Matthias Sindelar - v rytmu valčíku

Vídeň je výjimečné město. Město, kde žili géniové jako Mozart, Beethoven, Haydn, Strauss, Schubert nebo taky Matthias Sindelar. Bohužel, zatímco uměním zmíněných hudebníků se mohou Vídeňané kochat dodnes s pocitem, že se jedná o "jejich" hudbu, jednoho z nejlepších fotbalistů evropských dějin si přiliš dlouho neužili. Papírový muž, jak se Sindelarovi přezdívalo pro jeho křehkou postavu, nejen zelené trávníky opustil předčasně. V nedožitých šestatřiceti...

Psal se 10. únor 1903, když se v malé české vísce se jménem Kozlov u Jihlavy narodil Matěj Šindelář. Obec mající pouhých čtyři sta obyvatel tehdy světu dala mistra, jakého by mohly závidět leckteré světové metropole. Chudí rodiče se o syna starali v těžkých podmínkách. Otec Jan Šindelář se živil jako kovář, matka Marie Šindelářová (za svobodna Švengrová) byla v domácnosti a starala se o malého chlapce. Finanční tíseň rodinu nakonec přinutila odejít do Vídně, kde Matějův otec dostal lepší pracovní příležitost. Pouhé tři roky od narození se tedy Matěj Šindelář mění v Matthiase Sindelara, Vídeň se pro něj stejně jako pro rodiče stává novým domovem. Jan Šindelář dostává novou práci na úřadě, jako vedoucí komunity videňských Čechů, Matthias začíná objevovat fotbal. Prvním hřištěm byly vídeňské uličky, plácky za omšelým panelovým domem, kde Sindelarovi bydleli. To však nikomu nevadilo. Naopak, šťastná rodina si užívala života v centru Rakousko-Uherska, života v kulturním centru celé Evropy. Přepychové kavárny, proslulá Opera ani kouzelný Schönbrunn sice nebyla místa každodenního pobytu, i tak se však podmínky Vídeňanů nedaly porovnávat s životem v Čechách. Idylické časy však záhy skončily. To když byl s vypuknutím 1. světové války do boje povolán Matthiasův otec, který roku 1917 na frontě zahynul. Matka Marie byla zoufalá, neměla práci, syn byl ještě malý, rodině hrozil akutní finanční kolaps. Matthias se však projevil jako vyspělý chlapec, sám od sebe začal pracovat v zámečnické dílně, po večerech pak trénoval v Herthě Vídeň, prvním klubu svého života. Bylo mu šestnáct a stejně zastiňoval o pět let starší spoluhráče.

O jeho výjimečném talentu se šeptalo po celé Vídni. Hertha tehdy měla výborný tým, Sindelarovým spoluhráčem z útoku byl mladý Pepi Bican, pozdější hvězda Slavie Praha. Vídeňské publikum bylo uchváceno hrou mladých hochů, kteří pro Herthu v roce 1924 vybojovali rakouský mistrovský titul i Rakouský pohár. Noviny oslavovaly genialitu Sindelara, který byl ozdobou celé ligy. "Dívejte se, přátelé, máme tady dalšího Mozarta," křičely titulky vídeňských deníků. Přitom Sindelar pro fotbal na první pohled nebyl příliš stavěný. Vždyť při svých 179 centimetrech výšky vážil jen 63 kilo. Tehdejší fotbal však byl jiný než ten dnešní. A jedním dechem dodejme, že asi daleko pohlednější a atraktivnější. Svaly byly k ničemu, síla a výška taky, rozhodoval talent a kombinace, a to bylo právě to, proč Sindelar válel. Asi nebude překvapením, když prozradíme, že rozhodně nešlo o neústupného bijcem, jenž se rval o každý metr prostoru, právě naopak: jeho hra byla lehounká, jakoby tančil v rytmu Straussových valčíků, jimiž Vídeň proslula. Jenže nechybělo mnoho, aby kariéra mimořádného hráče zanikla. V roce 1923 Sindelara potkalo těžké zranění kolena, na které tehdy neexistovalo příliš osvědčených léků. Za uzdravení Sindelar vděčil klubovému lékaři konkurenční Austrie Vídeň, Emanueli Schwarzovi. Z vděčnosti z uzdravení o rok později Sindelar podepsal Austrii, kde nakonec strávil celou kariéru.

Bylo mu jednadvacet, když v dresu Austrie poprvé naskočil k mistrovskému zápasu. A hned zaujal. Od prvních minut se stal klíčovým hráčem týmu. Nastupoval na pozici středního útočníka, přičemž samotný superstřelec Bican prohlásil, že nezná lepšího útočníka Evropy. O pomyslnou korunu pro nejlepšího útočníka se přetahovali tři hráči: Giuseppe Meazza z Ambrosiany Milán (dnešní Inter), Pepi Bican ze Slavie Praha a Matthias Sindelar z vídeňské Austrie. Všichni tři byli ikonami, všichni tři byli obdivováni fanoušky, všichni tři vstoupili do dějin. Avšak Bican se od dalších dvou v jednom lišil, a sice ve své "slušnosti". Pepi byl vzorem naprostého profesionála, opravdového sportovce, který má na prvním místě fotbal. O Meazzovi ani Sindelarovi se to říct nedalo ani omylem. Oba prosluli svým hýřivým životem, bouřlivými nočními aktivitami, alkoholem, prostitutkami, zkrátka ukázka něčeho, čemu se slušně říká bohémství... Kdo by jim to však vyčítal? Na hřišti to nikdy nebylo znát. Sindelarovi nedělalo problém propít celou noc, probudit se v nevěstinci a ještě v týž den nasázet soupeři hattrick. Že to připomíná krále všech bohémů Peppina Meazzu? Ano, je to tak...

Sindelar byl postrachem obran, ještě více však brankářů. Těm totiž ani tak nevadilo, že od něj dostanou branku, spíše záleželo na tom, jak se to stane. Sindelar totiž s oblibou gólmany zesměšňoval góly do prázdné branky, kdy si je nejprve řádně "povodil" a až pak pohodlně zavěsil. Památným se stal jeden ze zápasů Středoevropského poháru, kdy se proti sobě postavila Sindelarova Austria a Pláničkova Slavia Praha. Sindelar tehdy přes půl hřiště prošel celou obranou Pražanů včetně brankáře, načež zcela osamocen stanul na brankové čáře legendárního Františka Pláničky. Všichni již jásali, míč však stále nebyl v síti. Sindelar se totiž na čáře otočil a počkal, až k němu doběhne sprintující bek, který se chystal ke skluzu. Vtom Sindelar udělal rychlý pohyb dozadu, slávista sám ve velké rychlosti zapadl do brány a Matthias za obrovského jásotu a smíchu tribun až teď skóroval. "Připadalo nám, že mu někdo přivázal míč k nohám. Běhal s úsměvem na tváři, diktoval tempo hry, kličkoval a zakončoval s nevídanou lehkostí a samozřejmostí," kroutil hlavou Plánička, který asi potupnější gól nedostal...

V roce 1926 Austria zásluhou Sindelara vyhrála rakouskou ligu i Rakouský pohár. To už sláva geniálního útočníka dávno překročila hranice Evropy. Jeho obličej byl součástí snad všech reklamních suvenýrů Vídně. Tak jako v Praze bývá na hrníčcích na kávu vyobrazen Franz Kafka, tak ve Vídni to byl Matthias Sindelar. "S jeho jménem se vydávalo takřka vše. Káva, čokoláda, zákusky, keksy, i ponožky," smál se Pepi Bican při vzpomínkách na Muciho, jak Sindelarovi říkali nejbližší přátelé. Papírový muž byl miláčkem vídeňské společnosti. Byl vítaným hostem každého salónu, a svých výhod také patřičně využíval. Bez ostychu kouřil i pil, sám si dokonce otevřel kavárnu s názvem Café Annahof, není třeba dodávat, že plno bývalo pořád. "Vítá vás Matthias Sindelar," to bylo heslo, které bylo vyryto na vstupní dveře kavárny. Návštěvami tohoto podniku si získávala prestiž smetánka po celé Vídni...

Zápasy Austrie se staly každotýdenní atrakcí Rakouska. Všichni chtěli vidět Sindelara, stadion doslova praskal ve švech. Hráčův věhlas a obliba byla neopakovatelná. Navíc, tehdejší fotbal, to byla kultura, přátelé. Není to jako dnes, kdy si na stadiony chodí lidé jen ulevit a zanadávat. Ovšem tehdy? Pánové zásadně v decentních kloboučcích s hůlkou, dámy v kostýmech, rozhodčí přes dres sako, brankáři slušivé čapky... Jó, to byla doba, chtělo by se s nostalgií říci.

V roce 1933 Austria slavně vyhrála cenný Středoevropský pohár, když ve finále porazila supersilnou Ambrosianu Milán, za níž válel již zmíněný kanonýr Giuseppe Meazza. Byl to úžasný zápas, střetnutí dvou idolů Meazzy a Sindelara, střetnutí Italů a Rakušanů, tedy dvou velkých rivalů. Pouhých pět minut chybělo do konce zápasu, když Meazza vsítil rozdílovou branku, zdálo se, že vítěznou. Když však Austria rozehrála ve středovém kruhu, míče se okamžitě ujal Sindelar, který prokličkoval celé hřiště a vyrovnal. Celkem vstřelil všechny tři góly Rakušanů v zápase a zajistil tak svému týmu trofej pro vítěze. Stejný triumf se Austrii povedl také za tři roky, když znovu zvítězila. Mužstvo se bez debat řadilo k nejlepším celkům Evropy. Co by za to v Rakousku dnes dali...

Také národní tým si mohl užít umění výjimečného fotbalisty. Sindelar, jakožto klíčový hráč, pomohl vytvořit tzv. wunderteam Rakouska, který drtil soupeře z celého světa. Rakušané byli postrachem, jejich atraktivní a zároveň efektní hra vyvolávala nadšení diváků, z množství památných zápasů zmiňme alespoň slavnou porážku Němců 5:0 a 6:0, Skotů 5:0, Švýcarů 8:1, či Maďarů 8:2. A to se zdaleka nedá říci, že by hrál jen Sindelar. Naopak, jeho obliba ještě stoupala proto, že hrál pro tým, nahrával, pomáhal spoluhráčům, zkrátka ideál skvělého útočníka. Také proto jej vždy měli rádi trenéři, ačkoli to s ním rozhodně neměli jednoduché...

V euforii a za velmi příjemných okolností odjížděl reprezentační výběr Rakouska na světový šampionát 1934 do Itálie. Nabitý tým s vůdcem Sindelarem byl jedním z horkých favoritů turnaje, stejně tak ovšem i Leonidasova Brazílie, Zamorovo Španělsko, či Meazzova Itálie. V prvním kole turnaje se měli Rakušané utkat s Francií. Utkání znamenalo rovněž osmifinále, neboť mistrovství se účastnilo pouze šestnáct zemí, navíc se hrálo systémem play off již od prvního kola. A zápas to byl vskutku dramatický, vždyť rozhodnutí padlo až v prodloužení, kde o výhře Rakušanů rozhodl Pepi Bican, který tehdy ještě reprezentoval právě Rakousko. V zápase hraném v Turíně na stadionu Benita Mussoliniho se trefil také Sindelar, a to když srovnával na 1:1. Další překážkou byl tým Maďarska, Rakušané však opět nezaváhali a po výsledku 2:1 postoupili do semifinále. Tentokrát byla soupeřem domácí Itálie, utkání se hrálo na slavném milánském kolosu, San Siru. Nabitá Squadra Azzurra v čele s Meazzou, Ferrarim, Schiaviem, či Orsim však Rakušanům vystavila stopku. Jedinou a rozhodující branku si připsal útočník Enrico Guaita již v devatenácté minutě. Následné drtivé obléhání branky Giampiera Combiho už bylo zbytečné. Tuhá italská obrana odolala, nic nezmohl ani skvěle hrající Sindelar, a tak zbývalo už jen utkání o třetí místo útěchy. Ani bronz však nebyl souzen, Rakušané padli s konkurenčním Německem 2:3. Smutný výběr kouče Huga Meisla se tak vrátil domů bez zlata, tedy zklamán...

Doma si však Sindelar napravil chuť. Austrii totiž znovu dovedl k trofeji pro vítěze Rakouského poháru, a sice v roce 1935, ostatně stejný kousek se mu povedl také o rok později. Abychom nezapomněli: Sindelar byl také fotbalistou příkladně věrným. Vždyť od svého příchodu z Herthy Austrii neopustil celých čtrnáct let, a to mu pražská Slavia nabízela dvakrát vyšší plat plus spolupráci s Bicanem! Fotbalový Wolfgang Amadeus Mozart byl na vrcholu sil. Jeho sláva a obliba byly nevídané, celá Vídeň jej ctila jako hlavní tvář rakouského sportu. Snad neexistovala domácnost, kde by neměli nějaký předmět se Sindelarovou podobiznou. V době, kdy v Jižní Americe hltali Brazilce Leonidase a Uruguayce Andradeho, Evropa žila se Sindelarem. Ten mezi útočníky neměl konkurenci. Možná Italové Giuseppe Meazza a Silvio Piola, nebo náš Pepi Bican, jinak patrně nikdo...

Těžkou práci nadělal Sindelar statistikům, kteří se dodnes snaží přesně "vyčíslit" jeho kariéru, která přece jen skončila již hodně dávno. Potvrzeno a s jistotou uznáno je bohužel jen 161 gólů v lize, přičemž počet zápasů znám není. To v reprezentaci jsou čísla známa, a sice 43 oficiálních utkání a v nich 27 gólů. Domněnky rakouských fotbalových historiků se však pohybují okolo čísel podstatně větších... Není pochyb o tom, kdo byl nejlepší rakouský fotbalistou všech dob. Rakušané dodnes vzpomínají na člověka, s nímž dýchala celá zem. Ve smutném období mezi válkami byla Sindelarova hra jednou z mála radostí a útěch. Pro nás možná škoda, že na začátku své pozoruhodné pouti nezůstal v Čechách, mohli jsme mít o legendu víc...

Třicátá léta se dávno přehoupla do své druhé poloviny, vlastně již končila, když roku 1938 německý fašistický vůdce Adolf Hitler anektoval Rakousko. Rychlý nástup fašistů znamenal konec všeho. Kdo se nepřizpůsobil, byl při nejlepším zajat, v tom horším, a bohužel nutno říci mnohem častějším, případě zabit. Diktatura se dotkla všech, i fotbalistů. Matthias Sindelar byl nucen hrát za Německo, odmítl však. Nikdy se nemohl smířit s tím, že bude kýmkoli k čemukoli nucen, bylo to proti jeho povaze. "Můj život mi nesmí nikdo ovlivňovat, natož pak fašisti," prohlašoval naštvaně a bojovně. Právě pro jeho rezolutní odmítnutí Německa mu Gestapo založilo spis, v němž byl prezentován jako sociální demokrat, přítel Židů a český nacionalista. Tyto věci úplně stačily na trest smrti. Sindelarův odchod ze světa je dodnes obestřen temnou a hustou mlhou. V době strachu a nejistoty se Sindelar ztratil ze světa. Kdysi rušná a naplno žijící Vídeň se podobala pohřebišti. Hromadné stěhování z města, mrtvoly v zákoutích, tajuplná zmizení kdysi populárních a antifašistických lidí a mnoho dalšího, značně podezřelého, bilo do očí. Několik dnů trvalo, než si Sindelarovo zmizení někdo uvědomil. Nakonec byl nalezen mrtvý ve své posteli spolu s přítelkyní, italskou prostitutkou Camillou Castagnolovou, která byla Židovka. Kromě jejich dvou mrtvých těl ležela v posteli prázdná láhev kvalitního koňaku. O příčině smrti se neví dodnes. Teorií je sice hned několik, ovšem skutečná pravda se již patrně nikdy nezjistí. Otrávili se snad spolu jedem? Zabila ona jej a pak i sebe? Byl příčinou svítiplyn? Nebo například zplodiny z netěsnícího komínu? Nejpravděpodobněji se jeví teorie o třetí osobě, která chladnokrevně zavraždila oba spící a zmizela. Vyšetřovací spis samozřejmě brzy zmizel a již nikdy se nenašel...

Na vídeňském hřbitově slavných dnes najdeme jednu krásnou, černou mosaznou hrobku. Zlatým písmem je na ní napsáno Matthias Sindelar (1903-1939). Na hrobě je rovněž umělecky vytvořena hráčova podobizna, na liště pro květiny je pak zasazen betonový fotbalový míč. Množství květin, svíček a hlavně vzpomínek je s tím místem svázáno dodnes a navždy. I dnes, po sedmdesáti letech, se najdou lidé, a věřte, že jsou to stovky lidí, kteří pravidelně přichází s drahými kyticemi květin. Co na tom, že jej třeba nikdy neviděli? Každý ví, kdo byl Matthias Sindelar... Památka na slavného fotbalistu je pěkná. V přítomnosti géniů jako Beethoven, Schubert, Brahms, von Suppé, Schönberg, Salieri, či všech z rodiny Straussových, je Matthias Sindelar jediným sportovcem, jenž na hřbitově odpočívá. Žel, život měl krátký, avšak Vídeň a fotbal na něj nikdy nezapomenou...

Úspěchy: 2x vítěz Středoevropského poháru (1933, 36), 2x mistr Rakouska (1924, 26), 6x vítěz Rakouského poháru (1924, 25, 26, 33, 35, 36), 22. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.