Júlio César vzpomínal nejen na úspěšné období v Interu: Byly zápasy, kdy jsem si řekl, že nedostanu gól

Klubem jeho srdce je brazilské Flamengo, po kariéře se usadil v portugalském Lisabonu, kde hrál za tamní Benfiku. Júlio César (45) se ale do paměti fotbalových fanoušků zapsal hlavně jako legenda Interu Milán, kterému pomohl k triumfu v Lize mistrů, a jako jednička brazilské reprezentace. Nejen na úspěšná léta pod Josém Mourinhem nebo na výprask 1:7 od Německa vzpomínal v exkluzivním rozhovoru, který poskytl brazilské verzi Livesport Zpráv.

"Když jsem odcházel z Flamenga, jednal jsem s Portem. Ale pak přišel Inter Milán a projevil zájem. Jeho nabídka byla lepší, nejen z finančních důvodů. Ale neměl jsem evropský pas a Inter měl v tu dobu naplněnou kvótu hráčů mimo EU, takže jsem musel nejdřív někde hostovat. Původně bylo ve hře, že bych zůstal na hostování ve Flamengu, ale chtěl jsem rovnou do Itálie. Chtěl jsem se naučit jazyk, poznat kulturu země, italský fotbal, zkrátka abych pak přišel do Interu lépe připravený. Věděl jsem, že tam bude těžká konkurence, za Inter chytali italský reprezentant Francesco Toldo a Fabián Carini, jednička Uruguaye. Šel jsem do souboje s velikány."

"V roce 2009 mě organizace IFFHS vyhlásila třetím nejlepším brankářem světa, za Ikerem Casillasem a Gianluigim Buffonem. V té době, mezi lety 2008 a 2010, jsem si připadal jako Superman. Byly zápasy, kdy jsem vylezl na hřiště a řekl jsem si: Dneska nedostanu gól. Přehnané sebevědomí je zrádné, ale se vší úctou a skromností, neviděl jsem nikoho, kdo byl lepší než já. Ani Buffona, ani Casillase, ani mého kamaráda Didu, skvělého brankáře, od kterého jsem se hodně naučil."

"Bylo to neuvěřitelné, naprostá pohádka, vyhrát tři nejdůležitější soutěže v jediném roce... Mourinho odvedl velkolepou práci, co se týče vedení týmu. Všichni táhli za jeden provaz. Byl to tým plný zvučných jmen, ale v kabině se nám podařilo potlačit veškeré ego, byli jsme opravdu jako rodina.

Mourinho ze mě dostal maximum. Taková byla jeho práce. Vzal někoho dobrého a udělal z něj nejlepšího hráče světa na své pozici. Při předávání cen pro nejlepší hráče Ligy mistrů v sezoně 2009/10 všechno posbírali lidi z Interu. Já byl nejlepší brankář, Maicon nejlepší obránce, Wesley Sneijder nejlepší záložník a Diego Milito nejlepší útočník i celkově hráč roku."

"Před finále byl Mourinho v kabině velmi stručný. Řekl: Můžeme vyhrát tři soutěže. Teď je to na vás. To, co jsem mohl udělat, jsem udělal, připravil jsem tým na to, aby se mohl dostat až tekhle daleko.

Z finále si pamatuju jednu konkrétní věc. Byl to začátek druhého poločasu, vedli jsme 1:0, ale Bayern začal tlačit. Nevím, jestli to byl Mario Gomez, nebo Thomas Müller, ale jeden z nich šel přímo proti mně, jeden na jednoho. Mně se ho ale podařilo vychytal. Byl to velmi důležitý zákrok, někde jsem viděl i rozhovor s Mourinhem, kde přesně o téhle šanci mluvil.

Mourinho byl ten typ trenéra, který mi před zápasem řekl: Potřebuju tě jednou nebo dvakrát za zápas. Ale když už tě budu potřebovat, nesmíš zklamat. Uvědomil jsem si, jak velkou zodpovědnost na svých bedrech máte, když hrajete za tým, jako je Inter. Když jste brankář ve velkém týmu, nemáte tolik práce. Ale když už na vás jde střela, musíte být připraveni, jinak místo vás postaví někoho jiného."

"S Brazílií jsme si užívali úspěchy až do mistrovství světa v roce 2010. Tam nás vyřadilo Nizozemsko, rozhodl tehdejší spoluhráč z Interu Wesley Sneijder. Měli jsme zápas pod kontrolou, dařilo se nám, ale pak jsme dostali hloupý gól a ráz hry se změnil. Já i Felipe Melo jsme si šli pro balon, který Sneijder posílal do pokutového území. Ale míč prošel kolem nás obou a skončil v bráně. Za nic se neschovávám, udělal jsem chybu. Přijel jsem na MS jako nejlepší brankář na světě, ale přílišné sebevědomí mě zradilo."

"Na turnaj o čtyři roky později už jsem jel v úplně jiné pozici. V Queens Park Rangers jsem byl pod Harrym Redknappem přeřazen do B týmu a musel jsem odejít. Skončil jsem v Toronto FC, byla to krátká štace, ale velmi dobrá. Toronto mi dalo příležitost dostat se do zápasového rytmu a do formy na MS.

Jenže pak přišel zápas s Německem. Přišli jsme o Neymara, který byl naší hvězdou, naším opěrným bodem. Byla to rána. Nehrál ani Thiago Silva, další důležitý hráč. Ale nechci se vylouvat. Německo si to zasloužilo, jejich tým se připravoval od roku 2006, dobře se znal.

Když jsme přišli do kabiny o poločase za stavu 0:5... Nechci to přirovnávat ke smutečnímu obřadu, protože fotbal se nedá srovnat se ztrátou blízkého člověka. Ale bylo to složité. Hrajete semifinále doma v Brazílii, prohráváte 0:5 a musíte se vrátit na druhý poločas. Kapitán Thiago Silva, který nemohl hrát, se snažil aspoň nabudit fanoušky, ale bylo to těžké. Německo hrálo skvělý fotbal a všechno jim vycházelo."

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.