Japonci v Bundeslize: Kvalitní román na pokračování
Včera to byly přesně dva měsíce, co se před Yoshinorim Mutem rozprostřela životní příležitost: jeho domovskému FC Tokiu byla předložena později potvrzená nabídka od anglické Chelsea. Působilo to vpravdě surreálně a neopakovatelně. Vycházející japonská hvězda se přesto unikátní příběh psát neodhodlala. A místo toho se po pěkně prošlápnuté cestě vydala směr Německo...
"Chtěl jsem své vyhlídky udržet v realistické rovině a hrát za tým, který odpovídá mé úrovni," odpovídal japonský forvard Yoshinori Muto na štiplavou otázku, co ho vedlo k neopětování zájmu věhlasné londýnské značky a upřednostnění mnohem skromnějšího Mainzu.
Miláček bezpočtu japonských fanynek a hrdý majitel růžových kopaček tehdy na jednu stranu překvapil, na stranu druhou ale vůbec ne.
Ztrácet hlavu totiž rozhodně není Mutovým zvykem. To potvrdil jednak po svém debutu za reprezentaci, kdy nevzrušeně pronesl "ještě jsem nic nedokázal"; jednak když se namísto podpisu profesionálního kontraktu rozhodl nejprve vystudovat jednu z nejprestižnějších japonských univerzit Keio.
Co se čistě fotbalového potenciálu Yoshinoriho Muta týče, můžete k němu vzhledem k aktérově neevropskému původu zaujímat jakkoliv rezervovaný postoj, nálepku generačního talentu mu však v kontextu japonské kopané odpářete jen stěží. A tím spíš ho nepřipravíte o koňskou dávku jedinečnosti.
Za to může hned celá řada argumentů v Mutův prospěch. V první řadě je to vynikající debutová sezona v elitní japonské soutěži, symbolizovaná 13 zářezy, druhou největší úspěšností mezi alespoň 10gólovými střelci a vyrovnáním rekordu pro nejproduktivnějšího nováčka J-League. V řadě druhé pak na šikovného dribléra až nevídané tvrdá skořápka (ne-li úskočnost) nebo ten holý fakt, že byl Muto odkojen v hlavním městě.
Pakliže se totiž o produkci těch nejcennějších ofenzivních klenotů Nipponu mechanicky stará loni sestoupivší Cerezo Osaka (Kagawa, Kiyotake, Inui, Kakitani), FC Tokio japonskou reprezentaci tradičně zásobuje spíše defenzivními oporami - mimo jiné účastníky loňského mistrovství světa, Yutem Nagatomem, Yasuyukim Konnem a Masatem Morishigem.
Takový trend samozřejmě nebyl žádným dílem strýčka náhody. Na lavičce tokijského mužstva se po léta protáčeli samí konzervativní trenéři, kteří navzdory chronické průměrnosti relativně mladého klubu (1999) tvrdošíjně odmítali dát nějakému tomu útočnému talentu pořádnou šanci rozkvést.
To Yoshinori Muto se už ignorovat tak úplně nedal. Mohla za to jeho parádní obounohost, drzost a houževnatost, schopnost vystřelit z větší vzdálenosti nebo způsobilost zahrát na kterémkoliv z hrotů útočného trojzubce. To vše FC Tokiu pochopitelně přišlo vhod. Však se aktuálně čtvrtý tým tabulky okamžitě zapojil do bitvy o svůj eventuálně první mistrovský titul v dějinách.
Momentálně 22letého borce se už nicméně bude týkat jenom malá část zbytku tohoto možná bezprecedentního tažení. Po uplynutí dalších tří kol se Yoshinori Muto oficiálně stane spoluhráčem krajana Shinjiho Okazakiho v kabině německého celku 1. FSV Mainz 05.
A že vyhlídka spolupráce s nejplodnějším Japoncem bundesligové historie není ani zdaleka tím jediným, co Mutovi s největší pravděpodobností pomáhalo v rozhodování...
Japonská kopaná pro tátu i mámu
Japonská J-League je relativně mladým projektem s kořeny v roce 1993 a jedním z jejích základních pilířů má být od počátku pevná vazba na publikum, lépe řečeno služba místnímu obyvatelstvu.
"Každý klub musí přesně označit vybranou lokalitu jako své domovské sídlo. Následně se musí podílet na sportovních aktivitách pořádaných v dané oblasti za účelem budování image klubu, který se zajímá o činnost komunity a podporuje sport ve svém regionu," hlásají stanovy soutěže.
"Cílová skupina J-League se velice odlišovala od běžného vzorku diváctva na baseballovém zápase," navazuje potom v rámci své vynikající studie dvojice autorů Dolles-Söderman. "Baseball se výrazně orientoval na pány a většinu ochozů zaplňovali muži nad 40 let, kteří si s chutí přišli vypít pivo a pobavit se se svými obchodními partnery. Sledovat utkání se vždy nezdálo být tím primárním účelem návštěvy stadionu."
To kopaná měla naproti tomu bavit celou rodinu, a to se jí vskutku daří. Na tribuny nyní houfně míří i mladé fanynky, nadšeně pohánět vpřed šampiony svých srdcí. Jestliže tedy baseball dál zůstává převážně snobskou záležitostí, fotbal v Japonsku takříkajíc žere kdekdo.
Představa vedení Mainzu 05, příštího Mutova působiště, přitom s tou japonskou dokonale koresponduje. "Udržovat si těsný vztah s fanoušky je pro lidi v Mainzu nesmírně důležité," sdělil mi mohučský zpravodaj magazínu Kicker, Benjamin Hofmann.
"Vlastně zrovna minulý týden kouč Martin Schmidt do budoucna plánoval týmové výpravy na městské festivaly. Hráči taky musí před domácími zápasy vždy povinně projít kolem fanoušků shromážděných před stadionem. Takhle si to přeje manažer Christian Heidel," pokračuje Hofmann a nepřímo se tak zkraje dotýká výmluvného znění přezdívky klubu: Karnevaloví hoši.
Festivalová sezona, která se v Porýní obyčejně táhne od listopadu až do března, obecně plní mimořádně důležitou společenskou funkci. Odpradávna se v jejím rámci klade důraz na podporu politického či literárního humoru a tak trochu mimoděk zároveň podobné hromadné akce nenucenou cestou pomáhají asimilovat zástupce početných asijských diaspor.
V nedalekém Düsseldorfu například sídlí třetí největší japonská komunita v Evropě (ihned po Londýnu a Paříži), zatímco konkrétně mohučského festivalu se letos vůbec poprvé zúčastnil i čínský slavnostní průvod. Právě tihle imigranti se posléze, jak mi opět dosvědčuje Hofmann, starají třeba i o pravidelnou přesilu mezi návštěvníky tréninkových jednotek Mainzu.
"Na tréninkovém hřišti se často schází více asijských než německých fanoušků a (Shinji) Okazaki, Koo (Ja-cheol) a Park (Jo-hoo) se obvykle pózováním pro fotky a klábosením s fanoušky zdržují nejdéle. Jsou to vážně milí kluci," pokračuje ve výkladu událostí z první ruky zkušený žurnalista.
Snad v přímé návaznosti na silnou karnevalovou tradici tedy potom i kolem mohučského fotbalového klubu panuje velice uvolněná atmosféra. "Mladickost a živelnost tohohle kádru jedině perfektně ladí s party atmosférou, jakou si město Mainz pěstuje," vypozoroval například bundesligový expert ESPN Rafael Honigstein uprostřed historické sezony 2010/11 (5. příčka).
Taková slova koneckonců svého času potvrzovala i vtipná alterega talentovaného trojlístku Holtby - Schürrle - Szalai, který za sebe při každé gólové oslavě nechával mluvit improvizovanou chlapeckou hudební skupinu o jednom zpěvákovi, kytaristovi a bubeníkovi. "Nebereme se moc vážně a máme smysl pro humor," zkonstatoval výmluvně nejmenovaný funkcionář 1. FSV Mainz 05.
Na druhou stranu, ani taková legrace na západním břehu Rýna nikdy nesměla přesahovat hranice slušného chování, v čemž sehrál hlavní roli donedávna stále aktuální vliv poněkud extravagantního kouče Thomase Tuchela. V průběhu jeho angažmá třeba pro hráče neexistovala příjmení - oslovovat se směli jen křestními jmény - a při jakémkoliv pozdravu byl přísně vyžadován oční kontakt.
Jinými slovy se v Mainzu minimálně pod Tuchelovým dozorem vždy dbalo také na vzornou disciplínu - a to je "kuriózně" další oblast, ve které Japonci takřka bez výjimky excelují. Zatnout zuby, splnit si své úkoly do puntíku, takzvaně neremcat... s tím u nich můžete bez problémů napevno počítat.
Za jeden z hezkých příkladů této důležité japonské výsady by se dalo považovat snad i mistrovství světa 2010, kde se mladý a už tou dobou leckým vzývaný Keisuke Honda se ctí popasoval s kompletně neznámou úlohou falešné devítky.
Japonci tehdy do Jižní Afriky přivezli celkově jeden z nejobětavějších výběrů, jaké jsem kdy na velkém turnaji měl tu možnost vidět.
Ještě lépe potom typicky japonský smysl pro týmovou hru a svižnou adaptaci vyniká na klubové scéně. Makoto Hasebe takhle ve Wolfsburgu během jediného klání vystřídal tři různé posty - pravého beka, středopolaře a gólmana - a podobně flexibilní se ukazuje být i Hajime Hosogai.
"Japonští hráči ani nepřemýšlí nad tím, jestli ve skutečnosti platí nějaká pravidla nebo ne. Oni prostě dělají, co po nich kouč žádá, a co jim povolí dělat. Pro Němce je taková týmová filozofie spíše otázkou taktiky, tuším," pojmenoval styčné, respektive odlišné body německé a japonské mentality jeden ze samotných aktérů diskutovaného trendu, Gotoku Sakai ze Stuttgartu.
"Není to ani tak o tom, že by Japonci slepě následovali předpisy, ale je tu určitá kázeň, která je vlastní i Němcům. Pro Japonce v německém klubu stejně tak neexistuje nic jako pocit outsidera ‚stojícího mimo hru‘," doplňuje svého krajana jiný pravý bek Atsuto Učida.
Že se Japonci pro své německé štace vyloženě rodí, to skutečně není marná a ničím nepodložená teorie. Pokud totiž něco alespoň na pohled univerzálně sdílí, je to perfekcionismus, abnormální pokora a ochota zastat v kolektivu jakkoliv vedlejší roli.
V tomhle směru by se vlastně dala načrtnout i taková neortodoxní paralela se situací v severoamerické NBA, kde momentálně vrcholí basketbalová sezona finálovým duelem mezi Clevelandem a Golden State. Obě strany přitom mají ve svém středu dva nenápadné dříče - Australany jménem Dellavedova a Bogut, kolem nichž se možná pranic netočí, avšak bez jejichž podpůrné práce by dané kluby o nejcennější trofej patrně nikdy zpříma neusilovaly.
"Excelují v rolích bez důrazu na ego, které většina hráčů odmítá," píše Wall Street Journal o zmíněných klokanech. "Australané dokonce dovedou být kolektivem natolik posedlí, že je individuální ceny uvádí do rozpaků," přisazuje si basketbalový kouč Randy Bennett, který si v Kalifornii z rekrutování australských hráčů udělal soukromý koníček.
Fotbalové bojovníky z úplného východu Asie přitom nepředchází o moc jinačí pověst.
Faktickou absenci ega demonstrují už jen zdánlivé kroky vzad, jaké při svých přestupech za "horším" v minulosti učinili již zmíněný Okazaki (ze Stuttgartu do Mainzu), další útočník Yuya Osako (který po famózní sezoně v J-League vzal za vděk pouhou 2. Bundesligou, aby si to o patro výše namířil hnedle po roce), ale i samotný původce japonské tradice na německých kolbištích, Yasuhiko Okudera.
Nadšený amatér a formálně zaměstnanec elektrárny ve Furukawě dorazil do Kolína nad Rýnem roku 1977, a ihned ve své první sezoně pomáhal podpírat záložní řadu ligových i pohárových vítězů. Přesto se inteligentní středopolař na vrcholu sil, v létě 1980, uchýlil pod křídla druholigové Herthy.
Tam nicméně Okudera v cukuletu nabral druhý dech a prakticky obratem se vypracoval rovnou v symbol jedné úspěšné éry Werderu Brémy, který se v časech jeho působení (1981-1986) docela hravě dal považovat za druhou nejzářivější fotbalovou značku v zemi.
"Je pořádně houževnatý," zněl přitom jeden z prvních komentářů kolínského kouče Hennese Weisweilera na adresu pozdějšího průkopníka japonského fotbalového profesionalismu. A právě taková slova by se mohla tesat do kamene s ohledem na vesměs všechny Okuderovy následovníky...
Fanoušku zůstaň, prosím
Japonská fanouškovská scéna je notně specifická tím, jak je náročná a vyloženě posedlá uctíváním kultu osobnosti. S příznivci tamější kopané jsem vedl již nepočítaně diskuzí, a i když šlo třeba o novináře s cizím původem a tedy jistým nadhledem, určité vzorce myšlení přetrvávaly.
Jedna věc je, že zklamání se v Nipponu tradičně neměří na stupnici od jedné do deseti a s patřičným odstupem. Když už se kritizuje, tak většinou pěkně od podlahy, bez servítek. To na vlastní kůži poznává Shinji Kagawa pro své nemastné neslané výkony v reprezentaci, ale i Hidetoshimu Nakatovi by zřejmě každý další fanouškovský tábor snáze odpustil jeho "syndrom (brzkého) vyhoření".
Druhá věc je, že taková neředěná vášeň zároveň představuje neodmyslitelný základ onoho úžasného marketingového potenciálu japonských hvězd. Fanoušci se na ně prostě upínají, jsou schopni je následovat po celém světě a náležitě si je idealizovat. Z toho potom zřejmě vyvěrá i ta nepřiměřená kritika ve chvílích, kdy se veškeré ty pohádkové projekce hroutí.
"Japonští fanoušci, kteří hru sledují krátce, mají tendence vázat se spíše na hráče než na jejich kluby," poznamenává fotbalový konzultant Dave Phillips a dotýká se zároveň jednoho zdánlivě věčného boje evropských klubů: ano, japonské kabelovky nyní možná přenáší každý zápas Basileje s Yoichirem Kakitanim na lavičce náhradníků, ale co klubu zůstane po hráčově odchodu?
Že bude průměrný Japonec bedlivě sledovat Kagawovu reinkarnaci v Borussii, to je teď naprostá tutovka. Tweet o záložníkově návratu do Vestfálska byl koneckonců sdílen 18 674 uživateli, tedy dvakrát častěji než druhý nejpopulárnější tweet v bundesligových dějinách - věnovaný pro změnu Kagawově debutové trefě po obnovené premiéře ve žlutočerném dresu.
Jenže jak takovou fanouškovu pozornost přenést z hráče jednotlivce na klub jako celek?
Možných fíglů existuje spousta - o tom, zdali padají na úrodnou půdu, však prozatím nemáme ucelenou představu.
Hlavním důvodem je už jen samotná skutečnost, že právě uplynulý ročník v první a druhé Bundeslize načínal hned tucet japonských legionářů a každý jednotlivý klub má tendence adresovat tuto choulostivou záležitost po svém.
Zcela základní strategií je každopádně spuštění japonských verzí oficiálních stránek, případně twitterových kanálů - k tomu se dříve či později odhodlají veskrze všechny "azylové stanice".
Aby takové fungování na sociálních sítích bylo co možná nejefektivnější, o to se třeba zrovna v Dortmundu starají redaktoři s japonským pasem, nikoliv pouze schopní překladatelé bez znalosti východoasijské kultury. Ještě o něco dále to pak v tomto ohledu dopracovalo Schalke, které vedle zmíněných samozřejmostí sází také na vliv online obchodu a udržuje si i svůj vlastní účet na největší japonské sociální síti LINE.
Není to ale celé jenom o internetovém ráji, přirozeně.
Borussia rovněž nedávno podepsala smlouvu o spolupráci s nejmenovanou japonskou cestovkou, která má pořádat speciální zájezdy na domácí zápasy žlutočerných. A expanduje se i druhým směrem. Slavná německá textilní firma Puma, která bude BVB oblékat až do roku 2020, se již za dortmundské pomoci a při využití páky jménem Kagawa mlsně poohlíží po nějakých těch skulinkách na japonském trhu.
"Cokoliv děláme, musí být udržitelné. Nezajímají nás krátkodobé výdělky - chceme budovat dlouhodobé vztahy," zdůrazňuje přitom pro server The Set Pieces šéf marketingu Borussie, Carsten Cramer. Přesně v tomhle duchu už taky pod jeho dohledem došlo k ustavení zvláštní fotbalové akademie v Tokiu, kde budou mladé Japonce přinejmenším do roku 2016 cepovat samotní dortmundští koučové.
Němečtí odborníci v Zemi vycházejícího slunce, to přitom není nic nového. Dettmar Cramer, shodou okolností jmenovec vedoucího obchodního oddělení BVB, se již roku 1960 stal historicky prvním cizincem v čele výběru Modrých samurajů, aby se na nadcházející olympiádě v Tokiu (1964) zasadil o senzační skalp favorizované Argentiny (3:2).
S ještě větším obdivem se potom v Japonsku vzpomíná na práci Cramerova krajana Guida Buchwalda. Aktuálně nezaměstnaný padesátník sice v trenérské branži nakonec příliš neprorazil, s klubem Urawa Red Diamonds nicméně mezi lety 2004 a 2006 prováděl čiré zázraky.
Spolu se známějším asistentem Gertem Engelsem Buchwald pozvedl padlý klub do takové výše, že s ním závěrem svého angažmá vybojoval první a doposud jediný titul v profesionální éře - což o rok později Holger Osieck, další Němec, vyšperkoval pro jistotu triumfem v asijské Lize mistrů.
Když vzápětí na mistrovství světa klubů 2007 Urawa Reds navzdory očekávání debaklu utržili od AC Milán jen těsnou prohru 0:1, Němci rázem znovu nabyli důvěry v japonské šikuly, po zdánlivě nekonečném hiátu se opět zvedla stavidla, do Vestfálska si to co nevidět namířil jistý Shinji Kagawa... no, a dál už to asi všichni znáte.
Němci a Japonci si jsou zkrátka a dobře souzeni. První parta přišla na to, jak v mžiku přetavit kulturní šok ve spolehlivou zlatou žílu; ta druhá zase v Německu našla perfektní evropské zrcadlo vyhovujících podmínek zpátky v teple domova.
Jako by snad tedy Němci s Japonci mezi sebou uzavřeli neformální sňatek, z rozumu i z přesvědčení, jejich šlépěje se napříč dějinami kříží podle plánu i docela nahodile - jako třeba při minulém mistrovství světa žen v roce 2011, kde Japonky se základnou na břehu Rýna celý turnaj opanovaly.
Dějiny německo-japonské spolupráce se velice zhruba začaly psát na nechvalné trase Berlín-Řím-Tokio. Po druhé světové válce se v kooperaci pokračovalo převážně ve sférách ocelářského nebo železářského průmyslu, a později se obě strany společně zaměřily rovněž na chemické či lékařské odvětví.
Fotbal, ten vedle toho všeho zůstával a nadále zůstává jakýmsi vítaným stabilizačním prvkem.
Dokonce i v trudných 90. letech, kdy se po Asiatech v Bundeslize zčistajasna slehla zem, nacházely oba fotbalové státy alespoň to jedno obligátní (a elitní) pojítko v Pierru Littbarskim, jenž od roku 1993 dohrával v Japonsku aktivní kariéru a později tam i krátce operoval jako kouč.
"Mám ten dojem, že požadavky moderní doby hrají japonským hráčům do karet," nechal se světový šampion z roku 1990 slyšet před necelými dvěma lety. "Jsou nesmírně pohybliví, dobří na malém prostoru a mají excelentní techniku. Oproti vytáhlejším hráčům mají v záloze výhodu, a to se teďka hodně cení," mínil tehdy Littbarski.
Pravda, zrovna zhruba v té době zahájil Shinji Kagawa svůj dramatický úpadek, ale to vůbec nevadí.
Yoshinori Muto má teď totiž všechny předpoklady pro to stát se aktérem další podobné loupeže, jakou roku 2010 za necelý půlmilion eur provedla Borussia Dortmund právě s Kagawou v hlavní roli...
"Chtěl jsem své vyhlídky udržet v realistické rovině a hrát za tým, který odpovídá mé úrovni," odpovídal japonský forvard Yoshinori Muto na štiplavou otázku, co ho vedlo k neopětování zájmu věhlasné londýnské značky a upřednostnění mnohem skromnějšího Mainzu.
Miláček bezpočtu japonských fanynek a hrdý majitel růžových kopaček tehdy na jednu stranu překvapil, na stranu druhou ale vůbec ne.
Ztrácet hlavu totiž rozhodně není Mutovým zvykem. To potvrdil jednak po svém debutu za reprezentaci, kdy nevzrušeně pronesl "ještě jsem nic nedokázal"; jednak když se namísto podpisu profesionálního kontraktu rozhodl nejprve vystudovat jednu z nejprestižnějších japonských univerzit Keio.
Co se čistě fotbalového potenciálu Yoshinoriho Muta týče, můžete k němu vzhledem k aktérově neevropskému původu zaujímat jakkoliv rezervovaný postoj, nálepku generačního talentu mu však v kontextu japonské kopané odpářete jen stěží. A tím spíš ho nepřipravíte o koňskou dávku jedinečnosti.
Za to může hned celá řada argumentů v Mutův prospěch. V první řadě je to vynikající debutová sezona v elitní japonské soutěži, symbolizovaná 13 zářezy, druhou největší úspěšností mezi alespoň 10gólovými střelci a vyrovnáním rekordu pro nejproduktivnějšího nováčka J-League. V řadě druhé pak na šikovného dribléra až nevídané tvrdá skořápka (ne-li úskočnost) nebo ten holý fakt, že byl Muto odkojen v hlavním městě.
Pakliže se totiž o produkci těch nejcennějších ofenzivních klenotů Nipponu mechanicky stará loni sestoupivší Cerezo Osaka (Kagawa, Kiyotake, Inui, Kakitani), FC Tokio japonskou reprezentaci tradičně zásobuje spíše defenzivními oporami - mimo jiné účastníky loňského mistrovství světa, Yutem Nagatomem, Yasuyukim Konnem a Masatem Morishigem.
Takový trend samozřejmě nebyl žádným dílem strýčka náhody. Na lavičce tokijského mužstva se po léta protáčeli samí konzervativní trenéři, kteří navzdory chronické průměrnosti relativně mladého klubu (1999) tvrdošíjně odmítali dát nějakému tomu útočnému talentu pořádnou šanci rozkvést.
To Yoshinori Muto se už ignorovat tak úplně nedal. Mohla za to jeho parádní obounohost, drzost a houževnatost, schopnost vystřelit z větší vzdálenosti nebo způsobilost zahrát na kterémkoliv z hrotů útočného trojzubce. To vše FC Tokiu pochopitelně přišlo vhod. Však se aktuálně čtvrtý tým tabulky okamžitě zapojil do bitvy o svůj eventuálně první mistrovský titul v dějinách.
Momentálně 22letého borce se už nicméně bude týkat jenom malá část zbytku tohoto možná bezprecedentního tažení. Po uplynutí dalších tří kol se Yoshinori Muto oficiálně stane spoluhráčem krajana Shinjiho Okazakiho v kabině německého celku 1. FSV Mainz 05.
A že vyhlídka spolupráce s nejplodnějším Japoncem bundesligové historie není ani zdaleka tím jediným, co Mutovi s největší pravděpodobností pomáhalo v rozhodování...
Okazaki a Muto budou brzy mimo reprezentační dres sdílet i ten klubový. Zdroj: mainz05.de
Japonská kopaná pro tátu i mámu
Japonská J-League je relativně mladým projektem s kořeny v roce 1993 a jedním z jejích základních pilířů má být od počátku pevná vazba na publikum, lépe řečeno služba místnímu obyvatelstvu.
"Každý klub musí přesně označit vybranou lokalitu jako své domovské sídlo. Následně se musí podílet na sportovních aktivitách pořádaných v dané oblasti za účelem budování image klubu, který se zajímá o činnost komunity a podporuje sport ve svém regionu," hlásají stanovy soutěže.
"Cílová skupina J-League se velice odlišovala od běžného vzorku diváctva na baseballovém zápase," navazuje potom v rámci své vynikající studie dvojice autorů Dolles-Söderman. "Baseball se výrazně orientoval na pány a většinu ochozů zaplňovali muži nad 40 let, kteří si s chutí přišli vypít pivo a pobavit se se svými obchodními partnery. Sledovat utkání se vždy nezdálo být tím primárním účelem návštěvy stadionu."
To kopaná měla naproti tomu bavit celou rodinu, a to se jí vskutku daří. Na tribuny nyní houfně míří i mladé fanynky, nadšeně pohánět vpřed šampiony svých srdcí. Jestliže tedy baseball dál zůstává převážně snobskou záležitostí, fotbal v Japonsku takříkajíc žere kdekdo.
Představa vedení Mainzu 05, příštího Mutova působiště, přitom s tou japonskou dokonale koresponduje. "Udržovat si těsný vztah s fanoušky je pro lidi v Mainzu nesmírně důležité," sdělil mi mohučský zpravodaj magazínu Kicker, Benjamin Hofmann.
"Vlastně zrovna minulý týden kouč Martin Schmidt do budoucna plánoval týmové výpravy na městské festivaly. Hráči taky musí před domácími zápasy vždy povinně projít kolem fanoušků shromážděných před stadionem. Takhle si to přeje manažer Christian Heidel," pokračuje Hofmann a nepřímo se tak zkraje dotýká výmluvného znění přezdívky klubu: Karnevaloví hoši.
Festivalová sezona, která se v Porýní obyčejně táhne od listopadu až do března, obecně plní mimořádně důležitou společenskou funkci. Odpradávna se v jejím rámci klade důraz na podporu politického či literárního humoru a tak trochu mimoděk zároveň podobné hromadné akce nenucenou cestou pomáhají asimilovat zástupce početných asijských diaspor.
V nedalekém Düsseldorfu například sídlí třetí největší japonská komunita v Evropě (ihned po Londýnu a Paříži), zatímco konkrétně mohučského festivalu se letos vůbec poprvé zúčastnil i čínský slavnostní průvod. Právě tihle imigranti se posléze, jak mi opět dosvědčuje Hofmann, starají třeba i o pravidelnou přesilu mezi návštěvníky tréninkových jednotek Mainzu.
"Na tréninkovém hřišti se často schází více asijských než německých fanoušků a (Shinji) Okazaki, Koo (Ja-cheol) a Park (Jo-hoo) se obvykle pózováním pro fotky a klábosením s fanoušky zdržují nejdéle. Jsou to vážně milí kluci," pokračuje ve výkladu událostí z první ruky zkušený žurnalista.
Snad v přímé návaznosti na silnou karnevalovou tradici tedy potom i kolem mohučského fotbalového klubu panuje velice uvolněná atmosféra. "Mladickost a živelnost tohohle kádru jedině perfektně ladí s party atmosférou, jakou si město Mainz pěstuje," vypozoroval například bundesligový expert ESPN Rafael Honigstein uprostřed historické sezony 2010/11 (5. příčka).
Taková slova koneckonců svého času potvrzovala i vtipná alterega talentovaného trojlístku Holtby - Schürrle - Szalai, který za sebe při každé gólové oslavě nechával mluvit improvizovanou chlapeckou hudební skupinu o jednom zpěvákovi, kytaristovi a bubeníkovi. "Nebereme se moc vážně a máme smysl pro humor," zkonstatoval výmluvně nejmenovaný funkcionář 1. FSV Mainz 05.
Na druhou stranu, ani taková legrace na západním břehu Rýna nikdy nesměla přesahovat hranice slušného chování, v čemž sehrál hlavní roli donedávna stále aktuální vliv poněkud extravagantního kouče Thomase Tuchela. V průběhu jeho angažmá třeba pro hráče neexistovala příjmení - oslovovat se směli jen křestními jmény - a při jakémkoliv pozdravu byl přísně vyžadován oční kontakt.
Jinými slovy se v Mainzu minimálně pod Tuchelovým dozorem vždy dbalo také na vzornou disciplínu - a to je "kuriózně" další oblast, ve které Japonci takřka bez výjimky excelují. Zatnout zuby, splnit si své úkoly do puntíku, takzvaně neremcat... s tím u nich můžete bez problémů napevno počítat.
Pionýr Yasuhiko Okudera (vlevo) v archivním dresu Werderu Brémy. Zdroj: werder.de
Za jeden z hezkých příkladů této důležité japonské výsady by se dalo považovat snad i mistrovství světa 2010, kde se mladý a už tou dobou leckým vzývaný Keisuke Honda se ctí popasoval s kompletně neznámou úlohou falešné devítky.
Japonci tehdy do Jižní Afriky přivezli celkově jeden z nejobětavějších výběrů, jaké jsem kdy na velkém turnaji měl tu možnost vidět.
Ještě lépe potom typicky japonský smysl pro týmovou hru a svižnou adaptaci vyniká na klubové scéně. Makoto Hasebe takhle ve Wolfsburgu během jediného klání vystřídal tři různé posty - pravého beka, středopolaře a gólmana - a podobně flexibilní se ukazuje být i Hajime Hosogai.
"Japonští hráči ani nepřemýšlí nad tím, jestli ve skutečnosti platí nějaká pravidla nebo ne. Oni prostě dělají, co po nich kouč žádá, a co jim povolí dělat. Pro Němce je taková týmová filozofie spíše otázkou taktiky, tuším," pojmenoval styčné, respektive odlišné body německé a japonské mentality jeden ze samotných aktérů diskutovaného trendu, Gotoku Sakai ze Stuttgartu.
"Není to ani tak o tom, že by Japonci slepě následovali předpisy, ale je tu určitá kázeň, která je vlastní i Němcům. Pro Japonce v německém klubu stejně tak neexistuje nic jako pocit outsidera ‚stojícího mimo hru‘," doplňuje svého krajana jiný pravý bek Atsuto Učida.
Že se Japonci pro své německé štace vyloženě rodí, to skutečně není marná a ničím nepodložená teorie. Pokud totiž něco alespoň na pohled univerzálně sdílí, je to perfekcionismus, abnormální pokora a ochota zastat v kolektivu jakkoliv vedlejší roli.
V tomhle směru by se vlastně dala načrtnout i taková neortodoxní paralela se situací v severoamerické NBA, kde momentálně vrcholí basketbalová sezona finálovým duelem mezi Clevelandem a Golden State. Obě strany přitom mají ve svém středu dva nenápadné dříče - Australany jménem Dellavedova a Bogut, kolem nichž se možná pranic netočí, avšak bez jejichž podpůrné práce by dané kluby o nejcennější trofej patrně nikdy zpříma neusilovaly.
"Excelují v rolích bez důrazu na ego, které většina hráčů odmítá," píše Wall Street Journal o zmíněných klokanech. "Australané dokonce dovedou být kolektivem natolik posedlí, že je individuální ceny uvádí do rozpaků," přisazuje si basketbalový kouč Randy Bennett, který si v Kalifornii z rekrutování australských hráčů udělal soukromý koníček.
Fotbalové bojovníky z úplného východu Asie přitom nepředchází o moc jinačí pověst.
Faktickou absenci ega demonstrují už jen zdánlivé kroky vzad, jaké při svých přestupech za "horším" v minulosti učinili již zmíněný Okazaki (ze Stuttgartu do Mainzu), další útočník Yuya Osako (který po famózní sezoně v J-League vzal za vděk pouhou 2. Bundesligou, aby si to o patro výše namířil hnedle po roce), ale i samotný původce japonské tradice na německých kolbištích, Yasuhiko Okudera.
Nadšený amatér a formálně zaměstnanec elektrárny ve Furukawě dorazil do Kolína nad Rýnem roku 1977, a ihned ve své první sezoně pomáhal podpírat záložní řadu ligových i pohárových vítězů. Přesto se inteligentní středopolař na vrcholu sil, v létě 1980, uchýlil pod křídla druholigové Herthy.
Tam nicméně Okudera v cukuletu nabral druhý dech a prakticky obratem se vypracoval rovnou v symbol jedné úspěšné éry Werderu Brémy, který se v časech jeho působení (1981-1986) docela hravě dal považovat za druhou nejzářivější fotbalovou značku v zemi.
"Je pořádně houževnatý," zněl přitom jeden z prvních komentářů kolínského kouče Hennese Weisweilera na adresu pozdějšího průkopníka japonského fotbalového profesionalismu. A právě taková slova by se mohla tesat do kamene s ohledem na vesměs všechny Okuderovy následovníky...
Shinji Kagawa se podepisuje. Zdroj: borussia-dortmund.cz
Fanoušku zůstaň, prosím
Japonská fanouškovská scéna je notně specifická tím, jak je náročná a vyloženě posedlá uctíváním kultu osobnosti. S příznivci tamější kopané jsem vedl již nepočítaně diskuzí, a i když šlo třeba o novináře s cizím původem a tedy jistým nadhledem, určité vzorce myšlení přetrvávaly.
Jedna věc je, že zklamání se v Nipponu tradičně neměří na stupnici od jedné do deseti a s patřičným odstupem. Když už se kritizuje, tak většinou pěkně od podlahy, bez servítek. To na vlastní kůži poznává Shinji Kagawa pro své nemastné neslané výkony v reprezentaci, ale i Hidetoshimu Nakatovi by zřejmě každý další fanouškovský tábor snáze odpustil jeho "syndrom (brzkého) vyhoření".
Druhá věc je, že taková neředěná vášeň zároveň představuje neodmyslitelný základ onoho úžasného marketingového potenciálu japonských hvězd. Fanoušci se na ně prostě upínají, jsou schopni je následovat po celém světě a náležitě si je idealizovat. Z toho potom zřejmě vyvěrá i ta nepřiměřená kritika ve chvílích, kdy se veškeré ty pohádkové projekce hroutí.
"Japonští fanoušci, kteří hru sledují krátce, mají tendence vázat se spíše na hráče než na jejich kluby," poznamenává fotbalový konzultant Dave Phillips a dotýká se zároveň jednoho zdánlivě věčného boje evropských klubů: ano, japonské kabelovky nyní možná přenáší každý zápas Basileje s Yoichirem Kakitanim na lavičce náhradníků, ale co klubu zůstane po hráčově odchodu?
Že bude průměrný Japonec bedlivě sledovat Kagawovu reinkarnaci v Borussii, to je teď naprostá tutovka. Tweet o záložníkově návratu do Vestfálska byl koneckonců sdílen 18 674 uživateli, tedy dvakrát častěji než druhý nejpopulárnější tweet v bundesligových dějinách - věnovaný pro změnu Kagawově debutové trefě po obnovené premiéře ve žlutočerném dresu.
Jenže jak takovou fanouškovu pozornost přenést z hráče jednotlivce na klub jako celek?
Možných fíglů existuje spousta - o tom, zdali padají na úrodnou půdu, však prozatím nemáme ucelenou představu.
Hlavním důvodem je už jen samotná skutečnost, že právě uplynulý ročník v první a druhé Bundeslize načínal hned tucet japonských legionářů a každý jednotlivý klub má tendence adresovat tuto choulostivou záležitost po svém.
Zcela základní strategií je každopádně spuštění japonských verzí oficiálních stránek, případně twitterových kanálů - k tomu se dříve či později odhodlají veskrze všechny "azylové stanice".
Aby takové fungování na sociálních sítích bylo co možná nejefektivnější, o to se třeba zrovna v Dortmundu starají redaktoři s japonským pasem, nikoliv pouze schopní překladatelé bez znalosti východoasijské kultury. Ještě o něco dále to pak v tomto ohledu dopracovalo Schalke, které vedle zmíněných samozřejmostí sází také na vliv online obchodu a udržuje si i svůj vlastní účet na největší japonské sociální síti LINE.
Není to ale celé jenom o internetovém ráji, přirozeně.
Borussia rovněž nedávno podepsala smlouvu o spolupráci s nejmenovanou japonskou cestovkou, která má pořádat speciální zájezdy na domácí zápasy žlutočerných. A expanduje se i druhým směrem. Slavná německá textilní firma Puma, která bude BVB oblékat až do roku 2020, se již za dortmundské pomoci a při využití páky jménem Kagawa mlsně poohlíží po nějakých těch skulinkách na japonském trhu.
"Cokoliv děláme, musí být udržitelné. Nezajímají nás krátkodobé výdělky - chceme budovat dlouhodobé vztahy," zdůrazňuje přitom pro server The Set Pieces šéf marketingu Borussie, Carsten Cramer. Přesně v tomhle duchu už taky pod jeho dohledem došlo k ustavení zvláštní fotbalové akademie v Tokiu, kde budou mladé Japonce přinejmenším do roku 2016 cepovat samotní dortmundští koučové.
Němečtí odborníci v Zemi vycházejícího slunce, to přitom není nic nového. Dettmar Cramer, shodou okolností jmenovec vedoucího obchodního oddělení BVB, se již roku 1960 stal historicky prvním cizincem v čele výběru Modrých samurajů, aby se na nadcházející olympiádě v Tokiu (1964) zasadil o senzační skalp favorizované Argentiny (3:2).
S ještě větším obdivem se potom v Japonsku vzpomíná na práci Cramerova krajana Guida Buchwalda. Aktuálně nezaměstnaný padesátník sice v trenérské branži nakonec příliš neprorazil, s klubem Urawa Red Diamonds nicméně mezi lety 2004 a 2006 prováděl čiré zázraky.
Spolu se známějším asistentem Gertem Engelsem Buchwald pozvedl padlý klub do takové výše, že s ním závěrem svého angažmá vybojoval první a doposud jediný titul v profesionální éře - což o rok později Holger Osieck, další Němec, vyšperkoval pro jistotu triumfem v asijské Lize mistrů.
Když vzápětí na mistrovství světa klubů 2007 Urawa Reds navzdory očekávání debaklu utržili od AC Milán jen těsnou prohru 0:1, Němci rázem znovu nabyli důvěry v japonské šikuly, po zdánlivě nekonečném hiátu se opět zvedla stavidla, do Vestfálska si to co nevidět namířil jistý Shinji Kagawa... no, a dál už to asi všichni znáte.
Němci a Japonci si jsou zkrátka a dobře souzeni. První parta přišla na to, jak v mžiku přetavit kulturní šok ve spolehlivou zlatou žílu; ta druhá zase v Německu našla perfektní evropské zrcadlo vyhovujících podmínek zpátky v teple domova.
Jako by snad tedy Němci s Japonci mezi sebou uzavřeli neformální sňatek, z rozumu i z přesvědčení, jejich šlépěje se napříč dějinami kříží podle plánu i docela nahodile - jako třeba při minulém mistrovství světa žen v roce 2011, kde Japonky se základnou na břehu Rýna celý turnaj opanovaly.
Dějiny německo-japonské spolupráce se velice zhruba začaly psát na nechvalné trase Berlín-Řím-Tokio. Po druhé světové válce se v kooperaci pokračovalo převážně ve sférách ocelářského nebo železářského průmyslu, a později se obě strany společně zaměřily rovněž na chemické či lékařské odvětví.
Fotbal, ten vedle toho všeho zůstával a nadále zůstává jakýmsi vítaným stabilizačním prvkem.
Dokonce i v trudných 90. letech, kdy se po Asiatech v Bundeslize zčistajasna slehla zem, nacházely oba fotbalové státy alespoň to jedno obligátní (a elitní) pojítko v Pierru Littbarskim, jenž od roku 1993 dohrával v Japonsku aktivní kariéru a později tam i krátce operoval jako kouč.
"Mám ten dojem, že požadavky moderní doby hrají japonským hráčům do karet," nechal se světový šampion z roku 1990 slyšet před necelými dvěma lety. "Jsou nesmírně pohybliví, dobří na malém prostoru a mají excelentní techniku. Oproti vytáhlejším hráčům mají v záloze výhodu, a to se teďka hodně cení," mínil tehdy Littbarski.
Pravda, zrovna zhruba v té době zahájil Shinji Kagawa svůj dramatický úpadek, ale to vůbec nevadí.
Yoshinori Muto má teď totiž všechny předpoklady pro to stát se aktérem další podobné loupeže, jakou roku 2010 za necelý půlmilion eur provedla Borussia Dortmund právě s Kagawou v hlavní roli...
Komentáře (130)
Přidat komentářautor byl jasný už po přečtení titulku...
A pokud náhodou někomu ne, tak ta hromada textu bez nějakých zajímavých prvků (se 3 fotkama, ale to jen aby se neřeklo) ho utvrdila definitivně.
To by ještě mohl být domingo.
domingo by ale v životě nenapsal odstavec s jednim, dvěma, třema řádky
To už je ale až další faktor, podle kterého by se rozhodovalo.
Protoze domingo cte knihy a fantomas cte twitter
* BBC, ESPN a další servery, který stejně jako EF nejsou knihama.
(Knihy čtu taky, a kdybych psal knihu, píšu i megaodstavce.)
Suchare.
Proste paráda ako vždy...
Nic, jenom obdivuju tvou vytrvalost. Svym způsobem...
Aku vytrvalost
A pokud někdo napíše něco o EUROfotbalu...
Mám rád takovou exotiku.
Německá liga je strašná exotika.
Netvrdil by som,ze japonci maju excelentnu techniku.Zopar vynimek sa najde ale v globale to podla mna neplati.Su viac dynamickejsi,velmi dobry pohyb a predviedavost.Od kozlov je este Naasawa a ani ten nie je prilis znamy.Pacia sa mi obaja.
Co sa tyka Shinjiho..tak by som nepovedal ze urobil krok spät.VfB ma posledne roky v BL skor meno z historie.Aktualne je na tom lepsie Mainz.Jediny handicapz FSV je kapacita stadiona.Stuttgart zasa pojde casom hore a moze byt na tom ako Mainz v sucasnosti.Jedna nepodarena sezona nerobi z FSV tim co bojuje co zachranu.
Čistě technicky to krok zpět byl, protože šel z 12. do 13. týmu.
Hlavně Shinji dostal v Mainzu možnost hrát na hrotu, takže jeden krok zpět a dva kupředu.
Vtedy este Ibisevic nieco hral.Na mieste VfB to logiku malo,mali kvalitneho hrotaka v ten cas a Okazaki nepodaval vykony,ktore by mu miesto na hrote zarucovali.S odstupom casu to vyhral Shinji aj Mainz.
první 2-3 věty
super clanek!
Ze současných Japonců Okazaki - jinak se mi v Eintrachtu líbili Nakamoto a Takahara
Pionýr Yasuhiko Okudera (vlevo)
Co je na tom vtipnýho?
Na archivním dresu Werderu asi nebude napsáno "Dortmund", ne?
? Proto je tam ta závorka (vlevo)
To byl ale důvod, proč je to (vlevo) zbytečný.
No tak jéje, moh se ten hráč jmenovat Dortmund vždycky se radši pro jistotu uvádí závorka.
Tak pokud se jmenuje Dortmund, tak už se nebude jmenovat Okudera, ne?
Ježiš nechte mě bejt lepší aby přebejvala, než aby chyběla.
Přezdívka!!! Yasuhiko "Dortmund" Okudera. Uplně krásný
Pozdě
To je fakt, ale někdy je to fakt vtipný. Třeba tady: http://www.eurofotbal.cz/clanky/statni-zastupce-ve-spanelsku-obvinil-z-korupce-i-jarosika-277986/ Na fotce byl Jarošík s nějakym Afričanem, ale pro jistotu bylo na fotce: Jiří Jarošík (vpravo).
Každopádně příští sezonu určitě budu chtít chytat co nejvíc zápasů Mainzu. Asi ze záznamu a hlavně proti velkym soupeřum (protože jinak ten zápas neseženu asi), ale každopádně už se asi sem tam mihnu v BL diskuzích. Máte radost?
Mainz by zase mohl hrát poměrně často už v pátek, to by si měl dávat už v přímym přenosu, ne?
Hah, to určitě... proč zrovna oni hrávají v pátek?
Ted když to čtu, tak to zní sarkasticky... nemělo znít.
Nehrají evropské poháry + mají docela výhodnou pozici k ostatním klubům z BL aniž by šlo o rizikový zápas (Stuttgart, Leverkusen, Gladbach, Köln, Hoffenheim, Dortmund, Gelsenkirchen jsou do 300km). Ještě bude teda záležet na losu, na kdy dostanou týmy, který budou hrát v pohárech. (protože to samé platí i pro Darmstadt a Frankfurt, ale i tak je ta šance velká, že se tam objeví častěji než je stanovené minimum)
Nie je náhodou stanovený počet zápasov na piatok pre každý tím? Alebo to je len pre sobotu od 18:30?
Já si teď nejsem jistý jak to je. Každý tým musí hrát v pátek aspoň 2x, maximum je možná 5 zápasů. Ale fakt teď z hlavy nevím a nemůžu to zrovna najít.
Ja mám radosť určite.
Ak sa nic vyraznejsie nezmeni,(a ja myslim ze to ani nehrozi..)tak sleduj len ich domace zapasy.Vonku byvaju jalovy a pohladne zapasy to nie su.Ak mas ES2 tak v nedelu byva od 19:30 do 20:30 hodinovy zostrih celeho kola.
Nemám, ale sestřihy mi sou stejně k ničemu.
Tak potom ti ostavaju len piatocne zapasy.V sobotu ide BL od 15:30 a PL od 16,to sa ti kryje s Arsenalom.Preto trebars ja nesledujem PL.Blbe casy v sobotu.
V neděli se taky vždycky dva zápasy hrajou ne? A když tak jak řikám - s většíma klubama si seženu záznamy případně.
Od 15:30 a 17:30.V PL sa hraju od 14:30 a 17..takze sobota a nedela je zabita.Tak to uz je potom na tebe.U mna je v tomto na tom dobre PD.V sobotu davaju zapas od 22 a v nedelu od 12 a potom stiham este od 19 aj 21.
To už pak ale nemáš čas na nic, ne?
Nemam preto som si to upravil tak,ze dopoledne chodievam behat alebo na bicykli a odpoledne futbal.
Tak zas kdyz uz jednou bude hrat Mainz v nedeli, tak parkrat do sezomy ten PL zapas ozelim treba.
Mathew Ryan je jednotka Australie,ze?Chcel by som ho vidiet v BL.Myslis ze by mohol mat aj na BVB?
Hehe, dva Australani, to by byl Mitch chudak teda. Ale jo, urco by mel, takovej Neuer pro chudy
Inak kompletné záznamy nájdeš napríklad na tomto webe: http://livetv.sx/en/videorecords/
to děláš dobře.. ať už jen Bundesliga, tak i konkretně Mainz
Parádní článek... Díky, fanoušku Arsenalu Londýn.
Já když viděl ten nadpis, tak jsem si říkal, jestli do toho vůbec půjdu, poněvadž jsem podle něj očekával chvalozpěv na jejich kvality, který jsou podle mě v posledních letech strašně přeceňovaný... Super, že to o tom vůbec nebylo, tyhle články o širších souvislostech a věcech v pozadí fotbalu mám nejradši.
jenom se trochu divím tomu, že u možnosti řešení kultu osobnosti není zmíněna spolupráce přímo mezi kluby (Bayern pravidelně jezdil do Japonska sehrát zápas s Urawa Red Diamonds - i když je fakt, že se to moc nevyřešilo, protože podle toho co říkal jeden komentátor nebyl lákadlem Bayern, ale Oliver Kahn )
Tak to mi zas přijde jako dost standardní feature jo, Borussie v létě poletí hrát s Cerezem, ale to už letos fakt letos dělá kdekdo.
Teďka jo, v roce 2006 mi to ale přišlo jako něco extra.
Jó, to já se právě i dopředu dost bál, abych vám jako outsider nelezl na nervy, tak sem ty chvalozpěvy nebo jakýkoliv hodnocení kvalit omezil spíš jen na Muta, protože tam mě (zatim) moc nemůžete lynčovat.
Atsuto už 12 hlasů, pěkný
wow, zajímavé
Super Tomáš, moc moc príjemné čítanie a hodnotné. Mnoho cenných informácií a štatistík, zaujímavé "vychytávky". Celé to je dané do širokospektrálneho rozmeru.....a pri tomto mi hneď napadá, že ten nádpis je dvojzmyselný. Musí byť minimálne 1 ďalšia časť! A možno si to myslel práve takto.
Nooo... to sem si jen nechával zadní vrátka otevřený, kdyby náhodou Muto vyhrál Zlatej míč
Moc pěkný článek, takhle ke snídani před cestou do práce velice dobré počtení.
Rozhodně Okazaki...
"když se namísto podpisu profesionálního kontraktu rozhodl nejprve vystudovat jednu z nejprestižnějších japonských univerzit Keio. " Neměl by lepší podepsat profesionální kontrakt a studovat u toho? co se týče času atd..
Kolik hracu to takle udelalo?
On naopak pri vejsce nikdy nevypad z klubovych struktur a normalne trenoval, ale proste se ho netykaly zalezitosti acka no.
tak jasný, ukazuje to, že to má v hlavě v pořádku a prvně studoval, ale myslel jsem to spíš s tím časem, že kdyby měl podepsanej profesionální kontrakt, tak málo času na studování mít taky nebude
Proč ne? Kdyby měl profi kontrakt, tak má mnohem víc povinností. Neznám moc mladých kluků, pokud vůbec nějaký, co v 18 podepsali profi smlouvu a pak si v klidu bokem dostudovali vejšku.
tak asi by to musel studovat dálkově a trvalo by to déle, no. Ale tak asi věřil svým schopnostem a věděl, že později mu ji nabídnou znova.
Problémy jsou i na střední, kde se pak sportovci objeví jednou za uherák a ještě mají protekci.
...teda u nás - v Japonsku by to asi bylo nepředstavitelný.
Jono, kdyz si vezmu, jakej se z Kadlece delal hrdina, ze pri vrcholovym fotbale odmaturoval
Ja popravde ani nevim, jestli se tam dalkove studovat da. A i tak, tohle Keio je v podstate ekvivalent Oxfordu, se vsim vsudy (spol. postavenim, nalepkou zazobance...), a to si fakt moc nedovedu predstavit, ze by obdrzel "na dalku".
*skoro odmaturoval.
Dokonce
zajimavy clanek, ale co je k zamysleni, ze podle vysledku asijske ligy mistru japonske tymy hodne zaostavaji nad cinskymi.. rad bych tedy videl v bundeslize vice asiatu predevsim z ciny, protoze japonci evidentne nejsou to nejlepsi co tenhle trh nabizi
Tema cinskyma tymama myslis jedno Evergrande, ktery se muze opirat o nejlepsi cizince siroko daleko?
http://www.livesport.cz/zapas/WKYCgb5o/#sestavy;1 hodne moc cizincu tam maji.. myslim celkove, nekolik cinskych tymu se proti japoncum prosazuje uz pravidelne a to ver ze japonci tam maji kolikrat o dva az tri brazilce vice, a nepredpokladam ze by je to delalo slabsima
Ja nepisu nejvice, ale nejlepsima - to je kor v Asii strasnej rozdil. Kdybys tu jejich jizdu za titulem fakt sledoval, vedel bys, jak velkou ulohu tam sehrali Conca, Elkeson a dalsi.
A teda krom umelyho vzestupu Evergrande si fakt nejsem vedom toho, ze by Japonci za Cinanama nejak zaostavali. Letos to mas v CF taky 2:1 pro Japonsko, Jeonbuk dokonce postoupilprimo pres Guoan.
Sorry, toho Jeonbuku si nevsimej, to sem se zamotal 2:1 furt plati kazdopadne.
myslel jsem to dlouhodeji nez tri dvojzapasy
No.. a to je? Ty loňský tři vypadnuvší čínský týmy ve skupinách, kde přitom pokaždý postupovaly týmy japonský? Přestaň si vymejšlet fakt, a prostě přiznej, že ses nechal oblbnout případem jednoho Evergrande.
boha však je to dežok, že s ním ztrácíš čas
Pěkný článek.
Jen ještě si myslím, že by se hodilo ke každému tématu hodit menší nadpis u těch tvých dlouhých článků fantíku. Ve chvíli, kdy to má pár A4, tak se to fakt hodí.
Ahh, zase sem na to zapomnel
Neboj, budu ti to připomínat u každého zajímavého článku
A já je budu doplnovat vždycky, jakmile to dočteš.
Perfektní článek. Mám rád, když se dozvím něco nového
Milán porazil Urawu. V článku je to naopak
100. pro brzkou zlatou kopačku pro Yoshinoriho Muta.
Pekne cteni, Mainz musim pristi sezonu sledovat vice. Je tady nekdo kdo jim fandi?
Tady!
Hneď som si spomenul na článok ktorý si mi posielal a tieto vety:
“not only stay in touch with their favorite player, but get to know Mainz 05 as well.”
Of course, Mainz believes that this translates well to Japanese football fans, and a more relaxed ‘soft sell’ approach might be one way to convert Okazaki fans into full-fledged Mainz fans.
A Mainz teraz verí, že transfer Muta do ich klubu môže byť jednou z ciest, aby sa Tomáš Daníček stal plnohodnotným fanúšikom Mainzu
A máš k tomu i jiný důvod než Japonce?
Jeden Korejec.
Tak Asiati.
Koo nezůstává?
Kvůli Parkovi jsem tě tu ještě neviděl.
Pche, Park je bůh. A vlastně mám zvýšenou motivaci ho vidět za Mainz, protože jako levýho beka ho zatim znám jen sotva - v repre hrává vedle Ki ve středu.
Z TSG korejcana poznas?Ten sa mi paci.Prisiel z Albirexu a hned zapadol.
Kim Jin-su? Jasan, pěl sem na něho chválu napříč celym Asijskym pohárem - a vlastně i potom tady na webu...
http://www.eurofotbal.cz/clanky/asijsky-pohar-2015-zaverecne-shrnuti-2-2-283579/
Suhlasim so vsetkym.To bol velmi dobry nakup a snad si casom zahra aj tu EL:
Přeji jim... ale "fandit" bych tomu neříkal..
Mainz a BVB mají nějakou družbu? A jak se třeba v Mainzu koukají na to že do BVB už přichází od nich druhý trenér?
O žádné nevím..přijdou mi jen sympatičtí jejich vystupováním, fotbalem a celkově jako klub.
Možná je to i jeden z důvodů, který mám v podvědomí, že se mi tolik Mainz líbí. Jejich trenéři skončí u nás a přenese se to k nám Ti dva byli porovnávání už dlouho, a když teď Tuchel taky jde do BVB, tak je to ještě pochopitelnější
Ono ale prakticky Tuchel teďkom trenérem Mainzu už nebyl... přichází jako volný trenér. Není to tak, že by se vykašlal na Mainz a my jim ho přetáhli, proto si nemyslím, že by z jejich strany byla nějaká zášť.
Diky. Jsem na Tuchela u vas hodne zvedavej.
OT: Práve beži na Prima Zoom celkom zaujímavý dokument Velké vlakové putovaní a dnešná časť je kompletne o Nemecku. Venuje sa hlavne histórií a porovnávaniu so súčasnosťou. V ČR si to zrejme viete pustiť aj na webe Zoomu.
Úžasné to bolo a veľmi príjemné. Odporúčam pozrieť v repríze alebo v archíve dnešnú časť, venovaná Berlínu, pohoriu Harz, Hannoveru, Essenu, Kolínu, Wuppertalu, Koblenzu.
Michael Portillo rozjíždí sérii výletů po železničních tratích napříč celou Evropou. Vyzbrojený vydáním Bradshawova průvodce z roku 1913 cestuje ze zastávky do zastávky, navštěvuje vyjmenovaná města a vesnice, drží se vyznačených cest, přespává v doporučených hotelech, navštěvuje místní pamětihodnosti, nasává okolní atmosféru a dozvídá se o zajímavých tradicích – to všechno, zatímco se před kamerou odvíjí příběh o Evropě před více než sto lety. Michael se vydá do Francie, Německa, Švýcarska, Rakouska, Maďarska a Nizozemska.
Asi najviac ma dostala a zaujala táto vysunutá alebo zavesená železnica nad zemou vo Wupppertale, hotová nádhera. Počas jazdy cestujúci vidia do izieb bytov a zo začiatku vraj nato boli celkom veľké sťažnosti, ale časom si ľudia zvykli, a určite odtiahnuté závesy v bytoch nájdete málokde
Link: https://www.youtube.com/watch?v=h5ZVo5J8fGw
http://time.com/3907245/godzilla-tourism-ambassador-japan/
Ach ti Japonci
Nejaky cas som to nosil v taske... a konecne sa k tomu dostal... a vyborny clanok
Aj ako pravidelneho BL fanusika, ktory by Mainz (a samotneho Muta) sledoval tak ci tak, ma clanok naladil do dlasej sezony. Snad si teda, Fantomas, aj sam seba naladil na BL.
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele