Křížem krážem Evropou: Za fanouškovskou revolucí do Brightonu

Brighton & Hove Albion bude jistě zpestřením celé Premier League. A to ne nutně jen proto, že do ligy vnáší krásný nový stadion a po Bournemouthu také další příjemné přímořské letovisko s ikonickým molem, ale rovněž z poněkud širší perspektivy. Letošní postup BHAFC znamená především ohromnou satisfakci pro fanoušky, kteří v pravém slova smyslu utvářeli moderní dějiny svého klubu...

"Je sobotní odpoledne, pět minut po třetí, a zápas se právě rozehrál. Na první pohled by mohlo jít o jakékoliv jiné utkání toho víkendu, kdekoliv v Británii. Ale tohle je Goldstone Ground, kde se věci jen zřídka mají tak, jak se zdají na první pohled. Když v těchto dnech jdete na Brighton & Hove Albion, vstupujete do šedé zóny fotbalu," stojí v perexu článku deníku The Independent z října 1996.

Titulek dramaticky hlásá, že "Brighton zachvátila občanská válka", a přehání přitom jen minimálně.

Po připomínce hořkého pokřiku "Nemáme žádný domov, nemáme žádný domov, Brighton nemá žádný domov" a profilu nejnenáviděnějšího muže města je hned zkraje četby zřejmé, že Brighton měl tou dobou k "nejšťastnějšímu městu v Británii", jak ho předloni tituloval výzkum Sky, věru ukrutně daleko.

Tím nepřítelem číslo jedna je jistý David Bellotti, toho času výkonný šéf jihoanglického celku, a svým způsobem také hromosvod ve službách distancovaného klubového předsedy Billa Archera, na němž by si fanoušci smlsli ještě raději — kdyby tedy vůbec někdy na stadion zavítal. Takhle vše schytává Bellotti, který také ono konkrétní utkání pod záplavou nadávek opouští předčasně, už v 65. minutě.

Aby ihned zkraje nedošlo k mýlce, na Bellottim si toho odpoledne nevylévají zlost žádní skinheadi a chuligáni — jedná se o obyčejné fanoušky, kterým jednoduše došla trpělivost nad lídry klubu, již projevují jenom zanedbatelné známky respektu k fotbalovému celku a komunitě, kterou reprezentuje.

Brighton byl ve skutečnosti i zkraje 80. let, kdy stánky první anglické ligy sužoval fenomén hooligans, klidným přístavem uprostřed rozbouřeného moře. Zápasové programy tehdy pravidelně otiskovaly příspěvky hospodských z okolí stadionu, chválících málokdy vídané vychování fanoušků.

Jenže i tradičně bohulibé osazenstvo má své meze, a jejich existence se přesně naplno projevila po roce 1995, kdy Archer se svými pobočníky rozhodli o prodeji váženého Goldstone Ground, které mělo BHAFC zanedlouho hostit po celých sto let — a to navíc, aniž by měli připravenou nějakou alternativu. Klub prý tížily téměř šestimilionové dluhy (Goldstone stál při prodeji milionů sedm) a stařičký stánek už v daném stádiu prostě nešlo renovovat, vysvětloval později David Bellotti.

A nutno říct, že vpravdě neuspokojivě. To hlavně proto, že ve stejném období vyšlo najevo, že Archer roku 1993 klub odkoupil skrze narychlo založenou společnost za pouhých 56,25 liber, a že přislíbenou 800tisícovou finanční injekci ve skutečnosti utvářela pouhá půjčka, která byla podepřená právě stařičkou arénou jako důkazem věřiteli, že se dluh jednou splatí. Každý fanoušek Brightonu & Hove Albion si tehdy bez problémů spočítal, že Archer nepřišel jako žádný šlechetný zachránce.

Zástupci BHAFC už sice nemuseli trávit celé dny u Nejvyššího soudu hádkami nad nesplacenými dluhy jako zkraje devadesátek, ale to byl asi tak celý pozitivní výdobytek. A tak se před oním duelem z října 1996 vydalo na osm stovek fanoušků do ulic Brightonu s požadavkem na rezignaci celého vedení.

Z hlediska procentuálního podílu na tehdejších návštěvách na Goldstone Ground se jednalo o ekvivalent 15 tisíc (!) protestujících fanoušků Manchesteru United, a takové relativní hordě nespokojených hlav se vážně nešlo divit.

Frašku koneckonců ihned v prosinci 1996 přiživila výzva vedení, aby se po prohře s tabulkovými sousedy z Darlingtonu fanoušci laskavě postavili za trenéra Jimmyho Case. Toho samého trenéra, který byl příštího rána vyhozen, aby šéf Bellotti — během zápasu s Darlingtonem opět nemilosrdně vyhnán z ředitelského boxu — drze navázal výzvou, aby se fanoušci laskavě postavili za kohokoliv, kdo jako další usedne na trenérskou sesli.

No kdo by tehdy nesupěl...

---

Fanoušci se loučí se svým milovaným stánkem. Zdroj: blog.marathonbet.co.uk

---

Fans United, Europe United

Sezona 1996/97 byla pro Brighton & Hove Albion beze zbytku přelomová — vždyť se na jejím konci ztrápený klub ocitl jen krůček od pádu do Conference; čili od ztráty statusu profesionálního klubu.

BHAFC byly tehdy kvůli neschopnosti kontrolovat vlastní fanoušky odebrány dva body v tabulce, a kdyby ještě tenkrát nerozhodovaly vstřelené góly namísto dnes preferovaného skóre, šel by tradiční klub dolů. Takhle se zachránil v posledním kole, tváří v tvář sestupujícímu Herefordu, po nervózní remíze 1:1.

Fanoušci BHAFC se nicméně poprvé výrazně projevili už koncem dubna 1996, kdy se měla dle původního plánu konat obávaná derniéra Goldstone Ground. Tehdy příznivci Albionu po 16 minutách vtrhli na hrací plochu, přelomili jedno břevno a záměrně si vynutili předčasné ukončení střetnutí s Yorkem. Klubové krizi se takhle jen pár dní před vypuknutím domácího Eura dostalo první dávky mediální pozornosti, ačkoliv tón zpravodajství tehdy mylně nasvědčoval klasickému řádění chuligánů.

Přesto se pro fanoušky Brightonu & Hove Albion jednalo o malé vítězství: jenom tři dny po utkání s Yorkem se vedení klubu dohodlo na ročním pronájmu goldstoneského hřiště (byť za nemalou sumu 480 tisíc liber), a tak se bolestivé loučení alespoň o jednu sezonu odkládalo.

Brightonští takhle zároveň dostali více času na propagaci svého problému. A tlak na nenáviděné vedení vytvářeli vskutku nepřeberným množstvím způsobů — protestovali mimo jiné v Londýně, ale i před Archerovým domem na dalekém severu země, nedaleko Wiganu. Především ovšem rozjeli iniciativu Fans United, která poprvé od "zlatých" 80. let, kdy se Brighton v jednu chvíli ocital jediný kop vzdálen od porážky Manchesteru United ve finále FA Cupu, opět dostala BHAFC na mapu fotbalového světa.

Vše odšpuntoval zdánlivě nevinný, ba naivní příspěvek 26letého fandy Warrena Chrismase na zdi jedné z prvních internetových stránek vůbec. Její URL znělo http://homepages.enterprise.net/gjc/, když GJC odkazuje na iniciály otce zakladatele Garyho Johna Crittendena, příznivce Albionu v exilu ostrova Man. Web byl založen v létě 1996, přičemž na začátku daného kalendářního roku po celém světě fungovalo jenom přes sto tisíc internetových stránek. Google neexistoval, natožpak sociální sítě jako Twitter.

Warren tenkrát k nadhození své myšlenky o Fans United využil nástěnku zvanou North Stand Chat, která dnes představuje samostatné fórum o 23 tisících registrovaných uživatelích. Za týden stránka běžně generuje na milion zobrazení; tehdy Gary Crittenden počet návštěvníků odhadoval na tři desítky.

Že by se v té době Warrenova idea patřičně rozšířila online, to tedy bylo vyloučeno; vždyť přístup k internetu tehdy vykazovalo nějakých pět procent britské populace. Zato rádio, to už si naladil kdekdo — a tak se Warren jednoho dne odhodlal k sepsání dopisu populárnímu hlasateli Dannymu Bakerovi, který následně 18. prosince 1996 v rámci své show na BBC Radio 5 skutečně poselství předal světu.

V tu chvíli se podporovatelé iniciativy začali pomalu nabalovat, jako by kráčelo o sněhovou kouli. O Fans United brzy napsal sloupek i autor oblíbené zfilmované novely Trainspotting Irvine Welsh, velmi pomohlo i na Sky Sports vysílané střetnutí BHAFC s Leytonem Orient, kterému se dostalo pozornosti čistě kvůli tisícímu startu brankáře Petera Shiltona v kariéře. A v lednu 1997 už o Fans United psala či hovořila i ryze fotbalová média jako Match of the Day nebo magazín Four Four Two.

To vše bylo součástí hrubě načrtnutého plánu: šíření povědomí byl ponechán veskrze volný průběh, už dopředu nicméně bylo stanoveno, že se vše bude upínat k 8. únoru 1997, kdy Albion uprostřed reprezentační přestávky (čili při absenci zápasů Premier League, při vítaném vakuu) doma hostil Hartlepool. Jindy by poslední tým poslední profesionální ligy stěží měl šanci na upoutání širší veřejnosti.

Takhle se mu to povedlo. Kvůli dvěma letům mizerného fotbalu na Goldstone přestali chodit lidi v počtech, na jaké byli v Brightonu všichni zvyklí, ono únorové odpoledne však dělalo divy. Z průměrné návštěvy kolem tří a půl tisíc bylo rázem devět tisícovek diváků doslova z celé Evropy. Jeden autobus vyslala německá Federace aktivních fotbalových fanoušků; a dostavili se i jednotliví příznivci Realu Madrid, Frankfurtu, Crvene zvezdy, ale také znepřáteleného Crystal Palace.

Brighton & Hove Albion toho dne za bouřlivé, mnohobarevné podpory rozdrtil svého soka 5:0, důležitější ale bylo symbolické vítězství. Ve zbytku sezony si rázem na Goldstone Ground v průměru nacházelo cestu mnohem důstojnějších 7 590 přihlížejících, kteří se zasadili o domácí neporazitelnost.

Poslední domácí utkání s Doncasterem BHAFC vyhrálo 1:0, a jedině tato výhra — před výkopem inspirovaná bannerem z dílny protivníka "Hráči Rovers zdraví fanoušky Brightonu" — umožnila onu dramatickou záchranu v posledním kole. Solidarita celého širého Albionu pro danou chvíli spasila Albion brightonský. Ale boj Seagulls o jejich budoucnost, ba důstojnost, ani zdaleka nebyl u konce...

---

Fanoušci bojují za nový, vlastní stadion. Zdroj: brightonandhovealbion.com

---

"Je to sice dál, ale zato horší cesta"

Brighton & Hove Albion pořád neměl kde hrát. A třebaže anglická fotbalová asociace po čerstvém krachu Maidstone United (1992) nerada přihlížela dalšímu stěhování mimo město bez konkrétních plánů na návrat domů, zamezit takovému kroku v podání BHAFC nebylo v jejích silách či úmyslech.

Divácká obec v Brightonu si tak lízala další ránu: prvotní plány na stěhování na Fratton Park, do 65 kilometrů vzdáleného Portsmouthu, sídla regionálního rivala, tedy sice nebyly realizovány. Ovšem dvouleté vyhnanství v ještě odlehlejším Gillinghamu (112 km) nemohlo nikomu jaksepatří spravit chuť.

S brightonskými bylo v Gillinghamu nakládáno jako s hosty, když například nesměli na stánek dorážet v jakémkoliv předstihu, a samotné prostředí těžko působilo vábně bez ohledu na okolnosti. "Pokud Kent je zahradou Anglie, tak Priestfield (stadion Gillinghamu - pozn. red.) je její kadibudkou," utrousil ve videu serveru The Guardian dlouholetý klubový hlasatel a básník Attila the Stockbrocker.

A tak bylo zaděláno na další fanouškovskou kampaň; chcete-li volné pokračování Fans United. První fáze zahrnovala dohady s místní radou, které skupina příznivců BHAFC pohrozila, že pokud klubu nenajde alespoň dočasný domov zpátky v Sussexu, dojde k založení protestní Seagulls Party s cílem kandidovat v příštích volbách a zmocnit se kontroly nad radou. Což neznělo nerealizovatelně.

Taková pohrůžka vcukuletu zabrala: klub dostal od města k dispozici malý atletický stánek Withdean. Jak sice poznamenal jeden z fanoušků, bylo to pokaždé jako "hrát přátelák v rámci letní přípravy někde v Norsku", ale všechno lepší než zpropadený Gillingham, že ano. Alespoň šest sedm tisíc diváků se podél improvizovaného kolbiště vždy vyskládalo, i když to znamenalo náročnou rekonstrukci (původní kapacita odpovídala stěží jedné tisícovce) a nějaké to občasné visení z přilehlých stromů, neboť tribuny za oběma brankami jednoduše nestály. Šatny obstarávaly karavany, jež po utkáních zase mizely.

Klub se mezitím pomalu, ale jistě vzmáhal. Jeho chod dál pomáhala financovat organizace Albion Aid, přičemž k zahození nebyl ani milionový přesun jistého teenagera Garetha Barryho do Aston Villy. Již zkraje roku 1999, těsně po Archerově odkládaném zmizení ze scény, se potom začaly spřádat plány na výstavbu zbrusu nové arény nedaleko univerzity ve Falmeru, v severovýchodní části města Brightonu.

Kluboví činitelé byli rázem nabití pozitivní energií, také za účelem výstavby vlastního stadionu však potřebovali vydatnou pomoc fanoušků. Tentokrát už to nebyla pouze místní rada, nýbrž o poznání větší ryba, jež prvně musela povolit — vše záviselo na samotném místopředsedovi vlády Johnu Prescottovi.

A tak se rozjela ještě jedna vynalézavá kampaň, jejíž součástí byly například demonstrace v Hullu, před sídlem Prescottova týmu; lavina kytic od každého celku Football League, která dorazila na zápraží vicepremiérovy kanceláře na Valentýna; a konečně taky hudební hit Toma Harka s názvem "We Want Falmer!", která to dopracovala až na respektuhodnou 17. příčku britské národní hitparády.

Jak už to v případě houževnatých, odhodlaných a nápaditých podporovatelů BHAFC bývá, také tentokrát bylo ve finále po jejich — v říjnu 2001 klub oficiálně předložil plány na výstavbu 40milionové arény pro 23 tisíc lidí, která podobně jako kdysi Goldstone Ground do scenérie města zapadne jako ulitá. (A Withdean se mezitím stal adoptovaným domovem ženského týmu Albionu.)

"Je to precizně zasazené mezi kopce, vymodelované do krajiny, tak elegantně zaoblené jako sochy Henryho Moorea. Vlastně jediné rovné čáry jsou ty na hřišti. Chci tomu říkat Krásný stadion!" rozplýval se toho času předseda klubu Dick Knight nad arénou, která si po pár měsících vysloužila prestižní cenu pro nejhezčí nový stadion na světě (New Venue Award).

Jedná se přitom, prosím pěkně, o toho samého Dicka Knighta, který z pozice lokálního byznysmena před 20 lety započal pouť za svržením Archera. Bývalý klubový prezident ho zkraje nazýval "snílkem", sílu fanouškovské vášně v kombinaci se zvučným jménem arsenalské legendy a bývalého manažera BHAFC Liama Bradyho však hrubě podcenil.

Spolu s kolegy Bobem Pinnockem a Martinem Perrym si v květnu 1997 Knight potřásl rukou nad plány na převzetí a faktickou záchranu Albionu. Společně pak klub změnili k nepoznání. "Schůzky vedení bývaly o tom, kolik hráčům ten daný týden vyplatíme peněz. O financování stadionu se nikomu ani nesnilo," vrací se bývalý výkonný šéf BHAFC Martin Perry do minulosti.

Svého postu se vzdával roku 2012 ve prospěch bývalého funkcionáře fotbalové asociace či Tottenhamu Paula Barbera a činil tak již bez Dicka Knighta ve vedoucí úloze. Klubový hrdina sice ve strukturách Albionu zůstal v pozici doživotního prezidenta, předsednické křeslo ovšem už roku 2009 zaujal toho času ani ne čtyřicátník Tony Bloom, úspěšný hráč pokeru, sázkař i podnikatel s nemovitostmi...

... a zejména oddaný fanoušek BHAFC, jehož praděda byl v sedmdesátých letech místopředsedou klubu. Když se Paul Barber chtěl při vstupu do klubu raději ujistit, že boháč Bloom v případě povýšení do Premier League klub se ziskem jenom chladnokrevně nestřelí prvnímu investorovi, dostal navýsost přesvědčivou odpověď. "Podívej se támhle," namířil Bloom ukazovák na zeď své pracovny, kde visel obrázek jeho tehdy dvouletého syna. "Mým plánem je předat klub jemu."

Víc už Barber slyšet nepotřeboval. Bloom přišel, aby zůstal a tvořil. A tak se taky neomylně děje...

---

Oddaný předseda Albionu Tony Bloom. Zdroj: brightonandhovealbion.com

---

Bez fanoušků (stále) ani ránu

V Brightonu vždy plánovali dlouho dopředu, jakkoliv se třeba občas jednalo o zdánlivě naivní sny. Už když se na prahu milénia přivedl útočník Bobby Zamora, bylo mu přislíbeno zbudování "fantastického nového stadionu". Když za dva roky budoucí kanonýr West Hamu či Fulhamu vystřílel BHAFC postup do druhé ligy, byla realizace takového projektu stále v nedohlednu. Prescottova kancelář dala stavbě definitivní zelenou teprve v říjnu 2005, aby nakonec Albion na skromném Withdeanu strávil neuvěřitelných jedenáct sezon. I tak na daném prostoru vyválčil celkem čtyři posuny vzhůru. A i v komorní atmosféře například roku 2008 v Ligovém poháru přetlačil Manchester City.

Bobby Zamora si nakonec na Amex Stadium sám přeci jen zahrál, když se do klubu na jednu sezonu vrátil v srpnu 2015. Finalista Evropské ligy se tehdy rozplýval nejen nad příležitostí k návratu, ale i nad úžasnou kontinuitou jinak kompletně proměněného, progresivního celku. Paul Watson, který mu kdysi nahrával na nejeden gól, byl najednou jeho fyzioterapeutem. Bývalý levý bek Nathan Jones zase šéftrenérem. Ex-kapitán Paul Rogers dělal v marketingovém oddělení. A nikam nezmizel ani sekretář, který Zamoru podepisoval už onoho roku 2000. Brighton & Hove Albion je zkrátka jedna velká rodina.

Tony Bloom už na rozvoj BHAFC stihl vynaložit přes 250 milionů liber. Hodnota později rozšiřovaného stadionu (což bylo od počátku v plánu, jen by se jinak o poznání větší projekt pro 30 tisíc diváků nikdy ani nerozběhl) se nakonec vyšplhala ke stovce milionů, do toho se před třemi lety vytvářelo zbrusu nové tréninkové středisko za dalších 32 milionů, a nemálo se investovalo do vyztužení hráčského kádru. V nejbližších dnech Albion ziskem Kolumbijce Izqueirda letos už potřetí přepíše svůj přestupový rekord.

Vedle těchto investic se však nevytrácí rodinný duch, který Brighton & Hove Albion zdobil odnepaměti. Šéf analytického a náborového oddělení klubu Paul Winstanley přibližuje, že se při skautingu s kolegy zaměřují mimo jiné na to, jak se daný hráč rozcvičuje, jak bude pravděpodobně oslavovat své góly, nakolik komunikativní osobou je, jak se dosud choval na sociálních sítích, jaké je jeho rodinné zázemí, kdo jsou jeho sportovními i životními vzory, a podobně.

Jako skaut BHAFC tedy sice musíte být tak trochu stalker, ale všechno je to vlastně v zájmu dobré věci — v kabině Seagulls takto panuje obdivuhodná sounáležitost, která koncem loňského roku vedla více než deset hráčů Albionu k vážení dlouhé cesty do Francie na pohřeb otce křídelníka Anthonyho Knockaerta. Jeho dojetí se promítlo v přidanou motivaci, a nakonec i cenu pro nejlepšího hráče ligy.

A tohle není jenom věc hráčského kádru; trenérský ansámbl zase za odměnu dostal po postupu bonusy ve výši deseti až 20 procent svého platu. Od brigádníka na parkovišti až po nočního uklízeče. Každý zaměstnanec klubu, kterých je mimo fotbalisty na 250, má navíc přístup ke stejné stravě jako hráči — snídaně a obědy tak nejsou pouze luxusem královsky placených čutálistů jako jinde. Zde mají všichni držet pospolu a cítit se jako doma; všichni tu táhnou za jeden provaz, jakkoliv velké klišé to je.

Manažer Chris Hughton, který se kormidla ujal v prosinci 2014, je znám tím, že klade velký důraz na harmonii v kabině i na jistotu v defenzívě, která prozatím BHAFC vynesla pěkných 47 čistých kont — z toho rovnou dvacítku jich David Stockdale udržel v průběhu postupové sezony. Na podzim 2015 se Hughtonův tým postaral o klubový rekord v délce šňůry neporazitelnosti, když vydržel celých 22 kol.

Brighton & Hove Albion je dnes vysoce profesionální značkou, která do Premier League bezesporu patří. Klubová akademie roku 2014 dosáhla na nejvyšší možnou kategorii 1, takže starší dorost Seagulls dodnes soupeří v jedné lize s mladíky Chelsea nebo Arsenalu. Zároveň BHAFC po vzoru Southamptonu buduje těsné vztahy s národními týmy Anglie, když se jeho trenér Nathan Jones podílel na přípravě pro předloňské Euro do 21 let a kouč seniorů Gareth Southgate dříve práci s mládeží v Brightonu otevřeně chválil.

---

---

Kromě nutného profesního růstu ale Albion neopomíjí ani místní komunitu, která mu v minulosti byla tak hmatatelnou oporou. Na stadionu jsou takhle namísto komerčních produktů běžně nabízeny ty lokální — od různých pochutin až po pivní značky.

Oficiální klubová charita byla letos v březnu oceněna samotným parlamentem jako ta nejzáslužnější v zemi poté, co za rok vyvinula na šedesát programů a napříč Sussexem zapojila více než třicet tisíc lidí. Chod prospěšné iniciativy zajišťuje až čtyřicet pracovníků na plný úvazek a přes tři stovky dobrovolníků. Trenéři i hráči BHAFC vrchem dochází i do místních škol čili z jejich know-how profituje až 11 tisíc žáků.

Zatímco velká většina klubů Premier League takovou finančně náročnou povinnost odkládá, doposud druholigový Amex Stadium je téměř od počátku zpřístupněn invalidům, jak káží poměrně nové regule PL, přičemž Seagulls zároveň financují a provozují řadu týmů s tělesně postiženou hráčskou základnou, včetně mužstva s kádrem po mozkové obrně (cerebral palsy) — jinak taky známého jako "CPFC, které je v pořádku podporovat" (narážka na rivalitu s Crystal Palace FC).

Samozřejmostí pro klub z oblasti s početnou LGBT komunitou je dále dlouhotrvající kampaň proti homofobii na stadionech i ve veřejném životě, mezitímco sám Tony Bloom hlasitě vystupuje rovněž proti projevům antisemitismu. Respekt je dále prokazován také cestujícím fandům, jejichž sektor vždy září barvami, které dotyčný klub vyznává.

Hlavními hvězdami jsou každopádně stále fanoušci samotného Albionu, kteří i v problematické sezoně 2014/15, kdy se Seagulls překvapivě rvali o holou záchranu v League Championship, docházeli na stadion ve větších počtech než příznivci prvoligových celků WBA, Crystal Palace a Swansea. Sezónních permanentek se běžně prodává přes dvacet tisíc, tedy se předběžně plní dvě třetiny arény.

Ale pouze o solidních číslech to samozřejmě není. Je to i o vtipných pokřicích jako "Sledujte zápas, odložte své telefony", ba především o tom, že brightonští nezapomínají a zůstávají aktivními odbojáři na více frontách, i když se jich už tentokrát zpříma netýkají.

A tak když nedaleký Plymouth Argyle roku 2011 válčil s desetibodovým odpočtem a vyhlídkou na bankrot, jeho zápasy pravidelně navštěvovali i četní fandové BHAFC, kteří nedávno podpořili také protějšky z Charltonu v boji proti jejich vlastnímu kontroverznímu majiteli Rolandu Duchataletovi. Sami příznivci Brightonu & Hove Albion se přece kdysi potili v obdobných bitvách a v rámci Fans United se jim dostalo hřejivé podpory ze všech koutů země. Tak proč nyní laskavost nesplácet?

Když si letos Seagulls vybojovali postup do nejvyšší soutěže, jejich oslavný autobus zdobil jednoduchý slogan #Together (Pospolu). Slogan docela běžný, ne-li nadužívaný, ale v tomto případě stoprocentně platný. "Tohle je i naše dílo," mohou si v sobotu cestou na zářící Amex Stadium hrdě říkat mnozí pamětníci. Duel s Guardiolovou nabitou družinou pro ně bude zaslouženým bonbonkem...