Jimmy Hill ležící, spící

Vezměte si na jedné straně vzducholoď, jogurt či kolečkové brusle, a na straně druhé elektronický ukazatel skóre, tři body pro vítěze nebo bývalého profesionála jakožto odborníka ve studiu. Zřejmě nikdo se nemůže srovnávat s Járou Cimrmanem co do přínosu lidstvu, ale pokud by měl fotbal ukázat na jednoho vyzyvatele ze svých řad, Jimmy Hill by se jistě nabízel jako první...

Barney Ronay ve svém článku pro Guardian nedávno přirovnal Jimmyho Hilla k Forrestu Gumpovi — dalšímu podnikavci, který v životě zkusil všechno možné i nemožné — a taková nálepka se doopravdy jeví být trefnou. Pro bývalou stálici Fulhamu to platilo už na hřišti, kde si dle vlastního vyprávění vyzkoušela každý post vyjma brankáře, především pak ale mimo něj.

Tam se anglický vizionář proslavil několika přelomovými, ale i vtipnými epizodkami. V jednu chvíli například pohotově vystoupil z davu v ochozech Highbury a jal se odmávat zbytek prestižního duelu FA Cupu mezi Arsenalem a Liverpoolem; jako starý všeuměl, a žádnou náhodou také licencovaný sudí, byl Jimmy Hill k zastoupení zraněného asistenta rozhodčího kvalifikován dostatečně.

A podobnými historkami se to v legendách o osudech nevídaně vlivné postavy nejen britské fotbalové scény jenom hemží. V dobách své největší slávy se Jimmy Hill dokonce mihl v jednom ze skečů Monty Python coby královna Viktorie. Jindy pak zase strávil celý víkend doprovázením americké herečky a sexsymbolu své doby Raquel Welch při návštěvě Londýna, aby nakonec s díky odmítal velkorysou nabídku stát se jejím agentem.

Ve finále jako by Jimmy Hill všude byl, a vše zažil. Koneckonců, odvíjet se úplně všechno dle jeho představ, vydala se roku 1982 hrstka anglických profesionálů na turné po apartheidní Jihoafrické republice. K takové kontroverzní výpravě nakonec sice nedošlo, a Afrika proto zůstala Hillovým fištrónem prakticky nepoznamenána, avšak další kontinenty se mu už neubránily.

Jimmy Hill se například do jisté míry podepsal na situaci na Blízkém východě, kde se hlavy saúdskoarabského fotbalu po fiasku na Poháru Perského zálivu 1976 rozhodly obrátit právě na zkušeného funkcionáře, jehož firmě byl na základě 25milionového kontraktu (v librách) svěřen vesměs neomezený mandát, vedoucí dokonce až k senzačnímu dosazení Angličana Billa McGarryho do čela seniorské reprezentace. Toto bizarní angažmá mělo sice jepičí život, jeden jeho významný plod by se však přeci jen našel. McGarry si totiž tehdy do Saúdské Arábie natahal celou řadu svých dlouholetých kolegů z Wolverhamptonu, a nakonec není žádnou náhodou, že právě k Wolves si to později namířil průkopník saúdskoarabské kopané v zahraničí, legendární útočník Sami Al-Jaber. Šlo tedy možná o odstup více než dvou dekád, nicméně semeno spolupráce bylo bezesporu zaseto již s Hillovým příchodem.

Kromě Asie dále vliv charismatického Brita poznaly i Spojené státy americké, kam se dobrodružný podnikatel rozhodl reinvestovat většinu vydělaných petrodolarů. Bohužel, i tento experiment spíše selhal než cokoliv jiného. Jimmy Hill se svým synem Duncanem kontroverzně přestěhoval relativně úspěšný klub Detroit Express do Washingtonu DC, kde vzápětí jejich Diplomats i navzdory podpoře dohrávajícího Johana Cruyffa totálně vyhořeli. Hillovic se tak z hlavního města USA poroučeli s pořádně staženými ocasy; po jediné sezoně a s dvoumilionovou ztrátou na kontě.

Podobně dalekosáhlé bylo potom rovněž Hillovo působení na Britských ostrovech. V samotném Coventry mu jsou dodnes vděční za mnoho (viz níže), a byli by i za první anglický stadion s místy pouze k sezení, kdyby takový průlom počátkem 80. let obratem neznehodnotili řádící hooligans Leedsu, kteří sedačky vděčně zneužili coby munici, a přispěli tak k dočasnému návratu terasových tribun. V jiných případech už ale Hillův odkaz přežil po generace: dění na hřišti sousedního Northamptonu lze dodnes sledovat z takzvaného Jimmy’s Hill (Jimmyho kopce), pro svůj milovaný Fulham zase Hill odvracel sotva představitelnou fúzi s Queens Park Rangers, a právě z jeho dílny pochází také text nesmrtelného popěvku "Good Old Arsenal", sepsaného u příležitosti pohárového finále na motivy slavné patriotistické písničky z 18. století "Rule, Britannia!".

Bohužel, v jedné z nejproduktivnějších fotbalových hlav 20. století, vpravdě bezedné to studnici nápadů, se již žádná další myšlenka neurodí. V čase vánočním, a v požehnaném věku 87 let, totiž londýnský rodák po třech letech strávených v pečovatelském domově podlehl zhoubné Alzheimerově chorobě; nemoci, která vaše nejbližší předčasně nutí hovořit o vás v minulém čase.

Výjimku v tomto směru nepředstavovala ani Hillova manželka Bryony, která — navzdory tomu, že kdysi napsala novelu o tom, jak po boku fotbalového manažera intenzivně nesnáší kopanou — neměla pro svého muže nic než slova obdivu. "Jeho motto bylo 'Opakem nicnedělání je dělání něčeho'. Jeho život se nabaloval jako sněhová koule," prohlásila nedávno Hillova třetí choť, která Hilla trefně přirovnávala k pestré Rubikové kostce.

Svůj poslední výstup na veřejnosti si Jimmy Hill přiléhavě odbyl u příležitosti odhalení vlastní sochy před arénou Coventry City. To se psal rok 2011 a už tehdy byla zákeřná choroba ve viditelně pokročilém stádiu. "Sice pořádně nevěděl, co se kolem něho odehrává, ale v pozadí znějící tóny znal (klubovou hymnu Sky Blues Song ostatně půl století zpátky pomáhal napsat — pozn. red.), a dav fanoušků nadšeně povzbuzoval do zpěvu. Bylo to nesmírně emocionální. Byl v slzách. Nakonec si z toho nic nepamatoval, ale v dané chvíli to pro něho byl obrovský stimul," vyprávěla Bryony zrovna loni v listopadu deníku Telegraph.

Potom už se opona před Jimmym Hillem definitivně zatáhla. Jedno dlouhé revoluční vystoupení, v posledním dějství často hraničící až s klaunovstvím, dospělo ke svému nemilosrdnému konci. Duch 'vousatého beatnika', jak se mladému odbojáři svého času přezdívalo, se každopádně z jeviště jenom tak neodporoučí. Kdykoliv budete hořekovat nad astronomickým platem vybrané hvězdy současné scény, kdykoliv se budete rozplývat nad analýzou Jamieho Carraghera, kdykoliv se budete podivovat nad neustále šponovanými cenami za televizní práva Premier League... vzpomeňte si na Jimmyho Hilla, protože to byl právě on, kdo stál na samém počátku všeho jmenovaného.

Byl to on, kdo se z čela Asociace profesionálních fotbalistů roku 1961 zasadil o zrušení platového stropu. Byl to on, kdo během mistrovství světa 1970 pro stanici ITV dirigoval do té doby neviděný panel odborníků z branže, a dosáhl tak toho, že poprvé v dějinách fotbalových turnajů nevládla britským tabulkám sledovanosti BBC. A konečně to byl také on, kdo se srdnatě rval za otevřenou soutěž o vysílací práva, jejímž přímým důsledkem roku 2002 zkrachovala společnost ITV Digital, a na určitou dobu tak dramaticky ovlivnila osudy menších klubů jako Leicester City či Derby County.

Jimmy Hill možná nebyl posedlý mocí v klasickém machiavellském slova smyslu — často ostatně se zaběhlými normami válčil ze zákrytu a z podceňovaných pozic, jako houževnatý partyzán — touhu po vlivu však majitel charakteristické bradky vyzařoval silnou. "Rád bych byl diktátorem a spravoval všech 92 ligových klubů, a vedl jejich ředitele k činění toho, co je dobré pro hru a její budoucnost. To by, myslím, bylo úžasné," nechal se jednou výmluvně slyšet prostořeký Hill.

Nakonec je zřejmě jedině dobře, že se Jimmy Hill takové roli nikdy ani nepřiblížil. Když Sky News svého času oslovovalo různé celebrity, aby naformulovaly své potenciální první kroky ve funkci britského premiéra, většina respondentů se držela zkrátka. Ne tak ovšem Jimmy Hill. Toho by ukojil leda rozpuštěný parlament, vláda složená ze stovky byznysmenů a návrat instituce trestu smrti.

S ohledem na takto radikální seznam potom vskutku neexistuje marný předpoklad, že disponovat Hill obdobnými pravomocemi na vrcholku fotbalové pyramidy, nejspíš by nezůstalo pouze u jeho původních, záhy nezrealizovaných, a dodnes diskutovaných, leč spíše nepopulárních návrhů jako zavedení evropské superligy či zimní přestávky...

---

Hill a Haynes (druhý zleva, druhý zprava), ústřední postavy Fulhamu. Zdroj: fulhamfc.com

---

Nepoddajný odborář

Pro všechnu Hillovu záslužnou práci po kancelářích, ne-li metaforických zákopech, se často zapomíná na to, jak kvalitním fotbalistou on sám vlastně býval. Hill si přitom během devíti let strávených ve Fulhamu vysloužil nemálo respektu; nejprve jako pracovitý, udělaný dělník levé lajny, později zase jako schopný přizvukovač legendárnímu Johnnymu Haynesovi spíše z opačné strany.

Právě z druhé jmenované pozice pravého podhrotového útočníka Hill vyprodukoval všechny ty okamžiky, které se nejvíce vryly do paměti návštěvníků Craven Cottage. Až do semifinále FA Cupu 1958 například Cottagers pomohl gólem v každém jednotlivém kole, jindy zase zkompletoval jedinečný hattrick sestávající pouze z hlaviček po rohových kopech totožného spoluhráče, a dodnes drží klubový rekord o pěti zářezech v jednom venkovním ligovém utkání. Takový husarský kousek se mu povedl na Doncasteru roku 1958 a Hill si později opakovaně stěžoval, že právě takhle chtěl být fanoušky navždy pamatován v první řadě.

To mu však nebylo přáno ani v nejmeším. Pro svou výraznou bradu (terč častých posměšků, na něž byl Hill otevřeně citlivý), bohaté kadeře a frajerský fous se na něho speciálně závěrem 50. let pokřikovalo "do toho, Castro!" — a to se ještě pomalu blížil rok 1961, který teprve jednak řádně proslavil budoucího kubánského diktátora, jednak nadefinoval Hillův odkaz v tom pravém slova smyslu.

Již na vrcholu své hráčské kariéry, přesně roku 1956, nebojácný Jimmy Hill usedl do křesla ředitele Asociace profesionálních fotbalistů (PFA). Předpoklady pro vykonávání takové klíčové pozice rozhodně měl — připraven napadnout status quo byl vždy a okamžitě, jako třeba když jednou posílal stížnost Fotbalové asociaci coby předzvěst dnes běžně podávaného odvolání proti spornému vyloučení. Hill měl tehdy k takovému činu spíše malicherný důvod; poté, co zpackal vhazování, agresivně se u sudího dožadoval konkrétního vysvětlení, až si zadělal na své jediné žluté napomenutí v kariéře.

Ale čert vem malichernost; zhruba přesně takový přístup byl v čele PFA toho času zvláště potřeba. Důvodem byla právě vrcholící válka za zrušení platového stropu, jež Football League představila již dávného roku 1901, a který profesionálovi umožňoval vydělávat maximálně dvacet liber týdně (a pouze 17 liber v průběhu letní přestávky). Toto zásadní omezení, spolu se systémem přestupů, kdy hráč v podstatě neměl nad svou budoucností žádnou kontrolu, jednoduše nebylo dál udržitelné — a Jimmy Hill měl nekompromisní plán, jak se ho jednou provždy zbavit.

Na přelomu let 1960 a 1961 teprve dvaatřicetiletý zelenáč ve vší vážnosti hrozil kompletním bojkotem ligové kopané ze strany hlavních protagonistů, a jak dosvědčoval jeho spoluhráč Bobby Robson, "velmi výřečný" Jimmy Hill si tehdy dokázal vybojovat zcela stoprocentní podporu kolegů-fotbalistů. Ligoví papaláši byli konsternováni; s hráči dlouhodobě zacházeli jako s podružnými objekty, a speciálně ze skutečnosti, že Hill stále ještě úspěšně brázdil zelené pažity, se jim celkem přirozeně svírala hrdla. Namísto vysloužilého veterána (jak dříve bývalo zvykem) proti nim najednou stál někdo, koho se problém týkal pěkně zpříma. Někdo, kdo jim nebyl připraven jít jen tak na ruku.

Smutným paradoxem potom tedy zůstává, že sám Jimmy Hill si už na platu nikdy polepšit nestihl. Zatímco jeho hvězdný spoluhráč Johnny Haynes se v průběhu příštích měsíců stal historicky první postavou anglické fotbalové scény s garantovaným týdenním příjmem ve výši 100 liber, sám generál vítězné strany konfliktu zůstal na ubohých 18 librách a ihned záhy kvůli dlouhodobým problémům s kolenem předčasně ukončil kariéru.

Celý boj za zrušení stropu, který vyvrcholil 18. ledna 1961, každopádně Hillovi udělil nejednu cennou životní lekci. "Můžu bezpečně prohlásit, že ony památné čtyři roky mi nezvratně změnily život. Najednou jsem se musel hájit před různými shromážděními, vystupovat v médiích. Ani univerzitní titul v politologii a filozofii by mi nedal víc; PFA mi zkrátka poskytla rychlokurz života a dospělosti," pochvaloval si zpětně Hill dění let 1957-61, kdy poprvé — a zdaleka ne naposled — opravdu vešel do dějin.

---

Jimmy Hill na stadionu Coventry, který pomáhal renovovat. Zdroj: back-post.com

---

Nezastavitelný plivač nápadů

S odstupem času skoro až mrazí z toho, jaké veškeré samozřejmosti dnešního světa kopané nesou otisk Hillových prstů, respektive razítko Coventry City; celku, který jinak nikdy nevybočoval z řady prvoligových stálic a momentálně už téměř 15 let v řadě neokusil atmosféru nejvyšší soutěže.

Hillovo angažmá u Sky Blues mělo vícero odstínů a začalo pěkně odspoda, na trenérské lavici. U člověka natolik přirozeně lačného po vzdělání patrně nikoho nepřekvapí, že všechny potřebné kurzy měl sfouknuté už jakožto 24letý bažant, a ve Fulhamu dočista sám vedl letní přípravu ještě jako aktivní hráč. I do čela Coventry se proto Hill postavil velmi mlád, na prahu Kristových let v prosinci 1961, a bez váhání začal organizaci klubu měnit k nepoznání. Jestliže městská infrastruktura si prošla rozsáhlou modernizací v 50. letech, fotbal se měl své vlastní obdoby dočkat hned v příští dekádě.

Ze všeho nejdříve Hill zametl s desetiletým zákazem hráčské komunikace s médii, čímž zahájil vlnu inovací, která se dnes souhrně označuje jako 'Blankytná revoluce' (Sky Blue Revolution). Hillovou hlavní motivací bylo vytvořit značku, k níž se bude hrdě hlásit každý člověk v okolí. Proto začal namísto obvyklého Coventry City používat fanouškovské "my", a v jednom momentě dokonce velkolepě plánoval odpalovat po každé vstřelené brance ve středovém kruhu rachejtli, aby dal celému městu hlasitě najevo, že stadion zrovna žije kopanou. Od této divoké vize ustoupil teprve, když mu ostatní připomněli, že by se v takovém případě ocitaly v ohrožení holé lidské životy.

Ve stejném období zároveň došlo ke vzniku klubové hymny, ale i k zavržení tmavomodré, návratu k původní barevné kombinaci, kterou v Coventry uctívali celé půlstoletí zpátky, a s tím korespondujícímu představení nové identity Sky Blues. Celý anglický fotbal byl pak poprvé obohacen o elektronický ukazatel skóre, dětští návštěvníci se čerstvě mohli těšit na limonády a jiné dobroty zdarma, pro venkovní duely se pod hlavičkou klubových drah (!) vypravoval speciální vlak, začal vycházet klubový magazín (první barevný vůbec), své vysílání spustilo klubové radio, a fanoušci byli vábeni do ochozů dokonce i předzápasovými koncerty interpretů z předních příček britských hitparád.

Vynalézavý Jimmy Hill — respektive 'JH', jak si přál být oslovován hráči — se mimoto neukazoval být ani marným koučem. Jeho přístup k tréninkům byl na svou dobu skoro až vědecký, a klubové počínání na přestupovém poli se striktně řídilo pravidlem, že kdokoliv starší 25 let bude nemilosrdně přehlížen. Hill během šesti let na lavičce Coventry vyzvedl mužstvo ze dna třetí nejvyšší soutěže až do první ligy, a na každý postup si členové ansámblu připíjeli koktejlem, jehož receptura nepocházela odnikud jinud než z Hillovy mozkovny.

Podobně, jako když bez vlastního benefitu vyválčil pro ostatní zrušení platového stropu, ovšem Jimmy Hill pověstnou smetanu neslízával ani tentokrát, a atmosféru nejvyšší soutěže vinou přetahované ohledně nového kontraktu neokusil. Typicky tvrdohlavý Hill se tehdy odmítl spokojit se stále štědrou polovinou z jím požadovaného 10letého kontraktu, a raději utekl k televizi. Jak se později ukázalo, i v tomto případě Hill de facto stanovil jeden precedens, když se Alan Pardew v září 2012 vydal v jeho šlépějích při jednání s Newcastlem United.

Ani tímto menším sporem však Hillovo účinkování ve West Midlands neskončilo; o pravý rozchod ve zlém se tak úplně nejednalo. Roku 1975 si totiž vycházející hvězda televizního nebe odskočila na pozici výkonného ředitele Sky Blues, odkud zinscenovala další klíčové změny. V nadcházejících letech Hill víceméně představil trend do očí bijícího sponzora na týmových dresech a ze své pozice šéfa Coventry také úspěšně vedl kampaň za navýšení odměny za ligové vítězství na tři body.

Neúnavný revolucionář tehdy argumentoval ve prospěch útočného a zábavnějšího fotbalu, a ačkoliv je radno seznámit se s odvážnou polemikou Jonathana Wilsona, není pochyb o tom, že právě tehdy — podobně jako v 60. letech svým orodováním za zrušení platového stropu — se Hill výrazně přičinil o razantní a trvalou změnu tváře naší milované hry. Od mistrovství světa 1994 už byste dvoubodový systém po celém světě hledali marně, a nebýt téhle změny z roku 1981, Premier League by nikdy nepoznala šampiona jménem Blackburn Rovers (místo něho by v květnu 1995 slavil Manchester United).

---

Jimmy Hill ve studiu Match of the Day. Zdroj: irishtimes.com

---

Nezaměnitelná tvář BBC

Jimmy Hill měl odjakživa pozitivní vztah k televizi. Jeho pradávným snem byl páteční program pravidelně obohacený o jedno odvysílané utkání nejvyšší soutěže; nápad, který se jemu samotnému podařilo zrealizovat v čele legendárního pořadu Match of the Day (MotD) v průběhu sezony 1983/84. Tou dobou už měl Jimmy Hill před objektivy kamer leccos odmluveno. Ba co víc, když se neomalený moderátor roku 1973 stěhoval z komerční stanice ITV na veřejnoprávní BBC, Radio Times mu velkoryse věnovali titulní stranu s obřím nápisem "úlovek roku". A k tomu měli hned několik dobrých důvodů.

Hillův inovativní pořad The Big Match — poprvé pracující se zpomalenými záznamy a s pomocí počítače dokonce předpovídající výsledky zápasů — zpočátku poměrně hladce válcoval výše zmíněnou vlajkovou loď BBC, která dnes mimo jiné díky Hillově vlivu nenachází žádnou konkurenci. Pakliže Match of the Day (1964-) si na rozjezdu nemohlo dovolit nic víc než 45minutový sestřih jednoho jediného zápasu, mnohem okázalejší The Big Match nabízel rovnou tři duely a autentickou znělku k tomu.

Vrchol Hillova působení na ITV každopádně přišel až s výše naťuknutým MS 1970. Částečně schováni za obláčky cigaretového dýmu a nepokrytě ovíněni, bývalí úspěšní profesionálové jako Derek Dougan, Malcolm Allison či Bob McNab tenkrát diskutovali nejrůznější záležitosti s volností, jaká by jim dnes již těžko byla tolerována. Výběrům Itálie a Německa s údajně "primitivními" herními projevy se dostalo přívlastku "venkovský", zatímco anglickému reprezentantovi Mullerymu byla pro změnu přišita na triko nedostatečná kondička (proti čemuž se později sám fotbalista vydal do studia ITV pěstně ohradit).

Průkopnické studiové prupovídky tedy byly často bigotního rázu, zároveň však také nebývale táhly; a podobné panely odborníků se postupem času staly absolutní normou. Sám Jimmy Hill v součtu absolvoval devět světových plus osm evropských šampionátů, a každý pamětník si ještě dnes hravě vybaví třeba jeho oslavu Linekerova postupového gólu do sítě Polska na mistrovství světa 1986.

Komentování či glosování turnajových zápasů nicméně nebylo hlavní náplní Hillovy kariéry u televize; placen byl v první řadě za neustále zkrášlování, ba přímo modernizování formátu Match of the Day, ale i programu celé své domovské stanice. V tomto duchu například Hill v 70. letech pomáhal zapustit kořeny ankety BBC Young Sports Personality of the Year (mladá sportovní osobnost roku), zatímco v rámci MotD propagoval větší zapojení prostého lidu, v důsledku čehož se fanouškům po závěrečném hvizdu chvíli dostávalo jedinečné možnosti vyzpovídat manažera vlastního týmu.

Jimmy Hill se dohromady objevil ve více než 600 vydáních oblíbené relace BBC a dodnes zůstává s 16 sezonami na kontě nejdéle sloužícím moderátorem v dějinách pořadu. V takové výsostní roli působil do roku 1989, vzápětí se na dalších 10 let přesunul do pozice stálého hosta, a v 90. letech ochotně pomáhal brousit dodnes vděčného Garyho Linekera na jeho současnou top úroveň.

Mimo jiné Hillova snadno zapamatovatelná tvář se nakonec zasloužila o parádní statistiku, kdy se Match of the Day v konkurenci dalších dvou kanálů pravidelně opíralo o více než 12 milionů diváků; tedy zhruba trojnásobek dnešních výsledků MotD. Hillova popularita rostla do závratných výšin a sama televizní celebrita si svůj status patřičně užívala. K nevoli některých kolegů si Hill začal veřejně říkat "žurnalista" a roku 1989 mu dokonce BBC namísto řadových hlasatelů svěřila náročnou úlohu pokrytí hillsboroughské katastrofy.

Stejně jako rokvétal Hillův kult, nestálo na místě ani samotné Match of the Day. Dnes už se můžeme jenom usmívat nad realitou 70. let, kdy šlo zápas analyzovat jedině, pokud jste ho předtím zhlédli naživo, pročež Hill nezřídka používal soukromý tryskáč k bleskurychlému návratu ze stadionu do televizního centra, kde následně své poznatky osobitým stylem prezentoval.

---

---

Ona osobitost bohužel nezřídka znamenala také nadbytečnou kontroverzi, čímž byla chtě nechtě utvářena temná stránka Hillovy osobnosti. Jak postupně stárnul, stával se veterán televizních obrazovek druhé poloviny 20. století jakýmsi anachronismem, jehož myšlenky už nezvládaly držet krok s dobou.

Hillovy hulvátské, leč dobře informované hádky s Terrym Venablesem se ještě v 90. letech staly uznávanou veličinou odborné fotbalové obce a regulérním kultem, ovšem jeho necitlivé obhajobě rasistických poznámek Rona Atkinsona na adresu Marcela Desaillyho se už takového pochopení od veřejnosti nedostalo. Předchůdce Sira Alexe Fergusona v čele Manchesteru United tenkrát popsal kapitána francouzských mistrů světa jako "líného negra", za což si sám vysloužil padáka od své domovské stanice ITV. O jednu dekádu starší Jimmy Hill se ovšem svého kolegy zpřed televizních kamer přesto neváhal zastat, když evidentně rasistické označení smetl ze stolu jako neškodnou "fotbalovou hantýrku", přičemž si vrchem neodpustil rýpnutí do svých kritiků s tím, že "negr" je jen sotva větší urážkou než jeho "bradáč" (v originále "chinny").

Jakkoliv jistá dávka nekorektnosti vždy bezesporu tvořila nedílnou součást Hillovy aury, tenhle incident byl dle naprosté většiny pozorovatelů daleko za čárou. Jeden z prvních advokátů užívání videa sice v lecjakém ohledu předběhl dobu, zde se však ukázal být zaseklý v dávných, pradávných časech. Rok 2004 už zkrátka na Hillovu ryzí podobu nebyl připraven, jakkoliv jeho uvolněná nedělní relace na SkySports, natáčená přímo v jeho skromném venkovském sídle, stále mimořádně táhla.

Jimmy Hill se nakonec z televizních obrazovek natrvalo uklidil jen krátce po svém posledním kontroverzním výstupu, roku 2006. O tři roky později obdržel cenu za zvláštní podíl na rozvoji ligové kopané a dalších pár měsíců nato byl pro svůj nepopiratelný celoživotní přínos uveden také do Síně slávy Národního fotbalového muzea. Již v 80., respektive 90. letech minulého století byl přitom královnou ověšen řády Britského impéria.

Všechno z toho po zásluze. Protože ať už si o něm kdokoliv myslel cokoliv, Jimmy Hill se v minulosti přičinil o nejednu zásadní změnu v uvažování fotbalového kouče, hráče i diváka, a za to by mu správně mělo náležet naše velké uznání...