Nejasná zpráva o konci Wolves

Začalo to vyhazovem manažera ne zrovna populárního, úspěšného, takticky vzdělaného ani majícího nějakou jasnou vizi. To vskutku nezní jako ohnisko zásadního problému. Nicméně stačilo pár přešlapů, zoufalé ukázání na "toho druhého v pořadí" a Wolverhampton se ocitá v prekérní situaci. Majitel Morgan stiskl tlačítko "zahájit sebedestrukci"; a teď už není cesty zpět...

Než přistoupím k subjektivnější analýze, dovolte mi zopakovat holá fakta. Mick McCarthy byl ze své funkce, kterou zastával pět let a 207 dní, odvolán 13. února po drtivé domácí prohře s WBA. Klub zanechal na sestupové 18. příčce pouze s horším skóre oproti 16. QPR. Jeho vítězné procento aktuálně činí 19,6, což je nejhorší číslo ze všech manažerů, kteří kdy v Premier League odkoučovali více než 100 zápasů. V čele Wolves se ani zdaleka nedostal na průměr bodu na utkání.

Opravdové úspěchy se středozemským týmem sbíral jenom ve druhém podlaží: nezkonsolidovaný mančaft ve své úvodní sezoně vytáhl do play-off, což šlo považovat skoro za zázrak; za další dva roky si pak již silní Vlci vybojovali poměrně očekávaný postup do Premier League. Tam už se pod anglickým lodivodem drželi pokaždé jen zuby nehty. Vždyť vloni se zachránili akorát díky nemohoucnosti ostatních kandidátů sestupu, jinými slovy i přes prohru v závěrečném klání sezony. Birmingham, Blackpool i Wigan číhali bod za 16. Vlky; jen Latics ale svůj venkovní duel zvládli.

Po přesto nečekaném odchodu kontroverzního rodáka z Barnsley nastalo panické shánění náhrady, které skončilo fiaskem. Vyhlídka krátkodobé spolupráce do konce sezony se podle všeho nelíbila Alanu Curbishleymu, Neilu Warnockovi, Daveu Jonesovi (Sheffield Wednesday) ani Brianu McDermottovi (Reading); se Stevem Brucem zase Wolverhampton nejednal úplně fér, nechával si ho až jako záložní variantu, pak se mu týden neozval a nakonec ostrouhal i na této frontě. Pak už de facto nezbýval nikdo, a tak téměř půlroční mandát přistál na stole Terrymu Connorovi, dosavadnímu asistentovi.

Steve Morgan se při tom klidně mohl tvářit, jako by to snad předem plánoval, a předstírat, že je Connor opravdu tou nejlepší volbou (což i vysloveně řekl), každému - a nejspíš i jemu - však muselo být jasné, že se tenhle tah hrubě nepovedl. Vyhodit manažera po dvou třetinách těžkého ročníku a přitom nemít ani z části domluvenou náhradu, tomu se říká vrchol neprofesionálního jednání. A to se také Vlkům hrubě nevyplácí...

Status quo

Chtělo by se říct, že na Molineux tak nějak zapustil kořeny. Stalo se tak v roce 1999, když Terry Connor přitáhl do kraje Midlands za svým oblíbeným nadřízeným Johnem Wardem, pod nímž pracoval v obou bristolských klubech. Z řadového trenéra se nakonec do pozice asistenta manažera vypracoval až pod McCarthym s příchodem sezony 2008/09 - s jeho povýšením se tak paralelně stejného zadostiučinění dostalo i samotnému klubu. Někdejší anglický reprezentant do 21 let se silnou vazbou na jih Anglie na lavičce proslul coby poslední instance při udílení pokynů; a jelikož zároveň McCarthy nikdy nevykazoval známky taktického génia, nejspíš měl tuto úlohu pod palcem i celkově.

Jeho promluvy k žolíkům byly vášnivé, dlouhé, do detailu promyšlené. Udával je vždy jakoby v zákrytu, jinak se během utkání neprojevoval, což ostatně přiznal i při svém jmenování do vyšší funkce: "Nikdy jsem nebyl tím typem, který by postával u čáry a řídil odtamtud pokyny celý tým." Connor se každopádně během chvíle stal také oblíbencem hráčů, kteří jej nazývají familiárně "TC", takže vskutku není divu, že přežil už pět manažerů. Včetně svého předchůdce.

Ale teď klíčová otázka: co si od jeho přeřazení mohl Steve Morgan slibovat. Okamžitě se nabízí vidina určité kontinuity. A vskutku. Doyle pokračuje v nesmyslném sebetrýznění na pravém křídle; pod ním operuje neohrabaný Zubar, zatímco na tuto pozici vhodnější Foley hraje kdesi vpředu; v základu se i nadále neobjevuje mnohdy vlivný Stephen Hunt, kdežto "druholigový" otesánek Edwards jako by tam měl své místo jisté.

K horšímu se potom obrátily věci související se stálicí na levém beku, Stephenem Wardem, jenž vysloveně tragicky zahrál posledně proti Blackburnu, a soustavně zklamávající Rogers Johnson hned na počátku Connorovy vlády dosáhl pomyslného dna, když údajně dorazil na trénink opilý (leč spoluhráči - logicky - nepřisvědčili). Už tomu chybí snad jen návrat Ebankse-Blakea na levé křídlo, kam byl dříve McCarthym odstrčen asi stejně přirozeně jako Doyle k opačné lajně, a bude to komplet. Prohnilý status quo zachován; a když ne, tak neobyčejně necitlivě bourán.

Další argument proč svěřit do Connorových rukou více pravomocí je podobný tomu prvnímu: Morgan nejspíš ve věrném zaměstnanci viděl přirozenou, schopnou autoritu, kterou fotbalisté znají a respektují. Za kterou beze zbytku půjdou. A i zde lze rozpačitě, ale přesto souhlasně přikývnout. "Chtěli jsme, aby k tomu došlo, a máme to," demonstroval náladu kabiny Kevin Doyle s tím, že jsou za Connora "šťastní". Inu, dobře, taky se za něj okamžitě poprali, když se jim povedlo stáhnout dvoubrankové manko v duelu s Newcastlem. Na druhou stranu se ale hráči hromadně stavěli i za Micka McCarthyho. Slova kapitána Karla Henryho, exmanažerovy první posily ve Wolverhamptonu, doprovázená titulováním "taťka", ostatně hovoří za vše: "Změna je divná věc. Je to znepokojující." Není to tedy o tom, že by se navazovalo bez mrknutí oka. McCarthy jako rozený pohodář kabině chybět musí; tím spíš, když jí teď vede běžně klidný, mlčenlivý, až stydlivý chlapík.

A třetí potenciální důvod: stejná herní filozofie. Tedy, pokud se o ní v souvislosti s McCarthyho Wolverhamptonem dá vůbec mluvit. Každopádně pokud ano, i tato podmínka by asi byla dodržena. Nejen při nedávných dvou debaklech, ale i zejména v průběhu úvodního dějství klání se Strakami to byli ti staří Vlci, jak je známe. Zmatení při bránění standardních situací, hrubě nepřesní v poziční hře, a to kdekoliv na place, nejistí v přechodu do útoku. A to ještě nyní pod Connorem chytá relativně sebejistě jinak labilní Hennessey, bez toho by to nejspíš byla naprostá tragédie. Jediné, co teď Wolves významně proměnilo, je tedy měsíční absence Henryho a dlouhodobější zranění Frimponga, bez nichž není střed pole hlídaný žádným brouskem, na kterém si McCarthy vždy zakládal. Měkcí, nesoudržní, individuálně slabí - takoví jsou pod Connorem "noví" Wolves.

"Special Two"

Chtělo by se říct: to nejsamozřejmější, co od změny lodivoda v tak pokročilé fázi ročníku očekáváte, je vzpruha, nová motivace, impuls, okamžité zlepšení výsledků i za cenu příštího lehčího úpadku, jaký potkal například O’Neillův Sunderland. Jenže to je právě ono: O’Neill přišel zvenčí, respektive dostal práci po několika měsících volna, navíc je znám svým entuziasmem i po týdnech nepřetržitého zápřahu. Naopak Connor, jak jsme se ostatně z jeho slov dozvěděli i výše, doteď působil spíše jako taková šedá, takticky schopná eminence. Jestli někoho takového nynější Wolverhampton potřebuje? Ano, samozřejmě, jeho projev už léta nedává valného smyslu. Ale právě teď?

Ke všemu tu je tolik odstrašujících případů, které obnášejí povýšené "číslo 2", kritickou chvíli a následné prakticky žádné známky zlepšení. Steve Kean, proti němuž shodou okolností Connor vykročil minulý víkend, takhle taky začínal; a vedly se proti němu asi čtyři demonstrace, v hledišti se vyvěšovaly nenávistné transparenty, klub přebíral v prosinci 2010 jen tři body vzdálen od sedmé příčky - nakonec se s ním umístil akorát čtyři body před sestupovou zónou, přičemž letos Blackburn ve vodách hanby strávil drtivou část sezony. Nebo Ricky Sbragia a jeho podobný osud v Sunderlandu: i s vítězným procentem pod třicítkou (za 26 zápasů!) Black Cats sotva zachránil, aby pak radši sám rezignoval. Vždyť Sunderland pod ním sezonu 2008/09 zakončil čtyřmi porážkami a jednou remízou, takže nakonec nespadl jen díky dvěma bodíkům k dobru. A to už byl přitom někdejší Keaneův asistent aklimatizovaný; mužstvo vedl od začátku prosince.

Ale těch případů je tu více, i ještě méně šťastných. Steve Wigley rovněž - v Southamptonu na podzim 2004 začínal jako takzvaný "caretaker", pak byl smluvně zavázán i coby regulérní manažer. Jenže jediná výhry ze 14 utkání jej osmého prosince stála hlavu; a Saints ve finále prvoligovou akreditaci (skončili poslední). V Boltonu tak nejspíš na přelomu roku 2009 a 2010 měli jediné štěstí, že se Coylea povedlo z Burnley vyvázat tak rychle; právě Wigley totiž měl Trotters spolu s Evansem vést v době "bezvládí".

Nebo Sammy Lee a jeho podobná bilance: jakožto asistent Sama Allardyce mužstvo převzal v dubnu 2007, aby skončil hned v říjnu stejného roku. Jedna výhra v jedenácti kolech. Holt ačkoliv někdejší fotbalista Liverpoolu proslul vyjmenováváním "pozitiv" na pozápasových tiskových konferencích, ostatním evidentně (správně) zůstala ukryta. A nakonec duo opravdu krátkodobých zástupců Gorman-Reed. První nedokázal za celý měsíc vyhrát jediné klání se Sunderlandem, druhému se s Charltonem povedlo během šesti týdnů vyhrát právě ten jeden duel. Ten nicméně snadno "odčinil" na frontě Ligového poháru, kde se mu záhadně podařilo vypadnout s Wycombe ze čtvrté nejvyšší soutěže.

Zkrátka a dobře, tahle cesta se už tolikrát nevyplatila - a to ještě v "bezpečných" fázích, kdy bezprostředně o nic moc nešlo -, že nelze Connorovo jmenování brát jinak než jako systémové selhání. I jen po těch třech kolech, které jsem mu na předvedení potenciálu dal. Za tu dobu stihl na veřejnosti plachý muž vrátit tým do zápasu s Newcastlem. Mimo to už ale jen suspendoval kapitána, což nevypovídá nic dobrého o morálce mančaftu; přihlížel O’Harově incidentu s fanoušky uprostřed masových demonstrací, který hráčova partnerka na Twitteru hrozivě odsoudila; a samozřejmě učinil obligátní prohlášení o tom, že z boje předčasně neutíká.

Což je asi dobře, respektive pořád lépe. Popravdě si nedovedu představit, že by uběhl měsíc a Morgan by stál před novináři zas a znovu, s novým závažným oznámením. Tehdy by se už kabina musela dočista zbláznit, což by snad případně vedení našeptala do ucha i sama paní předtucha. Proto teď "TC" jednoduše musí předvést co v něm je, proč jej Lescott nazval "jedním z nejvlivnějších trenérů, pod kterým kdy pracoval", a Wolverhampton prostě udržet v Premier League.

Bude to důležité nejen pro jeho kariéru, ale i pro samotný klub. Jeho představenstvo nedávno posvětilo šestimilionovou injekci do zázemí mládežnické akademie a také kvůli tomuto speciálnímu výdaji neznámo kam odsunulo druhou fázi rekonstrukce stadionu, konkrétně výstavbu jedné tribuny, Steve Bull Stand.

To tedy jsou, dejme tomu, částečné, světlé vyhlídky. Kdežto o stavu současném se před pár dny jala přiléhavě referovat dvojice fanoušků středozemského klubu. Leč nevědomky. Pro časopis FourFourTwo totiž vybrala jednu nejlepší a jednu nejhorší zahraniční (neostrovní) akvizici, přičemž si coby svou jedničku vyvolila Nenada Milijaśe. Dle mého skromného názoru jednu z nejhůře "prodaných" posil poslední doby. A když si potom vezmeme, že měl dotyčný soustavně nepřesvědčující Srb o tento neoficiální titul soutěžit s takovým Polletem, Muscatem či Hahnemannem, minimálně povzdech bude opravdu na místě.

Ne náhodou jde totiž o McCarthyho produkt; o další necitlivé rozhodnutí, které (samozřejmě mimo jiné!) nyní ubírá Wolves na konkurenceschopnosti. Stejně jako - paradoxně - právě ten výnos, jenž svérázného manažera před pár dny připravil o místo. A proti němuž se v anketě na stránkách Guardianu postavilo celých 81,5% čtenářů...