Michael Laudrup - nejlepší za pětadvacet let
Zaujalo nás
Dlouhých devadesát tři let museli fanoušci FC Barcelony čekat na trofej pro nejlepší tým Evropy. Je to paradox, že jeden z největších a nejslavnějších sportovních klubů světa musel tak dlouho existovat, aniž by nejcennější klubovou trofej získal. Povedlo se až v roce 1992, kdy mužstvo řídil legendární záložník - Michael Laudrup - nejlepší fotbalista, jakého Dánsko kdy mělo.
Laudrup se narodil 15. června roku 1964 v metropoli Dánska, v Kodani. Již od narození přitom byl předurčen ke sportovní kariéře. Otec byl dánský fotbalový reprezentant, matka profesionální házenkářka. Oba malého chlapce vedli ke sportu. Chtěli z něj vychovat slavného sportovce. A syn jim dělal radost. Již od malička vynikal fotbalovým talentem, který se brzy stával pověstný. Michael v desíti letech hrál za výběr do patnácti let a patřil k nejlepším. S míčem u nohy uměl snad úplně všechno a trenéři mládežnických týmů nad jeho dovednostmi jen nevěřícně kroutili hlavou. V pouhých třinácti letech se o něj začal zajímat slavný Ajax Amsterdam, který toužil nadějného záložníka získat do své proslulé školy začínajících fotbalistů. Michael po odchodu velmi toužil, jeho otec však řekl "ne." Nechtěl syna v tak nízkém věku pustit z domova, raději ho chtěl mít pod dohledem a osobně kontrolovat jeho růst a fotbalový vývoj. Otec, Finn Laudrup, byl trenérem Brondby Kodaň, za nějž nastupoval také mladý Michael. Jen pro úplnost dodejme, že s fotbalem tehdy pomalu začínal také o pět let mladší Michaelův bratr Brian.
Brzy před osmnáctými narozeninami nastoupil Laudrup k prvnímu ligovému zápasu, což zanedlouho následoval také debut v reprezentaci. Ten přišel přesně v den jeho osmnáctých narozenin. Oslavil jej gólem. Ani to však nepomohlo odvrátit porážku Dánů, 1-2, od rivala z Norska. Sotva dospělý Laudrup byl dvakrát zvolen hráčem roku Dánské ligy, v dalších šesti reprezentačních utkáních navíc přidal dalších osm branek a ani přísný otec už neodolal lákavým nabídkám, které se jen hrnuly. V devatenácti letech (roku 1983) odchází rostoucí hvězda dánského fotbalu do velkoklubu světové třídy - Juventusu Turín.
Pro začínajícího hráče to byl obrovský zážitek. Z deštivého a studeného Dánska se přesunul na slunný jih a hlavně, z fotbalově malé Kodaně se ocitl v městu fotbalu zaslíbenému. Juventus tehdy ovládal slavný kouč Giovanni Trapattoni, který v klubu rozhodoval snad i o vynášení odpadků. "Trap" a celá Stará dáma se však k přicházející posile nezachovala příliš pěkně. Hned jak přišel, byl Laudrup poslán na hostování do Lazia Řím. Nedalo se nic dělat, nabitý kádr bianconeri tehdy tvořili jiní. Na Laudrupově místě tvůrce hry a mozku ofenzivy navíc suverénně kraloval vynikající Michel Platini, takže nebylo co řešit...
Ve Věčném městě strávil celkem dva roky, během nichž poznal Itálii a zvykl si na tamější způsob fotbalu, který se, přece jen, od toho dánského podstatně liší. Když se v létě roku 1985 vrátil na Delle Alpi, Juventus zrovna slavil triumf v Poháru mistrů evropských zemí. Laudrup záviděl spoluhráčům radost z vítězství, i on se však později dočkal, avšak nepředbíhejme...
Na podzim téhož roku Juventus vyhrál i Interkontinentální pohár, který byl ještě potvrzen italským titulem. Nikdo nepochyboval, kdo je vládcem Serie A. Juventus těžil z geniality Platiniho, Tardelliho či Rossiho a ostatním týmům nedával šanci. Do základní sestavy se pomalu začínal dostávat také Laudrup. Nikdy ovšem nedostal prostor předvést vše, co umí, což byla Trapattoniho velká chyba, neboť obrovský talent pomalu začínal dozrávat do dokonalosti. Po šesti letech v Turíně (z toho však dva roky na hostování v Laziu), se v létě roku 1989, Laudrup stěhuje. Přichází životní angažmá, které mu do konce života zajistí nesmrtelnost. Zájem totiž projevila Barcelona... Katalánská metropole tehdy musela snášet nadvládu úhlavního nepřítele - Realu Madrid. Ten slavil pět mistrovských titulů v řadě, jeho útočník Hugo Sánchez navíc sbíral trofeje pro krále střelců jako na běžícím páse. Fandové Barcy byli zoufalí. Nemohli se dívat na slavící soky. Jako spása přicházel nový trenér: Johan Cruyff. Všichni věřili, že s příchodem slavného Cruyffa, který kdysi za blaugranas úspěšně hrával, nadvláda Realu skončí. A taky, že ano. Nový kouč tým naprosto změnil. A to nejen hráčsky, ale především mentálně. Velký Holanďan prostě všem vysvětlil, kudy vede cesta k úspěchu. Věděl to totiž jako málokdo... Barca začala předvádět překrásný fotbal. Lidé po celém Španělsku nedělali celý týden nic jiného, než že se těšili na víkend. Hrála totiž Barcelona, a to byl zážitek...V brance neprůstřelný Zubizzaretta, před ním bomber Ronald Koeman, skvělý José Maria Bakero, Josep Guardiola, dirigent Michael Laudrup, v útoku pak dvojice hvězd: Christo Stoičkov a Romário.
Říkalo se jim Dream Team, což potvrdili, když čtyřikrát za sebou vyhráli Španělskou ligu, jednou Španělský pohár, dvakrát Španělský superpohár, Ligu mistrů a Evropský superpohár. Laudrup navíc dvakrát za sebou vyhrál prestižní anketu o nejlepšího hráče La Ligy. Dánský idol byl klíčovým hráčem týmu. Z pozice dispečera dirigoval hru, udivoval nevídaným přehledem a elegancí, přesně střílel, nahrával, Nou Camp neviděl mnoho lepších... Slavný Dán měl jednu výjimečnou vlastnost: v jakoukoli chvíli dokázal nádherně přihrát všemi směry. Jeho specialitou bylo vedení míče, kdy se celou dobu ubíral doprava, balon rovněž vedl vpravo, zničehonic jej však nezištně poslal na opačnou stranu, přesně na nohu spoluhráče. S hlavou typicky vzpřímenou vedl míč, v obrovské rychlosti přesně přihrál, naběhl do volného prostoru a zakončil. O zahrávání přímých kopů se dělil s holandským dělostřelcem Koemanem. Hojně využíval vzoru a rad Platiniho, po jehož boku si zahrál v Juventusu. "To byla velká škola, má univerzita fotbalu. A já se v ní snažil být velmi pilný žák," vzpomínal na spolupráci se slavným Francouzem.
V roce 1992 Barca naprosto suverénně dokráčela do finále Ligy mistrů, kde se utkala se Sampdorií Janov. Sampdoria se opírala o útočné duo Roberto Mancini - Gianluca Vialli, které mělo na starosti provětrat katalánskou defenzivu. Utkání bylo nesmírně opatrné, nikdo nechtěl udělat chybu. Po devadesáti minutách svítilo na ukazateli skóre 0-0. Gól padl až osm minut před koncem druhé části prodloužení. To se k přímému kopu rozběhl Ronald Koeman, napřáhl a ...Barcelona se mohla vůbec poprvé v historii radovat ze zisku ušatého poháru. Londýnské Wembley, kde se zápas hrál, sledovalo bouřlivé oslavy červenomodrých, kteří v radostném opojení obíhali stadion s pohárem nad hlavou. Trenér Cruyff, tenkrát ještě náruživý kuřák, si mohl vykouřit vítězný doutník. Měl důvod být spokojen - stala se z něj ještě větší legenda, jeho svěřenci se navždy zapsali do kronik světového fotbalu. Bylo to zasloužené vítězství. Klub jako Barcelona si podobný úspěch rozhodně zasloužil.
Rok 1992 byl pro Katalánce vůbec mimořádný. FC Barcelona se stala výjimečnou, neboť v tomto roce vyhrála hned pět trofejí: Ligu mistrů, Evropský superpohár, domácí ligu, domácí pohár i superpohár. To se v novodobé historii Španělského fotbalu ještě nikomu jinému nepovedlo.
I následující roky byly ve znamení Barcy. Nyní to byl Real, kdo musel jen závistivě přihlížet triumfům úhlavního rivala. Každá éra ale jednou končí a nejinak tomu bylo i v případě dominance Barcelony. Když v létě roku 1993 přišel do Barcelony Brazilec Romário, stal se již čtvrtým cizincem, který si brousil zuby na základní sestavu. V té přitom mohli být pouze tři zahraniční hráči. Trenér Cruyff se rozhodl k rotačnímu systému, a sice, že jeden ze čtveřice Koeman, Laudrup, Stoičkov, Romário bude vždy na lavičce. Laudrup se však v zimě zranil a musel vynechat celý měsíc. Do zaběhnutého cyklu už se pak nevrátil. Prosazovali se jiní a slavný Dán chtěl odejít. Cítil se podveden, což klubu oplatil věru originálně: uraženě odešel do tábora nenáviděného Realu Madrid! Nepomohla ani petice s žádostí, aby to nedělal. Podepsalo ji přitom přes dvacet tisíc příznivců Barcy...
O další trest pro bývalý klub se Laudrup zapříčinil ziskem ligového titulu pro Real. Nadvláda Barcelony byla definitivně svržena, na trůn se vrátil Bílý balet. A to ještě stále nebyl konec utrpení katalánských fanoušků...Když Laudrup poprvé přijel na Camp Nou, coby hráč Realu, přivítala jej nevídaně záporná odezva. Takřka sto tisíc lidí na stadionu skandovalo hromovým hlasem "Zrádce, zrádce," atmosféra byla přímo elektrizující. Laudrupem však neotřásla. Předvedl famózní výkon a výrazně pomohl Realu k legendárnímu vysokému vítězství 5-0. Pro klub jako Barcelona neuvěřitelná potupa. Navíc na domácím stadionu... Merengues tak soupeři oplatili dávnou stejně vysokou porážku.
Další sezona už tak růžová nebyla. Real v konečné tabulce La Ligy obsadil až šesté místo, navíc po sezoně se s bílým dresem rozloučil Michael Laudrup. Neodolal totiž lákavé nabídce japonského Visselu Kóbe. Záhy však musel uznat, že se jednalo o úlet. V Japonsku se mu vůbec nelíbilo, k tomu přičtěme také slabou kvalitu a popularitu fotbalu v zemi a vyjde nám brzký návrat zpět. Klubem, který měl dánské hvězdě přinést novou motivaci byl Ajax Amsterdam, týž klub, který o něj na začátku tolik stál a který zamítl fotbalistův otec. Již čtyřiatřicetiletý Laudrup klub dovedl k mistrovskému titulu, druhý Eindhoven zaostal o sedmnáct bodů! K titulu se přidal i domácí pohár. Zkrátka suverénní sezona.
Jestliže je klubová kariéra geniálního záložníka bohatá a zajímavá, ta reprezentační nezůstává pozadu. Laudrup stál u velkého dánského vzestupu, když na mistrovství Evropy v roce 1984 tým vypadl až v semifinále, po nervydrásajícím dramatu se Španělskem. Stejný soupeř vystavil Dánům stopku i o dva roky později na světovém šampionátu v Mexiku, kde mnozí očekávali útok na titul. Nakonec se museli spokojit s pouhým osmifinále...
Vrchol celého dánského fotbalu se však obešel bez tehdy nejlepšího hráče země. Dnes je to sice již legenda, avšak připomeňme si ji: Na šampionát do Švédska měla původně odjet Jugoslávie, ta však dostala zákaz startu kvůli neustálým válečným konfliktům. Dodatečně povoláno bylo Dánsko, jehož hráči si tu dobu lebedili na dovolených, tisíce kilometrů daleko. Nakonec však šokovali celou Evropu. Turnaj totiž vyhráli! A to bez Michaela Laudrupa, který se několik měsíců před turnajem pohádal s trenérem Moellerem-Nielsenem a společně s bratrem Brianem z reprezentace vystoupili. Nelíbí se mi defenzivní taktika kouče Moellera-Nielsena, chci hrát atraktivnější fotbal," rozčiloval se Michael. Brian se nakonec stihl vrátit včas a byl součástí vítězného mužstva. Michael se musel spokojit s gaučem doma před televizí...Do národního týmu se vrátil až za rok. Pravděpodobně právě proto se nikdy nedočkal Zlatého míče, pro nejlepšího hráče Evropy, čímž by vyrovnal krajana Simonsena. Náplastí byl triumf na Konfederačním poháru v roce 1995 v Saúdské Arábii. Tehdy Laudrup vítěznou brankou z penalty, ve finále, pomohl porazit Argentinu 2-0.
Další šance na velký úspěch přišla na mistrovství světa 1998 ve Francii, což byl Laudrupův rozlučkový turnaj. Již před ním byl totiž pevně rozhodnut pověsit kopačky na hřebík. Osud mu zajistil důstojný konec. Posledním zápasem kariéry bylo čtvrtfinále s Brazílií. Co víc si může fotbalista přát, než se na závěr utkat s hráči jako Bebeto, Ronaldo, Rivaldo, Cafú nebo Roberto Carlos? "Chtěl jsem kariéru uzavřít nějak speciálně. Lépe než zápasem s Brazílií to nešlo naplánovat. Je to sen a nemohu chtít víc," radoval se legendární Rytíř, jak mu začali říkat pro ocenění, které v rodné zemi dostal za zásluhy o stát. Byl to jeho sto čtvrtý zápas v národním dresu. Vítězství a s ním spojený postup přitom nebyl daleko. Už ve druhé minutě Dány dostal do vedení Jorgensen, kanárci však skóre otočili. Nepomohla ani trefa Briana Laudrupa na 2-2, poslední hřebíček do rakve totiž zatloukl Rivaldo. Když po zápase přišel loučící se Laudrup do kabiny spoluhráči mu s úctou zazpívali známý chorál "Jsme červení, jsme bílí - jsme dánský dynamit." Tehdy bylo všem smutno, jejich učitel a idol už s nimi nikdy nebude vstupovat na trávník...
Když před časem prestižní fotbalový magazín "Španělský fotbal" vyhlašoval anketu o nejlepšího hráče Španělské ligy za posledních pětadvacet let, první místo s velkým náskokem obsadil právě Michael Laudrup. Jestliže se zamyslíme a trochu zalistujeme v paměti, uvědomíme si, že zmíněná anketa označila Laudrupa za nejlepšího hráče Primera División od dob velkého Johana Cruyffa. Diego Maradona, Hugo Sánchez, Romário, Christo Stoičkov, Ronaldo, Figo, Raúl, nikdo z nich, nýbrž Michael Laudrup, a to je bezpochyby skvělé vysvědčení.
Po konci hráčské kariéry se Laudrup vrhnul na trénování a podnikání. Ze Španělska importuje do své vlasti víno, stal se z něj gurmán. Udělal si licenci profesionálního kouče a na sklonku tisíciletí se stal asistentem trenéra Dánské reprezentace. Později s Brondby Kodaň získal domácí ligový titul a dva poháry i superpoháry. Dokonce byl dvakrát zvolen dánským Trenérem roku. V sezoně 2007/2008 dovedl průměrný španělský klub Getafe až do čtvrtfinále Poháru UEFA, kde svedl nevídanou bitvu s hvězdami nabitým německým gigantem - Bayernem Mnichov. O postupu mnichovanů rozhodl až větší počet nastřílených branek na půdě soupeře. Laudrup se po sezoně stěhoval daleko na východ, a sice do studené Moskvy, kde má za úkol dovést k titulu Spartak. Uvidíme, jestli se mu to podaří, jestli ale na světě existuje člověk s patentem na úspěchy, je to právě on...
Úspěchy: Jako hráč: vítěz Ligy mistrů (1992), vítěz Interkontinentálního poháru (1985), vítěz Evropského superpoháru (1992), vítěz Poháru UEFA (1985), vítěz Konfederačního poháru (1995), 5 mistr Španělska (1991, 92, 93, 94, 95), mistr Itálie (1986), mistr Nizozemska (1998), vítěz Španělského poháru (1990), 2x vítěz Španělského superpoháru (1991 92), vítěz Nizozemského poháru (1998), 2x nejlepší hráč Španělské ligy (1992, 93), 2x nejlepší hráč Dánské ligy (1982, 85), nejlepší fotbalista v historii Dánska podle Dánského fotbalového svazu, 55. nejlepší fotbalista 20. století podle IFFHS, nejlepší hráč Španělské ligy za posledních dvacet pět let 20. století podle oficiální ankety španělského magazínu Španělský fotbal.
Jako trenér: mistr Dánska (2005), 2x vítěz Dánského poháru (2003, 05), 2x vítěz Dánského superpoháru (2002, 05), 2x Dánský Trenér roku (2003, 05).
Laudrup se narodil 15. června roku 1964 v metropoli Dánska, v Kodani. Již od narození přitom byl předurčen ke sportovní kariéře. Otec byl dánský fotbalový reprezentant, matka profesionální házenkářka. Oba malého chlapce vedli ke sportu. Chtěli z něj vychovat slavného sportovce. A syn jim dělal radost. Již od malička vynikal fotbalovým talentem, který se brzy stával pověstný. Michael v desíti letech hrál za výběr do patnácti let a patřil k nejlepším. S míčem u nohy uměl snad úplně všechno a trenéři mládežnických týmů nad jeho dovednostmi jen nevěřícně kroutili hlavou. V pouhých třinácti letech se o něj začal zajímat slavný Ajax Amsterdam, který toužil nadějného záložníka získat do své proslulé školy začínajících fotbalistů. Michael po odchodu velmi toužil, jeho otec však řekl "ne." Nechtěl syna v tak nízkém věku pustit z domova, raději ho chtěl mít pod dohledem a osobně kontrolovat jeho růst a fotbalový vývoj. Otec, Finn Laudrup, byl trenérem Brondby Kodaň, za nějž nastupoval také mladý Michael. Jen pro úplnost dodejme, že s fotbalem tehdy pomalu začínal také o pět let mladší Michaelův bratr Brian.
Brzy před osmnáctými narozeninami nastoupil Laudrup k prvnímu ligovému zápasu, což zanedlouho následoval také debut v reprezentaci. Ten přišel přesně v den jeho osmnáctých narozenin. Oslavil jej gólem. Ani to však nepomohlo odvrátit porážku Dánů, 1-2, od rivala z Norska. Sotva dospělý Laudrup byl dvakrát zvolen hráčem roku Dánské ligy, v dalších šesti reprezentačních utkáních navíc přidal dalších osm branek a ani přísný otec už neodolal lákavým nabídkám, které se jen hrnuly. V devatenácti letech (roku 1983) odchází rostoucí hvězda dánského fotbalu do velkoklubu světové třídy - Juventusu Turín.
Pro začínajícího hráče to byl obrovský zážitek. Z deštivého a studeného Dánska se přesunul na slunný jih a hlavně, z fotbalově malé Kodaně se ocitl v městu fotbalu zaslíbenému. Juventus tehdy ovládal slavný kouč Giovanni Trapattoni, který v klubu rozhodoval snad i o vynášení odpadků. "Trap" a celá Stará dáma se však k přicházející posile nezachovala příliš pěkně. Hned jak přišel, byl Laudrup poslán na hostování do Lazia Řím. Nedalo se nic dělat, nabitý kádr bianconeri tehdy tvořili jiní. Na Laudrupově místě tvůrce hry a mozku ofenzivy navíc suverénně kraloval vynikající Michel Platini, takže nebylo co řešit...
Ve Věčném městě strávil celkem dva roky, během nichž poznal Itálii a zvykl si na tamější způsob fotbalu, který se, přece jen, od toho dánského podstatně liší. Když se v létě roku 1985 vrátil na Delle Alpi, Juventus zrovna slavil triumf v Poháru mistrů evropských zemí. Laudrup záviděl spoluhráčům radost z vítězství, i on se však později dočkal, avšak nepředbíhejme...
Na podzim téhož roku Juventus vyhrál i Interkontinentální pohár, který byl ještě potvrzen italským titulem. Nikdo nepochyboval, kdo je vládcem Serie A. Juventus těžil z geniality Platiniho, Tardelliho či Rossiho a ostatním týmům nedával šanci. Do základní sestavy se pomalu začínal dostávat také Laudrup. Nikdy ovšem nedostal prostor předvést vše, co umí, což byla Trapattoniho velká chyba, neboť obrovský talent pomalu začínal dozrávat do dokonalosti. Po šesti letech v Turíně (z toho však dva roky na hostování v Laziu), se v létě roku 1989, Laudrup stěhuje. Přichází životní angažmá, které mu do konce života zajistí nesmrtelnost. Zájem totiž projevila Barcelona... Katalánská metropole tehdy musela snášet nadvládu úhlavního nepřítele - Realu Madrid. Ten slavil pět mistrovských titulů v řadě, jeho útočník Hugo Sánchez navíc sbíral trofeje pro krále střelců jako na běžícím páse. Fandové Barcy byli zoufalí. Nemohli se dívat na slavící soky. Jako spása přicházel nový trenér: Johan Cruyff. Všichni věřili, že s příchodem slavného Cruyffa, který kdysi za blaugranas úspěšně hrával, nadvláda Realu skončí. A taky, že ano. Nový kouč tým naprosto změnil. A to nejen hráčsky, ale především mentálně. Velký Holanďan prostě všem vysvětlil, kudy vede cesta k úspěchu. Věděl to totiž jako málokdo... Barca začala předvádět překrásný fotbal. Lidé po celém Španělsku nedělali celý týden nic jiného, než že se těšili na víkend. Hrála totiž Barcelona, a to byl zážitek...V brance neprůstřelný Zubizzaretta, před ním bomber Ronald Koeman, skvělý José Maria Bakero, Josep Guardiola, dirigent Michael Laudrup, v útoku pak dvojice hvězd: Christo Stoičkov a Romário.
Říkalo se jim Dream Team, což potvrdili, když čtyřikrát za sebou vyhráli Španělskou ligu, jednou Španělský pohár, dvakrát Španělský superpohár, Ligu mistrů a Evropský superpohár. Laudrup navíc dvakrát za sebou vyhrál prestižní anketu o nejlepšího hráče La Ligy. Dánský idol byl klíčovým hráčem týmu. Z pozice dispečera dirigoval hru, udivoval nevídaným přehledem a elegancí, přesně střílel, nahrával, Nou Camp neviděl mnoho lepších... Slavný Dán měl jednu výjimečnou vlastnost: v jakoukoli chvíli dokázal nádherně přihrát všemi směry. Jeho specialitou bylo vedení míče, kdy se celou dobu ubíral doprava, balon rovněž vedl vpravo, zničehonic jej však nezištně poslal na opačnou stranu, přesně na nohu spoluhráče. S hlavou typicky vzpřímenou vedl míč, v obrovské rychlosti přesně přihrál, naběhl do volného prostoru a zakončil. O zahrávání přímých kopů se dělil s holandským dělostřelcem Koemanem. Hojně využíval vzoru a rad Platiniho, po jehož boku si zahrál v Juventusu. "To byla velká škola, má univerzita fotbalu. A já se v ní snažil být velmi pilný žák," vzpomínal na spolupráci se slavným Francouzem.
V roce 1992 Barca naprosto suverénně dokráčela do finále Ligy mistrů, kde se utkala se Sampdorií Janov. Sampdoria se opírala o útočné duo Roberto Mancini - Gianluca Vialli, které mělo na starosti provětrat katalánskou defenzivu. Utkání bylo nesmírně opatrné, nikdo nechtěl udělat chybu. Po devadesáti minutách svítilo na ukazateli skóre 0-0. Gól padl až osm minut před koncem druhé části prodloužení. To se k přímému kopu rozběhl Ronald Koeman, napřáhl a ...Barcelona se mohla vůbec poprvé v historii radovat ze zisku ušatého poháru. Londýnské Wembley, kde se zápas hrál, sledovalo bouřlivé oslavy červenomodrých, kteří v radostném opojení obíhali stadion s pohárem nad hlavou. Trenér Cruyff, tenkrát ještě náruživý kuřák, si mohl vykouřit vítězný doutník. Měl důvod být spokojen - stala se z něj ještě větší legenda, jeho svěřenci se navždy zapsali do kronik světového fotbalu. Bylo to zasloužené vítězství. Klub jako Barcelona si podobný úspěch rozhodně zasloužil.
Rok 1992 byl pro Katalánce vůbec mimořádný. FC Barcelona se stala výjimečnou, neboť v tomto roce vyhrála hned pět trofejí: Ligu mistrů, Evropský superpohár, domácí ligu, domácí pohár i superpohár. To se v novodobé historii Španělského fotbalu ještě nikomu jinému nepovedlo.
I následující roky byly ve znamení Barcy. Nyní to byl Real, kdo musel jen závistivě přihlížet triumfům úhlavního rivala. Každá éra ale jednou končí a nejinak tomu bylo i v případě dominance Barcelony. Když v létě roku 1993 přišel do Barcelony Brazilec Romário, stal se již čtvrtým cizincem, který si brousil zuby na základní sestavu. V té přitom mohli být pouze tři zahraniční hráči. Trenér Cruyff se rozhodl k rotačnímu systému, a sice, že jeden ze čtveřice Koeman, Laudrup, Stoičkov, Romário bude vždy na lavičce. Laudrup se však v zimě zranil a musel vynechat celý měsíc. Do zaběhnutého cyklu už se pak nevrátil. Prosazovali se jiní a slavný Dán chtěl odejít. Cítil se podveden, což klubu oplatil věru originálně: uraženě odešel do tábora nenáviděného Realu Madrid! Nepomohla ani petice s žádostí, aby to nedělal. Podepsalo ji přitom přes dvacet tisíc příznivců Barcy...
O další trest pro bývalý klub se Laudrup zapříčinil ziskem ligového titulu pro Real. Nadvláda Barcelony byla definitivně svržena, na trůn se vrátil Bílý balet. A to ještě stále nebyl konec utrpení katalánských fanoušků...Když Laudrup poprvé přijel na Camp Nou, coby hráč Realu, přivítala jej nevídaně záporná odezva. Takřka sto tisíc lidí na stadionu skandovalo hromovým hlasem "Zrádce, zrádce," atmosféra byla přímo elektrizující. Laudrupem však neotřásla. Předvedl famózní výkon a výrazně pomohl Realu k legendárnímu vysokému vítězství 5-0. Pro klub jako Barcelona neuvěřitelná potupa. Navíc na domácím stadionu... Merengues tak soupeři oplatili dávnou stejně vysokou porážku.
Další sezona už tak růžová nebyla. Real v konečné tabulce La Ligy obsadil až šesté místo, navíc po sezoně se s bílým dresem rozloučil Michael Laudrup. Neodolal totiž lákavé nabídce japonského Visselu Kóbe. Záhy však musel uznat, že se jednalo o úlet. V Japonsku se mu vůbec nelíbilo, k tomu přičtěme také slabou kvalitu a popularitu fotbalu v zemi a vyjde nám brzký návrat zpět. Klubem, který měl dánské hvězdě přinést novou motivaci byl Ajax Amsterdam, týž klub, který o něj na začátku tolik stál a který zamítl fotbalistův otec. Již čtyřiatřicetiletý Laudrup klub dovedl k mistrovskému titulu, druhý Eindhoven zaostal o sedmnáct bodů! K titulu se přidal i domácí pohár. Zkrátka suverénní sezona.
Jestliže je klubová kariéra geniálního záložníka bohatá a zajímavá, ta reprezentační nezůstává pozadu. Laudrup stál u velkého dánského vzestupu, když na mistrovství Evropy v roce 1984 tým vypadl až v semifinále, po nervydrásajícím dramatu se Španělskem. Stejný soupeř vystavil Dánům stopku i o dva roky později na světovém šampionátu v Mexiku, kde mnozí očekávali útok na titul. Nakonec se museli spokojit s pouhým osmifinále...
Vrchol celého dánského fotbalu se však obešel bez tehdy nejlepšího hráče země. Dnes je to sice již legenda, avšak připomeňme si ji: Na šampionát do Švédska měla původně odjet Jugoslávie, ta však dostala zákaz startu kvůli neustálým válečným konfliktům. Dodatečně povoláno bylo Dánsko, jehož hráči si tu dobu lebedili na dovolených, tisíce kilometrů daleko. Nakonec však šokovali celou Evropu. Turnaj totiž vyhráli! A to bez Michaela Laudrupa, který se několik měsíců před turnajem pohádal s trenérem Moellerem-Nielsenem a společně s bratrem Brianem z reprezentace vystoupili. Nelíbí se mi defenzivní taktika kouče Moellera-Nielsena, chci hrát atraktivnější fotbal," rozčiloval se Michael. Brian se nakonec stihl vrátit včas a byl součástí vítězného mužstva. Michael se musel spokojit s gaučem doma před televizí...Do národního týmu se vrátil až za rok. Pravděpodobně právě proto se nikdy nedočkal Zlatého míče, pro nejlepšího hráče Evropy, čímž by vyrovnal krajana Simonsena. Náplastí byl triumf na Konfederačním poháru v roce 1995 v Saúdské Arábii. Tehdy Laudrup vítěznou brankou z penalty, ve finále, pomohl porazit Argentinu 2-0.
Další šance na velký úspěch přišla na mistrovství světa 1998 ve Francii, což byl Laudrupův rozlučkový turnaj. Již před ním byl totiž pevně rozhodnut pověsit kopačky na hřebík. Osud mu zajistil důstojný konec. Posledním zápasem kariéry bylo čtvrtfinále s Brazílií. Co víc si může fotbalista přát, než se na závěr utkat s hráči jako Bebeto, Ronaldo, Rivaldo, Cafú nebo Roberto Carlos? "Chtěl jsem kariéru uzavřít nějak speciálně. Lépe než zápasem s Brazílií to nešlo naplánovat. Je to sen a nemohu chtít víc," radoval se legendární Rytíř, jak mu začali říkat pro ocenění, které v rodné zemi dostal za zásluhy o stát. Byl to jeho sto čtvrtý zápas v národním dresu. Vítězství a s ním spojený postup přitom nebyl daleko. Už ve druhé minutě Dány dostal do vedení Jorgensen, kanárci však skóre otočili. Nepomohla ani trefa Briana Laudrupa na 2-2, poslední hřebíček do rakve totiž zatloukl Rivaldo. Když po zápase přišel loučící se Laudrup do kabiny spoluhráči mu s úctou zazpívali známý chorál "Jsme červení, jsme bílí - jsme dánský dynamit." Tehdy bylo všem smutno, jejich učitel a idol už s nimi nikdy nebude vstupovat na trávník...
Když před časem prestižní fotbalový magazín "Španělský fotbal" vyhlašoval anketu o nejlepšího hráče Španělské ligy za posledních pětadvacet let, první místo s velkým náskokem obsadil právě Michael Laudrup. Jestliže se zamyslíme a trochu zalistujeme v paměti, uvědomíme si, že zmíněná anketa označila Laudrupa za nejlepšího hráče Primera División od dob velkého Johana Cruyffa. Diego Maradona, Hugo Sánchez, Romário, Christo Stoičkov, Ronaldo, Figo, Raúl, nikdo z nich, nýbrž Michael Laudrup, a to je bezpochyby skvělé vysvědčení.
Po konci hráčské kariéry se Laudrup vrhnul na trénování a podnikání. Ze Španělska importuje do své vlasti víno, stal se z něj gurmán. Udělal si licenci profesionálního kouče a na sklonku tisíciletí se stal asistentem trenéra Dánské reprezentace. Později s Brondby Kodaň získal domácí ligový titul a dva poháry i superpoháry. Dokonce byl dvakrát zvolen dánským Trenérem roku. V sezoně 2007/2008 dovedl průměrný španělský klub Getafe až do čtvrtfinále Poháru UEFA, kde svedl nevídanou bitvu s hvězdami nabitým německým gigantem - Bayernem Mnichov. O postupu mnichovanů rozhodl až větší počet nastřílených branek na půdě soupeře. Laudrup se po sezoně stěhoval daleko na východ, a sice do studené Moskvy, kde má za úkol dovést k titulu Spartak. Uvidíme, jestli se mu to podaří, jestli ale na světě existuje člověk s patentem na úspěchy, je to právě on...
Úspěchy: Jako hráč: vítěz Ligy mistrů (1992), vítěz Interkontinentálního poháru (1985), vítěz Evropského superpoháru (1992), vítěz Poháru UEFA (1985), vítěz Konfederačního poháru (1995), 5 mistr Španělska (1991, 92, 93, 94, 95), mistr Itálie (1986), mistr Nizozemska (1998), vítěz Španělského poháru (1990), 2x vítěz Španělského superpoháru (1991 92), vítěz Nizozemského poháru (1998), 2x nejlepší hráč Španělské ligy (1992, 93), 2x nejlepší hráč Dánské ligy (1982, 85), nejlepší fotbalista v historii Dánska podle Dánského fotbalového svazu, 55. nejlepší fotbalista 20. století podle IFFHS, nejlepší hráč Španělské ligy za posledních dvacet pět let 20. století podle oficiální ankety španělského magazínu Španělský fotbal.
Jako trenér: mistr Dánska (2005), 2x vítěz Dánského poháru (2003, 05), 2x vítěz Dánského superpoháru (2002, 05), 2x Dánský Trenér roku (2003, 05).
Komentáře (60)
Přidat komentářKdyz jsem zacal na MS 98 sledovat fotbal poradne, hned jsem si ho oblibil, jak hral za Dansko s bratrem Brianem, byl uzasnej, ty jeho prihravky, namatkou lob proti Nigerii v osmifinale, ten hrac mel jedinou chybu a to ze hral v Barcelone a ne Realu I presto jsem ho mel moc rad , snad se prosadi i jako trener
Teda, chtel jsem rict ze nejdriv hral v Barcelone, jelikoz jsem ho videl jen na zminenem turnaji tak jsem moc rad za tento clanek
asi neumíš číst, hrál za oba dva
tak potom Laudrup chybu nemal...v rokoch 94-96 dres realu obliekal
!!!!!!! Prosím ty, kteří měli moje icq, ať mi pisnou. V uplynulém týdnu mi nějakou zvláštní náhodou vymizely všechny kontakty. Rád si je znova přidám. Děkuji !!!!!!!!!! A omlouvám se, že otravuju s takovou kravinou u článku s takovým borcem.
Ideální sestava 11. kola španělské Primera Division podle serveru www.goal.com: Ívan 'Pichu' Cuéllar (Sporting) - Dani Alves (Barcelona), Helder Rosario (Malaga), García Calvo (Valladolid), Alberto Marcos (Valladolid) - Luis Morán (Sporting), Marcos Senna (Villarreal), Sergio García (Betis) - Fernando Llorente (Athletic), Álvaro Negredo (Almería), Lionel Messi (Barcelona).
Pichu!!! A pokud se nemýlím, tak je to ten brankář, který chytal tak na "pichu" za Atlético, když dostali kládu od Barcelony. Výborně Pichu.
Jinak Laudrupa jsem žral na MS98... Nezapomenu zápas Dánska proti myslím Brazílie, myslím že jo. To byl zápas.
vy vite jak udelat radost....tyhle clanky fakt zeru...jinak Cantona a Best ja vim,prosim o ne porad... :) ...kazdopadne skvela prace a jen tak dal....
Toho alkoholika?
jojo,toho alkoholika...sice násoska,ale skvělej hráč...o nem by se jiste autorum psalo skvele...kdyz je ten hrac nudnej,tak se staci kouknout na wiki...ale tady by bylo dost zajiavosti apod :)
Hlavně že to je legenda, že?
Autor, pokud to budu já, do wikipedie ani nemrkne. Je daleko víc zajímavějších a obsáhlejších zdrojů. Mimochodem Best určitě bude, jen nedokážu říct kdy přesně.
Míša Laudrup to byl borec. Jinak, opět, pěkně napsaný článek.
Prosím vás, kde jste přišli k těm 93 letům čekání na trofej pro nejlepší tým Evropy??? Nehraje se liga mistrů až někdy od 50. let??? To mi dává tak 40 let
Aby bylo ještě zdůrazněno utrpení més que clubu.
Otázkou ovšem zůstává jestli to místo utrpení není spíš neschopnost...
bylo to myšleno, tak že nBarca byla založena r. 1899, takže do r. 1992 uplynulo 93 let než získala trofej pro nejlepší klub Evropy. Je jasné, že PMEZ se hrála až od r. 1956, je to trošku nadnesené...
Ale Barca dvakrát vyhrála napříkald Copa Latina, která tehdy byla hodnocena jako nejcenější, takže to vážně nesedí.
tak tehdejších soutěží bylo víc. Já to myslel spíše jako "oficiální" potvrzení nejlepšího klubu, a to je přece jen hlavně výhra v PMEZ LM.
Já to beur, ael v tom příapdě to nebylo těch devadesát let, ale vážně až od vzniku oné PMEZ, předtím nejcennější světovou trofej Barca vyhrála. To by se taky dalo říct, že každýá tým čekal na tu trofej minimálně padesát let.
njn, záleží to na úhlu pohledu, necháme to být...Jinak, doufám že jsem tě potěšil?
K článk usmaotnému jsme se ještě bohužel nedostal, jsem celý den ve škole, tak k tomu nebyl čas, ale nepochybuji, že by mě článek od tebe nepotěšil.
S tim suverennim postupem do finale Ligy mistru 91-92 bych byl opatrnejsi. Mozna by stalo za pripomenuti, že tenhle skvelej tym v semifinalove skupine porazila Sparta, golem Sigiho1:0. V Barceloně prohrála 2:3. Takže by v klasickem poharovem zapase postoupila! Bohuzel Barca měla lepší vysledky s Benfikou a Dynamem Kyjev.
jj, ale tak byl myšlen především ten herní projev
"Když Laudrup poprvé přijel na Camp Nou, coby hráč Realu, přivítala jej nevídaně záporná odezva. Takřka sto tisíc lidí na stadionu skandovalo hromovým hlasem "Zrádce, zrádce," atmosféra byla přímo elektrizující. Laudrupem však neotřásla. Předvedl famózní výkon a výrazně pomohl Realu k legendárnímu vysokému vítězství 5-0." 5:0 ? na vlastním hřišti BARCA s Realem myslím nikdy neprohrála! Leda 5:1 ! Ale Real od BARCY dostal na SB 5:0 ( ta byla legendarní!)
nevím jak se mi to mohlo stát, ale je tam chyba: těch 5-0 to skutečně bylo, ale hrálo se na San Bernabeu.Ta věta byla použita z jednoho z pramenů, chybička se vloudila - omlouvám se všem
Nevadí , ale tohle sem nemohl nechat bez odezvy pětku na vlastním hřišti to muže dostat jen Real .. ...jinak famozní hráč!
zase sis neodpustil rýpnutí do území rivala . Laudrup byl vskutku génius
Je to skandál!
snad se tolik nestalo, buď rád, že tu máš barcelonistu
Plánuješ ještě náké legendy BARCY ?
už je napsán Luis Suárez, měl by být vydán každým dnem, jinak už tady máš Herreru, Michelse (i když oba prosluli hlavně v jiných klubech), napsán je i Kocsis a bude i Koeman a Stoičkov, ale to je ještě daleko...
už se těším
wow, pěkně. Jen houšť
ses nějak přeorientoval . koukej sem v nejbližší době hodit Baresiho, C.Maldiniho, Liedholma..., pokud seženeš materiály, tak Nordahla s Grenem a aby Ti nebylo smutno, tak Bergomiho...
kromě Liedholma a Grena jso uvšichn napsáni!!
tak to potom jo . jinak Grena bych oželel, ale Liedholm by se mi výhledově taky líbil...
a pak že rivalita mezi kluby existuje
mým snem je Schiaffino, ale k němu je strašně málo dostiupných informací, ale tak možná v budoucnu...
Juan Alberto Schiaffino a José Altafini . skvělí hráči, kteří mi ale příjdou trošku zapomenutí..., bohužel.
já jsem se v poslední době jejich érou hodně zabýval, protože jsem psal Maldiniho, Nordahla a Riveru, a stále jsem uchvácen. Holt, tehdy vládlo Calcio...Nejprve AC, pak Inter, mezitím Sívoriho Juventus, ani Viola nebyla marná. A před nimi ještě Turín s Valentinem Mazzolou
Grande Torino..., taky proto mi tak přirostli k srdci. před válkou byla ta situace hodně chaotická..., Genoa, Pro Vercelli, Milan, Inter, 5x Juve apod., ale po válce se to konečně začlo formovat. nejdřív právě Toro, které bohužel..., a pak nástup "šlechtické trojky". za 20 let mezi 1950 - 1970 se jim do toho triumvirátu vtěsnala akorát Fiorentina a myslím Bologna. pak přišlo Cagliari a dál už bych šel mimo naše téma. u každého z těch tří gigantů by se našly kopy osobností, které je tehdá vedly a které by si zasloužily pozornost. z Juve bych doplnil ještě třeba Giampiera Bonipertiho (kterého právě Sivori celkem nemusel..., holt dvě absolutně rozdílné osobnosti). z AC a Interu už není moc co doplňovat..., probírali jsme ty jména hodněkrát.
z Interu bych přece jen doplnil ještě Armanda Picchiho - první libero. Dále Tarcisio Burgnich - legendární pravý bek, další Pan věrný. Mario Corso - levá spojka, celou kariéru v Interu, jeden z rekordmanů...Jair da Costa - střelec jediného gólu proti Benfice ve finále PMEZ 1965, hráč který hře dodával techniku, rychlost a lehkost. No a samozřejmě báječný Luis Suárez Miramontes, jeden z mých nejoblíbenějších hráčů, jehož životopis se zde za pár dní objeví...
zrovna interisty z Herrerovy éry jsi fakt doplňovat nemusel (díky té knížce), ale každopádně to byli borci. celá ta jedenáctka byla fakt dream team...
jj , podle mne, a přísahám, že se snažím hodnotit objektivně, nejlepší tým italských klubových dějin
nenamítám nic. akorát bych na jejich úroveň postavil AC začátkem 90.let a jejich neporazitelnost roztaženou do 3 sezon. porovnat ty dva týmy je ale těžký...
já už jsme to psal, já více cením ten tým okolo Maldiniho a Rivery, kde byl i Altafini, před tím Gre-No-Li, Schiaffino...I když jasně, že Sacchi a Capello, to byla éra...
Jinak, ten Boniperti strávil v Juve celou kariéru
dělal tam i prezidenta myslím...
NAvíc to Laudrupem otřáslo ažaž a dost zdrcený střídal.
tak to je problematické, já ve zdroji našel, že naopak zářil a na té výhře měl lví podíl...
Mám na mylsi zápas na Nou Campu a tam skutečně to moc lehce nebral, protože mu to dávali sežrat i spoluhráči bývalí.
Doktore, uděláš teda něco s tím Stoičkovem? Docela by mě to zajímalo
Jo bavil jsem se o tom s Kilym a Pjem, zatím je to ve vývinu, uvidíme.
už se těším
Výborná práce. Snad bude i jeho trenérská kariéra tak úspěšná, ale v Realu bych mu to nepřál. Kdo z Barcy příště?
mrkni o pár řádku výše...
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele