Křížem krážem Evropou: Další impuls pro estonský fotbal

Ještě v roce 2001 vážně hrozilo, že "příliš chudé" Estonsko bez zázemí nebude schopno uspořádat příští ročník Eurovize. Hlavní televizní stanici vláda dokonce tehdy původně odmítla půjčit potřebné miliony. Nyní byl Tallinn pro rok 2018 vybrán coby hostitelské město evropského superpoháru a na velkou událost se tedy po hudbě třese také fotbal...

Ostře sledovaná pěvecká soutěž se nakonec onoho roku 2002 odehrála v čerstvě otevřené hale pro primární účely hokeje či basketbalu a zhruba ve stejné době se své zbrusu nové arény dočkala také kopaná.

Stadion, pojmenovaný stejně jako nejvyšší soutěž dle prominentního pivovaru A. LeCoq, tehdy znamenal téměř dvojnásobný upgrade oproti kapacitě zastaralého Kadrioru Stadium z 20. let minulého století, když okamžitě pojal přes 9,3 tisíc diváků. Ani takové číslo by ovšem Uefě za dva roky nestačilo.

A tak se v Estonsku v nejbližší době opět budou sypat peníze do fotbalu. Již v srpnu loňského roku se premiér Taavi Roivas na schůzce s tehdejším šéfem evropské kopané Michelem Platinim zavázal, že pomůže financovat rekonstrukci národního stadionu, a tak se i skutečně stane. Již teď na podzim budou spuštěny práce v celkové hodnotě pěti milionů eur, které kapacitu arény navýší alespoň na 15 tisíc.

I tak bude A. LeCoq Arena historicky nejmenším dějištěm klání evropského superpoháru, který se po čtrnáct let nehnul z 18tisícového monackého stánku Ludvíka II., a také celý pobaltský stát lze považovat za nejmenší hostitelskou zemi po roce 2012, kdy akce začala putovat po Evropě. Ani Gruzie, Wales nebo Makedonie (2017) se nenechají zahanbit tím necelým půl druhým milionem obyvatel Estonska.

Přesto návštěva Estonska dává smysl. Jde koneckonců o velice pokrokovou zemi, které celý svět vděčí za Skype, jejíž obyvatelé za parkování rutinně platí svými mobilními telefony a daňová přiznání vyplňují během pěti minut na internetu, a kde se už od roku 2007 nové složení parlamentu určuje pouze online. Hergot, vždyť Estonci jsou dokonce natolik 'cool', že z obyčejného houpání udělali adrenalinový sport.

Jen z tohoto úhlu pohledu vlastně nejsevernější pobaltská země zaráží o něco méně než Ukrajina a jí přiklepnuté pořadatelství finále Ligy mistrů, Estonsko ale zároveň vrchem přidává i jiné pádné důvody jako oslavu svého stoletého výročí (i přes sovětskou minulost pobaltský stát originálně vznikal po první světové válce) nebo opatrně stoupající úroveň národního týmu.

V A. LeCoq Areně je normálně doma FC Flora, desetinásobný a úřadující šampion země, který i ve své poslední mistrovské sezoně v průměru registroval chudé návštěvy o 633 nadšencích. Přesto se expanze národního stadionu estonské vládě vyplatí: na reprezentaci tu totiž na rozdíl od domácí soutěže obyčejně chodí 'plný kotel' a podceňovaný mančaft potom za takové bouřlivé podpory nezřídka šokuje favority.

Zhruba dva kilometry od zčásti středověkého historického centra hlavního města Tallinnu nedávno nezvládli triumfovat například Nizozemci, Chorvaté či Portugalci a s ryzí zlou se tam potázali Rusové nebo Poláci. Roku 2010 se v A. LeCoq Areně pořádně natrápili dokonce i pozdější finalisté Eura z Itálie, v jejichž kvalifikační skupině tehdy Estonci finišovali na zdánlivě neopakovatelné druhé příčce.

Onen barážový úspěch lze vzhledem k neuspokojivým výsledkům v následujících dvou cyklech považovat spíše za anomálii, přesto je nutno zkonstatovat vcelku nezanedbatelný progres...

Ve stopách Marta Pooma

V Estonsku se kopaná historicky netěší žádné silné tradici. "Za sovětské éry byl fotbal vnímán jako sport okupantů. V rámci rebelie tedy Estonci preferovali basketbal a běžecké lyžování," nastiňuje pro FourFourTwo jakousi sportovní hierarchii Angelo Palmeri, provozovatel jediného donedávna aktivního blogu o estonské kopané.

Jestliže tedy počátek milénia zčásti patřil běžkaři Andrusi Veerpaluovi a jeho kolegyni Kristině Šmigunové — dvěma zlatým medailistům z olympijských her v Salt Lake City, respektive Turínu — a necelou dekádu následně v premiérském křesle strávil rovněž bývalý běžkař Andrus Ansip, fotbal mezitím intenzivně strádal. Ještě v sezoně 2009/10, kdy se mimochodem zasadila o nejrychlejší vlastenec v historii kopané (pět sekund), se estonská nejvyšší soutěž oficiálně honosila titulem té nejméně navštěvované ligy v Evropě: v průměru si cestu do ochozů nacházelo ubohých 188 diváků.

Teď už je to o něco lepší, ale pořád špatné; ligový průměr stěží dosahuje tří stovek, což je stále velmi málo v porovnání s takovým basketbalem, který laškuje s tisícovkou a alespoň sporadicky vysílá reprezentanty na mistrovství Evropy. To nicméně musí souviset i s tím, že kopaná v Estonsku zkrátka není pro smetánku, pročež ani úroveň prvoligové kopané není nikterak valná a tedy patřičně vábná.

Ještě loni se za plně profesionální dalo považovat pouze šest celků a stěží stovka doma působících fotbalistů se mohla těšit z pravidelného měsíčního platu. Většina naopak nepobírala ani průměrnou estonskou gáži, která na druhou stranu v Pobaltí (a vesměs celé východní Evropě) nemá konkurenci. Rozpočet mistrovské Flory Tallinn, kterou v 90. letech zakládal autor dětských knih a současný prezident svazu s visáží sedmdesátkového rockera Aivar Pohlak, je lokálními médii odhadován na půldruhý milion eur, tedy něco málo přes desetinu rozpočtu českých šampionů z Plzně.

Amatérské ražení potom zprvu celkem přirozeně nemohl zapřít ani národní tým. Čerstvě nezávislé Estonsko se zkraje 90. let prezentovalo naivním fotbalem, který dle nizozemského žurnalisty Simona Kupera postrádal patřičný důraz i vůli po vítězství. Tvořivý záložník a nově i lodivod seniorské reprezentace Martin Reim prý připomínal "pobaltského Carlose Valderramu", jeho spoluhráči však neměli ani to nejmenší tušení, jak jeho parádní přihrávky přetavit v góly.

Od raně postsovětských časů se každopádně počet registrovaných hráčů více než ztrojnásobil na úroveň zhruba 60 tisíc a podobný skok se pochopitelně udál i v oblasti trenérů nebo rozhodčích. I jen mezi lety 2009 a 2011 se zároveň rapidně zvýšilo množství legionářů, kterých na konci daného intervalu bylo přesně pětatřicet, rozprostřených v deseti různých zemích.

Teď už výčet v zahraničí usazených Estonců vcelku budí respekt: Ragnar Klavan čerstvě přestoupil do Liverpoolu, 18letý Mattias Käit z anglického Fulhamu má být nadlouho lídrem reprezentačního útoku a polský krajánek s pestrou minulostí v ruském Permu, Konstantin Vassiljev, potom národnímu týmu pěti góly vystřílel historickou účast v baráži o Euro 2012. K zářijové kvalifikaci se sjížděla rovná desítka legionářů, přičemž ještě scházelo několik zaběhlých jmen jako Tarmo Kink (Maďarsko), Siim Luts (Česko), Enar Jääger (Norsko), Frank Liivak (Španělsko) či Henrik Ojamaa (Nizozemsko).

I za těchto podmínek je estonská reprezentace stále schopna nepříjemně šokovat, jako když nedávno San Marinu nadělila první bod v dějinách evropských kvalifikací, ale ona šance zahrát si na podzim 2011 s Irskem o účast na evropském šampionátu věru nebyla ani tak důsledkem štěstí jako spíš postupně čerpaných zkušeností za humny.

Těsně před barážovým kláním, které záhy natěšenému tallinnskému publiku přineslo menší ostudu (prohru 0:4), navíc na politické půdě došlo k bezprecedentnímu kroku: třiatřicet členů parlamentu napříč různými stranami vytvořilo speciální skupinu s cílem orodovat za zkvalitnění fotbalového prostředí v zemi a zpřístupnění populárního sportu malým klukům.

Na hmatatelné výsledky takové iniciativy si zatím budeme muset počkat, ale dědictví Marta Pooma je patrné nejen na anglických trávnících. Známý ex-sunderlandský brankář, jehož autobiografie šla v prvním měsíci vyloženě na dračku (prodalo se devět tisíc výtisků), má svého nadějného pokračovatele také přímo mezi tyčemi, kde si Estonci hodně slibují od Matveie Igonena. Devatenáctiletý mladík má za sebou již několik testů v Itálii a v srpnu si vysloužil premiérovou pozvánku do seniorské reprezentace.

Národní tým je aktuálně po debaklu v Bosně a Hercegovině tak trochu na rozcestí. Švédský kouč Magnus Pehrsson po prohře 0:5 odstoupil a přenechal místo hráčské legendě Martinovi Reimovi. Ten dosud vedl výběr do 21 let, a tak se dá očekávat razantní omlazení kolektivu, kterému ještě nedávno dominovali třicátníci.

Mohou tedy v budoucnu Käït, Liivak či brankář Igonen odtáhnout Estonsko za dalším vysokým umístěním? Zanedlouho patnáctitisícový a bezesporu stabilně napěchovaný stánek v Tallinnu bude dalším solidním výchozím bodem...