Luis Suárez - básník mezi prozaiky

V době, kdy evropskému klubovému fotbalu jasně vládnul madridský Real, se v kádru úhlavního rivala, Barcelony, objevil hráč, jehož fanoušci vždy a všude milovali. Luis Suárez Miramontes, jak zní celé jméno slavného hráče, byl přesně tím typem fotbalisty, jakého fanoušci mají nejraději.

Žádný sobec, žádný nekompromisní tvrďák, nýbrž romantik a básník mezi fotbalisty. Příznivci katalánského giganta nikdy nezapomenou na hráče, který Realu zabránil v zisku šestého titulu krále Evropy.

Luis Suárez se narodil 2. května 1935 v přístavním španělském městě La Coruňa. Malý Luis dlouhá léta pouze záviděl staršímu bratru Pepinovi, jak skvěle umí ovládat míč. Chodíval s ním na tréninky a zkoušel se mu alespoň trochu přiblížit.

"Nikam nepůjdeš! Zase hrát fotbal? To by ještě scházelo. Do kostela se půjde, na trh, pak na návštěvu k tetě," kázala matka. "Mami, prosím, kluci čekají!" odpovídal se slzami v očích chlapec. Nakonec prý vždy pomohl otec, zaměstnáním řezník a také milovník fotbalu. Rodiče obou bratrů věřili, že by z Pepina mohl vyrůst kvalitní ligový hráč, který by pomohl zajistit rodinu. Mladšímu Luisovi naopak příliš nevěřili.

Nakonec vše bylo jinak. Zatímco Pepino se brzy vytratil a začal se živit běžnou prací, Luis se prosazoval v mládežnických týmech a rázem to byl on, kdo měl být rodinným spasitelem. V osmnácti letech dostal první profesionální nabídku od "A" týmu rodné La Coruni. Podepsal na jednu sezonu. A hned zaujal. Odehrál sedmnáct zápasů a připsal si tři góly. Na to, že se jednalo o první sezonu mezi dospělými, slušná vizitka. Španělský tisk zaujal výjimečný přehled a cit pro hru, který se snoubil s mimořádným talentem a který neunikl pozornosti velkých klubů.

Po sezoně mladý ofenzivní záložník odešel do, v současnosti již neznámého španělského mužstva, CD Espaňa Industrial. Tam strávil rovněž jen jednu sezonu, po níž už neodolal nabídce slavné Barcelony. V létě roku 1954, kdy Suárez blaugranas podepsal, začínal Real Madrid pomalu přebírat nadvládu nad nejen španělskou, ale i evropskou fotbalovou scénou. Hlavní hvězdou La Ligy byl proslulý Alfredo di Stéfano, který sbíral individuální ocenění jako na běžícím pásu.

Barcelona končila většinou až na druhém či třetím místě, což pro tak slavný klub logicky bylo málo. Na jaře 1957 se v Barceloně slavila výhra ve Španělském poháru, tehdy ještě známého jako Copa del Generalísimo. Další úspěch přišel v sezoně 1957-58, kdy Katalánci zvítězili ve Veletržním poháru. Na severovýchodě Pyrenejského poloostrova začínali doufat, že tím končí nadvláda panujícího Realu, to však byl omyl.

Real pokračoval v nevídané sérii, když pětkrát za sebou vyhrál Pohár mistrů evropských zemí, navíc si připisoval také tituly mistra Španělska. Vedení Barcelony chtělo klub dostat před hlavního soka, což měl dokázat slavný argentinský kouč Helenio Herrera. Ten na lavičku týmu usedl v létě 1958. Klíčovými hráči Barcy byly dvě ofenzivní hvězdy: Ladislao Kubala a Luis Suárez. S jejich pomocí mužstvo v sezoně 1958-59 získává double, když triumfuje jak ve španělské lize, tak v domácím poháru.

Suárezova hvězda již naplno září. Soupeři jen s otevřenými ústy sledují dnes už legendární akce, při nichž Suárez elegantně obchází jednoho soupeře za druhým, načež míč úhledně zasunuje za brankářova záda. Suárez vždy vynikal nevídaně rychlou kličkou. Uměl ji na několik způsobů, přičemž si výrazně pomáhal skvělým klamáním tělem - zde se nabízí v minulosti často používané srovnání s brazilským útočným géniem Garrinchou.

Používal obě nohy, pravou nebo levou, nic nebylo problém. Vypadalo to, jakoby měl na kopačkách lepidlo. Jakmile v běhu zpracoval míč, okamžitě se rozběhl a v plné rychlosti postupoval přímo na bránu soupeře. Nestávalo se, že by mu míč odskočil. Ovládal jej s nenapodobitelnou lehkostí.

Barcelona v následující sezoně obhajuje domácí primát a opět získává také Veletržní pohár. Suárez je pro fanoušky modlou. Rozhoduje zápasy a zastiňuje i slavného kolegu Kubalu. Odměnou za skvělé výkony je Zlatý míč France Footballu pro nejlepšího hráče Evropy.

Největší radost fanouškům katalánského giganta však Suárez udělal o rok později, a sice v prvním kole Poháru mistrů proti Realu Madrid. Real, který k utkání nastoupil jako obhájce trofeje, se už na samém počátku soutěže musel sklonit nad umem katalánského idolu, který zastíníl i Di Stéfana a znemožnil Bílému baletu šestý titul v řadě. Vypadalo to na střídání stráží, Barca došla až do finále.

Zbývala už jen jediná překážka: Benfika Lisabon. K velkému smutku katalánských příznivců však Barca skončila těsně pod vrcholem. Benfika vyhrála 3:2. Nic nepomohla ani vedoucí branka blaugranas, kterou zaznamenal Sandor Kocsis. Pro Suáreze to byl bolestný konec sezony. Kromě Poháru mistrů totiž Barca nevyhrála ani La Ligu, kde ji předstihly oba madridské kluby - Real i Atletiko.

Na konci kalendářního roku navíc musel skousnout také porážku v anketě Zlatý míč, kde skončil druhý za Omarem Sívorim. To už ale bylo v dresu Interu Milán, kam přestoupil na konci ročníku 1960-61. Následoval tak svého učitele a kouče, Helenia Herreru, který se stejným směrem odebral ještě o rok dřív.

Pro statistiky: v dresu Barcy Suárez odehrál celkem sedm sezon, v nichž si připsal šedesát jedna gólů.

Když na počátku šedesátých let minulého století Inter kupoval petrolejový magnát Angelo Moratti, chtěl z klubu vybudovat neporazitelnou mašinu. K tomu si přivedl trenérského mága Herreru, který dostal k dispozici obrovské peníze na příchod posil.

Největším hitem byl nákup Suáreze, ověnčeného slávou a úspěchy v Barceloně. Do prvního týmu se prosadil tehdy ještě mladý Sandro Mazzola, legendární útočník, který v reprezentaci zastínil i Gianniho Riveru. Z obrany pak vše řídil, bohužel už zesnulý, Giacinto Facchetti.

V milánském velkoklubu Herrera Suáreze přeškolil z pozice útočníka na ofenzivního záložníka - tvůrce hry a dirigenta celého týmu. Vše se točilo kolem něj. Veškeré útočné akce procházely jeho nohama, spoluhráči nikdy neváhali poslat míč právě na kopačky spolehlivého Španěla. Ve hře nerazzurri působil jako jakási pružina. Nejdřív se poctivě vrátil a pomohl obraně, aby vzápětí rychle pospíchal dopředu vstříc soupeřově obraně.

Plán vedení klubu o titulech se začal brzy naplňovat. V sezoně 1962-63 modročerní získávají Scudetto, což se jim během následujících tří let povede ještě dvakrát. Juventus ani AC tehdy nemohly dělat nic jiného, než přihlížet dominanci soupeře, který drtil protivníky bezchybnou strojovou hrou - catenacciem.

Nevýhodou hry Interu byla její nudnost. Fanoušci snad ani nemohli být nervózní. Mužstvo si počínalo tak suverénně, že nebylo pochyb o tom, kdo nakonec vyhraje. O to více byl milován Suárez, který do hry mužstva přinášel svěží vítr a doslova psal fotbalové verše. Italští novináři s oblibou psali, že Suárez je básník mezi prozaiky. Uměleckým srovnáním poukazovali na nudnost a stereotyp prózy, která je často rozvláčná a zbytečně dlouhá, naopak báseň oslavná a povznášející (odtud taky přezdívka Básník).

Kromě zmíněných tří italských ligových titulů si Inter připsal také dva triumfy v Poháru mistrů evropských zemí a dvakrát také Interkontinentální pohár. Suárez navíc skončil dvakrát druhý a jednou třetí ve Zlatém míči. Nikdo nepochyboval o tom, kdo že je králem Evropy. Inter naprosto ovládl klubovou scénu světového fotbalu. Milánský klub se nikdy nemohl pyšnit lepším kádrem...

V Interkontinentálním poháru se dvakrát muselo sklonit argentinské Independiente, v Poháru mistrů nejprve Real Madrid (plný hvězd jako di Stéfano, Puskás či Gento), o rok později i Benfika. Vítězství nad Benfikou navíc bylo o to sladší, že se hrálo na vyprodaném San Siru, tedy stadionu Interu. Suárez byl hrdinou města. To on klub dovedl na trůn...

Dalších úspěchů dosahoval v dresu národního týmu Španělska. To roku 1964 dovedl k trofeji pro mistra Evropy. Na tento úspěch se slavné fotbalové zemi povedlo navázat až po dlouhých čtyřiačtyřiceti letech. O to důležitější pro fanoušky byla generace hráčů, která slavila tehdy. Suárez byl klíčovou postavou, dokumentuje to i jeho zařazení do nejlepší jedenáctky turnaje od UEFA. Zajímavostí je, že byl jediným krajánkem mužstva. Tradicí bylo a stále je, že španělský tým tvoří převážně hráči působící v domácí lize.

Zaplněný stadion Santiaga Bernabeua tehdy hnal španělský tým za vítězstvím ze všech sil. Sovětský svaz v bráně s legendárním Lvem Jašinem však dlouho houževnatě vzdoroval. Španělsko se sice brzy dostalo do vedení brankou Pereda, za dvě minuty na to však srovnal Chusajnov.

Vypadalo to, že se utkání v základní hrací době nerozhodne. Proti se ale postavil záložník Marcelino, který Španělům zajistil týdny bouřlivých oslav... Sověti se museli sklonit a nenavázali tak na svůj triumf z před čtyř let, kdy vyhráli vůbec historicky první evropský šampionát ve Francii.

V Interu se slavnému hráči dostávalo stále dalších poct. Byl pravidelně vyhlašován za hráče roku, fanoušci jej milovali, on sám ale postupem času přestával fotbalu rozumět. Vadilo mu, že čím dál tím víc vítězí defenziva, hraje se příliš agresivně a rychle. To nebylo nic pro něj.

"Hraje se moc rychle, tohle už není fotbal pro mě. Hezký fotbal skončil při mistrovství světa 66 v Anglii. Převládá agresivita, tvrdost, příliš se fauluje, především se brání. Nikdo nechce dostat gól, to je špatná myšlenka," stýskal si fotbalový hračička.

Roky plynuly a Suárez ztrácel na rychlosti i lehkosti. Vše nahrazoval dokonalým odhadem a přehledem. Ze zálohy se stáhnul na pozici stopera, odkud nadále řídil hru týmu.

Konec u nerazzurri byl ovšem trpký. Suárez si zrovna užíval klidné a zasloužené dovolené po náročné sezoně, když si v novinách přečetl, že s ním klub již nadále nepočítá... Poměrně sprostý způsob, jak se zbavit jedné z největších legend klubu. Konečná bilance angažmá na San Siru? Devět sezon, 256 soutěžních zápasů a dvaačtyřicet branek. K tomu velké množství týmových i individuálních úspěchů.

Po smutném konci v městě La Scaly zamířil Básník do krásného přístavního města Janov, kam jej přivábila místní Sampdoria. Na březích Apeninského poloostrova strávil ještě tři roky. Byl to příjemný a pozvolný odchod z fotbalového jeviště.

V létě roku 1973 Luis Suárez ve věku osmatřiceti let končí hráčskou kariéru plnou úspěchů a uznání. S fotbalem se loučí hráč, který celých patnáct let stabilně patřil do reprezentace Španělska a který dlouhá léta bavil diváky. Fotbalový poeta dává sbohem zeleným trávníkům, kterým suverénně vládnul a na kterých si užíval momenty slávy i smutku.

Neloučí se však na dlouho. Jen rok po ukončení aktivní hráčské kariéry se vrací na místo činu: do Milána. Inter volá o pomoc a Suárez volání vyslyší. Tentokrát již jako trenér. Je potěšen, že na něj přece jen nezapomněli. U týmu ale vydrží pouze jednu sezonu, po níž ho střídá Giuseppe Chiappella. Ke kormidlu nerazzurri se později vrátí ještě dvakrát. Jednu dobu působí také jako generální sekretář. Spojení Inter-Suárez prostě platí pořád.

Kromě zmíněných působení u Interu Suárez vede také například Sampdorii Janov, Cagliari, La Coruňu či Albacete. Za zmínku jistě stojí i dvouleté působení u národního výběru Španělska do jednadvaceti let, po němž následoval přechod k A týmu mužů. Žádné velké úspěchy se však nedostavily. Poslední trenérskou štací je další roční působení u Interu v roce 1995. Je to symbolický konec velkého muže, který se stal idolem mnohých fanoušků i mladých hráčů.

Když Španělský fotbalový svaz vyhlašoval své nejlepší hráče 20. století, byli lepší jen první di Stéfano, druhý Puskás (Maďar, který získal španělské občanství), třetí Kubala (původem Čechoslovák) a čtvrtý Gento. Když si uvědomíme, že di Stéfano se narodil v Buenos Aires a Španělem se také stal takříkajíc dodatečně, vychází nám, že lepším "čistokrevným" Španělem byl pouze legendární křídelník Realu Madrid Francisco Gento.

Tato fakta jen dokazují, jak výjimečným hráčem Suárez byl. Ve Španělsku se říká, že země nikdy neměla lepšího tvůrce hry. Rodák z galicijské La Coruni se zapsal do pamětí fanoušků jako málokterý jiný Španěl. Míč přilepený k noze, zamračená tvář, elegantní hra s hlavou nahoře a milimetrové přihrávky či střely - to byl Luis Suárez. Básník mezi prozaiky...

Úspěchy: mistr Evropy (1964), 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1964, 65), 2x vítěz Interkontinentálního poháru (1964, 65), 3x mistr Itálie (1963, 65, 66), 2x mistr Španělska (1959, 60), 2x vítěz Veletržního poháru (1958, 60), 2x vítěz Španělského poháru (1957, 59), vítěz Zlatého míče (1960).