Legendy Calcia - La Grande Inter (3.)

Laskaví čtenáři snad omluví autorovu možná přehnanou pečlivost, dovolíme si připomenout, že v minulé části seriálu o jistém Interu Milán jsme skončili těsně pod vrcholem, pod nímž se netrpělivá skupinka borců oděných v černomodrých dresech připravuje na bitvu o ušatý pohár za vítězství v Poháru mistrů evropských zemí. Na druhé straně barikády stojí Benfica Lisabon...

Paradoxem a největším předmětem zájmu médií finálové bitvy mezi Interem a Benficou bylo již samo místo jejího konání. To bylo ustanoveno dlouho předem, dávno před startem ročníku kluby věděli, že se bude hrát v Miláně na San Siru. Možnost nastoupit a zvítězit před vlastními diváky byla pro Interisty velkou motivací navíc, Benfica samozřejmě zuřila. Černomodří byli domácím prostředím zvýhodněni, o tom nebylo pochyb. Avšak, 'pozdě zpívat, když vám vyřežou jazyk', řekli by vyznavači černého humoru. UEFA stížnosti a námitky lisabonského velkoklubu pochopitelně nevyslyšela, Benfice nezbývalo než se přizpůsobit. Že se jí ale vůbec nechtělo! "Jestli budeme hrát v Miláně, nenechají nás vyhrát, i kdyby ten zápas měl trvat sebedéle," zoufal si rumunský lodivod Eusébia a spol., Elek Schwartz, jenž na lavičce Benficy nahradil Fernanda Rieru. Portugalci se poměrně přirozeně obávali podlehnutí tlaku stran rozhodčího, jímž byl Švýcar Gottfried Dienst. O zvycích italských týmů, co se týče vztahů s rozhodčími, totiž po celé Evropě kolovaly ne zrovna chvályhodné historky, které hovořily o neomezené síle zákulisního vyjednávání. Benfica vydala jasné stanovisko: "k utkání nepřijedeme, dokud se nezmění místo konání." UEFA se však nenechala zahanbit a odpověděla tvrdě a rezolutně: "v tom případě obdržíte tučnou pokutu, k čemuž přidejte vyloučení vašeho týmu z jednoho či více následujících ročníků Poháru mistrů." Další reakcí z Lisabonu byla výhrůžka, že klub na zápas pošle tým dorostenců. Činovníci Evropské fotbalové unie odvětili, že v tomto případě ponese Benfica veškerou finanční odpovědnost za již prodaných osmdesát tisíc vstupenek, jakékoli další požadavky fanoušků a také majitelů vysílacích práv a inzercí. Lisabonskému týmu nezbylo než ustoupit a vyhnout se mezinárodní ostudě, její protesty navíc byly do značné míry hloupé a přehnané. Inter vinu přece nenesl, jmenování místa finále proběhlo dávno před startem sezóny a cokoli měnit již stejně nebylo reálné. Rozčarovaná Benfica se však brzy zlobila znovu, to když se toužebně očekávané klání dvou gigantů světového fotbalu proměnilo na boj s přírodou, respektive vodou, úplně přesně řečeno deštěm.

Nevídaná průtrž mračen 27. května 1965 zachvátila Milán takovou silou, že se trávník San Sira proměnil v jedno velké moře. Množství vody se do trávy ani nestačilo vsáknout, na povrchu zůstávaly veliké úseky, kde se voda odmítla "odstranit" a dodávala stadionu jakýsi nepěkný stříbřitý třpyt. Během utkání sice naštěstí nepršelo, přesto byla jakákoli kombinační hra naprosto znemožněna. To vadilo více Benfice, která právě na technických fotbalistech stavěla. Eusébio, Coluna, nebo třeba Torres, se v dresu Benficy ten večer za žádnou cenu nemohli prosadit, po obtížných podmínkách způsobených deštěm zde totiž stále byla neprolomitelná obrana v čele s Picchim, Burgnichem a Facchettim, které navíc ještě doplňoval Gianfranco Bedin, jenž nastoupil na pozici defenzivního štítu. Sestava nerazzurri se oproti té zpřed minulého roku lišila pouze ve dvou jménech - Bedinovi, jenž zastoupil Tagnina a Peiróvi, který v útoku vedle Mazzoly a Jaira vystřídal Milaniho. Náročná hra plná nepřesností a nadávek na osud a přírodu přinesla pouze jedinou branku. K obrovské radosti většiny stadionu ji vsítil Jair da Costa, když jím vyslaný pokus prolétl brankáři Albertu Costovi Pereirovi mezi rukama i nohama. Gólové akci předcházela výjimečně pěkná kombinace, jinak pochopitelně nepěkného utkání, Corsa s Mazzolovu, kteří brazilskému driblérovi míč ke střele připravili. Na začátku druhé půle navíc ke vší smůle Benficy z utkání nuceně odstoupil brankář Pereira, který utrpěl zranění nohy, po němž prý nemohl pokračovat. Do brány se musel postavit záložník Germano (střídat se nesmělo), jenž sám také kulhal. Branku však nedostal, ač při pokusu Peira mohl děkovat pouze dobře postavené tyči. Na druhé straně Giuliano Sarti mnoho práce neměl, Eusébio nebyl příliš vidět a pozornost brankáře Interu zkoušel jen občasnými propagačními pokusy.

Itálie a zvláště pak Milán tu noc nešli spát. Slavil se úspěch, jakého klub od té doby již nedosáhnul. Kapitán Picchi si podruhé vychutnal onen slastný pocit, kdy jako kapitán zvedl pohár, po němž touží miliony fotbalových nadšenců na celém světě...

O obhajobu Interkontinentálního poháru se nerazzurri měli po roce opět porvat s Independiente, které stejně jako rok předtím zvítězilo v prestižním Poháru Osvoboditelů, když ve finále ve třetím rozhodujícím utkání zdolalo uruguayský Peňarol Montevideo. Ani na druhý pokus však Argentinci na Inter nestačili, v Miláně se mohl zapíjet další úspěch - druhý Interkontinentální pohár v řadě! Independiente si svou situaci notně zkomplikovalo již v úvodním utkání, v němž dosáhlo pouhé bezbrankové remízy, která nahrávala doma takřka neporazitelnému Interu. A přesně podle všeobecné odborné predikce také Inter doma nenechal nikoho na pochybách, kdo že je na San Siru pánem. Jednoznačná porážka 0-3 Jihoameričany, toužící po odvetě za předchozí ročník, výrazně rozesmutnila, dlouhatánská zpáteční cesta nabyla značně hořké příchuti. To Inter se doslova utápěl v radosti, zdálo se, že černomodré skutečně nemohl zastavit nikdo. A následující ročník na předchozí úspěchy jen navázal. Herrerovi chlapci obhájili Scudetto, přičemž na druhou Bolognu nastřádali konečný čtyřbodový náskok. Vítězství bylo navíc o to sladší, že městský konkurent AC Milán skončil až sedmý, což pro hráče diavoli znamenalo trpké zklamání, pro červenočerné tifosi pak spíše rozčarování. Ani Juventus na tom nebyl o mnoho lépe. Páté místo se ve městě Fiatů rozhodně neslavilo a patrně ani nikdy slavit nebude. Catenaccio nerazzurri drželo stále pevně, ke všemu se přidávala velice produktivní útočná formace, která ve čtyřiatřiceti ligových utkáních nastřílela výborných sedmdesát branek - nejvíc v celé lize! Třešničkou na dortu byla skutečnost, že získané Scudetto bylo pro Inter celkově desátým v jeho dějinách, na dresech klubu tak od příští sezóny přibyla proslulá hvězdička za deset mistrovských titulů. Jen pro ilustraci dodejme, že bianconeri se podobný kousek podařil jako prvnímu italskému mužstvu, a to již v roce 1958. Zato AC Milán na jubilejní triumf čekal dlouho, až do roku 1979, tedy o jednadvacet let déle než Stará dáma a o třináct let déle než Inter.

Situace se získanými tituly mistra Itálie je sama o sobě zajímavá. V současnosti se na prvním místě stále s uctivým náskokem drží Juventus, jenž do dnešního dne nastřádal již dvacet sedm titulů. Druhé místo je na polovinu "rozděleno" mezi oba milánské velkokluby, které získaly shodně po sedmnácti primátech. Následuje Janov s devíti tituly a Turín, Bologna a Pro Vercelli se sedmi. Dále v seznamu najdeme několik týmů s trofejí jednou či dvěmi, nad nimi stojí AS Řím s trojicí zlatých úspěchů. Pustíme-li se do hlubšího studia statistik, zjistíme pozoruhodný fakt, jenž udělá radost zvláště fanouškům Interu. Řeč je o následujícím resumé: za dobu existence obou milánských týmů - AC i Interu - museli Interisté jen pouhých pět let ze sto jedna žít s pocitem, že rossoneri nasbírali více Scudett než jejich klub. K tomuto číslu dojdeme, vezmeme-li v úvahu fakt, že Inter byl založen roku 1908, zatímco Milán již v roce 1899, čili měl o devět let náskok. Za oněch devět let, kdy Inter po hříchu ještě neexistoval, AC získalo hned tři tituly, které by jej v celkovém hodnocení pochopitelně zvýhodňovalo, neboť Inter se dík své neexistenci nemohl pokoušet diavoli dohnat. V našem čísle 5, které signalizuje pouhých pět sezón s menším počtem titulů na straně černomodrých, bereme v úvahu získaná Scudetta v době, kdy se o ně mohly oba týmy pokoušet stejnými silami. Brali-li bychom v úvahu celou historii, tedy i s oněmi devíti lety náskoku AC, došli bychom k číslu 53. Jaký rozdíl! Se třemi tituly "bez Interu ve hře" ona doba, kdy AC nad Interem "vedl" takto naroste o osmačtyřicet let! Sečteno podtrženo: v celé historii Calcia žili fanoušci Milána 53 let s více tituly u svého týmu, zbylých 48 let, chybějících od vzniku Interu v roce 1908, byla bilance srovnaná nebo na straně černomodrých. Varianta B (úvaha pouze "srovnaných podmínek", tedy od roku 1908) udává 5 let "vlády" AC, po zbylou dobu kraloval Inter, nebo si kluby vedly stejně...

Toliko možná až vyčerpávající počty, byť zajímavé, snad trochu příliš komplikované. Nu, doufáme, že milovníci statistik zaplesali nadšením, koho jsme nudili, nechť prosím odpustí, už se to nestane.

Zatímco v Serii A Inter obhájil a získal tak třetí Scudetto během čtyř let, přičemž to čtvrté mu uniklo jen vinou onoho smolného spareggia s Bolognou, v Poháru mistrů se tentokrát strojová hra Suáreze a spol. zadrhla "už" v semifinále. První kolo s rumunským Dinamem Bukurešť nerazzurri zvládli, stejně jako další boj s Ferencvárosem Budapešť, vcelku bez výraznějších potíží. Mezi semifinálovou čtyřkou však již nebylo slabého soupeře, přesvědčil se o tom také Manchester United, který překvapivě podlehl Partizanu Bělehrad, jenž se tak poprvé ve své historii probojoval do finále nejprestižnější klubové soutěže Evropy. Sokem Interu byl starý známý Real Madrid, na nějž mužstvo Angela Morattiho vzpomínalo jen v dobrém. Vždyť právě Bílý balet byl tím týmem, který Interu nestačil ve finále stejné soutěže v roce 1964, o to více však merengues toužili po odplatě v podobě postupu do finále právě na úkor milánských mistrů defenzivy. Real jako za starých časů zavelel k mocné palbě ostrými, úvodní utkání v Madridu však po dramatické podívané vyneslo pouze hubené jednogólové vítězství Realu, které zařídil Pirri po centru Genta. V týmu bílých již nebyl Alfredo di Stéfano, jenž na sklonku kariéry odešel do Espanyolu Barcelona, maďarský superkanonýr Ferenc Puskás, jenž ten rok v devětatřiceti letech ukončil kariéru, ani bývalý vynikající stoper José Santamaria. Pod křídly Dona Bernabeua však i nadále zůstával věrný vladař levé strany, kapitán Francisco Gento, jemuž nyní pomáhali hráči jako například Amaro, Pirri, či Serena. Ze staré gardy zlatých hochů zůstal vedle Genta už jen obránce Pachin, trenérem byl Miguel Muňoz.

Odveta v Miláně měla patřit Interu, který byl vysokým favoritem na postup stejně jako na další celkové prvenství v Poháru. Vidina zlatého hattricku Inter hnala vpřed, avšak Real se nechtěl vzdát snadno. Královský klub nutně potřeboval ročník vyhrát, v lize jej totiž o titul připravil rival z Atlétika Madrid, jiná šance na nepřerušení účastí v PMEZ tak nebyla. Přes tlak černomodrých se vedení ujal Real, když po dalším skvostném centru Genta zavěsil Amancio. Necelou čtvrthodinu před koncem však srovnal v excelentní formě hrající Facchetti. Inter potřeboval ještě jeden gól, pak by se hrálo třetí utkání. Brankář Araquistain byl ovšem proti, další finále přibylo na pažbě Realu, nikoli Interu, který se tak po dvou letech musel nedobrovolně vzdát opojného vlastnictví evropského fotbalového trůnu.

Byť bylo nezískání třetího ušatého poháru v řadě poměrně hořkým zklamáním, které navíc nikdo nečekal (Real se tehdy nezdál být zase tak těžkým soupeřem a Partizan ve finále už vůbec ne), nebyl důvod přehnaně truchlit. Bohatá sbírka úspěchů přece díky Scudettu "nezůstala na místě", nově se začínající ročník 1966/67 navíc nedával důvod k pesimismu. Již tak našlapaný kádr Interu se před sezónou rozrostl o novou posilu - útočníka Lanerossi Vicenza, Luise Vinicia, který si rok předtím vystřílel ceněnou Zlatou kopačku Serie A, když v dresu provinčního celku nastřílel skvělých dvacet pět branek. Brazilec Vinicio se do Interu stěhoval s velkou pompou, působení samotné však znamenalo silné zklamání. Vinicio se na způsoby velkoklubu absolutně neadaptoval a jediný vstřelený gól za celou sezónu byl žalostným selháním. I bez střelecké produkce Vinicia však Interisté v domácí lize odstartovali skvěle. Úvodních sedm utkání se proměnilo v sedm vítězství, vypadalo to, že si černomodří v pohodě dokráčí pro další Scudetto. Hlavní hrozba konkurence, Juventus Turín, na tom byl o poznání hůře takřka po celý průběh sezóny. Ještě čtyři kola před koncem Inter vedl s komfortním náskokem čtyř bodů. Závěr roku však pro následníky božského Meazzy připomínal hrůzostrašný sen, který ne a ne skončit. La Vecchia Signora totiž nerazzurri porazila ve veledůležitém vzájemném měření sil, rozdíl mezi oběma celky se rázem ztenčil na dva body (za vítězství se ještě připisovaly jen dva body). Přitom v minulém kole zebry na vlastním hřišti podlehly ten rok jinak nevýraznému AC Milán 1-3, což se původně jevilo jako konec všech nadějí na boj o titul. Tři utkání před koncem však rozdíl činil už jen dva body, v dalším zápase Juventus i Inter remizovali 1-1. A ani předposlední kolo Herrerovi svěřenci nezvládli, když opět jen remizovali, zatímco bianconeri zvítězili nad Vicenzou. Zbýval poslední zápas, který měl o všem rozhodnout.

Na Stadio Giuseppe Meazza zajížděla slabá Mantova, Juventus hrál v Laziu. Celý Apeninský poloostrov očekával velkou oslavu v Miláně, porazit Mantovany nemělo být nic složitého. Avšak k naprostému šoku všech Inter utkání s papírově nesrovnatelně slabším celkem prohrál 0-1 (branku vsítil Beniamino di Giacomo, jehož se Inter před nedlouhou dobu zbavil jako nepotřebného), naopak Juventus ve Věčném městě zvítězil 2-1. Bíločerní, získavší své první Scudetto po šesti letech odmlky, opět dokázali, že bojovat až do samého konce se vyplácí, nevěřícím Interistům zbyly jen oči pro pláč. Tohle se nemělo stát! Jindy tak silný a odolný tým, jemuž Herrera vdechnul tvář až cynické síly a vědomí si vlastních kvalit, neunesl nervydrásající závěr sezóny a přepustil trůn úhlavnímu rivalovi. Jako by to ani nebyl Inter... Sandro Mazzola, jenž během sezóny nasázel slušných sedmnáct gólů, trpce litoval promarněné šance na třetí Scudetto za sebou, na nářky však nebyl čas. Velký kapitán Armando Picchi musel zavelet ke zvednutí hlav. Bylo zde další finále Poháru mistrů, kam se Inter probojoval potřetí během čtyř let.

Na své cestě za další bitvou o fotbalový grál si nerazzurri museli postupně poradit s Torpédem Moskva, maďarským Vasasem, opět Realem Madrid a CSKA Sofia. Zvláště další ze střetů s madridským Realem přinesl, jako již tradičně, dlouho očekávanou skvělou podívanou, kdy Inter Španělům i s úroky vrátil vyřazení ze semifinálového souboje z loňského roku. Černomodří Bílý balet porazili v obou zápasech, doma 1-0, v Madridu pak dokonce 2-0. Konfrontace dvou mužstev z naprosté fotbalové špičky mělo tentokrát o to pikantnější příchuť, že ještě před výkopem prosákly utajované informace, že mocný stratég zákulisí, Santiago Bernabeu, chce kouče Interu Herreru přetáhnout do Realu namísto stávajícího trenéra Muňoze. Věhlasný HH však k jakékoli změně působiště neměl sebemenší důvod, mohl si být jist, že by si odchodem kamkoli jinam pohoršil. V Interu měl naprostou volnost, mohl si bez nadsázky dělat, co chtěl, majitel Moratti mu do mužstva přivedl, koho chtěl, dokonce i nákladné tréninkové centrum La Pinetina vzniklo po vůli Herrery. Navíc, hráči si na svého vůdce již zvykli, stejně jako on na ně. La Grande Inter - to byl především dokonale promazaný stroj, jenž vskutku jen zřídkakdy zaskřípal...