Kevin Beattie, Robsonův diamant

Být miláčkem samotného Bobbyho Robsona, to už něco znamená. Takového statusu nabyl Kevin Beattie, když se spolu mladík a začínající trenér potkali v Ipswich Town. Pro tradiční celek ukořistili jedinečnou trofej pro vítěze FA Cupu a vstoupili tak do dějin. Sám Beattie je považován za jednoho z nejlepších stoperů, kterého kdy Albion odkojil.

Musel to být legrační pohled, když teprve šestnáctiletý teenager vystoupil s vykulenýma očima na nádraží v Ipswichi. Přes rameno měl přehozený pár kopaček zabalený do hnědého papíru a v kapse šest pencí. Ten samý kluk o pár let později obdržel první pozvánku do seniorské reprezentace Albionu, leč byl věkem ještě junior. Tentýž mládenec uchvátil svého nadřízeného Bobbyho Robsona natolik, že ho kdysi označil za "nejlepšího v Anglii narozeného hráče, kterého kdy viděl". Darem od Boha zkrátka obdržel Kevin Beattie nevídané množství talentu, s nímž si věděl rady. Bohužel musel tento fotbalový velikán skončit až příliš brzy, zranění totiž přitahoval stejně často jako pochvalné ódy.

Narodil se coby Thomas Kevin na severu Anglie u západního pobřeží Atlantického oceánu v rozkošném historickém městě Carlisle. Stalo se tak těsně před Vánoci 1953, přesně 18. prosince. Už jako teenager byl, lidově řečeno, udělaný a své vrstevníky zpravidla převyšoval. A to nejen svým vzrůstem, ale i vrozeným fotbalovým umem. Bobby Robson, hráčská legenda Fulhamu či West Bromwiche, si ho tudíž vybral do Ipswich Town. Tam byl Beattie zkraje jen na zkoušku, později už platil za právoplatného člena klubu. Jeho "otčím" Bobby mu okamžitě začal říkat "Diamant", přestože ho posléze celý fotbalový svět poznal spíše pod přiléhavou přezdívkou "Tank".

Kevin Beattie měl prostě všechno. Byl hbitý a silný, o míč se rval vždy srdnatě jako tur. Nechybil ve vzduchu, zároveň měl kredit konstruktivního zadáka s jistotou na balonu. Pyšnil se schopností umně podporovat útoky svého mužstva, proto se mnozí odborníci domnívají, že prý mohl být více využíván též v záloze. On však raději přebrušoval soupeřovi útočníky jakožto člen obranné linie, přičemž občas zaskočil na postu levého beka. Tyto veškeré ctnosti ho dokonce v očích Bobbyho Robsona vynesly před takové legendy, jakými byli Bobby Moore, jeho jmenovec Charlton či Duncan Edwards. Poslední dva jmenovaní přitom vynikli ve slovutném Manchesteru United, přičemž na tutéž úroveň se Beattie nikdy nedostal. Přesto v seniorském fotbalu debutoval právě na Old Trafford. Tam však zavítal jako host a místní ofenzivní šperky k překvapení všech přihlížejících úplně vygumoval ze hřiště.

Premiéra jako z říše snů

První kolo sezony 1972/73 mělo znamenat ostrý start Kevina Beattieho do výšin. Jak se posléze ukázalo, byl vskutku raketový. Ovšem pokud bychom brali mladíka jakožto astronauta, musíme dodat, že se vzápětí spokojil s objevením Měsíce, přestože měl zaplacen rovněž let na Mars. Nicméně toho dne na Old Trafford nejen že Ipswich senzačně zvítězil, ale také sám Beattie vystupoval coby sebevědomý zajíc bez nervů a bez špetky respektu. Podobným stylem se prezentoval po celý premiérový ročník na Portman Road, během něhož "Traktoristé" ukořistili trofej pro vítěze Texaco Cupu. To však nebyl žádný úspěch oproti fantastickému umístění v lize. Town totiž finišoval na čtvrté příčce, čímž si zajistil účast v pohárové Evropě pro příští sezonu.

I tu mohli posléze fanoušci Blues označit za povedenou. Při tažení Pohárem UEFA skončil na štítě Ipswiche i slovutný Real Madrid, mimo jiné též Twente či Lazio, až ve čtvrtfinále nestačil anglický celek na německý Leipzig (Lipsko). Ten ho navíc vyřadil jen díky většímu množství vstřelených gólů venku. Doma si "Tractor Boys" udrželi svůj standard a skončili čtvrtí. Samotnému Beattiemu se rovněž nevedlo vůbec špatně. V tomto ročníku se definitivně pasoval do role neoblíbeného soka slavného Manchesteru United, jemuž typicky hlavou vstřelil branku v zápase FA Cupu a přispěl k další výhře Ipswiche v "Divadle snů". Jeho vyrovnaných výkonů po celou sezonu si nemohl nevšimnout žádný z jeho soupeřů, a proto byl svými kolegy zvolen nejlepším mladým hráčem pro rok 1974.

Meškající Beattie a drsný Thomas v hlavní roli

Nikdo nepochyboval o tom, že příští rok už bylo nasnadě zapracovávat zázračného stopera do reprezentačního výběru, i když prozatím jen do toho věkově omezeného. Jenže toto verbování se zdaleka neobešlo bez problémů a nedorozumění. Když totiž Beattieho poprvé kouč anglické třiadvacítky Don Revie plánoval povolat, příjezdu nadějného zadáka se nedočkal. Ten zkrátka sraz mužstva zmeškal a záhy byl nalezen, jak kleje u sebe doma v Carlisle. Mrzelo ho to hodně, nicméně další příležitosti se s odstupem času dostavily a Beattie již nepochybil.

Co se týče týmových úspěchů a neúspěchů v sezoně 1974/75, Ipswich působil s trochou nadsázky jako den a noc. Třebaže se v konečné tabulce anglické nejvyšší soutěže vyhoupl ještě o jednu příčku výše, na třetí pozici, pohárová klání Townu zpravidla nevycházela. A to především ve fázích, kdy se lámal chleba. Ve čtvrtfinále Ligového poháru ztroskotali Blues na rivalech z Norwiche, ještě hořčí pilulku však museli polknout v FA Cupu. Nevyzpytatelný pavouk 94. ročníku nejstarší soutěže světa přichystal Ipswichi nejprve předkrmy v podobě Wolverhamptonu, Aston Villy a Liverpoolu, aby mu následně naservíroval velmi tučné sousto z Yorkshireu. S tamním Leedsem si totiž "Traktoristé" poradili až po čtyřech náročných střetnutích, poté jim ovšem náleželo místo v elitní společnosti čtyř zbývajících celků.

V semifinále čekal na Robsonovi hochy londýnský West Ham, pozdější vítěz této soutěže. Ačkoliv jak doma, tak venku Ipswich dominoval průběhu hry, rozhodující bitvu nezvládl. Ještě dlouho budou v nočních můrách příznivce Town strašit vzpomínky na excentrický výkon sudího Clivea Thomase během odvety v Londýně (první utkání 0:0). Na bahništi nesoucím název Stamford Bridge a plnícím roli neutrálního prostředí, se Blues ujali vedení velice brzy, když si v první minutě nešťastně vsítil vlastní branku Billy Jennings. Zásluhou dvou přesných tref Taylora a očividné Thomasově averzi vůči "Traktoristovi" Bryanu Hamiltonovi, jemuž hned dvakrát během zápasu neuznal gól (v prvém případě si sám vymyslel neexistující postavení ipswichského hráče v ofsajdu), Hammers nakonec vývoj utkání obrátili a do finále postoupili oni.

Zklamání po smolném vypadnutí z Anglického poháru vynahradilo Kevinu Beattiemu opětovné povolání do reprezentace, tentokrát rovnou té seniorské, ač mu bylo teprve 21 let. Mladý stoper už si tak významnou šanci nenechal uniknout a zasáhl do kvalifikačního střetnutí o evropský šampionát proti Kypru. V tomto zápase mimochodem vešel nevídaným způsobem do dějin Malcolm Macdonald, který se pěti zásahy postaral o konečné vítězství Albionu v poměru 5:0. Na Wembley se zanedlouho Beattie vrátil znovu, aby se stal součástí nově tvořícího se mužstva, které rozdrtilo sousední Skotsko jasně 5:1. Sám zadák Ipswiche přiložil ruku k dílu, když zaznamenal druhou branku svého týmu. Jak jinak než hlavou.

Bohužel on a také tehdejší kapitán národního výběru Anglie Gerry Francis vinou nespočtu těžkých zranění na mezinárodní úrovni nikdy významně neprorazili. Kevin Beattie dokonce suma sumárum nastoupil jen k devíti střetnutím v reprezentačním trikotu. Nad tak smutným faktem se později osobitým způsobem pozastavil Bobby Robson. "Devět startů? Měl jich vyhrát 99, kruci, on měl být nejčastěji reprezentujícím Angličanem všech dob," lamentoval s odstupem času legendární manažer. Nicméně stalo se, že roku 1977 se poprvé začala projevovat chronická náchylnost Kevina Beattieho ke zraněním. Dostáváme se tedy ke druhé, té daleko smutnější části kariéry jednoho z nejlepších stoperů, co kdy běhali po anglických trávnících.

Jak je důležité míti Kevina...

Jestli ještě někdo pochybuje o tom, že nepomíjivá bolest obou kolen může zničit kariéru i víceméně pana nedotknutelného, zde vám předkládám zářný příklad, že tomu tak vskutku je. Nevítané problémy se začaly u Beattieho projevovat zrovna v nejnevhodnější chvíli pro Ipswich. Ten stíhal Liverpool a do poslední chvíle bojoval o mistrovský titul. Nakonec však skončil těsně pod vrcholem na třetí pozici jen o čtyři body za mistrem z města Beatles. Kdoví, zda na konečném neúspěchu Blues neměla rozhodující podíl právě absence elitního stopera.

Příští sezonu už Robson nemohl počítat s Beattieho službami prakticky vůbec. Přesto když už řízný zadák nastoupil, bylo to znát. Na hřišti nechyběl například při památné výhře v Poháru UEFA nad Barcelonou v poměru 3:0. Při odvetném klání však "Traktoristé" na vlastní kůži pocítili, jak nepostradatelnou součástku mužstva pro ně Beattie představuje. Nejen že neskutečně prováhali veškerý svůj pracně vybudovaný náskok, ale také se nakonec s pohárovou Evropou po penaltách loučili. V lize k tomu všemu stanuli jen na pokraji sešupu do nižší soutěže. Tak černý rok to ovšem pro Town zase nebyl. Konečně totiž své tažení FA Cupem dotáhli do vítězného konce a svým dílem k tomuto historickému úspěchu přispěl též lazar Beattie (nastoupil alespoň v semifinále). Tomu byla v té době diagnostikována artritida pravého kolene.

Ipswich se posléze téměř naučil žít bez svého hvězdného středového obránce a i v sezoně 1980/1981, kdy už pomalu Beattiemu docházela trpělivost, dokráčel až do semifinálových bojů Anglického poháru. Do nich triumfálně zasáhl též "Tank", což se ale nemělo stát. Během onoho utkání s Manchesterem City si vykloubil pro změnu rameno, čehož následně musel velice litovat. Jeho spoluhráči totiž hned o měsíc později i bez něj slavili monumentální úspěch – vítězství v Poháru UEFA.

Smutný konec a neméně smutná přítomnost

V říjnu roku 1981 zlomený, unavený a celkově útrapami života otrávený Kevin Beattie opouští prvoligovou scénu. Rozloučil se před více jak 14 tisíci diváky utkáním s Dynamem Moskva, aby posléze ještě zkusil navázat na náhle přerušené účinkování na fotbalových kolbištích v Colchesteru a Middlesbrough. Tíživá bolest v obou kolenech mu ale nedovolila pokračovat na nijaké závratné úrovni a po chvíli kopačky definitivně odhodil do smetí. Vydal se cestou dubléra ve filmové branži, když ve snímku Escape to Victory zaskakoval při fotbalových scénách za samotného Michaela Cainea. Jen tak pro zajímavost - v tomtéž filmu se představil také Sylvester Stallone, s nímž si ovšem legendární obránce ani za mák nepadl do oka. Dokonce ho později označil za "arogantního blbce".

Především se ale po konci kariéry nyní 54letý děda šesti vnoučat věrně stará o svou manželku Maggie, trpící velice rozvinutým typem sklerózy. Sám neudělá kloudný krok, projednou se ale prošel velice rád. Po 27 letech mu totiž byla loni před finálovým duelem Poháru UEFA z rukou Michela Platiniho dodatečně udělena medaile pro vítěze téže soutěže za rok 1981. Tento pán si takové ocenění nepochybně zasloužil. Tvrzení Bobbyho Robsona, že "Kevin Beattie hrál jak z jiné dimenze", totiž nebylo nikterak nadsazené...

Úsměvné historky kouzelného dědečka Kevina

Jako čestný dodatek k tomuto životopisu jednoho z nejnadanějších stoperů Albionu všech dob přikládám autentické vzpomínky samotného Kevina Beattieho. Postarší a těžce se pohybující pán je vítaným společníkem novinářů a obecně médií. Jednou se rozpovídal pro britský deník Telegraph a leckdy reportéra vskutku nadchnul.

"Na konci každé sezony si mě boss – doteď mu nemohu říkat Bobby, protože se stal víceméně mým adoptivním otcem – zavolal do své kanceláře a povídal: Hej, synu, máš za sebou povedený rok. Kolik myslíš, že stojíš? A když jsem mu já jako obvykle odvětil ‚To nevím, pane‘, řekl: ‚Pak ti budu přidávat každým týdnem 25 liber na platu‘ a podal mi papír a pero. A já se mu každý zatracený léto upsal na další tři roky, protože jsem hraní pro Ipswich miloval," usmíval se Beattie.

Vzápětí si zavzpomínal též na onen nepozorovaný úprk z reprezentačního srazu, na nějž ve skutečnosti ani neměl dostavit. Ten odůvodnil manželčiným porodem jejich první dcery Emmy. "Když jsem uviděl ceduli ‚Carlisle‘, nevím proč, pomyslel jsem si ‚zpackals to‘ a vystoupil jsem z vlaku," přemítá Beattie. Ten také věděl proč klít. Vždyť při oslavách narození potomka s otcem byl přichycen fotografy, jak upíjí z půllitru plného vychlazeného ležáku, a rázem toho byly plné noviny.

Zajímavá je též jeho historka o chystaném pohovoru se zástupcem slovutného FC Liverpool, Billem Shanklym, přímo v útrobách svatostánku na Anfield Road. Bylo mu tenkrát teprve patnáct let. Jenže jakmile vystoupil z vlaku, aniž by ho nikdo přivítal, s prázdnými kapsami, naskočil pln smutku na první vlak zpět domů. "Když se nedokáže z nádraží dostat na Anfield Road, pak ho nechceme," mručel tehdy Shankly. Asi si posléze musel rvát vlasy nad famózními výkony zázračného mladíka.

Na závěr ještě jedna z nespočtu kuriozit ze života potřeštěné legendy, kterou kdysi jeho přítel Billy Bonds (někdejší hvězda West Hamu) označil za Johna Terryho tehdejší doby, akorát dle jeho slov více silového. Jestli vám je záhadou, jak si mohl roku 1977 suverénní Ipswich nechat uniknout mistrovský titul, vězte, že v tom měl prsty jistý požár. Když taky moula Beattie hasil ve zmatku oheň benzínem, není se čemu divit, že? Jelikož mu při této nehodě ohořela jak tvář, tak vlasy, konec nadějně rozjetého ročníku 1976/77 zmeškal. Pointa? Bez pilíře zadní linie Ipswich ke konci sezony prohrál čtyři ze šesti zbývajících duelů a ukořistil jen pomyslnou bronzovou medaili.