Leeds United v Champions League 2000−01

Už je to celých deset let od doby, kdy Leeds United svými výkony nadchl fotbalovou Evropu. O'Learyho týmu byla předpovídána skvělá budoucnost. Místo toho přišlo rychlé vystřízlivění a tvrdý pád. Připomeňme si tento příběh o pomíjivosti slávy.

Na tehdejší Leeds je vhodné nahlížet ze dvou pohledů. Nejprve se zaměříme na sportovní stránku, která opravdu stála za to. Klub měl obrovskou výhodu v tom, že se mu na scéně objevilo hned několik kvalitních mladých hráčů. Klasickým odchovancem byl pouze Alan Smith, rodák z Leedsu, hráči jako Paul Robinson, Ian Harte, Jonathan Woodgate a Harry Kewell přišli v mládežnickém věku z jiných klubů. Lee Bowyer byl koupen z Charltonu za 2,8 milionu liber jakožto nejdražší britský teenager. Na tomto základu se dalo stavět, navíc zkušení mazáci Nigel Martyn, Lucas Radebe a David Batty si stále dokázali udržet vysoký výkonnostní standard.

Sezona 1999−2000 skončila úspěchem. Leeds United došel až do semifinále Poháru UEFA, v Premier League skončil na 3. místě. Klub se rozhodl na Ligu mistrů výrazně posílit. V létě přišla trojice Olivier Dacourt, Dominic Matteo a Mark Viduka. Aby toho nebylo málo, tak ke konci kalendářního roku přivedlo vedení ještě Robbieho Keana a Ria Ferdinanda. Fanoušci věřili, že tento kádr se může měřit s těmi nejlepšími. Dostali příležitost přesvědčit se o tom v praxi. Po rutinním postupu přes 1860 München v předkole byl Leeds United nalosován do těžké základní skupiny.

Začátek účinkování v milionářské soutěži se Leedsu vůbec nepovedl. Tým cestoval na hřiště Barcelony oslabený o několik hráčů a nakonec si domů odvezl prohru 0−4. O týden později byl tento debakl zapomenut v zápase s AC Milan. Přispěla k tomu také notná dávka štěstí. Na Elland Road se schylovalo k bezbrankové remíze, když v 89. minutě z dálky napřáhl ke střele Lee Bowyer. Brankář Dida je pokus neudržel v rukavicích a daroval tak Leedsu cennou výhru. The Whites následně doma zničili Beşiktaş 6−0 a hned byla nálada v týmu mnohem veselejší.

Z Turecka si Leeds odvezl bezgólovou remízu, poté přišlo domácí utkání s Barcelonou. Lee Bowyer zesměšnil dalšího brankáře, když z přímého kopu přelstil Richarda Dutruela. Katalánskému týmu se ovšem podařilo v 94. minutě vyrovnat, z dorážky se trefil Rivaldo. V bráně tehdy nastoupil ke svému 10. utkání v profesionální kariéře Paul Robinson. Leeds tak musel k jistotě postupu uhrát na hřišti AC Milan alespoň remízu. Skóre zápasu otevřel Dominic Matteo hlavičkou po rohovém kopu, následné vyrovnání domácích na postupu Leedsu do další skupinové fáze už nic nezměnilo.

Leeds další šestici zápasů opět začal prohrou, tentokrát doma nestačil na Real Madrid (0−2). Hráči nesklopili hlavu a dojeli si pro výhru na Stadio Olimpico. Deset minut před koncem zápasu s Laziem dokázal Viduka geniálně uvolnit Smithe a anglický klub získal tři body. Po zimní přestávce tým zvládl dvojzápas s Anderlechtem, v Bruselu dokonce vyhrál 4−1, protože domácí nenašli recept na nezastavitelnou dvojici Viduka − Smith. Tito dva se trefili taktéž na hřišti Realu, ale madridští přestřelku nakonec vyhráli. V posledním utkání skupiny si mohl O'Leary dovolit šetřit hráče, přesto fanoušci nebyli ochuzeni o výbornou podívanou, zápas s Laziem skončil remízou 3−3.

Španělský mistr Deportivo si ve čtvrtfinále odvezl z Elland Road třígólovou nadílku. Specialista na standardní situace Ian Harte zaznamenal povedenou ranou z přímého kopu svůj třetí gól v soutěži. Irský levý obránce měl skutečně svůj den. Asistoval ještě u gólu Smithe a po jeho tečovaném rohovém kopu se prosadil Rio Ferdinand. V odvětě měl tým namále, ale i výsledek 0−2 stačil na postup do semifinále. Valencia už byla nad síly anglického klubu. Po bezbrankové domácí remíze přišla prohra 0−3 na hřišti soupeře. Leeds si přesto udělal v Evropě dobré jméno. V následujícím ročníku se však mohl představit pouze v Poháru UEFA, protože 4. místo v Premier League tehdy ještě nezaručovalo účast v Lize mistrů. A jak se záhy ukázalo, toto slušné ligové umístění mělo pro klub velmi nepříjemné následky.



Podrobnější třídílné video je k vidění zde.

Finanční hledisko
Za tehdejší výkony na hřišti si Leeds zaslouží uznání. O'Learyho družstvo bylo velmi dobře poskládané a disponovalo dostatečným sebevědomím, takže se na jeho zápasy dalo dívat. Pravdou ovšem je, že tento úspěch byl z velké části vyvolán uměle. To můžeme říct také o současné Chelsea a Manchesteru City, ale zde je jeden zásadní rozdíl. Leeds neměl k dispozici bohatého majitele, který by vyrovnával finanční ztrátu. Klub se jednoduše rozhodl žít nad své poměry a doplatil na to.

Hlavní postavou v tomto příběhu je Peter Ridsdale. Ten byl nejprve deset let členem klubového vedení, v roce 1997 se stal předsedou. Ridsdale zpozoroval potenciál v mladých hráčích a věřil, že vhodným posílením může tento tým dojít k úspěchům. Až do léta 1999 nebylo na hospodaření Leedsu nic výjimečného, jeho příjmy každoročně rostly. Klub měl u banky dluh 11 milionů liber, což v Premier League ještě nepředstavuje závažný problém. Jenže Ridsdale se místo splácení této částky obrátil na Raye Ransona, bývalého hráče, jenž se po konci kariéry vrhl do sféry byznysu. Dnes je tento obchodník majitelem Coventry City.

Ranson splnil svůj úkol a díky svým kontaktům dokázal sehnat peníze na přestupy z jiných zdrojů. U finančních institucí si půjčil určitý obnos určený na zakoupení hráče s tím, že Leeds ho bude během doby podepsaného kontraktu (většinou čtyři roky) postupně splácet. Celou transakci ještě pojistil u německé pojišťovny. Leeds United tak v roce 1999 pořádně nakupoval, do týmu přišli Eirik Bakke, Danny Mills, Michael Dubbery, Michael Bridges, Daren Huckerby a Jason Wilcox. Klub s obratem 37 milionů liber tak získal hráče za 22 milionů. Prodej Hasselbainka a několika fotbalistů z širšího kádru tuto investici částečně pokryl, ale zároveň se zvýšily výdaje na platy.

Leeds sice výrazně posílil tým, ale vypůjčené peníze musely být pravidelně spláceny. Už tak vysoká částka byla navýšena o nezanedbatelné úroky a pojištění. Leeds nutně potřeboval úspěch na hřišti. Ten se dostavil. Cesta do semifinále Poháru UEFA přinesla klubu 7 milionů liber, třetí místo v lize příslib větších obnosů z Ligy mistrů. Obrat klubu se zvýšil na 57 milionů. Zdálo se tedy, že finanční risk se vyplatil a Leeds své závazky (dluh ve výši 20 milionů) zvládne splnit.

Peter Ridsdale měl ovšem jiné plány. Mylně začal považovat Leeds za velkoklub a opět kontaktoval Ransona kvůli půjčkám na další hráče. V létě byli koupeni Olivier Dacourt, Mark Viduka a Dominic Matteo celkem za 18 milionů liber. V průběhu sezony klub překonal britský přestupový rekord a investoval 18 milionů do Ria Ferdinanda. Přišel také Robbie Keane, zprvu na hostování, zkompletování jeho přestupu stálo klub dalších 12 milionů liber. Během sezony 2000−01 tak klub přivedl nové hráče za ohromujících 48 milionů a na platech zaplatil dalších 38 milionů. Z prodeje hráčů utržil 9 milionů, z Ligy mistrů 20. Ani zvýšené příjmy neměly šanci všechny výdaje pokrýt. Dluh narostl na 39 milionů liber. Bez účasti v Lize mistrů začalo klubu téct do bot.

Ridsdale a spol. věřili, že situaci zvládnou. Vzali si tedy obrovskou půjčku ve výši 60 milionů liber. Celých 18 milionů pak investovali do Setha Johnsona s Robbiem Fowlerem, kteří měli klubu pomoci ke spásné kvalifikaci do Ligy mistrů. Výborně rozjetou sezonu 2001−02 narušil soudní proces s Bowyerem a Woodgatem, O'Leary začal psát svou knihu a rozhádal se s hráči i vedením. Výsledkem bylo konečné 5. místo v lize. Klub během ročníku vydal na platy 53 milionů, navíc ze svého dluhu činícího 82 milionů musel každý měsíc splácet téměř milion liber. Prekérní situace, která vyžadovala radikální řešení.

Když Ridsdale svou funkci v březnu 2003 opustil, zanechal za sebou dluh ve výši 103 milionů liber. Leeds dostal slušné peníze za Ferdinanda, zbytek hráčů prodal většinou pod cenou. Fowlera koupil Manchester City, ale Leeds poté stále financoval část hráčova platu. Samotný výprodej fotbalistů nestačil, prodán musel být také stadion a tréninkové centrum. Po sestupu převzal klub Ken Bates, Leeds si přesto musel projít očistou v podobě dvojitého odečtení bodů a tří let strávených ve třetí lize.

O Ridsdalovi koluje anekdota týkající se jeho údajných vyjednávacích metod. Sedmimilonový Seth Johnson šel spolu se svým agentem domlouvat s předsedou Leedsu svůj kontrakt. Po bizarním rozhovoru odešel z jednání s částkou o 20 000 liber týdně vyšší, než sám očekával. I kdyby tato historka nebyla pravdivá, tak audit následně prokázal velké plýtvání penězi ze strany vedení, které si užívalo drahého komfortního cestování firemními auty a soukromými letadly. Symbolem tohoto režimu se staly Ridsdalovy akvarijní rybičky v klubových kancelářích. Ty byly taktéž zapůjčené a platil je klub.

Peter Ridsdale jakožto celoživotní fanda klubu neměl špatné úmysly. Akorát se nechal unést emocemi a za tiché podpory dalších členů vedení se velice rizikovým způsobem snažil urychlit vývoj klubu. Fanouškům to sice přineslo několik skvělých zážitků, ale ty byly vykoupeny velkým úpadkem, jenž Leeds United ve výsledku posunul o několik úrovní níže. Lze předpokládat, že kdyby se klub neuchýlil k půjčování peněz, tak by postavil tým na talentovaných mladících a dodnes by hrál v nejvyšší soutěži více než důstojnou roli. V Leedsu takto za jednu povedenou jízdu Ligou mistrů zaplatili příliš vysokou cenu.

Leeds United se stal jedním z nejčastěji zmiňovaných příkladů špatného hospodaření. Někteří fotbaloví funkcionáři přesto nejsou schopni poučit se z chyb druhých. V Premier League jsme nedávno měli extrémně zadlužený Portsmouth. V českém prostředí je nyní aktuální případ pražské Slavie, která mimo jiné taktéž předem počítala s účastí v Lize mistrů. Vidina úspěchu má nad lidmi nesmírnou moc. Dokáže zařídit, že klubové vedení se přestane chovat racionálně a zcela přehlíží možné problémy. Je možné, že vás takový postup dostane na chvíli na vrchol. Následný pád je potom o to bolestnější.