Legendy Calcia - Juventus Turín - Trapovi zlatí hoši (1.)

Je paradoxem, o němž však málokdo ví, jak úsměvně si odporuje název nejúspěšnějšího a nejoblíbenějšího týmu země zpod Apenin s jeho proslavenou přezdívkou. Zatímco tradiční označení La Vecchia Signora - Stará dáma - poukazuje na pro turínský celek typickou aristokracii a usedlost, název samý, čili Juventus, je latinským synonymem pro slovo Mladost. Další zajímavosti si hned na úvod povšimneme v tom, že zakladatelé z řad turínských studentů gymnázia Massima D'Azeglia pro pojmenování nově vznikajícího klubu překvapivě nepoužili italský výraz Gioventú, leč se inspirovali uměleckým latinským pojmem Iuventús, odkud již k platnému Juventus scházela jen nepatrná úprava. Abychom došli až k úplnému, dodnes platnému názvu týmu, konstatujme, že roku 1899, tedy dva roky po založení, se k názvu přidala ještě zvyklostní anglická zkratka FC (Football Club). Na světě tak konečně byl Juventus Football Club!

Své zápasy turínští zpočátku hrávali v parku na náměstí Pizza d'Armi, kde rovněž oslavili své první Scudetto (titul mistra Itálie). Stalo se tak roku 1905. Vůbec první dresy Juve měly dnes již pro fotbal nezvyklou růžovou barvu, k níž se nosila černá kravata. Až roku 1903 hráči růžové trikoty vyměnili za tradiční bíločernou kombinaci. Zajímavé je, že ony zebrovité dresy již nosívali fotbalisté nejstaršího a v té době velmi slavného anglického klubu Notts County, dílem několika náhod ovšem zůstaly i v Turíně, odkud již nevymizely dodnes. Pídil-li by se kdo po důvodu volby právě bíločerné kombinace, pak si bude muset zvolit ze dvou možných teorií, jak dresy Italům připadly. Zástupce Juventusu byl roku 1903 vyslán do kolébky fotbalu, Anglie, aby pro mladý tým získal kolekci triček a trenýrek, v nichž by hrávali italský šampionát. A nyní první verze: onen vyslanec Juve byl dresy Notts natolik unešen, že je pro svůj tým vybral rovněž, či je zde druhá možnost: pro později nejúspěšnější klub Itálie byly získány první dresy, které línému pověřenému cestujícímu v obchodě padly do rukou. Pravdou zůstává, že z vězeňské kombinace bílé a černé nebyl zpočátku nikdo příliš nadšen, postupem let a se stoupající úspěšností mužstva však posměšky skončily a přezdívka bianconeri se naopak stala oblíbeným hitem turínských tifosi.

Navzdory poměrně brzkému zisku prvního mistrovského titulu v roce 1905 si Stará dáma na opětovný triumf mezi italskou smetánkou musela počkat až do dvacátých let, kdy však již situace klubu vypadal zcela odlišně od začátků v provizorním prostředí parku. Předně, Zebry se konečně mohly pochlubit skutečným vlastním stadionem, jímž se stal stánek nazvaný Corso Marsiglia, angažován byl také první výrazný trenér - Jenö Karoly z Maďarska. Ono druhé Scudetto bianconeri získali v sezóně 1925/26, čímž jaksi předznamenali blížící se první mimořádně úspěšné období klubu, které, na rozdíl od mnoha jiných mužstev nejen v Itálii, zdaleka nebylo v historii Juve jediné. Řeč je pochopitelně o zlatém týmu z počátku třicátých let. Tým sestavený okolo hráčů jako byl brankář Giampiero Combi či věhlasná spojka Renato Cesarini tehdy na trůnu Serie A vystřídal Ambrosianu neboli Inter Milán, v jehož dresu již naplno zářila hvězda slavného Giuseppe Meazzy. Fotbalistům z průmyslového Turína se tenkrát podařil vpravdě husarský kousek, když ceněné Scudetto vybojovali v pěti sezónách za sebou! Z úcty k tomuto bájnému počinu, jenž se podařilo zopakovat již pouze Grande Torinu ve čtyřicátých letech, si dovolíme vyjmenovat alespoň nejdůležitější tváře legendárního ansámblu kouče Carla Carcana. Začít logicky musíme v brance, kde stál již zmíněný Giampiero Combi, který mohl zdatně konkurovat i takovým brankářským personám jakými byli Španěl Ricardo Zamroa nebo Čechoslovák František Plánička. Obraně velel tvrdý Virginio Rosetta s Umbertem Caligarim, v záloze hrával Luigi Bertolini, jako spojky působili zmíněný Renato Cesarini s Giovanni Ferrarim, o góly se staral Felice Borel, který během tří let nasázel úctyhodných sedmdesát čtyři branek a jemuž tifosi přezdívali Motýlek. Zvláštní kapitolou pak jsou dva z průkopníků tzv. oriundi, kteří na Apeninský poloostrov zamířili z Argentiny: Raimundo Orsi a Luisito Monti. Není bez zajímavosti, že valnou většinu ze superúspěšného kádru Juventusu použil pro základní sestavu Squadry Azzurry svazový trenér Vittorio Pozzo, a to včetně Montiho s Orsim, kteřížto byli pro úspěch modrých na světovém šampionátu 1934 v domácím prostředí Itálie zvláště důležití... S přibývajícími úspěchy stoupal také zájem fanoušků po zápasech bianconeri. Z důvodu uspokojení větší poptávky tak turínští radní Juventusu poskytli k užívání nově vzniklé Stadio Comunale, které bylo vystavěno u příležitosti letní univerziády roku 1933. Stará dáma poté na trávníku tohoto, mezi fanoušky velmi oblíbeného, stadionu vydržela dlouhých sedmapadesát let, až do roku 1990, kdy přesídlila na již zdaleka ne tak fotbalové Stadio Delle Alpi.

Jmenujeme-li na těchto místech v rychlosti základní a nedůležitější události historie Staré dámy, pak s jistotou nemůžeme vynechat událost pro další vývoj bíločerného klubu snad rozhodující - příchod jistého Edoarda Agnelliho do křesla prezidenta Juventusu. Edoardo Agnelli byl synem zakladatele proslavené automobilky Fiat, Giovanni Agnelliho, jehož firma měla sídlo právě v Turíně. Gigantický podnik dodnes zaměstnávající značnou část všech Turíňanů i okolních obyvatel se rok od roku stával čím dál větším, mimořádně obchodně nadaný klan Agnelliových z něj postupně budoval jednu z nejvlivnějších značek italského průmyslu. K tomu je však třeba patřičné reklamy a ta ve spojení s fotbalem (takovou vášní italského národa!) nacházela ideální příležitost. Edoardo Agnelli chytře využil obrovského nadšení pro kulatý nesmysl a firmě svého otce tak zajistil nejen obrovské zisky z reklam, leč také možnost, jak se osobně prosadit ve společenském životě, jenž je pod Apeninami tak důležitý... Partnerství s Fiatem bylo navíc geniálním řešením i pro Juventus, který se oproti mnoha jiným klubům pochopitelně vůbec nemusel strachovat o nedostatek financí. Od dvacátých let tedy Stará dáma získala přízvisko továrního klubu, možná i proto je tak úzce spojena se svými fanoušky, kteří tím, že pracují pro Fiat, prakticky pracují pro svůj tým - Juventus.

Velkou tragédií rodiny Agnelliových byla roku 1935 smrt Edoarda, který v pouhých třiačtyřiceti zahynul při leteckém neštěstí poblíž Janova. Pomyslným následníkem trůnu se po zesnulém stal jeho syn Giovanni, mezi fanoušky však známý jedině jako Gianni - nejslavnější a pro Juventus nejdůležitější z Agnelliů vůbec. Gianni své prezidentování započal roku 1947, kdy mu sice bylo teprve dvacet šest, přesto klub vedl k velké prosperitě a slávě. Jak známo, jeho manažerské schopnosti byly vskutku ojedinělé! Vzhledem k velkému vytížení ve Fiatu, kde byl rovněž šéfem, ovšem Gianni o osm let později své místo velkoryse přenechal svému o třináct roků mladšímu bratrovi Umbertovi, jenž Starou dámu řídil dalších sedm sezón. Je zajímavé, že poté (roku 1962) oba bratři oficiálně opustili nejvyšší vedení klubu (prezidentem se stal nejprve Vittore Catella, od roku 1971 pak na dlouhých devatenáct let dokonce i sám Giampiero Boniperti - miláček Agnelliů), avšak přesto i nadále zcela klíčovým způsobem ovládali veškeré dění Calcia, Umberto dokonce jednu dobu šéfoval Italskému fotbalovému svazu, z čehož pramenilo hned několik přinejmenším podivně "vhodných" rozhodnutí vůči bianconeri... Vliv a moc Agnelliů se uchovala jednak díky jejich stálému vlastnictví klubu, jednak pro jejich přítomnost v dozorčích radách a představenstvech a zvláště pak díky neobyčejné osobnosti staršího Gianniho, jenž především byl nazýván Šedou eminencí Serie A. Gianniho zisky z podnikatelských aktivit jej činily jedním z nejbohatších Italů, jeho neomezený zákulisní vliv přetrvával až do smrti roku 2003. Umberto, mimojiné působící jako vlivný politik, zemřel o rok později. Jen pro doplnění dodejme, že Gianni s Umbertem měli ještě sestru jménem Susanna, která byla o rok mladší než Gianni. Susanna, věrna mocnému jménu Agnelli, nezůstala slávě svého rodu nic dlužna: kromě toho, že byla úspěšnou spisovatelkou a podnikatelkou v devadesátých letech zastávala pozici ministryně zahraničí Itálie!

Jeví se to jako nemožné, leč zlatem obkládaná historie Juve napříč mnoha báječným jedenáctkám a skvělým hráčům stále nedošla na vrchol svých možností. Oním vrcholem se stalo až již zmíněné devatenáctileté prezidentování bývalého legendárního idolu Stadio Comunale, Giampiera Bonipertiho, který si jako velký oblíbenec Agnelliů vysloužil místo prezidenta klubu. Od roku 1971, kdy ještě mužstvo vedl český emigrant Čestmír Vypálek, se bianconeri během následujících patnácti ročníků dočkali vpravdě epochálních úspěchů, které za tak krátký časový interval takřka nemají obdoby. Nuž posuďte sami: devět ligových titulů a všechny nejcennější mezinárodní trofeje! A když nyní říkáme všechny, pak skutečně všechny.

Prezident Boniperti dostal k ruce slavného Itala Allodiho, jenž byl znám jako nenahraditelný znalec hráčského trhu a nejlepší sportovní manažer Itálie. Allodi již před Juventusem pomáhal milánskému Interu, jemuž spolu s Heleniem Herrerou zajistil nejlepší období v klubových dějinách, později se pak o calciomercato staral Fiorentině a Maradonově Neapoli...

Mužem, jenž však pro Juve nejkrásnější léta připravil fakticky, byl paradoxně bývalý dlouholetý skvělý hráč konkurenčního AC Milán, kterýžto ovšem na pozici trenérské dosáhnul tolik, že by snad jakákoli hráčská kariéra neobstála. Dámy a pánové, sběratel titulů - Maestro Giovanni Trapattoni.

Vskutku, pakliže by existovalo zaměstnání s názvem sbírat trofeje, pak bychom nenašli povolanějšího, než byl a stále je populární "Trap". Někdejší defenzivní štít rossoneri do Turína nastoupil roku 1976, když přišel právě z milánského San Sira, kde po návratu z Varese (tam uzavíral hráčskou kariéru) dva roky působil jakožto trenér. Agnelliové a prezident Boniperti si od nově příchozího, jen sedmatřicetiletého stratéga slibovali návrat Scudetta do města Fiatů, lépe řečeno do jeho bíločerné části: vždyť to bylo právě konkurenční Torino, kdo se radoval rok před Trapovým příchodem... A právě nečekaný triumf následníků Velkého Turína ze čtyřicátých let rozlítil Gianniho Agnelliho, který nechal vyhodit dosluhujícího kouče Carla Parolu, jenž trestuhodně nedokázal udržet nadějný, už pětibodový náskok Juve. Je sice pravdou, že Torinu závěr ročníku mimořádně vyšel (dařilo se především výbornému útočnému duu Paolino Pulici - 21 gólů, nejlepší střelec - Francesco Graziani - 15 gólů, spolu s Bettegou druhý nejlepší střelec ligy), to však Parolu nikterak neomlouvalo. Naštvaný Agnelli pověřil vedení mužstva k vyhledání nového lodivoda, který bude umět vyhrávat, druhé místo je málo! Boniperti a spol. mu v odpověď nabídli právě začínajícího Trapattoniho, jenž v onom roce dovedl Milán ke třetímu místu. Finančně velmi zajímavá nabídka nakonec Trapa zlomila: navzdory svému silnému vztahu k AC podepsal bianconeri. Éra gigantických úspěchů začala...

Po trofejích lačnící tifosi byli potěšeni vzápětí - hned první Trapova sezóna na Stadio Comuale se přeměnila ve vavřín za mistrovské Scudetto, které navíc ještě doprovodil triumf v Poháru UEFA. Panečku to je start! Přísný a pedantický Trapattoni ke všemu sklidil další vlnu uznání za nekompromisní výměnu dvou do té doby nedotknutelných opor, když před vítězným ročníkem neváhal zamávat na rozloučenou tvůrci hry Fabiu Capellovi i věčně uhádanému střelci Pietru Anastasimu. Za Capella (taktéž budoucího skvělého trenéra) byl na oplátku z Milána přiveden Romeo Benetti, za Anastasiho přišel Roberto Boninsegna z Interu, jenž ač již třiatřicetiletý, stále prokazoval vysoce kvalitní výkonnost. Kromě těchto dvou nových akvizic jádro vítězného týmu tvořila vynikající obranná čtveřice ve složení Antonello Cuccureddu, Francesco Morini, Gaetano Scirea, Claudio Gentile, spolehlivý středový záložník Marco Tardelli, jenž vzhledem k šíři svého umění zastával jednu z klíčových rolí, či útočníci Roberto Bettega s Francem Causiem (ten hrával více zatažený). Úmyslně jsme přitom opomenuli dost možná nejdůležitějšího muže celé jedenáctky, nestárnoucího Dina Zoffa, kterýžto v brance Staré dámy dosáhnul absolutního vrcholu slávy nejen svého, ale i celého brankářského řemesla. Když proslulý Grande Dino do Turína přišel z Neapole, bylo mu rovných třicet a mnozí jej odepisovali. On však dokázal, že na věku nezáleží a právě od dob jeho úspěchů se ujalo otřepané klišé, že brankáři zrají až po třicítce. V době námi právě popisovaného Scudetta z roku 1976 již čtyřiatřicetiletý Zoff stále patřil mezi nejlepší gólmany Evropy (pakliže nebyl tím vůbec nejlepším), kromě toho stále vládnul třem tyčím Squadry Azzurry, kde, ostatně jako v Juventusu, vytvořil dodnes platné rekordy neprůstřelnosti. "Juventusu vděčím za vše, připravil pro mne vrchol kariéry jak ze sportovního, tak lidského hlediska," uznával sám věhlasný gólman.

Vítězství v Poháru UEFA, jehož se Stará dáma účastnila díky loňskému druhému místu, nabídlo turínským tifosi možnost radovat se ze zisku této trofeje vůbec poprvé v klubové historii. Bianconeri nejdříve na úvod soutěže zdolali anglický Manchester City, načež na tento úspěch navázali ve druhém kole vyřazením druhého manchesterského celku - United. Porážka rudých ďáblů byla pro Juve cenným skalpem, který výrazně zvýšil sebedůvěru Trapattoniho chlapců. K radosti bíločerných fanoušků se jako nejtěžší protivník neprojevil ani ukrajinský Šachtar Doněck, který sice na domácí půdě Italy porazil 1-0, avšak tento dílčí úspěch neznamenal velkou útěchu v porovnání s úvodní porážkou 0-3 na Stadio Comunale. Ve čtvrtfinále na Zebry čekal německý 1. FC Magdeburg a ani ten příliš nepochodil, když v obou případech vítězný Juventus postoupil dál bez větších potíží. K celkovému triumfu již nyní týmu Gianni Agnelliho chyběly pouhé dva krůčky. Tím prvním bylo semifinále s AEK Atény, kde však rozhodlo hned první utkání v Turíně - bíločerní Řekům nedali šanci a po jasném vítězství 4-1 z odvety učinili jen nutnou formalitu.

Finálové klání s Atleticem Bilbao se v tehdejším formátu dnes již zaniklého Poháru UEFA hrálo systémem doma-venku, stejně jako zbylá kola šampionátu, proto Juventus po úvodní domácí výhře 1-0 (trefil se Tardelli) celkový triumf ještě slavit nemohl. I tak ovšem pětasedmdesát tisíc diváků na zaplněném Stadio Comunale aplaudovalo s nadšením a skrytou jistotou - tak silný tým jakým byl ten Trapův podobné příležitosti proměňuje! Odvetný souboj v centru Baskicka přinesl skvělý fotbal a k tomu neméně skvělou kulisu. Jako vždy vášniví hrdí Baskové své miláčky hnali k dorovnání náskoku Italů, což se sice podařilo, výsledek 2-1 ovšem nahrával Juventusu, který nakonec celkově triumfoval díky brance vstřelené na soupeřově půdě. Oním zlatým střelcem se stal Roberto Bettega, skórující těsně po začátku zápasu, v sedmé minutě. Bilbao smutnilo, naopak v Turíně se slavilo na plné obrátky. Zoff a spol. to opravdu dokázali!