Krize a (ne)dostižitelná ztráta Citizens. Může za to jenom Rodriho absence?

Šest porážek, jedna remíza. Tak zní aktuální série Manchesteru City během krize bezprecedentní jak pro arabské vlastníky klubu, tak i pro Pepa Guardiolu. Je na vině jenom absence Rodriho, nebo existují další závažné příčiny klopýtání? Právě na toto téma se podíváme v rámci úvodního dílu nové rubriky EuroFotbalu věnující se aktuálním tématům Premier League.

Vstup do nového ročníku vyšel anglickým hegemonům na jedničku, tedy minimálně výsledkově. Čtrnáct zápasů bez porážky, k tomu pouze tři přijatelné ztráty za nerozhodné výsledky proti Interu Milán, Arsenalu a také v Newcastlu. Jenže právě zmíněné domácí klání s Gunners jako by naznačilo, jakým směrem se bude sezona ubírat. Že Citizens vydřeli remízu až v samotném závěru? Takových zápasů měli za poslední léta spoustu. Jenže už v prvním poločase přišli o klíčového středopolaře Rodriho, držitele Zlatého míče za uplynulou sezonu.

Zprvu to vypadalo, že to s formou bledě modrých nijak neotřese. Papírově snadné zápasy totiž zvládali, byť s odřenýma ušima. Jenže na přelomu října a listopadu odstartovala série náročnějších duelů, která se ukázala být kamenem úrazu. Čtyři po sobě jdoucí venkovní zápasy, čtyři porážky. Ty největší rány ovšem přišly na Etihadu, často sice vysmívaném stánku, kde ale City datovali poslední porážku do listopadu 2022, tedy ještě před mistrovství světa v Kataru.

To platilo až do duelu s Guardiolovým kryptonitem v podobě Tottenhamu, ze kterého Citizens odcházeli jako zpráskaní psi po debaklu 0:4. Šance na reparát proti Feyenoordu vypadala nadějně, i přes vedení 3:0 ještě dvacet minut před koncem však došlo k dělbě bodů. To vše jsou situace, na které dominantní tým posledních let vskutku není zvyklý - možná i proto se opařené mužstvo nechalo herně naprosto přejet od Liverpoolu. Jako následek ztrácí Manchesterští na Reds už jedenáct bodů, což je dozajista velký rozdíl. Na druhou stranu, kdo jiný než Guardiolova mašina, jež každoročně předváděla drtivý závěr sezony, by měl něco takového stáhnout? Tady ale nastává potenciální zádrhel - současnou verzi Manchesteru City totiž lze jen těžko nazývat mašinou.

Dá se tento fakt hodit jen na absenci Rodriho? Je neoddiskutovatelnou pravdou, že španělská šestka je motorem hry celého týmu i že se výsledky s ním a bez něho dlouhodobě diametrálně liší. Obzvláště velkým defenzivním problémem jsou pro Citizens letos protiútoky, se kterými by Rodri výrazně pomohl - ačkoliv počet soupeřových střel z brejků za Guardiolovy éry dlouhodobě rostl, jejich letošní více než zdvojnásobení je bezprecedentní.

Jak ukazuje historie, to by samo o sobě nemusel být problém. Vždyť dosud nejvyššímu počtu čelili v sezoně 2022/2023, kterou zakončili ziskem Ligy mistrů i cenného treble. Navíc stále platí, že méně střeleckým pokusům v průměru na zápas čelí v rámci top 5 evropských lig pouze Bayern Mnichov spolu s Getafe a na srovnatelné úrovni je také Juventus. Podstatně nelichotivějším statistickým údajem pro defenzivu je pohled na kvalitu protivníkových šancí. Ze všech 96 sledovaných mužstev ve stejném vzorku si totiž proti žádnému jinému nevytváří soupeři tak kvalitní příležitosti jako proti Man City.

Ačkoliv je tak Rodriho absence citelným faktorem, je u klubu podobného formátu neakceptovatelné, aby kompletně rozbila hru a návyky celého týmu. Stačí se podívat na hlavního soka předchozích sezon v podobě Arsenalu - ano, absenci Martin Ödegaarda pocítil a poztrácel důležité body, avšak takové mizérii jako Citizens se ani zdaleka nepřiblížil.

Dobrou a zároveň špatnou zprávou pro výhled fanoušku City je, že za současnou situací není jen inkriminované zranění. Zároveň ji nelze připisovat ani náhodě, smůle nebo čistě jen mentálnímu rozpoložení, byť to určitě například proti Feyenoordu také nepomohlo. Je tu ještě jedna záležitost, která tým aktuálně citelně trápí, a to je proměňování šancí. Podíváme-li se na metriku xG, uvidíme vedle podstatně zhoršené defenzivy oproti předchozím měsícům a letům také to, že předpokládané vstřelené góly se drží na podobné hodnotě jako v minulosti. Přesto Citizens branky zkrátka nedávají.

Něco takového bylo začátkem ročníku naprosto nemyslitelné. Pamatujete na konec září, kdy měl Erling Haaland po utkání s Arsenalem na kontě deset zásahů v pěti ligových zápasech? Na debaty, ve kterých se řešilo další překonávání rekordů ze strany norského kanonýra i celého klubu? Časy se ale změnily, od té doby jsme Haalandových gólů viděli o dost méně než porážek Citizens. Přitom šancí měl dostatek, v posledních osmi zápasech naakumuloval při plné minutáži neuvěřitelných 39 střel s xG okolo hodnoty 8. Jistě, statistické modely je třeba brát s rezervou, ale lze učinit závěr, že dva góly jsou za toto období zkrátka málo.

Vinu samozřejmě není možné svalovat pouze na Haalanda. O zmaru v útočné fázi vypovídá pořadí hráčů s nejvyšším xG v rámci Premier League bez jediné vstřelené branky. Mezi šesti "premianty" v této kategorii aktuálně figurují čtyři jeho spoluhráči - o to více je pak tým závislý na aktuální Norově formě. V seznamu najdeme i Phila Fodena, který to jako držitel ceny pro nejlepšího hráče uplynulé sezony schytává ze všech stran. Na jeho obranu je třeba konstatovat, že rovněž loni se rozjížděl pomaleji, a zatímco proměňování šancí mu hapruje, v jejich vytváření udělal další progres.

Se všemi výše zmíněnými faktory se na každý pád dá něco provést v poměrně krátkém časovém úseku. A kdo jiný by to měl zvládnout, když ne Pep Guardiola? Ne všichni odborníci jsou ovšem takto optimističtí. Někteří dokonce sahají k poměrně radikálním vyjádřením, mezi nimi například renomovaný novinář Miguel Delaney, hlavní tvář fotbalové sekce britského The Independent. Ten současnou situaci a rozpoložení Pepa Guardioly nazval jako "Mourinho moment".

Podobnosti s portugalským manažerem můžeme vypíchnout tři. Po několika letech na vrcholu, kdy prakticky nešlo pochybovat o jeho schopnostech a reakci na jakékoliv nástrahy, naznačil Guardiola vlastní zranitelnost. Tak jako Mourinho v sezoně 2015/2016 v Chelsea. Gestikulací o počtu titulů směrem k obecenstvu na Anfieldu rovněž ukázal určitou úroveň arogance a utvrzování se o své nesmrtelnosti. Tak jako Mourinho... vlastně pořád. A zároveň se více projevují negativní nálady mezi Guardiolou a jeho svěřenci. Ti jsou ochotni Španělovu osobitost a náročnost překonat v situaci, kdy si od génia naší doby slibují posun v kariéře. Vydrží to ale i ve chvíli, kdy hráči v City již dosáhli prakticky všeho?

Sám trojnásobný vítěz Ligy mistrů si toto vždy uvědomoval a po každé sezoně sáhl k okysličení týmu, aby mu vydržel hladový. Stalo se tak i po rok a půl starém triumfu v Lize mistrů, kdy se z klubu poroučeli Riyad Mahrez s Ilkayem Gündoganem. Jenže letos v létě k podobným škatulatům vůbec nedošlo - tým opustil z hlavních tváří pouze Julián Alvarez, a to ještě na vlastní žádost. Svěžest týmu navíc ubral Gündoganův návrat, v Guardiolově trenérské kariéře něco nevídaného. Zkušený manažer jako by se poprvé nechal unést sentimentem.

V klubu tak má rázem s Mateem Kovačićem a Matheusem Nunesem tři středopolaře operující hlouběji v poli, ovšem zároveň profilově vzdálené od Rodriho. Všichni přitom klub posílili až po triumfu v Lize mistrů, tudíž během posledního roku a půl, a místo nich mohli dorazit muži lépe pasující do skládačky. Těžko ale odhadovat, zda by případné alternativy pomohly s aktuální krizí, zvlášť přihlédneme-li k tomu, jak se nedávným posilám (ne)daří.

Dlouhou dobu patřila celá organizace Manchesteru City mezi téměř neomylné, v létě končící Txiki Begiristain je insidery vzýván jako druhý ze strůjců úspěchů Man City. Avšak dosažením Svatého grálu v podobě Champions League tato dokonalost jako by skončila. Joško Gvardiol se dá obecně považovat za dobrý transfer, byť cenovka 90 milionů eur se vzhledem k dosavadním výkonům jeví jako poměrně přestřelená. Zato Nunes s Kovačićem a Gündoganem ani křídelní duo Jérémy Doku, Savinho vůbec nenaplňují očekávání a nedosahují laťky nastavené předchůdci.

Z novinářských kruhů putují zprávy o tom, jak si lidé ve vedení klubu plně uvědomují, že s výraznějším řezem do kádru zaspali. O to ráznější tato obměna nyní musí být. Je ale otázkou, do jaké míry v tomto ohledu přihlížet k názoru Pepa Guardioly. Ačkoliv ve většině disciplín trenérského a manažerského řemesla je pravděpodobně nejlepším na světě, přestavba týmu se ho v Barceloně, Bayernu ani až dosud v Manchesteru City netýkala. I on se tak musí učit z chyb, které při svém poprvé vyrobil.

Tou hlavní, kvůli níž si management sype popel na hlavu, je setrvání Kyle Walkera. Zkušený bek je jednoznačně prvním na ráně, avšak na Etihadu se brzy musí rozloučit i s dalšími hráči s obrovskými zásluhami na úspěších. Jack Grealish nevypadá, že by měl najít ztracenou formu, Kevin De Bruyne nemládne a totéž platí o Edersonovi - nedělní upřednostnění Stefana Ortegy jako by bylo první vlaštovkou v labutí písni těchto ostřílených borců.

Jak by se teď hodili Cole Palmer a Julián Alvarez, kteří Manchester opustili v touze po větší minutáži a významnější roli. V těchto případech zajisté nešlo o vyčpělé nebo úspěchem nasycené hráče, a při správné práci s nimi se nyní mohlo jednat o skutečné tahouny týmu, kteří by hře dodali tolik potřebnou dravost a dynamiku. A to obzvláště v situaci, kdy by Manchesterští mladou krev potřebovali jako sůl. Ačkoliv se Citizens pyšní jednou z nejlepších akademií, průměrně starší základní jedenáctku do letošních bojů v Premier League vypravují pouze Everton, West Ham a Fulham.

Za současných poměrů bude muset Pep Guardiola spolu s vedením nutně shánět lednové posílení. To je samo o sobě velkým oříškem, možná ještě těžší bude přečkat do konce roku v současném složení. Před Vánoci totiž na bledě modré nečeká nic jednoduchého a každá další ztráta (třeba již dnes večer proti Nottinghamu) by byla skutečné kritické i pro tak zkušené a kvalitní mužstvo, jakým Citizens beze sporu jsou.