Mistrovství Evropy 2016 - shrnutí skupin (2/2)

Ještě než zítra konečně vypukne vyřazovací fáze letošního Eura, pojďme si tu chvíli volna vyplnit podrobnějším shrnutím těch nejdůležitějších událostí skupinové fáze. Pokračujeme rozborem zbývajících tří grup: v déčku nás zklamali Češi, v éčku zase Švédové bez jiskry, a konečně u efka pějeme ódy na Maďary v čele s 37letým Gerou...

Za klíčovými jevy a výraznými postavami skupin D-F se ohlížíme konkrétně v šesti kategoriích: oproti našemu shrnutí této fáze mistrovství světa 2014 přibývá ještě sekce "nejhezčí zápas".

U každé skupiny jsme pro vás potom vybrali nejlepší jedenáctku, kde si své zastoupení zákonitě musel najít každý z účastníků. V diskuzi se ale samozřejmě těšíme na alternativní návrhy.

Pro tuto chvíli přejeme příjemné čtení!





Klíčový okamžik: Ramosovo penaltové prokletí

Jeho penalta ze semifinále Ligy mistrů proti Bayernu dodnes létá po oběžné dráze, a Sergio Ramos mezitím navíc stihl ve španělském dresu neproměnit další dvě důležité desítky. Před třemi roky sebral Španělsku poslední naději na zvrat výsledku ve finále Konfederačního poháru s Brazílií - ještě víc ho však může mrzet neproměněný kop z utkání proti Chorvatsku. Subašić sice v době kopu rozhodně nestál na brankové čáře, ale i tak byla jeho penalta prostě a jednoduše mizerná. Bolí to o to víc, že kdyby Ramos proměnil, čekaly by Španěly v cestě do finále týmy jako Portugalsko a kupříkladu Polsko s Belgií. Tenhle los si však uzurpovali Chorvaté. Obhájce evropského zlata začne opáčkem posledního finále s Itálií, načež může před bojem o titul narazit i na Německo a Francii...

Nejhezčí utkání: Česko - Chorvatsko 2:2

Bláznivý zápas, který dlouho vypadal na absolutní propadák českého týmu. Dost možná vinou jednoho z nejslabších výkonů na dlouhá léta. Češi hráli ustrašeně, postrádali technickou kvalitu a hlavně totálně hořeli v defenzívě. Chorvatsko se snadno dostalo do vedení 2:0, i díky minele Romana Hubníka, kterou zakončil samostatným nájezdem Rakitić. Chorvaty však dostaly do kolen tři klíčové momenty. Po hodině hry přišli o Luku Modriće, takže ztratili dominanci uprostřed pole. Za další čtvrthodinu zafungovala geniální šajtle Tomáše Rosického a poslední přelomový moment způsobili vygumovaní fanoušci jižanů, kteří naházeli na trávník nejen světlice, ale i dělobuch. Psychicky podlomený soupeř českého týmu pak v nastaveném čase opět zachyboval a Tomáš Necid z penalty rozhodl o remíze 2:2.

Největší překvapení: Není třeba španělských dinosaurů

Vicente Del Bosque je znám tím, že rád sází na 'své' hráče, a to občas i na úkor kvality. Geniální, leč stárnoucí Xavi možná o fous přesluhoval, a takový David De Gea se stal regulérní reprezentační jedničkou teprve na letošním Euru. Do té doby se o porci minut musel dělit s Ikerem Casillasem, jenž mu, při vší úctě, v aktuální formě nesahá ani po kotníky. O to příjemnější překvapení je sledovat v ofenzivním trojzubci hned dvojici nových pušek, které před dvěma roky ani nebyly v nominaci na světový šampionát. Nolito září na levém křídle, zatímco Álvaro Morata je dost možná první typickou devítkou od Fernanda Torrese verze 2008, která hraje ve španělské reprezentaci prim. O to příjemnější překvapení je vědět, že Del Bosque měl možnost Moratu po nepovedeném duelu s Českem posadit. Neudělal to. Podržel ho a mladý střelec se mu odvděčil třemi góly ve dvou utkáních.

Největší zklamání: Vrba šeptání okolí nevyslyšel(a)

Z hrdiny psancem. Ze spasitele uvadající české fotbalové scény jejím katem. Kritika, která se strhla na trenéra české reprezentace Pavla Vrbu je nekompromisní a přísná - dost možná až příliš. Nicméně skutečnost, že Vrba na Euru se svým výběrem nepředvedl to, co od něj národ očekával, je zcela neoddiskutovatelná. A přitom jsme nechtěli příliš. Jen to, s čím jsme uspěli v kvalifikaci: neutuchající odhodlání, týmový výkon, bojovnost, a co je hlavní - odvahu porvat se i se silnějšími soupeři. Vrba však předem působil, jako by si přijel pro třetí místo, většinu pozornosti směřoval na poslední duel s Tureckem, a když už měl možnost v něm postup vybojovat, selhal dokonce i takticky. Za největší zklamání nicméně považuji výše zmíněný výkon s Chorvatskem (do 75. minuty). Těžko se dalo očekávat, že silného soupeře ofenzivně přehrajeme. Jenže Vrbův tým vypadal, jako by při přepnutí do útočné mentality zapomněl, že musí i bránit. Nehledě na to, že vpředu dlouho neukázal prakticky nic.

Hrdina: Ivan Perišić (Chorvatsko)

Modrić, Rakitić, Mandžukić... v takové společnosti není snadné vyniknout. Ivan Perišić ale prožívá životní turnaj a dost možná patří mezi tři nejlepší hráče základních skupin. Levou stranu chorvatské ofenzivy má dokonale pod palcem a je také nejproduktivnějším fotbalistou týmu. Proti Turkům ještě nastřelil pouze brankovou konstrukci, Petra Čecha však už překonal a to nejlepší si schoval na šlágr se Španělskem. Nejprve nahrál na gól Kalinićovi, pak sám brankou rozhodl o vítězství 2:1 a navíc Juanfranovi zamotal hlavu hned čtyřmi úspěšnými průniky.

Zoufalec: Hakan Çalhanoğlu (Turecko)

Už před turnajem o něm Fatih Terim prohlásil, že ho do základní sestavy staví především (nebo jenom?) kvůli standardním situacím. A ne, nebyla to legrace. Pro jednoho z nejlepších záložníků Bundesligy příjemná zpráva a ohromná vzpruha, že? Hakan Çalhanoğlu však hloupé řeči svého reprezentačního trenéra nedokázal vyvrátit a mizernými výkony mu dal dokonalou příležitost, aby i na ty přímé kopy posílal radši třeba Selçuka İnana nebo Ardu Turana. Se Španělskem byl stažen o půlce, proti Česku už raději nehrál vůbec a 18letý Emre Mor místo něho působil nesmírně svěže. Šikovný středopolař Bayeru Leverkusen v reprezentačním dresu strádá, během tří poločasů stačil pětkrát vystřelit, ale zařízení ani jednou netrefil. Za celou dobu se mu povedl jediný úspěšný průnik, zatímco hned pětkrát o balón přišel.

All stars (4-3-3): Petr Čech (Česko) - Darijo Srna (Chorvatsko), Tomáš Sivok (Česko), Gerard Piqué, Jordi Alba (oba Španělsko) - Ozan Tufan (Turecko), Luka Modrić (Chorvatsko), Andrés Iniesta - David Silva, Álvaro Morata (všichni Španělsko), Ivan Perišić (Chorvatsko). Trenér: Ante Čačić (Chorvatsko).





Klíčový okamžik: Éderův individuální průnik navzdory všemu

Bizarní zápas hned z více pohledů. Italové jsou notorickými experty na nevyhrávání při svých druhých turnajových vystoupeních, tady je přitom proti Švédům až v závěru spasil možná nejméně oblíbený člen kádru, který navíc v první půli toho samého duelu nebyl schopen zkompletovat ani jednu přihrávku, a obecně vypadal do počtu. Právě jeho dravé sólo z 88. minuty nicméně všeobecné trápení přeci jen protrhlo a ve výsledku mělo vlastně výrazný vliv na celkové dění ve skupině. Italové už vzápětí měli jistotu prvního místa, takže proti Irům nepokrytě šetřili opory, a možná i proto nakonec byli ostrované schopni zajistit si proti nesladěným Azzurri vlastní postup do osmifinále.

Nejhezčí utkání: Belgie - Irsko 3:0

Svým způsobem dokonalý reprezentant jakéhosi trendu letošního šampionátu: rozhodovalo se až po přetrpění matné první půle. A Belgie přitom přesvědčila způsobem, na jaký u ní nejsme z velkých turnajů zvyklí. Sice to mohlo vypadat úplně jinak, kdyby rozhodčí správně posoudil dvojitý karate útok na Longa, nicméně vzápětí už to byla jízda - De Bruyne s Hazardem s přehledem tahali za ty správné nitky, Belgičané pod jejich dohledem vystřihli dva příkladné brejky, a ve finále si připsali na konto své nejvyšší vítězství na velké akci od dávného MS 1970 a debaklu slaboučkého Salvadoru (rovněž 3:0).

Největší překvapení: Světe, div se, Wilmots se (částečně) poučil

Po úvodním belgickém vystoupení na turnaji jsme si asi všichni sborově povzdychli. Stále ta samá Belgie: hráči operující mimo své preferované pozice, ucajdaný přechod do útoku, na hrotu neohrabaně působící Lukaku. Tvrdohlavý Marc Wilmots vypadal, že je připraven si podržet nálepku kouče, který ze své 'zlaté generace' nedokáže dostat maximum. Jenže pro druhé utkání se něco změnilo. Po 13 soutěžních zápasech si za Belgii opět kopl Mousa Dembélé, De Bruyne se od pravé lajny přesunul na svou oblíbenou desítku a pravou stranu nově obhospodařovávali (čistokrevný!) bek Thomas Meunier s křídlem Yannickem Ferreirou. Efekt byl znatelný a téměř okamžitý: Meunier po přestávce centroval na branku Witsela a třetí gólovou akci zase obranným zákrokem nastartoval. Snad poprvé na velké scéně Wilmotsova Belgie vypadala, že má nějakou tvář a silnou stránku - hbité protiútoky. Achillovy paty dál zůstávají nevykořeněné, ovšem kritizovaný trenér alespoň ukázal, že je schopen nějaké té sebereflexe. A to při jeho namyšlených výrocích nelze považovat za nic jiného než příjemné překvapení.

Největší zklamání: Hamrénova nelogická a neoblomná inspirace zlatou "21"

Tohle bylo neuvěřitelně frustrující. Švédské 4-4-2 na minulém Euru do 21 let sloužilo v podstatě k zamaskování nedostatku talentu; bylo založeno na tvrdé práci, všestrannosti, pokrytí ohromné plochy, a tedy jinými slovy... dopředu počítalo s absencí 'líného' génia typu Ibrahimoviće. To švédské 4-4-2 na tomto seniorském Euru vypadalo zoufale nefunkčně, ba nepřipraveně. Larssonovo driftování z pravého křídla do středu působilo spíš rušivě než zajímavě, obyčejně neposedný Forsberg byl naopak v prvních dvou utkáních vysloveně přikovaný ke své levé lajně, a střed pole si ve dvou zkrátka nevystačil - nezvládal tvořit a při větším tempu nestíhal ani zachytávat soupeřovy ataky. Zvlášť s přihlédnutím k prakticky neexistující spolupráci Ibrahimoviće s libovolným parťákem na hrotu se nabízí otázka: vážně to nešlo byť jen na chvíli přetočit na 4-3-3 s Durmazem na pozici ofenzivního záložníka? Ne že by to z kvalifikace nebylo ozkoušené. A ne že by na takový systém Ibrahimović nebyl zvyklý takřka ze všech svých klubových štací...

Hrdina: Robbie Brady (Irsko)

Když si v 85. minutě posledního zápasu naběhl na centr klubového spoluhráče Wese Hoolahana a přesnou hlavičkou nasměroval svou reprezentaci do osmifinále, internet propukl v hotové šílenství. Na Wikipedii mu byla okamžitě přidělena přezdívka "Ježíš Kristus" a popisek "Nikdo nemá blíž k bohovi". Na Twitteru právě on spustil čerstvou mánii , kdy se na pozadí slavných gólů uměle pouští refrén My Heat Will Go On, který má takové okamžiky činit ještě speciálnějšími. Robbieho Bradyho zkrátka na určitou chvíli zdánlivě oslavoval celý fotbalový svět - a dlužno dodat, že si irští fanoušci svého hrdinu zas až tak neidealizují. Brady a zvlášť jeho ostré centry stabilně platili za tu nejobávanější irskou zbraň na turnaji, přičemž Martina O’Neilla nezklamal na levém beku, témže křídle, ba ani ve středu zálohy, kde za Norwich dosud nikdy nenastoupil.

Zoufalec: Marcus Berg (Švédsko)

S třicítkou na krku tohle měla být jeho poslední velká šance dokázat, že ono sedmigólové vystoupení ze zaprášeného Eura do 21 let nebylo žádnou náhodou. Od té chvíle uplynulo už sedm let, přičemž součástí minulé švédské party pro seniorské mistrovství Evropy Marcus Berg nikdy nebyl - ani v kvalifikaci, ani na závěrečném turnaji. Tentokrát byl od začátku roku 2015 právě on tím vyvoleným partnerem pro Zlatana Ibrahimoviće, solidní spolupráci z kvalifikace však ve Francii vůbec nedokázali obnovit. Bergovi se jakž takž vydařil ten poslední duel s Belgií, kdy párkrát zajímavě narážel spoluhráčům do palebných příležitostí, jako reálná hrozba pro soupeřovu branku se však sám nikdy neprezentoval. Střely si připsal všehovšudy dvě a jeho turnajový debut byl děsný vskutku po všech možných stránkách: s balonem se za 59 minut potkal jen 10krát, z toho třikrát ho zradila technika.

All stars (4-4-1-1): Thibaut Courtois - Thomas Meunier (oba Belgie), Leonardo Bonucci (Itálie), Andreas Granqvist, Martin Olsson (oba Švédsko) - Antonio Candreva (Itálie), Radja Nainggolan (Belgie), Wes Hoolahan, Robbie Brady (Irsko) - Kevin De Bruyne - Romelu Lukaku (oba Belgie). Trenér: Antonio Conte (Itálie).





Klíčový okamžik: Saevarssonův vlastenec ze závěru utkání s Maďarskem

Islanďané užuž směřovali za svým historicky prvním triumfem na velké mezinárodní akci, když jejich chystanou euforii v 88. minutě ještě o jeden zápas oddálila kombinace ojedinělé průnikové přihrávky Nagyho, přízemního centru Nikolicse a ve finále tak trochu nevyhnutelného vlastního gólu Saevarssona. Přitom nebýt tohoto výjimečného selhání zadní linie Islandu, skupinu patrně namísto Maďarů opanují právě Lagerbäckovi svěřenci, což by byl pro mnohé vlastně ještě o chlup větší šok.

Nejhezčí utkání: Maďarsko - Portugalsko 3:3

Zpětně musím zkonstatovat, že naplánovat si přípravu večeře zrovna na konec přestávky a začátek druhého poločasu tohoto klání ode mě nebyl zrovna nejmoudřejší krok. Od plotny jsem takto musel odbíhat hned třikrát, když Balázs Dzsudzsák ihned po obrátce dvakrát šťastně vracel Maďarsko do vedení, zatímco jeho úmyslům hrdě vzdoroval jistý Cristiano Ronaldo. Ten už v první půli krásnou uličkou nacházel skórujícího Naniho, aby posléze úřadoval převážně sám - nejdřív (z mírného ofsajdu) elegantní patičkou podruhé vyrovnával, a konečné skóre pak stanovil v 62. minutě hlavou po centru žolíka Quaresmy. Dále jen škoda, že se kouč Santos v závěru rozhodl spíš bránit bod s druhým štítem Danilem na place. Jinak toto utkání rozhodně disponovalo potenciálem přinést i ještě větší porci královské zábavy.

Největší překvapení: Storckova naplno zúročená sázka na mládí

Vědělo se o nich, čekali se v základu, ale že budou okamžitě regulérními tahouny podceňovaného mužstva, které opanuje svou skupinu, s tím se samozřejmě počítat nedalo. Řeč je o trojici Ádám Nagy, László Kleinheisler, Ádám Lang narozené v letech 1995, 94, respektive 93. Toho nejmladšího z nich jsem profiloval už v rámci předturnajového medailonku a on v žádném případě nezklamal; v jistém ohledu funguje jako 'Gerovy běžecké nohy' a na obrovském prostoru velice efektivně zametá, ale i tvoří hru. Kleinheisler s Langem jsou potom zvláštní případy. Druhý jmenovaný působil směrem dozadu z celé defenzivní řady Maďarska snad nejjistěji (a nerozhodil ho ani náhlý přesun na pravého beka), přestože ještě loni válel za průměrný Győr. Kleinheisler potom rozdíl dělal už v baráži jako člen rezervy Videotonu, a ačkoliv nyní nepatří k těm nejkonzistentnějším Maďarům, momentu překvapení se od něho dočkáte spíš než od Dzsudzsáka - viz Szalaiova trefa, která zlomila Rakušany.

Největší zklamání: Kollerova neschopnost vyždímat opory

Marcel Koller šel do turnaje s pověstí muže, který dokáže Rakušany přimět k synchronizovanému tahání za jeden provaz, a který ze svých nejvýraznějších individualit pravidelně dostává maximum. Ve Francii se bohužel jeho eskadra prezentovala spíš v opačném duchu. Arnautović zkraje prvního zápasu hezky vyzýval Alabu, a pak už pracoval hlavně jen na sebe. Úplně neschopný Harnik jako by se ještě sám ochotně zachumlal pod tlustou dekou v podobě sestupové sezony se Stuttgartem. A David Alaba je kapitolou samotnou pro sebe. Jako rozdílový hráč působil pouze v prvním a posledním poločase turnajové anabáze, kdežto v pasážích uprostřed se ztrácel až příliš vysoko ve hřišti - úvodem závěrečného duelu dokonce úplně nejvýše ze všech! Bez vcukuletu zraněného Junuzoviće nakonec Rakušané nevypadali zle pouze v druhé půli zápasu s Islandem, kdy vedle sebe fungovali dva svěží ročníky 1994 a o dva roky starší Alaba. Tak že by dál vedla cesta právě tudy, skrze Sabitzera se Schöpfem? Koller takovou variantu možná měl naplno prubnout už dříve. Nebo spíš určitě.

Hrdina: Zoltán Gera (Maďarsko)

Dnes už se to zdá podivné, ale před turnajem Zoltán Gera neplatil zrovna za veterána, ke kterému by celé Maďarsko vzhlíželo podobně jako Češi k Tomáši Rosickému. Ačkoliv jde o finalistu Evropské ligy s celou dekádou zkušeností z anglické Premier League, na tomhle šampionátu si od něho nikdo příliš nesliboval. Když jsem se na něho před turnajem ptal korespondenta ESPN Tomasze Mortimera, odměřeně mi odvětil, že ačkoliv v sobě Gera stále má nějaký ten krásný gól, na všechno už potřebuje příliš času, pomalu se pohybuje i myslí a z jeho přihrávky se vytrácí jistota. Jak odlišný obrázek se nám ve Francii naskýtá! Pro turnajový debut s Rakouskem Gera svůj tým inspiroval sedmi obrannými zákroky, proti Islandu působil jako spolehlivý dispečer se třemi vytvořenými šancemi na kontě a na Portugalsko si schoval i jednu utěšenou petardu zpoza vápna. Sedmatřicetiletý 'důchodce', který už na takové tempo neměl stačit, nakonec od začátku naskočil do všech tří střetnutí, zatímco mladíci Kleinheisler s Nagym napotřetí odpočívali. To je asi všeříkající.

Zoufalec: Aleksandar Dragović (Rakousko)

Po třech sezonách v Dynamu Kyjev už před turnajem veřejně vyhlásil plán vysloužit si přestup do některé z předních západních lig, místo toho si však 25letý stoper na vrcholu sil řekl tak akorát o pár imaginárních pohlavků od trpících fanoušků. V prvním utkání dvěma žlutými fauly dopředu zmařil jakýkoliv rakouský pokus o comeback, a když se pak vrátil do sestavy proti Islandu, pro jistotu se škůdcem ukázal být ještě jednou. Namísto Alaby si v 36. minutě nečekaně vzal pod patronát pokutový kop a nastřelenou tyčkou opět jako by sabotoval rakouskou snahu o umazání manka. Ve druhé půli nakonec přeci jen prodal svou konstruktivní rozehrávku, to už nad ním ale kdekdo dávno zlomil hůl.

All stars (4-4-2): Hannes Thór Halldórsson (Island) - Ádám Lang (Maďarsko), Kári Árnason, Ragnar Sigurdsson (oba Island), Raphaël Guerreiro - André Gomes (oba Portugalsko), Julian Baumgartlinger (Rakousko), Zoltán Gera (Maďarsko), Birkir Bjarnason (Island) - Cristiano Ronaldo, Nani (oba Portugalsko). Trenér: Bernd Storck (Maďarsko).