Kam se vytratila loajalita?
Luka Modrić pouhý rok po podepsání šestileté smlouvy požádal o přestup. Stewart Downing zklamal fanoušky Aston Villy tím, že během dvou měsíců radikálně změnil svůj názor na setrvání v klubu. Čím dál méně hráčů je ochotných zůstat ve svém působišti, když o ně projeví zájem větší klub.
Fotbaloví příznivci to v otázce náklonnosti k hráčům nemají lehké. Nakupování suvenýrů a zpívání oslavných chorálů je během chvilky zapomenuto. Fotbalisté nemají problém vrazit svým fanouškům kudlu do zad a spálit za sebou mosty. Z milovaného hrdiny se stává nenáviděný ničema, ve vypjatých případech dochází k zapalování suvenýrů a vymýšlení hanlivých chorálů. Upřímný pozitivní vztah ke klubu lze dnes věřit už málokomu. Čest výjimkám.
Hráči samozřejmě mají právo na kariérní růst. V posledních letech se ovšem setkáváme s nedostatkem trpělivosti. Fotbalisté zastupováni vlivnými agenty neváhají k prosazování svých zájmů využít poměrně nekorektních metod. A naštvat tím mnoho oddaných příznivců. Je evidentní, že současní hráči díky svým astronomickým platům a hodnotám na přestupovém trhu získali velkou moc a neváhají ji použít.
V porovnání se situací před třiceti lety se fotbalové prostředí značně proměnilo. Tehdejší špičkoví hráči byli oproti běžné populaci bohatí, ale dnes se ve fotbale točí mnohonásobně více peněz. Postupně došlo k velké komercionalizaci fotbalu (a sportu obecně). Do toho se na scéně objevil Jean-Marc Bosman a postaral se o to, aby nedocházelo k druhému extrému, tj. zneužívání moci ze strany klubů.
Zatímco Bosman své peníze utopil v alkoholu, současná generace si užívá pohádkových příjmů a má skvělou vyjednávací pozici. Proměnil se také přestupový trh. Smlouvu s hráčem oficiálně podepíšete na čtyři roky, ale všichni vědí, že za plnou cenu ho prodáte nejpozději v polovině tohoto kontraktu. Když už necháte situaci dojít tak daleko jako Arsenal v případě Samira Nasriho, nastává dilema: prodáte hráče pod cenou, a nebo tyto peníze odepíšete a necháte jej za rok odejít zadarmo?
Zastánci hráčů tvrdí, že fotbalisté jsou běžní zaměstnanci. Kdo z nás by dobrovolně odmítl pozici v lepší společnosti s vyšším platem? Klubová příslušnost je záležitostí fanoušků, profesionální fotbalisté jsou v otázce změny barev flexibilnější a jejich vlastní fandovství ustupuje do pozadí. Příkladů je nespočet. Jamie Carragher v mládí fandil Evertonu, přesto udělal skvělou kariéru v týmu největšího rivala. Robbie Keane se prohlásil za fanouška Celtiku a Liverpoolu. Craig Gardner byl během působení v Aston Ville jejím samozvaným příznivcem, ale po přestupu do Birminghamu City přiznal, že ve skutečnosti celý život fandí Blues.
Právě Gardner je prototypem moderního fotbalisty, jenž přesně ví, na jakou notu má ve svých prohlášeních zahrát. Když jeho milovaný Birmingham sestoupil, odešel po osmnáctiměsíčním působení do jiného klubu. Možnost stát se kultovním hrdinou pro něj byla nedostačující motivací k setrvání, volání Premier League bylo silnější. Hráčů jako Matt Le Tissier a Alan Shearer ubývá. Tito dva se stali legendami ve svých klubech, i když jejich kariéry z hlediska získaných trofejí nepochybně mohly být bohatší. Stačilo by přestoupit jinam.
Hráči mají možnost volby a nelze je nutit k tomu, aby se podřizovali přáním fanoušků. Přestupy do lepšího klubu ovšem lze provést s respektem a bez zlé krve. Fanoušci by ocenili více upřímnosti. Výroky fotbalistů o spokojenosti už nelze vůbec brát vážně, většinou se jedná o divadlo, v němž scénář píší agenti profitující z transferů. Vynucování si přestupu také není vnímáno pozitivně, smlouva by se měla dodržovat. Luka Modrić sice požádal o odchod, ale pokud Chelsea nezaplatí Tottenhamem požadovanou částku, běží chorvatskému hráči dobrovolně podepsaný lukrativní kontrakt platný do roku 2016.
Na vděčnost se fotbale také už moc nehraje. Aston Villa koupila Stewarta Downinga ze sestupujícího Middlesbrough v době, kdy měl zlomený kotník. Downing v dubnu 2011 prohlásil, že je ve Ville šťastný a zůstane v ní i v případě sestupu do Championship. Jakmile se tento anglický reprezentant dozvěděl o zájmu Liverpoolu, tak svázal klubu ruce tím, že oznámil svůj úmysl nepodepsat novou smlouvu. Downing se pak nemůže divit tomu, že Villans mají výhrady k jeho jednání. Svým původním výrokem si získal uznání, aby vše posléze pokazil.
Paul Scholes nedávno zkritizoval fotbalisty za sobeckost. Je přirozené, že každý chce dosáhnout na vrchol. Hráči využívají kluby jako přestupní stanice. Na tom by nemuselo být zas tolik špatného, kdyby se to obešlo bez nepravdivých sladkých řečí o lásce k tomu určitému klubu, který do hráče vložil finance a důvěru. Modrić výkonnostně patří do Ligy mistrů, ale více sympatií by získal tím, kdyby minimálně další jeden rok zůstal v Tottenhamu a pokusil se tento klub do prestižní soutěže navrátit. Navíc když před rokem prohlásil, že nechce nikam odcházet a své ambice dokáže naplnit u Spurs.
Manažeři většinou tvrdí, že nelze hráče někde držet proti jeho vůli. Výhodou velkých peněz ve fotbale je to, že kupující klub bývá ochoten zaplatit relativně slušné odstupné. Nezbývá než zastávat postoj, že nikdo není větší než klub, a hráče toužícího po odchodu i vzhledem k morálce v týmu prodat. Fandové si pomalu mohou zvykat na to, že doba loajálních hrdinů už je pryč, a raději to preventivně nepřehánět s obdivováním současných hvězd svého klubu. Je lepší být připravený na zklamání a rovnou počítat s tím, že v současném fotbale mají vyřčené sliby a podepsané smlouvy jenom minimální hodnotu. A lepší už to nebude.
Fotbaloví příznivci to v otázce náklonnosti k hráčům nemají lehké. Nakupování suvenýrů a zpívání oslavných chorálů je během chvilky zapomenuto. Fotbalisté nemají problém vrazit svým fanouškům kudlu do zad a spálit za sebou mosty. Z milovaného hrdiny se stává nenáviděný ničema, ve vypjatých případech dochází k zapalování suvenýrů a vymýšlení hanlivých chorálů. Upřímný pozitivní vztah ke klubu lze dnes věřit už málokomu. Čest výjimkám.
Hráči samozřejmě mají právo na kariérní růst. V posledních letech se ovšem setkáváme s nedostatkem trpělivosti. Fotbalisté zastupováni vlivnými agenty neváhají k prosazování svých zájmů využít poměrně nekorektních metod. A naštvat tím mnoho oddaných příznivců. Je evidentní, že současní hráči díky svým astronomickým platům a hodnotám na přestupovém trhu získali velkou moc a neváhají ji použít.
V porovnání se situací před třiceti lety se fotbalové prostředí značně proměnilo. Tehdejší špičkoví hráči byli oproti běžné populaci bohatí, ale dnes se ve fotbale točí mnohonásobně více peněz. Postupně došlo k velké komercionalizaci fotbalu (a sportu obecně). Do toho se na scéně objevil Jean-Marc Bosman a postaral se o to, aby nedocházelo k druhému extrému, tj. zneužívání moci ze strany klubů.
Zatímco Bosman své peníze utopil v alkoholu, současná generace si užívá pohádkových příjmů a má skvělou vyjednávací pozici. Proměnil se také přestupový trh. Smlouvu s hráčem oficiálně podepíšete na čtyři roky, ale všichni vědí, že za plnou cenu ho prodáte nejpozději v polovině tohoto kontraktu. Když už necháte situaci dojít tak daleko jako Arsenal v případě Samira Nasriho, nastává dilema: prodáte hráče pod cenou, a nebo tyto peníze odepíšete a necháte jej za rok odejít zadarmo?
Zastánci hráčů tvrdí, že fotbalisté jsou běžní zaměstnanci. Kdo z nás by dobrovolně odmítl pozici v lepší společnosti s vyšším platem? Klubová příslušnost je záležitostí fanoušků, profesionální fotbalisté jsou v otázce změny barev flexibilnější a jejich vlastní fandovství ustupuje do pozadí. Příkladů je nespočet. Jamie Carragher v mládí fandil Evertonu, přesto udělal skvělou kariéru v týmu největšího rivala. Robbie Keane se prohlásil za fanouška Celtiku a Liverpoolu. Craig Gardner byl během působení v Aston Ville jejím samozvaným příznivcem, ale po přestupu do Birminghamu City přiznal, že ve skutečnosti celý život fandí Blues.
Právě Gardner je prototypem moderního fotbalisty, jenž přesně ví, na jakou notu má ve svých prohlášeních zahrát. Když jeho milovaný Birmingham sestoupil, odešel po osmnáctiměsíčním působení do jiného klubu. Možnost stát se kultovním hrdinou pro něj byla nedostačující motivací k setrvání, volání Premier League bylo silnější. Hráčů jako Matt Le Tissier a Alan Shearer ubývá. Tito dva se stali legendami ve svých klubech, i když jejich kariéry z hlediska získaných trofejí nepochybně mohly být bohatší. Stačilo by přestoupit jinam.
Hráči mají možnost volby a nelze je nutit k tomu, aby se podřizovali přáním fanoušků. Přestupy do lepšího klubu ovšem lze provést s respektem a bez zlé krve. Fanoušci by ocenili více upřímnosti. Výroky fotbalistů o spokojenosti už nelze vůbec brát vážně, většinou se jedná o divadlo, v němž scénář píší agenti profitující z transferů. Vynucování si přestupu také není vnímáno pozitivně, smlouva by se měla dodržovat. Luka Modrić sice požádal o odchod, ale pokud Chelsea nezaplatí Tottenhamem požadovanou částku, běží chorvatskému hráči dobrovolně podepsaný lukrativní kontrakt platný do roku 2016.
Na vděčnost se fotbale také už moc nehraje. Aston Villa koupila Stewarta Downinga ze sestupujícího Middlesbrough v době, kdy měl zlomený kotník. Downing v dubnu 2011 prohlásil, že je ve Ville šťastný a zůstane v ní i v případě sestupu do Championship. Jakmile se tento anglický reprezentant dozvěděl o zájmu Liverpoolu, tak svázal klubu ruce tím, že oznámil svůj úmysl nepodepsat novou smlouvu. Downing se pak nemůže divit tomu, že Villans mají výhrady k jeho jednání. Svým původním výrokem si získal uznání, aby vše posléze pokazil.
Paul Scholes nedávno zkritizoval fotbalisty za sobeckost. Je přirozené, že každý chce dosáhnout na vrchol. Hráči využívají kluby jako přestupní stanice. Na tom by nemuselo být zas tolik špatného, kdyby se to obešlo bez nepravdivých sladkých řečí o lásce k tomu určitému klubu, který do hráče vložil finance a důvěru. Modrić výkonnostně patří do Ligy mistrů, ale více sympatií by získal tím, kdyby minimálně další jeden rok zůstal v Tottenhamu a pokusil se tento klub do prestižní soutěže navrátit. Navíc když před rokem prohlásil, že nechce nikam odcházet a své ambice dokáže naplnit u Spurs.
Manažeři většinou tvrdí, že nelze hráče někde držet proti jeho vůli. Výhodou velkých peněz ve fotbale je to, že kupující klub bývá ochoten zaplatit relativně slušné odstupné. Nezbývá než zastávat postoj, že nikdo není větší než klub, a hráče toužícího po odchodu i vzhledem k morálce v týmu prodat. Fandové si pomalu mohou zvykat na to, že doba loajálních hrdinů už je pryč, a raději to preventivně nepřehánět s obdivováním současných hvězd svého klubu. Je lepší být připravený na zklamání a rovnou počítat s tím, že v současném fotbale mají vyřčené sliby a podepsané smlouvy jenom minimální hodnotu. A lepší už to nebude.
Komentáře (555)