Křížem krážem Evropou: Omezení z dílny neomezeného

Září bylo v Rusku měsícem dvou velkých voleb, které provázel poněkud odlišný druh apatie. Do parlamentu se volilo s chladným vědomím, že Vladimir Putin leda tak zlehka oslabí. Boj o post prezidenta fotbalového svazu měl potom naopak určit, zdali posílí už tak mimořádně silný vliv ministra sportu Vitalije Mutka. Inu, posílil... a co to vlastně v reálu znamená?

Pokud v úvodu píši o apatii, její charakter ve vztahu k volbám do státní Dumy není příliš složité vystopovat. Volební účast se zasekla na 48 procentech, historickém minimu, a zájem takových Moskvanů stihl během pěti let klesnout o celých třicet procent.

"Ot nas nichego ne zavisit", na nás nic nezávisí — zhruba v duchu takového hesla se v Rusku určovalo nové složení parlamentu. A s podobným vědomím se možná půjde k urnám i za dva roky, kdy Putin nejspíš bude usilovat o čtvrté požehnání lidu k vedení federace.

Rok 2018 bude zásadní i pro vítěze fotbalových prezidentských voleb, protože jejich vítěz v první řadě dostává za úkol uhájit pořadatelství blížícího se mistrovství světa a zároveň pokud možno zajistit, aby tam domácí výběr — asi nejbezradnější účastník nedávného Eura — nebyl zase jednou všem pro smích.

Proto v případě zápolení o křeslo nejmocnějšího muže ruské fotbalové sféry nelze hovořit o té pravé apatii. Zájem veřejnosti byl enormní, jakkoliv se Mutko favorizoval od samého počátku. Nad čím se spíš hromadně mávalo rukou, bylo očekávané odpadávání kandidátů do chvíle, než se utvořil dvouhlavý peloton o menším a větším zlu, respektive dvou ne zcela vyhovujících aspirantech.

Valerij Gazzajev — ten pán s mrožím knírem, který před 11 lety s CSKA Moskva dobyl Pohár UEFA — byl favoritem 'prostého lidu', ačkoliv čtyřnásobný ruský šampion od svého návratu do Vladikavkazu roku 2011 neučinil snad jediný chvályhodný krok. Gazzajev je ostatně vinen z nepotistických praktik, když na trenérskou sesli Alanie okamžitě vyzvedl svého teprve 31letého syna Vladimira, ale také z pofidérního obchodování s hráči i hlasy.

Gazzajevova 'mikrokorupce' byla před volbami vysloveně veřejným tajemstvím, a to skoro až šokujícím způsobem, když na povrch jakoby nic vyplynula i ta nejvyšší nabídnutá částka za jeden hlas regionálního delegáta — přesně 150 tisíc amerických dolarů (3,6 milionů korun).

Ani takové jednání však Gazzajevovi, jak známo, nepomohlo. Šéf druhé ruské ligy Igor Jefremov brzy odstoupil ve prospěch Mutka. Záhy ho napodobil i prezident nejvyšší soutěže Sergej Prjadkin. A i přes nenaplnění prvotních odhadů (až 85 % pro pana ministra) nakonec Mutko s relativním přehledem obhájil post, ke kterému náhle přišel už loni, jakmile byla Nikitovi Simonjanovi vyjádřena nedůvěra.

Pokud vám už v tomto bodě začalo v hlavě zuřivě bít na poplach, nemějte strach, že byste v tom snad byli sami. Ano, Vitalij Mutko až do dnešního dne skutečně držel post ministra sportu i prezidenta ruské kopané (zrovna před pár minutami byl povýšen na zástupce premiéra). Ano, takové směšování politických a fotbalových zájmů je v přímém rozporu se stanovami FIFA. Ano, jen dva dny před volbami se proti Mutkově kandidatuře nahlas vyjádřila ruská národní unie trenérů. A ano, vskutku, k žádnému zásahu shora nedošlo.

Co je na tom všem zdaleka nejkomičtější, to je ten krajně ironický fakt, že byl Mutko roku 2009 donucen vzdát se po čtyřech letech svého prvního prezidentského mandátu právě z toho důvodu, že byl čerstvě jmenován ministrem sportu. Jenom o šest let později mu ovšem z daného esenciálního pravidla byla mile udělena výjimka. Protože v Rusku si holt ledacos dělají po svém...

Putinův souputník

I v mainstreamových českých médiích se nedávno obšírněji psalo o osobě Vitalije Mutka. Dělo se tak v souvislosti s dopingovým skandálem, což samo o sobě nepůsobí šťastně. Věru, Mutko často bývá vykreslován jako ten nejchamtivější hrabivec pod sluncem a uzurpátor veškerého vlivu, jaký ruské sportovní prostředí vůbec nabízí.

Takový je však pouze jeden úhel pohledu; ten další zase úspěšného funkcionáře prezentuje ve světle leckoho jenom ne alibisty, což je pro změnu solidní výchozí bod.

Bývalý chráněnec Anatolije Sobčaka, mentora dvojice Putin-Medvěděv a prvního demokraticky zvoleného starosty Petrohradu, se zkrátka před ničím neschovává — hledá řešení a přizná si případný neúspěch. A že si ho tedy speciálně na olympijské půdě prožil. Rok 2010 přinesl nejhorší kolektivní ruské vystoupení vůbec, následná domácí olympiáda v Soči se tak prodražila, že trumfla všechny ostatní Hry, a letošní dopingovou show asi netřeba nikomu osvěžovat.

Zatímco Mutkův zástupce na ministerstvu Jurij Nagornych byl nicméně ve víru vyšetřování suspendován, jeho přímý nadřízený jakémukoliv konkrétnímu trestu záhadně unikl, ačkoliv byl nezávislou zprávou jednoho kanadského právníka osočen z osobního zásahu v případu dopujícího cizince s působištěm v ruské Premier Lize (RPL). Ruští fotbalisté se tedy možná na Euru ve Francii museli podrobit neuvěřitelnému počtu 46 dopingových testů, ovšem Mutkova kariéra byla poznamenána jen sotva.

O tom, že za Mutkovu nedotknutelnost do značné míry mohou jeho vřelé vztahy s prezidentem Putinem, dnes pochybuje málokdo. Mutko se sice v Petrohradu, respektive tehdejším Leningradu, přímo nenarodil, vystudoval tam však lodní inženýrství a práva, aby se již těsně po oslavě Kristových let stal zástupcem petrohradského starosty. V téže kanceláři tou dobou pracoval také Putin, ale i dlouholetý (od roku 2001) výkonný ředitel ropného giganta Gazpromu, Alexej Miller.

A tak vznikl plodný petrohradský svazek. Již roku 1994 se o sedm let mladší Mutko připojil k Putinovi v rámci organizační komise Her dobré vůle — projektu, který sice zanikl už před patnácti lety, ovšem tou dobou měl pro Petrohrad i celé Rusko velký smysl a význam. Původní podstata Her dobré vůle spočívala ve vyspravování vztahů USA a Sovětského svazu v závěrečné etapě studené války a petrohradský třetí ročník byl považován za mimořádný úspěch. Přibráno bylo hned třicet nových sponzorů a výrazného zkvalitnění doznala infrastruktura celého města. Přesně o dvacet let později už osvědčený tandem Mutko-Putin dohlížel na organizaci těch nejdůležitějších Her — olympiády v Soči.

Stopa, jakou Vitalij Mutko zanechal ve svém adoptovaném domově, je obecně mohutná a představuje zároveň důvod, proč se ministrova aura občas zbytečně vybarvuje do černa. Rodák z krasnodarského kraje totiž zároveň na přelomu tisíciletí šéfoval Zenitu Petrohrad a pomáhal zbudovat základy současného kolosu.

Roku 1997 Vitalij Mutko přebíral ještě relativně čerstvě prvoligový subjekt, který si hned za čtyři roky vybojoval vstupenku do pohárové Evropy. Právě za Mutkovy vlády se Zenit spároval se štědrým Gazpromem (ačkoliv éra jeho faktické kontroly klubu nastala až pár let po prezidentově odchodu, roku 2005), přičemž ihned na startu své nepříliš dlouhé éry Mutko petrohradské popelce přihrál na její poměry nesmírně lukrativní kontrakt s prestižní značkou Adidas.

Zenit pod Mutkovým dohledem ukořistil jenom jednu trofej za triumf v národním poháru, přesto se na jeho vládu bude vzpomínat spíše v dobrém — speciálně vzhledem k utěšeně kvetoucí domácí líhni. Aleksandr Keržakov vyhrál korunu krále střelců RPL ve dvou posledních sezonách Mutkovy éry a později se vypracoval v rekordmana soutěže, přičemž už roku 2001 vyletěl také Andrej Aršavin, doplněný Vladimirem Bystrovem a Igorem Denisovem. Nastávající prezident Ruské fotbalové unie nakonec sice Zenit opouštěl ve finanční nouzi, ale taková sada kvalitních odchovanců spolu s prozíravým prosazováním privatizace Mutkovi víceméně zajistila nesmrtelnost. Alespoň tedy v Petrohradu.

Také na celostátní úrovni se Mutkovi při sebevětší snaze jednoduše nedají upřít výsledky. Jeho vzestup v roli ministra sportu koresponduje například s historicky první ruskou Velkou cenou Formule 1, ale i premiérovým světovým šampionátem v atletice či biatlonu. Jeho předešlé čtyřleté období v čele RFU pak pro změnu zahrnuje dva ruské zářezy v Poháru UEFA (díky Zenitu a CSKA), ale i nejlepší výsledek národního týmu na Euru vůbec (2008). Jistě, tady už o žádném přímém vlivu šéfa svazu hovořit nelze, ale co si budeme povídat, image to Mutkovi v žádném případě nepoškodilo.

Co mu rovněž pomohlo již přímo s ohledem na čerstvé znovu zvolení, to je zase fiasko předchůdců. O vystrnaděném Simonjanovi už byla řeč a pak je tu ještě Nikolaj Tolstych. Právě on za nehorázné peníze podepsal Fabia Capella, jehož kontrakt skýtal i onu skandální klauzuli, která Italovi (na rozdíl od zbídačené RFU) umožňovala kdykoliv od smlouvy odstoupit. Tolstych měl přitom původně Mutkovu podporu, ale postupně ji nevyhnutelně ztratil, jakmile se ukázalo, že zjevně nedisponuje dostatečnou mocí i vůlí skutečně reformovat mládežnickou kopanou v zemi, jak zprvu nadšeně sliboval.

Tolstychův režim byl dokonce takovou katastrofou, že bývalého šéfa antikorupčního výboru při RFU Anzora Kavazašviliho donutil k nekompromisnímu prohlášení, že prezident "udělal vše proto, aby zcela poničil reputaci ruského fotbalu". U Mutka něco takového asi určitě nehrozí, ale jedna znepokojující konstanta v jeho aktivitách by se našla...

Nevyhovující status quo(ty)

Na Mutkovi a trenéru národního týmu Stanislavu Čerčesovovi nyní v první řadě závisí obnovení důvěry veřejnosti v reprezentaci, která se po mistrovství Evropy ocitla na bodu mrazu. Krátce po jeho skončení byla na aktivistické stránce Change.org rozjeta bezprecedentní petice s cílem kompletně rozpustit a 'resetovat' národní tým s hráči, kteří jsou řádně "motivováni hrát za svou zemi". Dobrá recese, říkáte si možná, ale téměř milion sesbíraných podpisů už představuje solidní vzorek rozčarovaných.

Čerčesovovi se zprvu příliš nevěřilo. Čerstvý vítěz polské ligy s Legiou Varšava za sebou má slušné výsledky s menšími kluby jako Těrek Groznyj či Amkar Perm, kde mohl s klidem produkovat svůj opatrný styl hry, ovšem ve větších celcích typu Spartaku a Dinama Moskva víceméně selhal. Ruský talent pod ním každopádně nesténal v obou prestižních angažmá, a to bylo možná pro Mutka a spol. to hlavní. Spartak sezony 2007/08 táhl Pavljučenko, Dinamo ročníku 2014/15 zase duo Ionov-Kokorin.

Třiapadesátiletý trenér v boji o uvolněný post porazil i opěvovaného Kurbana Berdyjeva, strůjce rostovského zázraku, a na bedra mu byla prezidentem svazu okamžitě svalen pořádný balvan: na mistrovství světa se prý Rusové mají prodrat až do semifinále. Na hodnocení střízlivosti takového výroku je samo sebou příliš brzy, ale první krůčky vybízí k opatrnému optimismu.

Hned patnáct účastníků Eura se do první Čerčesovovy nominace vůbec nevešlo, a to přitom nešlo jen o marginální jména. Za disciplinární prohřešky byli nekompromisně trestáni elitní Mamajev s Kokorinem, kteří chyběli i ve výběru pro říjnové střetnutí s Kostarikou, a minulost konečně zosobňují dlouholetí stopeři Sergej Ignaševič s Aleksejem Berezuckým, ale i zkušený bek Dmitrij Kombarov. Šance naopak dostávají osvěžující mladíci jako Magomed Ozdojev nebo Aleksej Mirančuk.

To relativně ostře kontrastuje s letošním Eurem, kde Aleksandr Golovin platil za jediného člena (čtvrté nejstarší) výpravy mladšího 25 let. Průměrný věk ruské sborné tehdy odpovídal 28,57 letům, přičemž pouze tři reprezentanti (a jediný ruský rodák ve Fjodoru Smolovovi) se mohli pochlubit zkušenostmi s hraním za humny. A právě chybějící 'atestace' z těch nejkvalitnějších evropských lig má být tou Achillovou patou, na niž se odvolávají i vybraní internacionálové-veteráni jako Vasilij Berezuckij.

Kde vězí důvod mizivého počtu ruských legionářů, to není složité vypátrat — může za to hlavně cizinecká kvóta. Ta poprvé vešla v platnost roku 2005 coby reakce na neúspěch sborné v kvalifikaci o mistrovství světa, jehož součástí byl i ostudný debakl 1:7 v Lisabonu. Původní plán zněl, že se začne na maximálním počtu sedmi cizinců v základní sestavě, aby se ještě roku 2010 dospělo k pěti. K tak dramatickému okleštění zahraničního vlivu však nikdy nedošlo, a tak se aktuálně bavíme o 'zlaté střední cestě' — tedy pravidlu 6+5, které bylo představeno teprve loni v červenci, jen pár dní před výkopem nového ročníku, a mimo jiné na popud debaty ve státní Dumě i Putinova veřejného apelu.

Letos se ta samá diskuze otevřela zas a znovu s tím, že se dle různých spekulací mělo jednat o návratu k formátu 7+4. Za ten dlouhodobě oroduje hlavně Mutkův volební soupeř s jepičím životem, šéf RPL Sergej Prjadkin, a dále také zástupci dvojice nejbohatších klubů, Zenit a CSKA Moskva. Zbytek nejvyšší soutěže prý stojí za Mutkem... vykládal v prosinci loňského roku sám Vitalij Mutko.

Prezident fotbalového svazu občas sice ve své tvrdošíjnosti vypadá jako osamocený kůl v plotě, ale s podporou politického pole jde zároveň o kůl stěží zdolný. Nejblíže porážky se Mutko ocital patrně před minulou sezonou, kdy výraznou podporu nashromáždil návrh docela jiného ražení oproti aktuálnímu formátu: kluby by směly v celé 25členné nominaci registrovat pouze deset cizinců, ty by pak ale všechny klidně mohly vedle sebe seskládat do zahajovací jedenáctky. Tento podnět oficiálně posvětil dokonce i výkonný výbor Ruské fotbalové unie, pak ovšem přiskočil Mutko v tandemu s Igorem Ananskichem, šéfem parlamentního výboru pro sport, a všichni měli zase jednou utrum.

A tak přetrvává status quo, jehož nedostatky celkem hravě zastíní plusy. Mezi pozitiva se bezesporu řadí úbytek 'plevelu' se západními pasy, místo něhož dostávají alespoň omezený prostor odchovanci či mladí ruští hráči. Velký krok kupředu v tomto směru registrují v Zenitu, kde si nedávno prošli výrazným útlumem, co se produkce vlastního talentu týče. Dnes už se na lavičku bez problémů dostávají borci jako Pavel Dolgov nebo Aleksej Jevsejev, zatímco v první polovině minulé dekády by jejich místa zabírali Jan Flachbart s Markem Kinclem — jedni z těch méně oblíbených Petrželových koňů.

Ruský fotbal se mimoto vždy může odvolávat na relativně silnou tradici kvót, které se osvědčily v jiných sportech. Třeba prezident volejbalové federace Stanislav Ševčenko se dříve nechal slyšet, že zavedení limitů roku 2010 okamžitě ústilo ve fantastické výsledky národního týmu. Na olympiádě v Londýně muži triumfovali poprvé od domácích Her z roku 1980 a následující ročník kontinentálního poháru potom vedle svých protějšků opanovaly také ruské ženy. V rámci domácí Superligy přitom týmy smí mít na kurtu vždy maximálně dva zahraniční importy.

V Rugby-7 jsou dále pravidla ještě přísnější a klubům je zcela zakázáno zaměstnávat cizince, přesto ženský výběr v letech 2013 a 2014 ovládl dva evropské šampionáty v řadě, aniž by předtím jedinkrát stanul ve finále. Za čím dál větší prestiží se šplhá rovněž hokejová KHL s omezením pěti 'outsiderů' na zápasovou soupisku a dokonce i tradičně liberální basketbalové prostředí se neobejde bez okleštění.

Fotbal se však ukazuje být výjimkou z (ruského) pravidla, pokud se tomu tak vůbec dá říkat. O kvótách obecně platí, že je tradičně prosazují hlavně ti, kterých se osobně nedotýkají. Typickým příkladem jsou rezervovaná parlamentní křesla pro ženy, za něž feministky jen zřídkakdy uvidíte bojovat jednoduše proto, že samotná 'potřeba' tyto kvóty zavést implikuje, že ženy (v našem případě ruští fotbalisté) nejsou dostatečně schopné na to, aby si ty místenky vybojovaly samy, normální a férovou cestou.

Co navíc ve finále systém cizineckých kvót v Rusku produkuje v první řadě, to jsou uspokojené hvězdičky typu Aleksandra Kokorina, který se celou kariéru hýbe od jednoho penězi podestlaného (a následně zpravidla krachujícího) hnízda k druhému, aby se přes Anži Machačkalu a Dinamo Moskva zřejmě natrvalo zapíchl v Zenitu Petrohrad, jehož tučnému šeku dal letos v lednu otevřeně přednost před zahraniční štací.

Ve 24 letech měl Kokorin ideální příležitost posunout se na Západ, ale tam by už holt na růžích ustláno neměl. A tak dál utváří hýčkanou domácí smetánku, kterou ovšem zároveň — a to je zde zcela zásadní — jen sporadicky doplňují prorážející mladíci.

Právě to je přitom jeden z klíčových argumentů pro cizinecké kvóty — prostor pro mladou krev, která se může snáze rozvíjet. Jenže jak ukazuje vynikající výzkum serveru Russian Football News, tahle teze se v ruském prostředí nepotvrzuje. Napříč celou sezonou 2015/16 Toke Theilade nenašel jediného hráče mladšího 22 let, který by se vyhoupl přes 1800 ligových minut (20 plných zápasů). Ani jednoho. V německé Bundeslize se pohybovalo osm takových nadějí, ve francouzské Ligue 1 hned jedenáct a v nizozemské Eredivisie dokonce 15. Druhé nejhorší číslo? Anglická Premier League (2); shodou okolností další soutěž s cizineckou kvótou.

Tuhle analýzu RFN navíc vhodně doplňuje server Futbolgrad.com, kde se loni v září pro změnu vydali po stopách reálného využití domácího talentu. Jedná se tedy sice o rok stará data, ale nálezy dvojice autorů Saul Pope-Manuel Veth jsou přesto vypovídající. A notně alarmující. Ukázalo se totiž, že základní sestavy více než poloviny celků RPL tvoří méně než šest Rusů, a že si vlastně všechny elitní moskevské kluby spolu se Zenitem tradičně vystačí jen s pěti domácími produkty — tedy minimálním počtem. Jedinou výraznou odchylku v tomto směru představovalo Dinamo Moskva (s průměrem 9,4 Rusů v sestavě), jenže to také na konci daného ročníku kvůli velkým finančním těžkostem sestoupilo.

---

Cizinecká kvóta je tedy evidentně pro většinu klubů zátěží a k žádné záplavě šancí pro 'utlačované' odchovance ani omylem nevede. Proto se tedy opakovaně nabízí otázka, zdali vůbec má smysl ji udržovat při životě. V Turecku se třeba zrovna nedávno ukázkově poučili, když na přelomu let 2014 a 2015 limity zahraničního importu zcela zavrhli. Cenovky domácích hráčů totiž sice v předcházejících letech vyletěly nahoru, ale úměrně s tím se už nijak nelepšily výsledky národního týmu.

Místo původní kvóty (podobné té ruské) byl tedy zaveden složitější systém, kdy cizinci mohou tvořit maximálně polovinu 28členné soupisky pro celou sezonu, a naráz jich pak může hrát třeba jedenáct. Zároveň ale kluby napříč ročníkem dostávají body za každou minutu pro doma vychovaného juniora i každou reprezentační pozvánku pro takového mládence. Čím víc bodů na konci sezony máte, tím víc se vám potom ze společné ligové kasy odsype bonusových peněz.

Takový relativně benevolentní systém — založený na odměňování nadstandardně fungujících celků spíše než na plošném brzdění všech — si tehdy v Turecku jednohlasně schválila celá Süper Lig. A těžko si představit, že by proti tomu cokoliv namítaly i ruské kluby, kór když jich plno trpí na finanční trable. Jenže jak už jsme se nedávno přesvědčili, prvoligový konsensus v Rusku znamená pramálo. A co na to říká Vitalij Mutko, to se opět dozvíme nejdříve za dalších několik měsíců, při každoroční debatě...