Není prohra jako prohra

Minulý týden byl těžký nejprve pro slávisty, poté pro sparťany a ve výsledku vlastně pro celý český fotbal. Oba dva české "velkokluby" mu totiž udělaly pěknou ostudu svými vystoupeními v evropských pohárech.

Sešívaní dostali kotel v Anglii. Díky jejich výkonu se teď nějaký čas bude mluvit o České republice po celé Evropě a poddaní královny Alžběty už nebudou říkat, že naše země leží kdesi na Uralu. Slávisté na ostrovech působili jako závodník, který chtěl překonat rekord trati a místo nejnovějšího Lamborghini si osvojil koňské spřežení s kulhavou kobylou v čele.

Pražané zahráli v Londýně vyloženě špatný zápas a nelze ho hodnotit jiným slovem než trapas. Chyby se dopustil možná už trenér Jarolím, když odmítl taktiku nudného, ale osvědčeného betonu a místo toho postavil ofenzivní sestavu. V obraně záložník, na krajích zálohy útočníci – myšlenka to byla troufalá. Kdyby Jarolímův záměr překvapit Arsenal vyšel, těšil by se nyní možná i větší popularitě, než když Leoš Mareš poprvé sundal kožich.

Autobusu nejspíš cestou na stadion přeběhla černá kočka, protože prakticky všechno bylo špatně – Hubáčkův blok, Pudilova velká domů, tajtrlíkování obrany... Nechci výbuch nijak omlouvat, ale zkrátka den blbec se občas povede každému. Jen je škoda, že načasování vyšlo pro jedenáct lidí na jeden a ten samý den.

To od Sparty se navzdory střevním potížím čekalo, že si na švýcarském klubu smlsne jako na červencové jahodě. Po devadesáti minutách hry se ukázalo, že šlo o jahodu buď nezralou a zelenou, nebo přezrálou a plesnivou. Ve výsledku je to ale jedno. Udělalo se nám z ní zle.

Nemá cenu si nic nalhávat. Sparta si hrála na velkoklub, ale rozhodně jím není. Když to vezmete do důsledků, tak sparťanské brození v tekutém písku vlastně začalo první defenestrací krále Jaroslava I., řečeného Hřebíka. Zdálo se, že vyvrcholilo defenestrací toho samého panovníka, ale jeho přízvisko bylo spíše ničitel. Jenže Sparta stále připomíná toho horolezce, který se vydal na Everest v slamáku se šnorchlem a v polobotkách.

Křetínského filosofie když to nejde, vyhodíme kouče a když to stále nejde vyměníme půl mužstva je sice zajímavá, ale totálně neúčinná. Sparta nabírá třicátníky, jenže ti se těžko zlepší. Zdálo se, že pro ligu je to dobré, ale ani to už teď neplatí. Jak asi dlouho bude vedení Sparty trvat, než přijde na to, že to chce si nějaké hráče vychovat? Kolik trenérů se na rudé lavičce ještě protočí?

Prohra Sparty s Curychem narozdíl od té úterní nikoho v Evropě nezajímá. Tím horší je signál pro nás, pro fotbalové fanoušky. Naše týmy už nestačí ani na podprůměr starého kontinentu. Před sedmi lety platilo, že naše kluby nemohou ty z top špičky porážet, ale potrápit a sebrat jim občas nějaký ten bod se tu a tam povede. Za chvíli bude úspěch, když náš mistr porazí druhý tým litevské ligy. Ale co, budeme si i nadále lhát do kapsy o tom, jak je naše liga kvalitní, jak se na ni chodíme se svými přáteli bavit...

A jen tak mimochodem, o kvalitě vedení fotbalu v Čechách svědčí i to, když se podíváme na jeho předsedy. První předseda – kriminálník, druhý – fotbalu rozuměl asi jako bezdomovec kvantové fyzice a na stadiony se chodil jenom vyspat. No a třetí? Máme ho vůbec? Žije ještě? Promiňte, já zapomněl – vládne za něho cyklista, frontman a car Vlastimil...