MEXIKO 1970 TROCHU JINAK

Scratch du oro vyhrál svůj třetí Rimetův pohár a mnoho fotbalových odborníků tvrdí, že právě tento tým byl tím nejlepším, co Brazílie fotbalovému světu představila. Naposledy s Pelém. Finálová sestava? Félix - Carlos Alberto, Brito, Piazza, Everaldo - Clodoaldo, Gérson, Jairzinho, Tostão - Pelé, Rivelino!

Začněme poněkud netradičně, válkou. Je to hloupé, já vím, ale i to je historie. Honduras se na mistrovství světa neprobojoval, měl jiné starosti. Po vítězství ve skupině, vyřadil Kostariku a Jamajku, která hrála všechny zápasy venku, nastoupil v 2. kole kvalifikace proti Salvadoru. První utkání vyhrál doma 1:0 a do hlavního města téměř stejného jména, země El Salvador, město San Salvador, jel bránit, remizovat. Prohrál 0:3 a prý se domácí, tedy všichni domorodci, chovali k celé výpravě velice špatně. Mluvilo se dokonce o ne příliš voňavé náplni sendvičů, tedy o..., chápete, je to vůbec možné? Ale to je asi lidová fantazie!

Pravdou je, že pod okny hotelu, kde spalo národní mužstvo Hondurasu, celou noc před utkáním skandovaly stovky fanoušků "Salvador, Salvador" a vyhrávali tolik populární mariachis. Skončilo to tedy 3:0 pro domácí a válka vypukla. Trvala 100 hodin, na obou stranách bylo celkem okolo 6 tisíc obětí. Pár letadel z II. světové války, právě tak jako zbraní milionkrát použitých US Army v jiných konfliktech. Salvador a Honduras a jejich vojenské režimy potřebovaly zastřít mnoho problémů. Fotbal byl pouze záminkou. Jak smutné... V rozhodujícím zápase hraném v Mexiku vyhrál Salvador 3:2, po prodloužení.

Ale nebyl to jediný skandál tohoto šampionátu. Výprava Anglie se cestou do Mexika zastavila v Kolumbii. Bogota je krásné město a tak se vydali mnozí z fotbalistů na procházku po jeho ulicích, náměstích. Bobby Charlton a jeho "tocaya" Bobby Moore si to namířili do jednoho luxusního zlatnictví. Zatímco jeden vybíral, druhý, prý, kupoval, ale jak se říká "za pět prstů"! Náramek. Za tisíce dolarů. Chytli je, obvinili, zavřeli. Tedy jenom Moora, snad proto, že byl kapitán. Kriminál měl fešácký, vilu prezidenta bogotského fotbalového klubu Millonarios. Nikdy jim nic nedokázali, ale tvrdí se, že oba holoubkové vrkali tolik, až neměli na zaplacení jisté Margaritě Lópezové za její služby čistě dámského charakteru. 28. května pan soudce Pedro Dorado, tedy Petr Zlatý, jak příznačné jméno, celý případ smetl ze stolu. Pro nedostatek důkazů...

"Guadalajara, Guadalajara, Guadalajara...", tak začíná jedna z mnoha krásných písní, "rancheras", opěvujících tuto nádhernou zemi, v tomto případě město. Ve skupině C se zde utkaly celky Brazílie, Anglie, Rumunska a Československa. O krásách Guadalajary se ale zdálo jen Brazilcům. Porazili 4:1 naše fotbalisty, 1:0 Anglii a 3:2 Rumunsko. Zůstali zde na čtvrtfinále a vyhráli 4:2 nad Peru. Zamilovali se do Guadajalary a v semifinále vyřadili Uruguay 3:1. Až na finále museli cestovat do hlavního města, Mexico City. Ale jak byli rozjetí, ani tam nezaváhali. Jak začali, tak skončili. 4:1 Československo, 4:1 Itálie.

Tvrdilo se, že Pelé, Tostão, Gerson a Rivelino nikdy nebudou hrát ve stejném týmu vedle sebe, protože jim v sestavě patří stejné místo. Zatímco celá Brazílie přemýšlí, kdo z nich zůstane a kdo vypadne, Mario "Lobo" Zagallo má jasno. Postaví všechny čtyři. A Brazílie se líbí. Brazílie svádí. Brazílie čaruje. Tambory a bubínky doprovázejí krásné Brazilky a oči všech přítomných nevědí na co se dívat, zda na jejich boky kouzlící v rytmu samby, nebo na kousky v podání stejně lehce tančících fotbalistů.

Skupinou procházejí snadno, do poslední čtyřky postupují přes Peru v tak strhujícím tempu, že jsou unaveni dokonce i diváci u televize. Ale nejsou to jen Brazilci, kdo září, vynikající je také jejich soupeř, zejména Cubillas, Chumpitaz, Gallardo, Sotil jsou odměňováni bouřlivým potleskem a voláním "Olé, olé...".

Do semifinále se vedle Uruguaje a Brazílie probojovaly celky Itálie a Německa. A jejich zápas je označován za vrchol fotbalové krásy, nesmrtelné fotbalové krásy. To nebylo normální utkání. To byl vrchol umění. Vznešené, nádherné, kouzelné. Jakoby ho nakreslili Da Vinci, Rembrandt a Van Gogh na stejném plátně zelené barvy o rozměrech 110 x 64 metrů. Jakoby každý dotek míče rozezvučel královské hudební nástroje podle not Mozarta, Beethovena, Vivaldiho... Ano, byl to koncert, byla to óda na fotbal. Myslím si, že stojí zato na této stránce zveřejnit jména protagonistů:

Itálie: Albertosi - Cera, Burgnich, Bertini, Rosato (94 Poletti) - Facchetti, Domenghini, Mazzola (46 Rivera), de Sisti - Boninsegna, Riva

Německo: Maier - Schnellinger, Vogts, Patzke (66 Held), Schulz - Beckenbauer, Overath, Seeler – Grabowski, Müller, Löhr (52 Libuda).

Bonisegna dal v 7. minutě vedoucí gól, Schnellinger v poslední vyrovnal. Müller v páté minutě prodloužení dostal Němce do vedení, Burgnichovi trvalo 300 vteřin, aby vrátil Itálii do hry. Riva minutu před změnou stran dal na 3:2 a Itálie jásala. Zdálo se, že tím vše skončilo, ale opak byl pravdou. Žádná únava, všichni na hrací ploše dokázali ještě vystupňovat tempo. Müller znovu vyrovnal stav utkání, na ukazateli času byla 3 čísla: 110. Změnilo se jen jedno jediné, objevila se třetí jednička. Minuta 111. a Rivera dává gol na 4:3 pro Itálii. To byl konec.. Ty tři jedničky u vítězné branky jakoby znamenaly, že fotbal to byl na jedničku. A třikrát podtrženou k tomu!

Finále? Tak tam ani ti nejslavnější mistři štětce již neměli dostatek barev, skladatelé ohluchli, malíři oslepli. Výkon Brazílie byl mimozemský, ano, galaktický! Pelé věděl velice dobře, že to je jeho poslední finále. Dal gól v sedmé minutě, dal i druhý v poslední prvního poločasu. Rozhodčí Glöckner z NDR ale chtěl být také zviditelněn, a tak ho neuznal. Prý již odpískal konec... Do šaten šla mužstva za nerozhodného stavu, Bonisegna ve 37. minutě vyrovnal. Po přestávce ale na hrací ploše existoval jediný tým. Únava Italů a vynikající výkon Brazílie, to rozhodlo o brankové nadílce. Gérson, Jairzinho, Carlos Alberto byli autory branek, Brazilci ani nestřídali, nebylo toho třeba. Tančili sambu až do poslední minuty...


Víte že...?

Padlo 95 branek a to je 2,97 na zápas.

Po porážce od Brazílie naši prohráli i s Rumunskem (1:2) a s Anglií (0:1). Jeli jsme domů bez bodu a vrátili se až za 12 let. Do Mexika v roce 1986 jsme se ale znovu neprobojovali.

Oba góly Československa dal Petráš a oba znamenaly naše vedení 1:0.

Německo po stříbru z Anglie vezlo bronz z Mexika. Chybělo tedy zlato, z Německa, ale to je jiná historie... psala se v roce 1974!