Massimo Bonini - Jediný svého druhu
Tato rubrika ukazuje především velké hráče malých zemí. V tom je zahrnut jistý kontrast, který nesplňuje mnoho hráčů na světě. Stále se ale najde mnoho hráčů, kteří si udělali světově proslulé jméno, ačkoli pocházeli ze zemí naprosto nevýrazných. Typickým zastáncem je také "hrdina" dnešního vydání - defenzivní záložník Massimo Bonini. Ten sice pocházel ze země fotbalového trpaslíka, ale přesto se mu podařilo zazářit ve slovutném Juventusu.
A proč jediný svého druhu? Důvod je jasný - jako jediný občan San Marina vyhrál evropský pohár. Cesta do finále a k samotnému zisku ale nebyla nijak snadná. Jak už to u mnoha sportovních příběhů bývá, musel k ní Massimo Bonini dojít skrze mnoho práce, sebeobětování, kopu talentu a kapku štěstí. Při pohledu na statistiky v národním výběru byste asi řekli, že jeho kariéra nemůže být nijak významná. Na konci roku 1990 se Bonini dostal na hřiště v dresu své země ve svých jednatřiceti letech!
Už od školních let se staral o fotbal a na hodinách tělocviku v něm vynikal. Nikoho to nepřekvapovalo, protože spolu se svačinou a školní taškou nosil do školy i fotbalový míč. Po posledním zvonění se převlékl a spěchal na fotbal. Své účinkování ve "velkém" fotbale začal v dresu S.S. Juvenes v roce 1973, což je příhodná volba vzhledem ke jménu populárního italského mistra. Po čtyřech letech se s rodiči přestěhoval ze Serravalle do města Bellaria - Igea Marina v provincii Rimini, kde se zapsal coby talentovaný univerzál do místního týmu, který tehdy účinkoval v Serii D. V Itálii je to nejvyšší neprofesionální úroveň, jaké můžete dosáhnout.
Jedna sezona a pryč
V klubu zůstal jen jednu sezonu a po třiatřiceti zápasech, v nichž skóroval jednou, si jej vybral nováček Serie C, tedy profesionální soutěže. Ve Forlì si brzy získal fanoušky svou bojovností a oddaností. Z pozice defenzivního záložníka sice příliš vidět nebyl, ale když na hřišti chyběl, jeho spoluhráčům dělal problémy přechod do útoku i zpáteční chod směrem ke své bráně. Stával se zkrátka neviditelnou, ale velmi důležitou figurkou na pomyslné šachovnici. Jeho práce si všimli sousedé z Ceseny, která měla ambice na postup do druhé nejvyšší soutěže. K tomu potřebovala pracanta do středu pole a skauti doporučili právě Boniniho.
Ve Forlì vydržel jen jednu sezonu a po jejím skončení se tedy opět stěhoval. Neměl to daleko, protože Cesena je od Forlì vzdálena celkem třicet minut. Bonini prostředí Stadio Dino Manuzzi, na němž se Cesena scházela, velmi dobře znal a brzy se stal klíčovou součástí mužstva bojujícího o postup do první ligy. Co víc, šedesátkrát nastoupil v jejím dresu a přispěl k vytouženému postupu do Serie B v roce 1979. Na začátku osmdesátých let navíc Bonini poprvé ochutnal, jaké to je nastoupit za reprezentaci. Stále tomu ale něco chybělo. Jednak to nebyla seniorská kategorie, nýbrž jednadvacítka. A především to nebyl dres San Marina, které tehdy ještě nefungovalo jako jednotlivý národní výběr, takže Bonini namísto toho oblékal dres Itálie. Pro organizaci UEFA byl zkrátka Italem. To mu ale zásadně nijak nevadilo, protože mu i přesto vyneslo zájem velkoklubů.
Zlatá éra v náručí Staré dámy
Poměrně nenápadného záložníka si i díky reprezentaci v mládežnických kategoriích všimlo několik klubů a bitvu o něj vyhrál samotný Juventus Turín. Tehdejší trenér Giovanni Trapattoni hledal náhradu do středu pole za stárnoucího Giuseppeho Furina a našel ji právě v nováčkovi první ligy. Furino se stal v prvních letech Boniniho v Turíně jeho osobním učitelem a mentorem, pomáhal mu se zapracováním do týmu a byl mu pomocníkem také na hřišti. Juve v té době bránilo post úřadujícího mistra a chtělo své dvacáté Scudetto. Šikovný záložník nemusel na svůj debut čekat dlouho, protože se na hřiště dostal hned v premiérovém utkání nového ročníku proti svému někdejšímu klubu.
Turínský gigant vzpomínané utkání vyhrál drtivým poměrem 6:1 a to naznačilo, že jeho ambice stát se mistrem jsou opravdu skutečné. Nakonec se všechny předpovědi potvrdily, protože Bianconeri se na konci sezony radovali z kýženého primátu. Rodák ze San Marina nad hlavu zdvihl své první Scudetto. O rok později se s týmem rozloučila největší konkurence Boniniho v týmu Juve - zkušený záložník Liam Brady, který si vybral Sampdorii.
Jméno jeho nástupce však jasně ukazuje sílu tehdejšího giganta - ze Saint-Étienne totiž dorazil samotný Michel Platini! Věhlasný talent zažil výtečnou sezonu a mohl se plně oddávat svým ofenzivním choutkám především díky jediné věci - atletických schopnostem a tvrdé práci středního záložníka Boniniho. Neúnavné podstupování soubojů a skvělá fyzická kondice brzy vynesly záložníkovi ze San Marina přezdívku "Maratonec", která dobře vystihovala jeho nepostradatelnost pro mužstvo. Zvláště pro mužstvo velmi ofenzivní, v němž zářily hvězdy typu Roberto Bettega, Paolo Rossi, Zbigniew Boniek nebo Marco Tardelli.
V roce 1985 zažil Bonini velmi úspěšnou sezonu, po jejímž skončení se radoval ze zisku dalšího Scudetta, Coppa Italia, Poháru vítězů poháru a také se mohl pyšnit oceněním Bravo, které bylo udělováno hráčům pod 24 let. Ročník 1985 přesto zůstane v myslích fotbalových fanoušků především jako synonymum tragédie. V Bruselu se sešly dva excelentní týmy za úmyslem důstojného a velkolepého boje o triumf v Poháru mistrů evropských zemí, ale 29. května 1985 se neslo ve znamení smutku, zoufalství a hořkého zklamání.
Díky proměněné penaltě Michela Platiniho sice Bianconeri získali titul, ale slavit nechtěli. Bylo totiž zmařeno 39 lidských životů... Bonini byl po zápase dotázán, jak se cítí. Sklíčeně odpověděl: "Zdá se to být nesmyslné. Nemůžu a nechci slavit, protože došlo k tragédii." Nechtěl slavit svou velkou noc, i když měl důvod - dosud je jediným Sanmariňanem, který na podobný úspěch dosáhl. Tím začal konec slávy turínského obra. Respektive, odliv jeho nejlepších hráčů. Stará dáma padla proti Barceloně, a i když získala další titul v Serii A, přesto skončili hráči jako Michel Platini a také trenér Trapattoni.
Ústup ze slávy a splněný sen
Bonini sice zůstal, ale nakonec se také on rozhodl pro přestup. V dresu turínského giganta odehrál celkem 296 zápasů a vstřelil v nich šest branek. V dresu Bianconeri získal osm trofejí. Doufal, že v Bologně naváže na úspěšná léta, to se mu ale nepovedlo. Za Felsinei hrál čtyři roky. V nich se ale přeci jen dočkal splnění velkého snu - UEFA totiž konečně uznala San Marino za samostatný stát a Bonini byl povolán k zápasu.
V dresu národního výběru sice nevyhrál ani jedno jediné utkání, ale přesto po prvním úplném zápase nadšeně prohlásil: "Nikdy jsem nepomýšlel na změnu národnosti, i když mi to nabízeli. Nemyslím, že by to bylo správné. Děkuji všem za to, že jsem dostal možnost reprezentovat mou rodnou zem. Moc si toho vážím, protože jsem se setkal také s mnoha mými přáteli z dětství. Takže ve výsledku jsem nejen reprezentoval zemi, kterou miluji, ale navíc se znovu viděl s mnoha známými tvářemi. Byl to úžasný pocit," dodal Bonini.
Reprezentace si opravdu užil dost a dost, protože v letech 1996 - 1998 se stal manažerem národního týmu. V roce 2004 se navíc stal podle organizace UEFA historicky nejlepším hráčem San Marina. Největší vděk ale cítil vůči Staré dámě, pro jejíž dres obětoval mnoho sil a energie. Kredit za jeho schopnosti mu vzdal samotný Michel Platini, který symbolicky shrnul Boniniho přínos týmu: "Nezáleží na tom, zda kouřím a ničím si plíce. Za mnou totiž stojí Bonini, který má plíce za dva a běhá za celý tým,". Velký muž z malého státu ukončil aktivní kariéru v roce 1993.
A proč jediný svého druhu? Důvod je jasný - jako jediný občan San Marina vyhrál evropský pohár. Cesta do finále a k samotnému zisku ale nebyla nijak snadná. Jak už to u mnoha sportovních příběhů bývá, musel k ní Massimo Bonini dojít skrze mnoho práce, sebeobětování, kopu talentu a kapku štěstí. Při pohledu na statistiky v národním výběru byste asi řekli, že jeho kariéra nemůže být nijak významná. Na konci roku 1990 se Bonini dostal na hřiště v dresu své země ve svých jednatřiceti letech!
Už od školních let se staral o fotbal a na hodinách tělocviku v něm vynikal. Nikoho to nepřekvapovalo, protože spolu se svačinou a školní taškou nosil do školy i fotbalový míč. Po posledním zvonění se převlékl a spěchal na fotbal. Své účinkování ve "velkém" fotbale začal v dresu S.S. Juvenes v roce 1973, což je příhodná volba vzhledem ke jménu populárního italského mistra. Po čtyřech letech se s rodiči přestěhoval ze Serravalle do města Bellaria - Igea Marina v provincii Rimini, kde se zapsal coby talentovaný univerzál do místního týmu, který tehdy účinkoval v Serii D. V Itálii je to nejvyšší neprofesionální úroveň, jaké můžete dosáhnout.
Jedna sezona a pryč
V klubu zůstal jen jednu sezonu a po třiatřiceti zápasech, v nichž skóroval jednou, si jej vybral nováček Serie C, tedy profesionální soutěže. Ve Forlì si brzy získal fanoušky svou bojovností a oddaností. Z pozice defenzivního záložníka sice příliš vidět nebyl, ale když na hřišti chyběl, jeho spoluhráčům dělal problémy přechod do útoku i zpáteční chod směrem ke své bráně. Stával se zkrátka neviditelnou, ale velmi důležitou figurkou na pomyslné šachovnici. Jeho práce si všimli sousedé z Ceseny, která měla ambice na postup do druhé nejvyšší soutěže. K tomu potřebovala pracanta do středu pole a skauti doporučili právě Boniniho.
Ve Forlì vydržel jen jednu sezonu a po jejím skončení se tedy opět stěhoval. Neměl to daleko, protože Cesena je od Forlì vzdálena celkem třicet minut. Bonini prostředí Stadio Dino Manuzzi, na němž se Cesena scházela, velmi dobře znal a brzy se stal klíčovou součástí mužstva bojujícího o postup do první ligy. Co víc, šedesátkrát nastoupil v jejím dresu a přispěl k vytouženému postupu do Serie B v roce 1979. Na začátku osmdesátých let navíc Bonini poprvé ochutnal, jaké to je nastoupit za reprezentaci. Stále tomu ale něco chybělo. Jednak to nebyla seniorská kategorie, nýbrž jednadvacítka. A především to nebyl dres San Marina, které tehdy ještě nefungovalo jako jednotlivý národní výběr, takže Bonini namísto toho oblékal dres Itálie. Pro organizaci UEFA byl zkrátka Italem. To mu ale zásadně nijak nevadilo, protože mu i přesto vyneslo zájem velkoklubů.
Zlatá éra v náručí Staré dámy
Poměrně nenápadného záložníka si i díky reprezentaci v mládežnických kategoriích všimlo několik klubů a bitvu o něj vyhrál samotný Juventus Turín. Tehdejší trenér Giovanni Trapattoni hledal náhradu do středu pole za stárnoucího Giuseppeho Furina a našel ji právě v nováčkovi první ligy. Furino se stal v prvních letech Boniniho v Turíně jeho osobním učitelem a mentorem, pomáhal mu se zapracováním do týmu a byl mu pomocníkem také na hřišti. Juve v té době bránilo post úřadujícího mistra a chtělo své dvacáté Scudetto. Šikovný záložník nemusel na svůj debut čekat dlouho, protože se na hřiště dostal hned v premiérovém utkání nového ročníku proti svému někdejšímu klubu.
Turínský gigant vzpomínané utkání vyhrál drtivým poměrem 6:1 a to naznačilo, že jeho ambice stát se mistrem jsou opravdu skutečné. Nakonec se všechny předpovědi potvrdily, protože Bianconeri se na konci sezony radovali z kýženého primátu. Rodák ze San Marina nad hlavu zdvihl své první Scudetto. O rok později se s týmem rozloučila největší konkurence Boniniho v týmu Juve - zkušený záložník Liam Brady, který si vybral Sampdorii.
Jméno jeho nástupce však jasně ukazuje sílu tehdejšího giganta - ze Saint-Étienne totiž dorazil samotný Michel Platini! Věhlasný talent zažil výtečnou sezonu a mohl se plně oddávat svým ofenzivním choutkám především díky jediné věci - atletických schopnostem a tvrdé práci středního záložníka Boniniho. Neúnavné podstupování soubojů a skvělá fyzická kondice brzy vynesly záložníkovi ze San Marina přezdívku "Maratonec", která dobře vystihovala jeho nepostradatelnost pro mužstvo. Zvláště pro mužstvo velmi ofenzivní, v němž zářily hvězdy typu Roberto Bettega, Paolo Rossi, Zbigniew Boniek nebo Marco Tardelli.
V roce 1985 zažil Bonini velmi úspěšnou sezonu, po jejímž skončení se radoval ze zisku dalšího Scudetta, Coppa Italia, Poháru vítězů poháru a také se mohl pyšnit oceněním Bravo, které bylo udělováno hráčům pod 24 let. Ročník 1985 přesto zůstane v myslích fotbalových fanoušků především jako synonymum tragédie. V Bruselu se sešly dva excelentní týmy za úmyslem důstojného a velkolepého boje o triumf v Poháru mistrů evropských zemí, ale 29. května 1985 se neslo ve znamení smutku, zoufalství a hořkého zklamání.
Díky proměněné penaltě Michela Platiniho sice Bianconeri získali titul, ale slavit nechtěli. Bylo totiž zmařeno 39 lidských životů... Bonini byl po zápase dotázán, jak se cítí. Sklíčeně odpověděl: "Zdá se to být nesmyslné. Nemůžu a nechci slavit, protože došlo k tragédii." Nechtěl slavit svou velkou noc, i když měl důvod - dosud je jediným Sanmariňanem, který na podobný úspěch dosáhl. Tím začal konec slávy turínského obra. Respektive, odliv jeho nejlepších hráčů. Stará dáma padla proti Barceloně, a i když získala další titul v Serii A, přesto skončili hráči jako Michel Platini a také trenér Trapattoni.
Ústup ze slávy a splněný sen
Bonini sice zůstal, ale nakonec se také on rozhodl pro přestup. V dresu turínského giganta odehrál celkem 296 zápasů a vstřelil v nich šest branek. V dresu Bianconeri získal osm trofejí. Doufal, že v Bologně naváže na úspěšná léta, to se mu ale nepovedlo. Za Felsinei hrál čtyři roky. V nich se ale přeci jen dočkal splnění velkého snu - UEFA totiž konečně uznala San Marino za samostatný stát a Bonini byl povolán k zápasu.
V dresu národního výběru sice nevyhrál ani jedno jediné utkání, ale přesto po prvním úplném zápase nadšeně prohlásil: "Nikdy jsem nepomýšlel na změnu národnosti, i když mi to nabízeli. Nemyslím, že by to bylo správné. Děkuji všem za to, že jsem dostal možnost reprezentovat mou rodnou zem. Moc si toho vážím, protože jsem se setkal také s mnoha mými přáteli z dětství. Takže ve výsledku jsem nejen reprezentoval zemi, kterou miluji, ale navíc se znovu viděl s mnoha známými tvářemi. Byl to úžasný pocit," dodal Bonini.
Reprezentace si opravdu užil dost a dost, protože v letech 1996 - 1998 se stal manažerem národního týmu. V roce 2004 se navíc stal podle organizace UEFA historicky nejlepším hráčem San Marina. Největší vděk ale cítil vůči Staré dámě, pro jejíž dres obětoval mnoho sil a energie. Kredit za jeho schopnosti mu vzdal samotný Michel Platini, který symbolicky shrnul Boniniho přínos týmu: "Nezáleží na tom, zda kouřím a ničím si plíce. Za mnou totiž stojí Bonini, který má plíce za dva a běhá za celý tým,". Velký muž z malého státu ukončil aktivní kariéru v roce 1993.
Související články
Zobrazit jen nejnovější
Zobrazit všechny
Teófilo Cubillas - Dítě s instinktem zabijáka
02.07.2014, 13:21
George Weah - Král ze slumů
07.06.2014, 23:48
Dwight Yorke - The Smiling Assassin
29.05.2014, 12:53
Herbert Prohaska - Schneckerl
25.05.2014, 12:53
Nwankwo Kanu - Srdeční záležitost
16.05.2014, 09:15
Gheorghe Popescu - kontroverze rumunského svědomí
06.05.2014, 20:55
Dado Pršo - Pohádkový příběh jednoho automechanika
30.04.2014, 17:50
Jari Litmanen - Král
23.04.2014, 11:58
Hidetoši Nakata - truchlivý samuraj
17.04.2014, 11:54
Jay-Jay Okocha - nejlepší Nigerijec své generace
14.04.2014, 12:59
Shabani Nonda - fotbalový světoběžník, DJ a zachránce
09.04.2014, 15:57
Komentáře (96)
Přidat komentářPamatuji ho, výborný hráč. V jednu chvíli se v té informovanosti tehdejší doby ztratil, pak se naráz objevil v belasém dresu s desítkou na zádech v repre Sana Marina, chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že je to on. A bylo až úsměvné, jak i v tom věku vynikal, nejen mezi svými, ale i v porovnání se soupeři...
maratoneta
Asi nejméně nápadný hráč slavné éry Juve. Přiznám se, že si na něj už moc nevzpomínám :-). Škoda, že tehdy nešlo chytat italskou ligu jako dnes - byla bezkonkurečně nejlepší na světě. Falcao, Maradona, Cerezo, Passarella, Socrates, Platini, Careca, Zico, Júnior, Boniek a mistři světa z roku 1982, výsledky jsem tehdy hltal z Československého sportu :-)
V čs. sportu byly tehdy fakt asi jen výsledky, v tv to nebylo, prostě v komouškém státě se o italském fotbale (nejen) moc nepsalo. Když hrála italská repre, tehdejší komentátoři neuměli polovinu slov dobře vyslovit, děs. Každopádně, šlo něco jiného. Poslouchat rádio. Všechny tehdejší zápasy Juve jsem poslouchal jako kluk v rádiu. O víkendu byly přenosy ze všech stadionů (hrálo se většinou v jeden den a hodinu), poháry byly také. A pak jsem chodil na italskou ambasádu do knihovny, tam jsem si mohl číst noviny, o fotbalu se psalo hodně.
To my byli odkázáni na to, jestli se ve Stadioně tu a tam objeví nějaký obrázek Platiniho nebo Zoffa.
Knihovna italské ambasády v kulturním centru byla volně přístupná, ke čtení o Juve a poslouchání zápasů stačilo jediné, umět jazyk. A ještě bydlet v Praze. Asi se například z Jihlavy blbě jezdilo do Prahy jen tak si přečíst noviny.
Z Prahy nejsem a jediná italská slova, co jsem tehdy znal, byla Rossi, Scirea, Tardelli a Cabrini:)
V Čs. sportu to bylo podobné jako dnes - pouze výsledek a autoři gólů. Sem tam nějaké profily týmů nebo výjimečných hráčů.
Měl tehdy čtyři strany, když byla příloha Volno, tak víc. Ani nešlo psát ví, když ještě na str. 2 byly často politické kecy.
Úroveň článků ovšem tehdy špatná nebyla, dle mého názoru mnohem kvalitnější žurnalistika než nyní.
Co se týče Sportu tak jednoznačně. Deník Sport jakožto dnešní monopol ohromně ztratil na úrovni.
Bohužel, většině populace se tenhle způsob vedení toho deníku líbí, mají tam senzace, ničím nepodložené fantasmagorie a to prodává.
Nejsmutnější je, že se denně prodá přes milion výtisků Blesku. A na ke stejnému vyjadřování se uchyluje i slavný Deník Sport, což je vzhledem k faktu, že oba deníky vlastní stejná společnost zcela příhodné. Tisk je do značné obrazem společnosti.
předevčírem jsem vzal do ruky ve stánku Hattrick - fotky přes celé stránky, minimum textu, bída. Vše na efekt, žádná snaha něco předat, něco říct, jen zaplnit stránky s co nejmenší námahou. Když vzpomenu na Stadión a Štart...
Přesně. Spousta časopisů vytvářená pro oko, ale už ne pro rozum.
Poslední Hattrick jsem si koupil taky, kvůli 100 nejlepším fotbalistům světa. Úroveň článků hrozná a Romário až na 26. místě :-)
Mně právě toto vadí, kdysi jsem ho přestal kupovat, když v každém čísle byl nějaký žebříček - největší tvrďáci, nejlepší brankáři atd. Zoufalost tam, kde není jiný nápad, tak to zaplácnou těmito anketami.
Nejhorší je, že i Hattrick, který vycházel před cca. pěti lety, mi připadal lepší než ten nynější, který vypadá jak pro teenagery.
Byl jsem na tom úplně stejně. Už to bude minimálně 6 let, co jsem ho kupoval. Snad možná kvůli nějakému plakátu Juve/Itálie jsem po něm za posledních 6 let sáhl, ale to jen když mě někdo upozornil, což bylo nanejvýš dvakrát.
A pamatujete, vy starší, na Sport plus? Barevné noviny za 2.50, z kraje 90. let.
Hattrick upada od doby co tam zacal sefovat ten blbec Prochazka ze Sportu
Jediný, co se mi tam líbilo bylo vzpomínání Zdeňka Svobody z Bohemky na nerealizovaný přestup Honzy Bergra do Bohemky - ale to je vlastně taky old school.
Tak tehdy psali /nejen do Sportu/ lidi jako Šálek, Steiner atd. to byla nejvyšší klasa
Šálek nejvyšší klasa? Dám ti o něm jednu perličku. Šálek byl slávista a když emigrovali Kubík a Knoflíček, psal o nich, že to jsou zrádci vlasti a vlastně to ani není škoda, protože fotbalisté to byli průměrní. A pak přišel rok 90 a Šálek o nich psal, že jsou to nejlepší čeští fotbalisté posledních let. Jedny noviny si daly práci a do jednoho sloupečku seřadily to, co psal Šálek o KK před pádem režimu a vedle do druhého sloupečku, co po pádu režimu. Ostuda šílená. Šálek byl prostě jen slouha, který napsal cokoli za pár kaček.
Těžko říct. Jedna věc je, že uměl psát a druhá věc, že kdyby to tehdy nenapsal, skončil by asi někde v kotelně. Smutná doba, kde si jen pár lidí zachovalo tvář. Ale to jsme se od sportu dostali asi moc daleko.
Jo, doba byla smutná. Psal asi slušně, konkrétně si nějaký jeho materiál nepamatuji, já jsem tehdejší noviny nečetl (to platí i o dnešku). Pamatuji ale, když byla olympiáda v Soulu, první věta z OH byla přibližně takto: "korejský lid dobře zná utrpení českých lidí za fašismu". Nevím, kdo to byl, buď Šálek, nebo někdo jiný z jeho tehdejší redakce.
On psal hlavně pro Mladou frontu... A toto bylo nutné zlo, které museli to lidi podstupovat, jakkoli se mi to příčí a odsuzuji to.
televizní komentátoři měl zákaz křičet "gól", hlavně proti SSSR.
Jo, pamatuji si, tehdy na ně plivali všichni. Když ale budu hodnotit jeho schopnosti, byl by hodně vysoko. A že byl slávista, vím, píše to mj. v jedné své knize, jak je s bráchou načapal postrach školy latinář, co fandil Kladnu:)
Jo Šálek je pro mě novinářské eso a knihu Fotbal bez masky jsem hltal a chtěl přídavek ...
S tím naprosto nesouhlasím. Hlavním důvodem už byl fakt, že tehdejší sportovní novináři věděli o italském fotbale prd. Neměli internet, neuměli jazyk, informace se těžko získávaly, nechodily jim sem noviny, časopisy, co z toho mohlo vzniknout. Pár krátkých blábolů o ničem. A televizní komentátoři, jasně ti hlavní byli školeni, ale stejně, jak jsem psal, znalost výslovnosti, katastrofa. Informace nulové. Ale fakt je, že jsem se nedávno díval na Sport 1 na Španělsko Itálie a tam byl borec, který asi čtyři italská jména komolil. A z cca 16 hráčů (byl to přátelák, více střídání) je to 25 procent. Jméno toho umělce neznám.
Díky, Ondro, těším se, až si to přečtu.
... suprovní, moc hezky napsané, parádně se to čte ...
"Nikdy jsem nepomýšlel na změnu národnosti, i když mi to nabízeli. Nemyslím, že by to bylo správné. Děkuji všem za to, že jsem dostal možnost reprezentovat mou rodnou zem. Moc si toho vážím, protože jsem se setkal také s mnoha mými přáteli z dětství. Takže ve výsledku jsem nejen reprezentoval zemi, kterou miluji, ale navíc se znovu viděl s mnoha známými tvářemi. Byl to úžasný pocit,"
... a z tohodle by si spousta dnešních hráčů mohla vzít příklad.
"Děkuji všem za to, že jsem dostal možnost reprezentovat mou rodnou zem." ... Tohle by si měla uvědomit zase spousta rejpalů odsuzujících hráče černé pleti ve Francii, a de facto všude jinde.
Samozřejmě, pokud se ten hráč narodí v té zemi, tak ať je třeba bledě-modro-růžový.
Rádo se stalo. Další ti(y)py?
Klidně někdo další z téhle éry Juve
Jde o to, aby to byl fotbalista z malé země, fotbalového trpaslíka. Platini tam moc nesedí...
Bum Kum Cha.
Netuším kdo to byl, ale rozšířil jsi mi obzory. Nějaký další Asijec?
Korejec, co zářil ve Frankfurtu, končil někdy koncem 80. let. Do té doby nejslavnější Korejec.
Dík, uvidíme
Napadá mě třeba Dwight Yorke
Yorke by se sem asi národností nehodil - nepřipadá mi to jako trpaslík
Trinidad a Tobago?
Viz Pistolero, však Trinidad a Tobago není žádná fotbalová velmoc
ale jednou se mi zda ze se dostali na MS asi Nemecko 06
To hej ale ked uz moze byt Tarbibo West tak aj Trinidad
Dobrá paměť, to mi úplně vypadlo.
Anebo by mě zajímali Détári, Ducke...
Detari mna napadli viaceri Madarmi ale neviem ci ich povazovat za fut.trpaslika
Napriklad Ferenc Hirzer bol take "zjavenie" v Juve, kral strelcov. Ale hral dak davno ze tych materialov k nemu bude asi primalo...
Z Madarov by som privital napriklad Nyilasiho.
Wynton Rufer. :)
Amoros, Bossis, Lerby, Strachan...
Taribo West
Dobrý nápad, už delší dobu o něm přemýšlím....
Herbert Prohaska (Rakousko)
raději Hansiho Krankla
Mezi trpaslíky nám asi neprojde ani jeden :-)
asi ne, tak Cubillase
tak o něm vím jen hodně matně... i když Peru s Argentinou je snad první zápas, který si jakž takž pamatuju (Peru mělo pěkné dresy, za Argentinu hrálo jedenáct vlasatců a skončilo to snad 1:6)
Nejtrapnější zápas na tom MS. Upřímně si myslím, že tady zasáhla vyšší moc, protože Argentinci potřebovali vysoko vyhrát, aby postoupili do finále. Každopádně pro mě je Cubillas nezapomenutelný hlavně kvůli tomu přímáku se Skotskem.
Celý tým Brazílie 1982 - pořád na to vzpomínám. Nic lepšího jsem od té doby neviděl .....
Peťo Dubovský by sa tiež mohol dostať niekedy na rad
http://www.eurofotbal.cz/clanky/peter-dubovsky-nedokoncena-182135/
clovece pozeram ze som to aj cital...ale hlava derava to neudrzala.....diky za pripomenutie
Chtěl bych se zeptat, proč už neřadíte tyto články do rubriky Životopisy. Když si chci přečíst nějaký starší životopis, nevím, kde ho mám hledat..
dobrá práce díky za článek..
Jinak i obrana Juve v té době neměla konkurenci s hráči jako Scirea, Gentile nebo Cabrini.
Hlavně Scirea, to byl borec jak hrom.
Trochu nedoceněný fotbalista, vedle Contiho nejlepší hráč Itálie na MS 1982 .
A nešťastná smrt v Polsku při předjíždění, kdy jediný z auta přežil ten, co neměl zapnutý pás...
super clanok
diky za super clanek.. Ondra
Vďaka za pekný článok
Ti co psali nade mnou zapomínají na týdeník GÓL, který až na nějaký ty provařený kecy na úvodní straně, byl na takový odborný úrovni, jak teď už žádný časopis o novinách nemluvě.
a taky Tip na Slovensku.
OT: Já bych se chtěl zeptat vás starších, co jste tu diskutovali V jedné diskuzi tu někdo psal, že někdy v 60. nebo 70. letech vyšel v Čs. Sportu nějaký článek, ve kterém statistici počítali Bicanovo góly a dostali se někam přes 4 000. Protože se zajímám o historické statistiky, tohle číslo by mě hodně zajímalo. Nevíte o něm někdo detaily? Asi by se to dalo dohledat v archivech, ale vůbec netuším, jaké číslo hledat a jestli to byl vůbec ten Čs. Sport...
já nevím, ale možná bude vodítkem ta kniha Bican 5000 gólů, co vyšla koncem 70. let.
Statistiky v ní nenajde, letem světem tam jsou spíše sestavy z reprezentace apod., nicméně nádherné čtivo o nejlepším střelci všech dob
Skvelej asistenet manazera v FMku.
Uvádí se v článku, že kariéru ukončil v roce 93 a wikipedie říká, že v repre hrl do roku 95. Je to chyba? Nebo prostě hrál nákou regionální ligu a udržoval se v kondici pro repre?
Něco mi říká, že byl hrající trenér repre, hodně matně si něco takového vybavuji, možná blbě...
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele