Křížem krážem Evropou: Je Peter Bosz ten správný boss pro Ajax?

Ligy po celé Evropě pomalu startují a EuroFotbal u této příležitosti představuje zbrusu nový seriál, který si dává za cíl postupně věnovat pozornost soutěžím stranou hlavního zájmu širší veřejnosti i tohoto portálu. Začínáme v Nizozemsku, kde se vykoplo zrovna o tomto víkendu, a to mimo jiné vítězstvím Ajaxu, který se snad velkolepě vrací ke cruijffovské tradici...

"Pokud je někdo pevným advokátem Cruijffovy filozofie, je to Peter Bosz. Raději by vyhrál 5:4 než 1:0," nechal se slyšet bývalý sportovní ředitel AGOVV Apeldoorn Huib Rouwenhorst, pod jehož dohledem 52letý kouč začátkem tohoto milénia nastupoval trenérskou dráhu.

Tak často konstatovaná podobnost samozřejmě není čistě náhodná. Bosz je přiznaným obdivovatelem nedávno zesnulého 'Pythagorase v kopačkách', a už jako mladík ve Vitesse si s bratrem pořídil sezónní permanentku na domácí zápasy Ajaxu, aby ho co 14 dní mohl po návratu ze Španělska sledovat v akci.

V tomto bodě by si možná jeden řekl "no jo, je to Nizozemsko, jasně že tam budou oslavovat, ba imitovat jednu z nejvlivnějších postav fotbalových dějin", jenže chyba lávky — Boszův nástup na scénu naopak daleko spíš koresponduje s celostátní diskuzí o tom, zdali vůbec Cruijffova škola stále dýchá.

Však i jeden z jejích světoznámých proponentů, Louis van Gaal, na mistrovství světa 2014 vsadil na defenzivně laděný systém 3-5-2, který si pragmaticky vypůjčil od jednoho z prominentních klubů země, Feyenoordu. A rotterdamský celek se tou dobou od Cruijffova učení neodkláněl ani zdaleka sám.

Když na podzim 2015 vynikající novinář a analytik Pieter Zwart provedl rozbor jednotlivých prvků Cruijffových týmů a jejich aplikace napříč nizozemskou smetánkou, došel k téměř děsivým závěrům. Trio Ajax-Feyenoord-PSV v evropských pohárech ani neuplatňovalo dnes již zcela základní principy zónové obrany, Ajax zbytečně roztahoval hru, PSV zase odmítalo presovat ihned po ztrátě balonu, atd...

Cruijffova filozofie je pochopitelně ohromně komplexní a náročná na realizaci, takže těžko kdy může jít o nějaký univerzálně kopírovaný koncept. Ovšem trenéři jako Thomas Tuchel, Jorge Sampaoli, Michael Laudrup a samozřejmě Pep Guardiola z ní velice ochotně a do značné míry i úspěšně čerpají.

Pakliže Zwart identifikoval přesně devět pilířů Cruijffovy školy, Guardiola je v obou svých dosavadních angažmá ctil naprosto všechny — a vyhrával přitom, co se dalo. To Blindovo či Hiddinkovo Nizozemsko se na Euro ostudně nekvalifikovalo bez uplatnění jediného z onoho devatera Cruijffových přikázání.

Takzvaná 'nizozemská škola' — slavně reprezentovaná například Ajaxem z let 1971-73 či Oranjes na nadcházejícím světovém šampionátu — tedy nikam neodešla a nikterak neskomírá, jenom se vytratila ze samotného Nizozemska...

---

Legendární Ajax roku 1995 a jeho netradiční rozestavení 3-4-3 leckoho zbavil představy, že se nizozemská doktrína neslučuje s ničím jiným než 4-3-3. Stejně tak si už dnes rozhodně nelze představit tak agresivní (re)presink, jaký Nizozemci předváděli v 70. letech, či pružné prohazování levého křídelníka s levým bekem, jak by to dřív vyžadoval sám Cruijff. Doba se posouvá a dogmata se mění.

Avšak pouze o nějakém nominálním rozestavení a přežitých extrémech tahle krize nizozemské identity samozřejmě není. V Eredivisie nyní běžně kynou docela protichůdné trendy — a to teprve zaráží.

Pro Cruijffa bylo třeba ve zkratce zcela zásadní, aby jeho hráči zkracovali hřiště, byli kompaktní, a ideálně vrchem aplikovali i ofsajdovou past, která dle trojnásobného držitele Zlatého míče nebyla nástrojem defenzívy, nýbrž ofenzívy (jelikož vedla k rozjíždění útoků výše v poli). I proto chtěl Cruijff za každou cenu tvořit hru středem pole. Byl vysloveně alergický na přihrávky do stran, které mají potenciál hráče navádět do pastí, a tudíž intenzivně brojil proti zapojování krajních beků na vlastní polovině.

Cruijffův milovaný Ajax posledních De Boerových let se těchto zásad držel pouze v ofenzívě, nikoliv už při bránění. Středem se dopředu probíjel často a rád rovněž využíval Cruijffových oblíbených trojúhelníků, kdy si má hráč na balonu pokud možno vždy vybírat alespoň ze dvou volných kolegů. Ale ofsajdová past, úzké hřiště a přísná zónová obrana — to všechno už pro Franka De Boera, jenž při nástupu do funkce vyfasoval Cruijffovo cenné požehnání, spíše neexistovalo.

Co se čistě útočné poloviny týče, Johan Cruijff v závěrečných fázích svého života jistě s radostí přihlížel tomu, kterak si ofenzivní hráči Ajaxu, Feyenoordu, PSV i Vitesse (tedy čtyř kvalitních týmů, které zkoumal Zwart) průběžně mění pozice. Sám takhle mnohdy startoval na hrotu, aby se následně potloukal po celém hřišti a mátl obránce — což úspěšně replikoval také Ronald De Boer při památné jízdě Ajaxu za triumfem v PMEZ 1995 a sám Cruijff jako trenér obdobně využíval Michaela Laudrupa.

Co už ale naopak Cruijffovi nevonělo, to byla relativní absence duelů jeden na jednoho. Amsterdamský rodák samozřejmě vzýval prvky týmové hry, zároveň ale po svých forvardech požadoval schopnost i chuť řešit situace individuálně. Souboj 1v1 byl pro Cruijffa vždycky lepší než 2v2 nebo 3v3, a proto ho konkrétně trápila třeba zbytečně intenzivní podpora Arjena Robbena, ke kterému jeho nápomocní spoluhráči v reprezentaci soustavně tahali další hráče, a z podpory se rázem stávala přítěž.

Kompletní trojice Ajax-Feyenoord-PSV se nakonec sešla v jediném Cruijffem propagovaném bodě — zmíněné nečitelnosti útočné vozby. Naproti tomu všechny jmenované celky zavrhly rovnou trojici pilířů — zmenšování hřiště, preferování zónové obrany před tou osobní a konečně právě vyhledávání situací 1v1. To Boszovo Vitesse už první i třetí prvek ctilo, a obecně se s Cruijffem rozcházelo jenom v otázce zóny a taktické přizpůsobivosti s ohledem na soupeřovy slabiny, což lze v kontextu považovat za detail.

Pouze z tohoto pohledu je tedy Peter Bosz de facto dokonalým trenérem pro Ajax. Ačkoliv dříve jako úspěšný hráč (se čtyřmi trofejemi) a neúspěšný technický ředitel (s vadnou přestupovou politikou) dlouze působil v konkurenčním a fanoušky z hlavního města intenzivně nesnášeném Feyenoordu, samotným fotbalovým vyznáním je vlastně téměř bez výhrad jedním z de Godenzonen — jedním ze božích synů, pokud tedy za toho Boha budeme chvíli považovat samotného Cruijffa.

---

Otázkou nicméně zůstává, zdali Boszovo výlučné dbaní na Cruijffovy ideály nakonec v prostředí Amsterdam Areny nebude kuriózně odpovídat spíš kulturní revoluci než zdánlivě přirozenému opaku.

Z klubu se ostatně po neshodách s fotbalovým ředitelem Marcem Overmarsem loni v listopadu poroučel jeden z posledních obhájců Cruijffovy filozofie uvnitř Ajaxu, jinak oblíbený šéf akademie Wim Jonk. A pakliže pozdní De Boerův Ajax lze shrnout slovy "solidní defenzíva, ale občas ucajdaný, předvídatelný přechod do útoku", Bosz garantuje spíš hotový protipól. S Heraclesem Almelo přece dříve trval na neortodoxní a odvážné formaci 3-4-3, aby sezonu završil se 71 inkasovanými (hůř na tom byl jen Tilburg) a 58 vstřelenými góly (lépe na tom bylo jen pět týmů).

Statistik a žurnalista Michiel Jongsma teď tedy sice s mírným pobavením vzpomíná na to, jak Peter Bosz po svém nástupu ke kormidlu Vitesse okamžitě vytáhl defenzivní linii zhruba o deset metrů výše, přesto se ale nyní žádná podobná šoková terapie očekávat nedá. Po De Boerovi koneckonců někdejší záložník dědí na domácí poměry slušně zkonsolidovanou obranu i užitečné návyky spojené s re-presinkem, který Ajax dosud praktikoval jako v podstatě jediný elitní klub v zemi.

Bosz tedy v Amsterdamu bude mít za úkol hlavně posunout vše o level výše. Jeho pravidlo o pěti sekundách, během nichž se má správně balon po ztrátě zase vyhrát zpět, na papíře značí ještě agresivnější re-presink, než na jaký jsou v Ajaxu zvyklí. Jeho arnhemská minulost dále avizuje výrazné zatížení středu hřiště, kde spočívá evidentní těžiště útočných akcí (viz i třetí gól Ajaxu v prvním kole letošní sezony). A jeho nečekaná adaptace systému 3-5-2, kterou v odvetě předkola Ligy mistrů s PAOK reagoval na přehršel soupeřových příležitostí k duelům 1 na 1 (výsledkem byla venkovní výhra), představuje u De Boera nevídanou flexibilitu.

Nechápejte mě ale zle — na Franka De Boera se v Ajaxu jistě bude vzpomínat v dobrém. Do klubu zprvu vrátil Cruijffův duch, byť naředěný notnou dávkou Van Gaalova pragmatismu, a jeho čtyři tituly v řadě jsou něčím, co se dříve nepodařilo ani takovému velikánovi, jakým je Rinus Michels. Jenže faktem zároveň zůstává, že se v závěru bývalý kapitán Oranjes všem tak trochu přejedl.

De Boer se postupně stal arogantním, ba vyloženě uspokojeným koučem. Jeho zprvu zajímavý a funkční trik, kdy na hřiště poslal záložníka coby falešnou devítku a napomohl tak kombinační hře na útočné polovině, se postupem času ohrál. A strnulou ofenzívu pak De Boer rád omlouval "příliš defenzivně orientovaným soupeřem", potažmo mizerné výsledky svaloval na nedostatek štěstí a zkušeností.

Jak píše Peter McVitie na blogu BeNeFoot.net, symbolické se v tomhle směru ukázalo být první vystoupení Ajaxu v minulém ročníku Evropské ligy, když se De Boer oslabený Celtic nepochopitelně snažil dobýt salvou centrů do pokutového území (což mimochodem přímo odporuje Cruijffově škole), a když to záhy při konečném stavu 2:2 nevyšlo, vše svedl na "dva soupeřem zaparkované autobusy".

Něco takového se od Bosze čekat nedá. Jeho Ajax by měl bezesporu generovat větší nadšení mezi fanoušky, jeho mezihra ponese větší dynamiku a jeho svěřenci nebudou mít tak často svázané nohy. Pokud se v něčem projevuje Boszova tvrdohlavost, pak je pevně napnutá vstříc ofenzivní, mnohdy elektrizující podívané. A právě takové vyhlídky nyní fandům Ajaxu musí znít jako rajská hudba.

Je sice pravda, že Bosz stejně jako De Boer v minulé sezoně až do posledního kola živil naději na titul, aby nakonec sklápěl hlavu, ovšem jeho Maccabi Tel Aviv své poslední slovo řeklo skrze nejvyšší výhru trenérovy krátké štace (6:0) a dojelo zkrátka na výhru konkurenta. To Ajax měl vše ve svých rukou a o mistrovský primát ho připravila jenom vlastní bezzubost ve druhé půli remízového duelu se sestupujícím De Graafschapem...