, když mírně zpoza těla vyhrabával precizní Pelého hlavičku, o níž si sám autor ve vzduchu pomyslel, že musí být gólová. Upřímně, z opakovaných záběrů se zdá, jako by sebou Banks spíše jen zoufale plácnul a doufal. I sám protagonista později přiznával, že se s balonem potkal jenom vršek jeho ruky, a že si byl tedy téměř jistý, že balon i přes jeho zásah skončil v síti. Banks v daném momentě spíše jen instinktivně prodával svou tréninkovou mantru — vrhej se po všech střelách, včetně těch, které jdou daleko mimo tebe; nikdy nevíš, jestli se to nestočí.

"Zákrok století" to byl spíš proto, že se pro mnohé britské rodiny, a mnohé malé kluky, stal prvním výrazným momentem zachyceným v celé své kráse, ve všech konturách, zkrátka jaksepatří. BBC sice svůj první revoluční program spustila už roku 1967, avšak ještě toho léta 1970 barevné televize platily za luxus, který si nemohl dovolit každý. Těm, kdo takové štěstí měli, se nicméně Banksův tygří skok vryl do paměti jako máloco. Od rozpadu Beatles uplynuly pouhé dva měsíce; sám Banks z nich učinil zdánlivou věčnost.

"Zákrok století" se též záhy nevyhnutelně stal silnou inspirací pro mnohé brankáře vyrůstající v příštích dvou dekádách v čele s Gianluigim Buffonem, a také jakousi slovníkovou zkratkou pro kompletní kariéru Bankse samotného. To dokonce do takové míry, že se prý do konce života neustále střetával s lidmi, kteří jeho krádež Pelého gólu automaticky zasazovali do roku 1966 — snad aby pestré resumé šestinásobného FIFA brankáře roku příhodně umetli na ještě úhlednější hromádku.

Přitom zlaté domácí MS je daleko přiléhavějším, jakož i pyšnějším odkazem Gordona Bankse; čtyři čistá konta v řadě a první gól ze hry až z památného finále, které by se dodnes mohlo pouštět na gólmanských seminářích jako příklad chladnokrevného strážení svatyně. Banks si ostatně po vzoru Lva Jašina vždy zakládal na vytříbené poziční hře, aby příliš takových heroických skoků nemusel absolvovat. Nenadarmo si ho ihned poté spoluhráči Alan Mullery a Bobby Moore svorně dobírali, že už zjevně stárne, protože normálně by přece takové míče nevyrážel.

Přesto se něčí tendenci spojovat do jednoho dva různé světové šampionáty, během nichž se fotbalový lid Banksově umu uctivě klaněl, nelze až tak divit. Podobně hmatatelných úspěchů totiž zbytek gólmanovy kariéry nenabízí.

Na dvě prohraná finále FA Cupu zkraje kariéry (1961, 1963) se obvykle nevzpomíná, podobně jako na dva po sobě jdoucí semifinálové krachy ve stejném poháru o celou dekádu později. Ligový pohár sice ovládl jak s Leicesterem City (1964), tak se Stoke City (1972), ale zároveň ve svých třinácti prvoligových sezonách zakončil v první desítce všehovšudy pětici z nich. Průměrným umístěním jeho mužstev je po sečtení všech kompletních ročníků až dvanáctá příčka, tedy zhruba přesně polovina tabulky.

Navíc, jakkoliv nefér se to v daném okamžiku i ve zpětném zrcátku mohlo jevit, faktem zůstává, že jenom rok po slavném triumfu ve Wembley byl Banks šéfem Leicesteru Gilliesem umístěn na přestupovou listinu a označen za postradatelného. Ve 29 letech prý měl ty nejlepší dny za sebou — a v závěsu už dvě sezony nervózně přešlapoval klubový odchovanec a leicesterský rodák Peter Shilton. Po Banksovi sáhl Stoke, s nímž v příštích dvou letech bojoval o záchranu.

Devětadvacetiletý Banks samozřejmě na odpis tak úplně nebyl. Další vydařené mistrovství světa mu už definitivně vyneslo Řád britského impéria (OBE; o povýšení na rytíře ho později připravila administrativní chyba), aby pak ve 34 letech ve finále Ligového poháru výrazně pomohl Stoke City k první a dosud jediné významné trofeji. Náhoda tomu chtěla, že proti němu tenkrát stanul o čtyři roky mladší Peter Bonetti v bráně favorizované Chelsea.

Ani v národním týmu to s nástupnictvím Shiltona nebylo tak žhavé jako v Leicesteru, který se mezitím poroučel do druhé ligy. Svůj reprezentační debut si pozdější rekordman odbyl teprve koncem listopadu 1970, více než tři roky po Banksově odchodu, a jedničkou Anglie neměl být ani pro kvalifikaci na MS 1974...

---

Okamžik, který zlomil všechna anglická srdce. Zdroj: twitter.com

---

Ten večer vešel do dějin jako konec nejúspěšnější éry Anglie. Pokud měl někdy hrdý Albion ustavičně dobývat svět, a skutečně dostávat tradičním slovům o značné kvalitě kádru, měl tak činit právě na přelomu 60. a 70. let. Šestašedesátý rok mu už sice nikdo neodpáře, ale ten sedmdesátý měl být jeho skvostným pokračováním; potvrzením toho, že předešlý triumf nebyl pouze dílem domácího prostředí a kontroverzního úsudku pomezního. Když Telegraph roku 2017 posuzoval, ve které dekádě měl anglický výběr nejlépe obsazené jednotlivé posty, 60. a 70. léta po zásluze dodávala své brankáře, krajní beky i střední obránce. Stopeři Brian Labone a Bobby Moore byli konkrétně roku 1970 na vrcholu svých sil, Alan Ball s Martinem Petersem pořád zdatně podpírali stárnoucího Bobbyho Charltona, vpředu dál pálil ostrými zlatý hrdina Geoff Hurst.

Ten večer vešel do dějin jako jeden z těch nejvíce frustrujících v britských dějinách. Nejen pro fotbalisty a všechny, koho kopaná jakkoliv 'tankovala', ale také pro vůdce labouristů Harolda Wilsona. Když úřadující britský premiér s předstihem zhruba tří týdnů vyhlásil parlamentní volby, v průzkumech se těšil zhruba 7,5% náskoku. Pak přišel šokující kolaps v mexické výhni, Anglie sborově přišla o náladu a za čtyři dny urnám poměrně jasně kralovaly volební lístky pro opoziční konzervativce. Wilsonova strana senzačním způsobem ztratila 60 křesel, a byť se odcházející premiér snažil možný vliv fotbalové kocoviny odpálkovat, jeho kolegové měli jasno. Anglický čtvrtfinálový krach se SRN byl "zlomovým okamžikem" pro Wilsonova ministra sportu a Denis Healey, tehdejší ministr obrany, později ve svých memoárech přiznal, že se premiér už v dubnu kabinetu obezřetně tázal, zda by případný neúspěch na MS nemohl ovlivnit i výsledek voleb.

Ten večer, a události jemu předcházející, zároveň dodnes málokdo chápe a leckdo považuje za spiknutí.

Ještě před začátkem turnaje tu bylo záhadné obvinění Moorea s Bobbym Charltonem z krádeže náramku a následné uvěznění prvního jmenovaného na několik dní v Bogotě. Situace byla natolik vážná, že Alf Ramsey již spřádal plán B bez účasti klíčového kapitána a zvažoval předání pásky Alanu Mullerymu. (Moore nakonec do Mexika z Kolumbie dorazil jen čtyři dny před výkopem zahajovacího klání s Rumunskem.)

Potom tu máte zvláštní zákaz letu z Guadalajary do Léonu, neboť prý tamní ranvej byla "příliš krátká" na anglické letadlo (přestože to německé ve stejný den pojala), pročež obhájci titulu museli vpředvečer čtvrtfinále absolvovat úmornou pětihodinovou cestu autobusem bez klimatizace.

A na závěr ta největší jobovka: otrava jídlem/pitím, která z osudového čtvrtfinále vyřadila do té doby nedotknutelného Gordona Bankse. Ten se prý původně veškerým konspiračním teoriím smál, ale postupem času v něm přeci jen uzrály — všichni ostatně požívali to samé jídlo, tytéž tablety, a nikdo nepohrdl ani výjimečným pivem k páteční večeři. Přesto se za půlhodiny přitížilo pouze Banksovi; a jenom on též v neděli nemohl nastoupit.

Stěží uvěřitelný byl i samotný průběh utkání. Ve 49. minutě Martin Peters zvýšil už na 2:0 a anglická pozice tak vypadala neotřesitelně. V soutěžním utkání přeci Angličané naposledy dvakrát inkasovali v dubnu 1967; ani Pelé a spol. to ve skupině nezměnili. Na předešlých šesti velkých turnajích Albion držel celkem sedm dvoubrankových vedení a ztratil přitom jen jedno jediné — to v rámci osmigólové přestřelky s Belgií na MS 1954. Sám Peter Bonetti v brance užuž sahal po šesté reprezentační nule. Při svém sedmém startu.

První komplikace se dostavila v 69. minutě, když Beckenbauerova rána zpoza vápna trestuhodně proklouzla pod Bonettim do sítě. Ani to však Alfa Ramseyho neodradilo od dvojího taktického střídání — okamžitě nato stáhl Bobbyho Charltona, kterého za deset minut z placu následoval další obvyklý tahoun Martin Peters. Ihned po Petersově vystřídání přišlo podivné vyrovnání, když Uwe Seeler nečekaně uspěl s hlavičkou za sebe. Třetí rána přišla v prodloužení a šla již především na vrub obrany, která nechala obávaného Gerda Müllera zakončovat z malého vápna zcela osamoceného.

Přesto média o hlavním viníkovi neměla pochyb (i při třetím gólu mohl být Bonetti minimálně lépe postavený), až brankářova maminka musela psát do novin, aby jejího kluka nechali na pokoji. Nebylo mu ještě ani třicet, a na reprezentační fotbal mohl zčistajasna zapomenout.

Banks ani s odstupem času Bonettimu nic nevyčítal. Krom toho, že vlastně ani nemohl, protože celý druhý poločas prospal a nikdy se na něj zpětně nepodíval, tak hlavně moc dobře věděl, co pro sebezkušenějšího gólmana znamená pouhá hodina mentální přípravy na start v tak důležitém zápase. Ještě toho rána navíc Banks absolvoval fyzické testy, které tentokrát — navzdory Ramseyho pověsti nesmlouvavce — sestávaly z pouhého poklusu k nedalekému stromu a zpátky (cca 20 metrů) a několika střel na rozchytání, které prý "jako by kopal otec batoleti". Výpovědní hodnota nulová; a taky že Banks na předzápasové poradě opět začal blednout a skučet. Až tehdy se Bonetti dozvěděl, že ho čeká teprve druhé soutěžní klání za národní tým.

A tak si Peter Bonetti rovněž zadělal na jeden okamžik, který měl nadosmrti lemovat jeho odkaz. A pokud v případě Banksova zákroku ze stejného MS šlo o menší křivdu, zde se jednalo o křivdu monumentální.

Klubová sezona 1969/70 byla ostatně tou Bonettiho nejvyvedenější, přičemž už před jejím výkopem byl oceněn coby nejlepší hráč více než 60leté historie Blues. To záhy na jaře 1971 akorát potuploval, když sehrál klíčovou úlohu při dalším ikonickém pohárovém tažení, tentokrát završeném skalpem Realu Madrid s obávanými Gentem a Amarem na křídlech ve finále PVP. Až do Mourinhova příchodu neexistovalo, že by kdokoliv tehdejší týmy Davea Sextona z přelomu 60. a 70. let nestavěl na samotný piedestal klubových dějin, a tahle 'kočka ze Stamford Bridge' byla jejich pýchou. Kde si urostlý Banks vystačil s natažením ruky, tam musel Bonetti se svými 177 centimetry urputně prodávat svou nadlidskou agilitu, pročež platil za vzor mnohým nepříliš vysokým brankářům, kteří přišli po něm. Bonettiho klubový rekord o 208 soutěžních čistých kontech pokořil teprve Petr Čech zkraje roku 2014.

---

Banksova socha před Britannia Stadium. Zdroj: stokecityfc.com

---

Když se jednou z postele natáhl k nočnímu stolku pro hrnek s čajem a o pár čísel minul, nemělo cenu si dál cokoliv nalhávat: s chytáním na té nejvyšší úrovni má definitivně utrum. Ani tři stovky menších či větších stehů nedokázaly jeho pravé oko zachránit; střepy z bočního okna auta nezvratně poškodily jeho sítnici.

Přesto byl již za šest týdnů spoluhráči vítán zpátky na Victoria Ground a zhruba po půl roce začal s lehkým tréninkem. Ovšem když se ho v létě 1973 — více než půl roku po zdrcující bouračce — dlouholetý kouč Stoke City Tony Waddington konečně otázal, zda se cítí na to postavit se do branky, Gordon Banks mu zkrátka nemohl dát kladnou odpověď. "Chytat bych mohl, ale nebylo by to jako dřív, a to já nechci, Tony. Musím k tobě, klubu i sobě samotnému být upřímný," vysoukal ze sebe legendární brankář, kterému v době osudové havárie nebylo ani 34 let. Se Stoke zrovna oslavil historický triumf v FA Cupu a do nové sezony radostně vykročil po boku svého zlatého parťáka z MS 1966, o čtyři roky mladšího Geoffa Hursta.

Sám tvrdíval, že si byl za jednu sezonu ochoten připustit vinu na maximálně čtyřech gólech; 21. října 1972 proti Liverpoolu vyrobil jednu takovou chybu, a na mysli jí měl i tehdy, když se druhého dne vracel domů z ošetřovny na Victoria Ground. Na chvíli vypnul, jal se ledabyle předjíždět, a v tu ránu ho smetlo protijedoucí auto.

Což o to, Banks se ještě k řemeslu po pár letech vrátil, aby si v zámoří zavzpomínal na staré rivality s Pelém, Carlosem Albertem, Eusébiem, Franzem Beckenbauerem či Gerdem Müllerem. Nakrátko se dokonce mihl i v irské lize. Ale to nic nezměnilo na jeho krutém, spěšném odchodu z blyštivé scény. Stoke City v době jeho havárie vypadal přinejmenším jako adept na první osmičku, což v daném období rozhodně nebývalo zvykem. Nakonec sezonu 1972/73 završil na mnohem obvyklejší patnácté příčce. Banks samotný by pak nebýt osudové bouračky určitě s počtem čistých kont i startů za reprezentaci nezaostával za duem Joe Hart-David Seaman. A nadcházející světový šampionát 1974 by se možná bez anglické účasti nakonec neobešel.

Pokud Banksův čas na výsluní byl drasticky zkrácen v důsledku fyzické újmy, u Bonettiho nejspíš nešlo jen o ní. V sezoně po nešťastném mexickém mundialu kvůli různým nemocím a zraněním odehrál pouze 28 ligových utkání a vůbec poprvé od svého nástupu do pozice jedničky Chelsea (v 19 letech) registroval vážného konkurenta v Johnu Phillipsovi, který také v obou semifinále Poháru vítězů pohárů 1970/71 vynuloval Manchester City. Pro obě finálová klání se již sice mezi tři tyče vrátil Bonetti, a zejména druhé polovině odvety (kdy Chelsea hájila dvoubrankový náskok) kraloval jako za starých časů, ale to se již ukázalo být pouhým závěrečným záchvěvem, chcete-li snad jakousi posmrtnou křečí. Už v průběhu ročníku 1970/71 bylo zřejmé, že je Bonetti jen svým stínem, a že ho tíží hrubě nevyvedené představení v Léonu.

Chelsea jako celek začala dramaticky upadat. Dvojice Peter Osgood-Ian Hutchinson v sezoně 1969/70 dokupy nasázela úchvatných 53 branek a ve věku 23, respektive 21 let slibovala do budoucna velké věci. Již na podzim 1972 byl ovšem Osgood po nevydařeném startu zařazen na přestupovou listinu, zatímco Hutchinson zabředl do začarovaného kruhu těžkých zranění (postupně si zlomil nohu, ruku i palec), z něhož se už nikdy nevymanil. Ačkoliv Osgood na Stamford Bridge ještě pár let setrval a zhruba v polovině sezony 1972/73 se vrátil do své nejlepší formy, Chelsea výjimečně finišovala blíže sestupovým příčkám než Top 3, což hned záhy zopakovala. Bonetti už tou dobou zase neplatil za pevnou jedničku a brzy o svou pozici dočista přišel. Na jaře 1975 se Chelsea v prvním ročníku bez 'Ossieho' či Alana Hudsona neubránila sestupu.

Po krátkém intermezzu v zámoří se Bonetti na Stamford Bridge vrátil pomoci po finanční i kvalitativní stránce zcela odšťavněné Blues vytáhnout zpět do nejvyšší soutěže. Svůj účet v Chelsea definitivně uzavřel v květnu 1979 svým 729. vystoupením; ve dvou třetinách z nich přitom nekapituloval více než jednou.

---

---

Jak Gordon Banks, tak Peter Bonetti se posléze angažovali také v trenérských kruzích, v jejichž rámci měli přirozeně co rozdávat, přestože sami své vrcholné výkony podávali v době, kdy specializovaný trénink brankářů prakticky neexistoval.

Bonetti, jakožto jeden z průkopníků dlouhého hodu namísto tradičního výkopu a lapání centrů do rukou namísto typického boxování, pracoval vedle 'své' Chelsea rovněž pro všechny kluby Kevina Keegana (Newcastle, Fulham, Manchester City). Banks byl též nadčasový už během hráčské kariéry, když se například zkraje 70. let nechal inspirovat latinskoamerickými brankáři a nechal si zřejmě jako první britský gólman vyrobit rukavice větších rozměrů s ďolíčkovaným gumovým povrchem, a trendy udával i v roli kouče. Neville Southall, brankářská ikona 80. a 90. let, vzpomínal, jak nezvyklou porci času Banks věnoval technickým aspektům profese, zatímco jinde se nadále "do zblbnutí" cepovaly fyzické dovednosti.

Jak Gordon Banks, tak Peter Bonetti zároveň po konci svých profesionálních kariér dál prohlubovali pověst laskavých, nezištných legend, která je předcházela.

Bonetti, jenž při příchodu na hřiště nikdy nezapomněl mávnutím ocenit všechny, kdo si ten den našli cestu na stadion, v jednu chvíli návštěvníky Stamford Bridge také sám obsluhoval a během svého krátkého angažmá ve Skotsku po ostrově Mull se svým charakteristickým úsměvem rozvážel poštu. Banks byl pro změnu až do konce života vždy k dispozici poblíž Britannia Stadium. Současný brankář Stoke City Jack Butland, jenž z úcty k legendě po její loňské smrti oblékl prostý zelený dres bez klubového znaku i sponzora (který, ironicky, poprvé začal nosit Bonetti), vzpomínal, kterak mu Banks po telefonu mimo jiné do detailu radil jak vyzrát na rohové kopy, jež platily za jeho královskou disciplínu.

Oba nerozluční kolegové, spoluhráči i rivalové byli zkrátka o tolik víc než pouhými aktéry dvou různých zápasů jednoho MS se stejným výsledkem — těsnou prohrou — a přece diametrálně odlišným nádechem.

To vážně nikdy nesmí zapadnout.