Křížem krážem Evropou: Cesta makedonské Popelky za Eurem "21"

Loni zhruba touto dobou jsme se podivovali nad přímým postupem Albánie na její první dospělý turnaj, nyní se totéž v trochu jinačích konturách opakuje v případě dalšího tradičního trpaslíka z Balkánu. Makedonie se tedy sice probojovala pouze na 'malé Euro' do 21 let, činí tak ovšem jako ta pravá nefalšovaná Popelka...

Makedonie má samozřejmě s Albánií leccos společného. Už v 60. letech především do Skopje začaly proudit první vlny Kosovanů a už na začátku příští dekády Albánci dle oficiálního sčítání lidu tvořili rovnou 17 % makedonské populace. Dnes je to více než čtvrtina země, a skoro celý severozápad.

Právě tam, konkrétně ve městě Tetovu, sídlí FK Škëndija - makedonský mistr z roku 2011, vítěz posledního ročníku národního poháru a současný druhý nejlepší tým země, který své oficiální stránky provozuje čistě v albánštině. Pouhá cca třetina Tetova je koneckonců makedonská.

Vztahy Makedonie s Albánií jsou tedy skutečně úzké, což se na druhou stranu nerovná přívlastku vřelé. Naopak, lidová povídačka zní, že to jediné, co spojuje Srby s Makedonci, je jejich nenávist k Albáncům a strach z obnovení takzvané Velké Albánie, která zahrnuje i západní část makedonského území.

To se promítá i na fotbalovou scénu: dokud nebyl usvědčen z dopingu a zavalen přísným čtyřletým trestem, jako hlavní mínus Arijana Ademiho ve věci hledání nového kapitána seniorského výběru se zmiňoval právě jeho albánský původ. Ademi je sice rozený lídr, ale nemluví přitom makedonsky. Jeho jméno je více spjato s chorvatským Dinamem Záhřeb než s Makedonií, a to by prostě nepůsobilo dobře.

Pro tohle všechno je tak trochu přirozené, že rozpory nacházíme také v charakteru obou fotbalových pohádek. Jestliže Albánie se mohla na cestě na Euro opřít o čtyřletou koncepci italského trenéra Di Biasiho či stálici vicemistrů Serie A z Neapole (Elseida Hysaje), pro makedonskou "21" šlo o první kvalifikační cyklus pod vedením trenéra Blagoji Milevskiho a jeho standardně nerozehraných svěřenců.

Skutečně, tohle není žádný případ výjimečné generace. Takové příběhy se ostatně na juniorské úrovni v menších evropských zemích takřka nepíší. Island a jeho první zkušenost s větším mezinárodním turnajem na malém Euru 2011 může být pro celou řadu faktorů považován za specifickou výjimku, jinak takové fotbalové krajiny tradičně trpí na plošně rozšířený zvyk generační talenty okamžitě rekrutovat pro dospělý výběr.

Výjimkou z této běžné praxe není ani Goran Panděv, který se do širšího kádru seniorské reprezentace řadí už od svých 17 let. Za jedinou silnější jednadvacítku, jejíž členové to následně ve větším počtu dotáhli do A-týmu, tedy nakonec můžeme považovat tu z poloviny 90. let, kdy eskadra kolem Goceho Sedloskiho a Artima Sakiriho v kvalifikaci nastřádala od té doby až doteď nenapodobené tři výhry.

To, že kostru seniorské reprezentace pro dlouhá léta utvoří i tato generace, potom není ani omylem zaručené. Většina z dotyčných totiž ve svých klubech ani pravidelně nehrává, natož aby nějak zářila - což celý úspěch činí ještě kouzelnějším.

Brankář Igor Aleksovski dělá dvojku ve Vardaru Skopje, kde donedávna příliš nehrával ani stoper Darko Velkovski (a když už teď začal, činí tak jako štítový záložník, na což prý nemá fyzičku). Gjoko Zajkov stále čeká na start v belgickém Charleroi. Oba beci, Egzon Bejtulai a Desir Demiri, jsou dokonce suspendováni Škëndijou pro své tvrdohlavé odmítání nového kontraktu a vyhlížení šance v zahraničí.

V sestavě vicemistra už jen zřídkakdy figuruje také další opora "21", Marjan Radeski. Defenzivní středopolař Enis Bardhi se zase v maďarské Ujpešti posouvá do podstatně útočnější polohy, zatímco hroťák číslo 1 Viktor Angelov v témže klubu akorát pravidelně rotuje. Papírově největší jméno na soupisce, David Babunski, si se zkušenostmi z barcelonského béčka sotva škrtne v srbské Crvene Zvezdě...

... a co nám z toho vyplývá? Vykrystalizovala vlastně jen dvě jména, která se velké důvěře těší na klubové i reprezentační úrovni. Tím prvním je již zmíněný Enis Bardhi (i když v lehce odlišných úlohách) a pak už lze hovořit akorát o Kirem Markoskim z Rabotnički - na pohled nikterak výrazném, ale pracovitém a efektivním levém křídlu, které se loni ve 3. předkole Evropské ligy z velké části zasadilo o senzační krach Trabzonsporu a zároveň dávalo i tři vítězné góly v kvalifikaci "21".

Markoski je v podstatě takový makedonský Ladislav Krejčí, když mu to zrovna sedne, a teď si představte jedenáctku, kde právě takový Krejčí běžně platí za jediného hráče v naprosté herní pohodě. Přesně tak; je malý zázrak, že se trenérovi Milevskimu podařilo z této pofidérní sebranky utvořit tak dokonale šlapající kolektiv, který prohrál jen první zápas s Islandem, s favorizovanou Francií dvakrát remizoval a na prostoru šesti utkání kalendářního roku 2016 soupeřům připustil jediný gól.

A jakkoliv se tento úspěch vskutku může zdát zcela nahodilý, určité základy v reformujícím se domácím fotbalovém prostředí přeci jen nachází...

Island tou pravou inspirací

Pokud jsem výše zmínil Island, potom vězte, že Makedonci se na malém severském ostrově ve skutečnosti nepokrytě inspirují. Sami vypracovali takzvaný desetiletý plán, v jehož rámci kladou důraz právě na vícevrstvé investice do výchovy kadetů. Mládežnické reprezentační výběry rázem sehrávají mnohem více přátelských zápasů, aby nabíraly praxi a stávaly se postupně více konkurenceschopnými, a zároveň si už žáky nebo dorostence nemůže trénovat jen tak někdo bez adekvátního vzdělání.

Právě ten druhý faktor je možná veřejností trochu podceňovaný a přitom zcela zásadní. Koneckonců právě nedostatek řádně kvalifikovaných koučů v mládežnických strukturách je jedním vysvětlením táhlé a tolikrát diskutované krize anglické produkce kvalitního talentu. Makedonií přitom tenhle neduh donedávna zvesela prostupoval bez ohledu na věkovou kategorii. Ani v první lize nebylo zvykem, že by každý držel áčkovou licenci UEFA, a místo toho se ujala praxe, kdy v čele týmu formálně stál držitel takového lejstra, avšak fakticky jej trénoval někdo méně vzdělaný, technicky třeba pouze asistent.

Tohle se přitom začalo měnit teprve nedávno, konkrétně roku 2012 s odchodem dlouholetého prezidenta svazu Hariho Hagi-Risteskiho. Jeho doslova vrcholným činem, který ho víceméně stal místo, bylo bizarní dosazení Velšana Johna Toshacka do role trenéra národního týmu. Na Balkáně hrozivě neúspěšný Brit byl odvolán jen těsně po konci Hagi-Risteskiho éry, a s tím se symbolicky započala cesta za nápravou fotbalové scény, na níž se slovy místního odborníka Aleksandra Zlateskiho "zastavil čas".

Ani teď se samozřejmě makedonská liga neřadí ani k balkánské, natož evropské špičce, ovšem nedávné výsledky Vardaru, Škëndije či Rabotnički na mezinárodní úrovni dávají tušit, že se tam přeci jen něco hýbe kupředu. Vardar v předkolech Ligy mistrů nepěkně zavářel běloruskému BATE Borisov (2012) i kyperskému APOELu (2015), Rabotnički loni divže neudolalo Rubin Kazaň na poslední zastávce před skupinovou fází Evropské ligy a nejméně zkušená Škëndija se poprvé pochlapila zrovna letos (zdravíme do Mladé Boleslavi).

Každý prvoligový celek teď navíc v Makedonii provozuje svou mládežnickou akademii, přičemž Vardar pro tu svou nedávno zbudoval zbrusu nový tréninkový komplex a Škëndija aktuálně pracuje na tomtéž. Konkrétně rozvoji mládeže má zároveň napomáhat také zvláštní kvóta, na jejímž základě musí prvoligový tým do každého zápasu postavit alespoň jednoho Makedonce mladšího 21 let. Zde nicméně Aleksandar poznamenává, že by si hravě dovedl představit i výraznější omezení - jako třeba to z druhé nejvyšší soutěže, kde jde již o minimálně tři takové mládence.

Pravdou sice je, že menší kluby tradičně staví více než jednoho hráče pod 21 let, ovšem ty opravdu elitní mančafty se obvykle zpěčují, což je s ohledem na reprezentaci země ten vůbec nejdůležitější poznatek. Navíc jsou tu případy hráčů jako výše zmíněného Marjana Radeskiho, který ze základu Škëndije vypadl ihned, jakmile přestal splňovat věkové kritérium.

---

---

Samozřejmě je otázkou, nakolik lze konkrétně tento úspěch makedonské jednadvacítky vysvětlovat nastolenou vizí nového vedení svazu - vždyť jeho kouzlo spočívá právě v tom, že jde spíše o bandu více či méně nechtěných a podceňovaných jedinců než nějaké výjimečné talenty. Ovšem základ pro dlouhodobě stoupající úroveň i toho seniorského národního týmu se tu zkrátka budovat začíná.

A že je zoufale potřeba. Zrovna 20. října si Makedonie udělala nový nechvalný rekord v historicky nejnižším umístění na žebříčku FIFA, když se oproti září propadla o dalších devět míst už na 155. pozici - do společnosti zemí jako Myanmar, Barbados, Grenada, Mauricius či Lesotho. Ještě před pěti lety se přitom Makedonci pohoršovali nad tím, že spadli na 103. příčku. Teď jsou jejich ambice docela jinde.

Právě proto je dřív než kdy jindy naprosto žádoucí zvládnout proces integrace juniorských reprezentantů do dospělých struktur. A co je pozitivní: s tímto klíčovým krokem se začalo počítat ještě dávno před definitivním stvrzením postupu na Euro, ke kterému ostatně došlo až v poslední den, a to ještě skrze výpomoc Ukrajiny, která už přitom proti Islandu při venkovní výhře 4:2 (!) neměla o co hrát.

Již loni v listopadu se pro přátelské utkání seniorů speciálně povolaly čtyři stabilní články jednadvacítky (brankář Aleksovski, obránce Zajkov, záložník Bardhi, útočník Angelov) a nyní se dle původního plánu pro duel se Španělskem zaslouženého povýšení dočkalo rovnou osm nadějí. "Mám za to, že Bardhi, Zajkov, Velkovski a Demiri můžou za áčko rovnou startovat vzhledem k tomu, jak špatně obsazené jsou posty defenzivního záložníka, obou stoperů a levého beka," míní Aleksandr Zlateski.

Když k tomu přidáte současné dospělé opory v nejlepších letech jako Nestorovskiho (26), Alioskiho (24), Hasaniho (26) či Trajkovskiho (24), 'další Albánii' nelze do budoucna kategoricky vyloučit. Zespoda se navíc sebejistě dere do popředí záložník Elif Elmas, ročník 1999, který hnedle po oslavě 18. narozenin zamíří na štaci do nizozemského Heerenveenu již coby relativně zkušený člen užšího kádru Rabotnički.

Jinými slovy: zatímco Goran Panděv už má za sebou jednu dvouletou pauzu v reprezentaci a co nevidět se zřejmě začne více soustředit na svůj vlastní klub, který letos čerstvě začal působit v druhé lize, Makedonci konečně zase vidí perspektivní postavy, na které se možná vyplatí upínat.

A tenhle impulz je sám o sobě hrozně důležitý. Přímo na stadionu s hráči postup na Euro "21" oslavovalo 20 tisíc lidí, čili na této úrovni téměř neviděná návštěva, přičemž samotný Panděv na Instagramu emotivně přiznával, že by vyměnil veškeré své klubové trofeje a góly za jeden takový zážitek se seniorským nároďákem.

Nastupující generace tak po příjezdu na další sraz áčka paradoxně přijme spíše roli učitelů než učňů: bude mít totiž za úkol svým optimismem takříkajíc nakazit poněkud stagnující či přímo apatické veterány a jejich mladší, pravděpodobně 'infikované' kolegy.

Tranzice to dozajista nebude jednoduchá a už teď je jasné, že bude vyžadovat určitou dávku přizpůsobivosti. Trenér seniorů Igor Angelovski prozatím preferuje neortodoxní formaci 3-5-2, které se prý bude držet stůj co stůj, což se klidně může ukázat jako první velká překážka v bezproblémovém postupu výše.

Na druhou stranu, nehledě na formaci (Milevski je fanouškem klasického 4-2-3-1), oba koučové nikdy nesahají k nepopulární taktice parkování autobusu a své svěřence za každých okolností vedou k aktivitě, ba přímo soustavnému útočení, což se potvrdilo třeba i nedávno proti Itálii (říjnová prohra 2:3). A to je bezesporu vítaná, nikoliv automatická shoda, která by klidně mohla ústit v další makedonské salvy radosti...