Jan Lála, ten, co uhlídal Genta

Kdyby se měla vyhlašovat nejlepší jedenáctka slávistické historie, zřejmě by v ní nechyběl. Vynikající pravý bek, rychlý, důrazný, technicky skvěle vybavený, hrající navíc jako první náš obránce dosti útočně, hlavně však jeden ze strůjců slavného chilského stříbra.

Narodil se 10. 9. 1938 v Libické Lhotce u Chotěboře. Jako učeň ČKD Praha v oboru strojař hrával tento libický Lhoťák za divizní Čechii Karlín, kde si ho všiml hrající trenér Slávie (tehdy ovšem kvůli komunistické mánii přejmenovávat nejen ulice a fabriky, ale i kluby nikoli Slávie, leč Dynamo) Pepi Bican, který ho okamžitě zlanařil. Chvíli hrál za béčko, načež si ho velký Pepi vytáhl do áčka. S výjimkou vojny v Dukle Pardubice v něm vydržel 13 let.

Slávie v něm tak získala na celá 60. léta jistotu na pravém kraji obranných řad, ač paradoxně začínal v záloze. Jenže jednou v zápase dorostu nedorazil spoluhráč z obrany a trenér Musil Lálu přemluvil, ať to tam protentokrát zkusí on. Toto protentokrát mu vydrželo celý další fotbalový život.

Právě při obraně vlasti si nadějný obránce dosti pokazil reputaci. Holt, úplatky nejsou v žádném případě novodobým vynálezem. Takto o té cause mluvil v jednom rozhovoru pro týdeník Gól: "V roce 1959, to mi bylo něco přes dvacet, jsem byl na vojně v Dukle Pardubice, přijela tam Sparta ohrožená sestupem a přes jejího obránce Procházku jsme se nechali s Karlem Nepomuckým umluvit, že jí za tehdy malé peníze pomůžeme. Vyhrála, ale my odvolali už po půlhodině, z mé strany padly dva góly, a kontrarozvědka nás hned ze hřiště odvezla do Prahy. Vyšetřovalo se, Procházka byl vyloučen z řad ČSTV, ale později stejně hrál, my s Karlem jsme dostali rok dištanc. Vrátili jsme se do Dynama a tam jsme rok jen trénovali. Dodnes na to vzpomínám s hrůzou a lituji toho." Ze svobodníka byl degradován na vojína a po zbylých 35 dní vojenské služby pelášil na manévry k tankistům. Tam prý při jedné cvičné operaci narazil v řadách protivníka na samopalníka Karla Nepomuckého...

Rok plnil roli "dvanáctého hráče" Dynama, ale pak do toho šlápl naplno a brzy na sebe upozornil fotbalovou veřejnost, laickou i odbornou. Ono to ani s takovým jménem nešlo jinak, už jen třeba na takovém turné po jižní Africe se stal miláčkem ochozů, které vydržely takřka po celých 90 minut skandovat "Lala". Chtěla ho Dukla i Sparta, tedy dva naše nejlepší týmy té doby. Slávia v roce 1961 spadla do druhé ligy a vypadalo to, že šikovný pravý obránce půjde k sousedům. Těžko se divit, měl kvalitu, měl ambice, ale měl také slávistickou hvězdu nejen na levé straně dresu, ale i pod ním - v srdci, řečeno pateticky. Proto zůstal.

Rok odpočíval od velkého fotbalu v druhé lize, a to takovým způsobem, že ho trenér národního mužstva Rudolf Vytlačil nominoval na jaře r. 1962 do přípravného zápasu s Uruguají. Nebylo to však ledajaké přípravné utkání - šlo o závěrečnou fázi přípravy na MS do Chile. Jakkoli byly Lálovy kvality všeobecně známy, málokdo chápal, proč Vytlačil povolává druholigového hráče, a nadto proč ho nakonec vzal i do Chile. Ve skupině nás čekali excelentní Španělé a Brazilci, plus nevyzpytatelní Mexičané. Dnes by fanoušci trenéra za takový krok sežrali zaživa, ale právě v Chile se Honza Lála nesmazatelně zapsal pověstným zlatým písmem do kroniky čs. fotbalu a výraznou mírou přispěl k tomuto našemu fenomenálnímu úspěchu. Fanoušci mu radili, ať si do kufru přibalí laso, aby mohl aspoň takto lapit Španěla Genta, patrně nejlepší či jedno z nejlepších levých křídel všech dob. Francisco Gento byl v té době pětinásobným vítězem PMEZ (předchůdce LM) s Realem, hrál ve vrcholné formě a prakticky ho nešlo udržet.

Neubránili ho nejlepší světoví obránci, a když teď na něj měl hrát kluk z druhé ligy, který měl na svém kontě všehovšudy jeden mezistátní zápas a předchozí sezónu strážil útočníky Spartaku Čelákovice, Dukly Tábor či Chemičky Ústí, jímala fotbalový národ hrůza. Jakkoli můžeme tvrdit, že jsou tuzemští fanoušci přehnaně kritičtí a dopředu mančaft odepisují, tady jim nemůžeme nic vyčítat. Gento byl pojem, světová extratřída, kdežto Lála byl neznámý chlápek odnikud. H. Herrera, kouč Španělů, svým svěřencům taky nařídil, ať to hrají právě přes "Paca" Genta. Jediný, kdo Honzovi věřil, byl trenér Vytlačil, sám Lála byl vynervovaný až běda.

"Jo, Honzo," obrátil se na něj jakoby mimoděk v předzápasové přípravě. "Ten Gento, co na něj budeš hrát, vůbec nic není. Já ho párkrát viděl a můžu ti říct, že hráčů jako on je u nás za korunu kornout, a ještě dostaneš padesát halířů nazpět," vzpomíná na psychologa-amatéra ve své autobiografii J. Masopust. "Trochu ho přibrus a neboj se," přidává Jan Lála ve výše zmíněném rozhovoru.

Naši vyhráli po Štibrányiho brance 1:0, obrana v čele se skvělým Schrojfem v bráně udržela hvězdný španělský útok vedený Puskásem na uzdě a zejména Lála podal takový výkon, že očitým svědkům přecházel zrak. Za všechny komentáře hovoří scéna z pozápasového rozhovoru španělských novinářů s Gentem: "Jak jste si zahrál?" "Jděte se zeptat Lály," opáčil hvězdný "Paco". Honza Lála totiž slavné křídlo doslova a do písmene ztrapnil a co nedokázali renomovaní světoví obránci, dokázal i bez lasa on. Nepustil ho vůbec k ničemu, nenechal ho rozběhnout, dokonale eliminoval jeho rychlost (Gento uměl stovku za 10,9s), nenechal ho zpracovat míč nebo si ho potáhnout, nedovolil mu přihrát nebo dokonce vystřelit, prostě mu nedovolil vůbec nic, což konsternovaného Martineze tak vytáčelo, že ho ke konci brutálně zfauloval. Gento vyhořel, jak snad ještě nikdy ne, a ještě po letech se k Lálovi sám hlásil s palcem nahoře.

I v dalších zápasech hrál Lála výtečně. Respekt si získal třeba proti Brazilcům, konkrétně pak díky způsobu, jakým "bránil" Pelého. Král kopané se zranil, a protože se tehdy ještě nesmělo střídat, zbytek zápasu víceméně jen statoval na levém křídle. Namísto toho, aby indispozice klíčového hráče naši reprezentanti využili, vůbec do něj, když měl balón, nešli a dovolili mu hrát, včtené Lály, v jehož teritoriu se Pelé vyskytoval.

Náš tým rostl zápas od zápasu, stejně jako jeho pravý bek. V zápase se Mexikem si všichni vybrali slabší chvilku, po Lálově ruce soupeř zvýšil na konečných 3:1, ale po senzačním výkonu Vildy Schrojfa jsme byli rázem v semifinále. Semifinále však pro něj znamenalo konečnou. Jugoslávec Skoblar mu dal parádního koňara do zraněného svalu a bylo hotovo. Při finále se Lála dostal na plac jen jako vlajkonoš. Jirka Tichý, který nastoupil na jeho místě, byl sice solidní hráč, ale na tomto šampionátu ho nahradit nemohl. To prostě nešlo, horko těžko by to dokázal kterýkoli jiný světový obránce. Jméno "Lala" sborově skandovali i chilští fotbaloví příznivci ve Viňa del Mar. Ale nejen svým jménem si udělal slávistický obránce jméno. Honza Lála totiž v Chile rozbalil před fotbalovým světem celé své nesporné umění, jež ho zdobilo prakticky po celou kariéru. Výtečný dopředu i dozadu, rychlý a fyzicky velmi dobře vybavený, takový prototyp moderního krajního beka schopného útočit, kličkovat i střílet, platného v kombinaci, obránce s perfektním startem na míč a čistým odebíráním balónu, spolehlivý a udržující si dlouhodobě vysokou výkonnost. Není divu, že se o něj zajímaly přední světové kluby v čele s Realem. Ten za něj nabízel 180.000 dolarů, což byla v té době astronomická částka, možná i rekordní. Ale Lála se o tom ani nedozvěděl, přestupovat ven se tehdy ze socialistického Československa nesmělo, a tak mu to klub utajil.

Vrátil se tedy do Edenu, ale co se klubu týče, žádná sláva to nebyla. V nejvyšší soutěži se červenobílí moc neohřáli a na dva roky se pakovali do druhé ligy. Namísto útočníků Barcelony či Bilbaa mu byli soupeřem opět hráči Chemičky Ústí a jiných podobných top týmů. Lálovo jméno však neztrácelo na zvuku, a coby druholigista (!) byl v r. 1964 nominován do Výběru Evropy hrajícího benefiční zápas na pomoc postiženým zemětřesením ve Skopje. Zahrál si tak s Jašinem, Seelerem, Albertem či Eusebiem.

V r. 1965 postoupily sešívky do ligy. Všichni čekali, že budou hrát zase druhé třetí housle, ale voni vzali ligu šturmem a před závěrečným kolem jim vážně hrozilo, že získají titul. Se Spartou měla Slávie stejné skóre, o dva body pozadu byla Dukla, která hostila VSS Košice. Sparta prohrála na hřišti Lokomotivy Košice, Dukla rozdrtila doma košické VSS, no, a Slávia jela na Inter. Stačila jí plichta. To by však nesměl Tesař zahodit penaltu a Inter z jedné údajně vymyšlené skórovat. Do konce sice zbývalo ještě dost minut, ale nakonec zbyly slávistům jen oči pro pláč - o skóre získala titul Dukla.

Ten tým ale vypadal velmi dobře - kromě Honzy Lály v něm působili Kadraba, Píša, Smolík či Franta Veselý. Klesl však brzy jako celek do průměru a lize na dlouhý čas začaly vévodit slovenské týmy - báječná Trnava a poté Slovan. Lála však zůstával stejný, tj. skvělý.

"V dobách dobrých byl Lála oporou Slávie, v dobách zlých byl Slávii prostě vším: velikánem mezi nedorostlými, virtuosem mezi snaživými, hvězdou mezi bludičkami. Věděl o svých kvalitách a uměl je zhodnotit; věděl o své nenahraditelnosti a vyvozoval z toho faktu důsledky. Přišly chvíle, kdy se mu zazdálo, že výjimečný zjev má právo opomíjet nudné povinnosti; kdy nepokládal trénink za podmínku kondice. Je známo, že kumulovaná moc nalamuje charakter a otupuje míru pro objektivní posouzení skutečnosti. Tak často slýchal poučku, že je pro Slávii vším, až tomu uvěřil. A jakmile uvěřil, poučka ztratila platnost. A pak tedy začal znovu pomýšlet na odchod, na přestup do zahraničí, kde bude mít jeho dvouslabičné jméno zvuk a platnost," píše v knize Věčná Slávia V. Houška.

Na stará kolena odešel Lála do švýcarského Lausanne. Psal se rok 1969 a jeho přestup stál 10.000 dolarů. Čtyři roky kopal za pár šupů v provinčním klubu, on, který mohl být milionářem v Bílém baletu. Po návratu domů kopal ještě chvíli za Ústí nad Labem, ale to už byla jen jeho labutí píseň. Pověsil kopačky na hřebík s bilancí 402 zápasů za Slávii a 37 zápasů za reprezentaci. V ní měl více než zdatné nástupce v Pivarníkovi a Karolku Dobiašovi. S fotbalem tak skončil náš první ofenzivně laděný obránce, jehož "uhlídat vyžaduje velkou porci úsilí" a u něhož měl "člověk jistotu, že jediný jeho zákrok nebude zákeřný, že mu nenasadí na koleno šprajc," jak svého času hodnotil Lálu Josef Kadraba.