Jak Argentina dokráčela ke zlatu? Analýza finále MS 2022

Lionel Messi je mistrem světa! Argentina ve strhujícím boji o zlato přestřílela Francii na penalty a slaví první triumf od "Maradonova" roku 1986. Jak toho Albiceleste dosáhli? A jak se Les Bleus dokázali v samém závěru vrátit do zápasu? Náš pravidelný Zápisník z Kataru se loučí detailní taktickou analýzou finálového utkání.

Pokud vám chybí slovní hříčka v názvu, nezoufejte: zrovna tak by se tento článek mohl jmenovat "Zápisník z Kataru XXII. aneb Šest tagliafíků a titul pro Argentinu." Pokud máte nějaké další nápady, neváhejte se o ně podělit v diskusi!

Tímto se ovšem s programem z mistrovství světa neloučíme; do Vánoc je ostatně času dost, takže se ještě můžete těšit na závěrečnou Kostku, která (kromě dalších kategorií) bude obsahovat i ideální sestavu šampionátu podle redakce EF. Teď už se ale přenesme do nedělního podvečera, kdy Argentina, v dost možná nejlepším finále v dějinách mistrovství světa, dokráčela k vytouženému titulu...

1. Lionel Scaloni zaskočil Francouze skvělým ofenzivním plánem. Když se před výkopem objevily potvrzené sestavy, řešili jsme v chatu s kolegy, v jakém systému vlastně Argentina plánuje nastoupit - nominálně to sice bylo psáno jako 4-4-2 s Ángelem Di Maríou na pravé straně zálohy, ale skutečně by jihoamerický kouč riskoval stejnou chybu jako proti Mexiku? Tehdy Albiceleste vyběhli na hřiště v podobném rozestavení, ale reálně začali na soupeře tlačit až po jeho změně. Vypadalo to celé dost zvláštně. Shodli jsme se proto na tom, že spíše můžeme očekávat 4-3-3 s Di Maríou na ostrém křídle (kde se cítí mnohem lépe než v záloze), Messim na devítce a Juliánem Álvarezem zleva. A skutečně to tak vypadalo - prvních několik minut.

Na první pohled to dává smysl: jednak už Álvarez na turnaji zleva nastoupil, jednak Argentina přirozeně proniká dopředu spíše zprava, protože to je místo, kde se nejčastěji pohybuje Lionel Messi (i coby falešnou devítku ho nejčastěji vídáme v pravém meziprostoru). Tím spíš proti Francii, na jejímž levém křídle nastupuje Kylian Mbappé - který, stejně jako Messi na druhé straně, je coby největší hvězda a nejlepší ofenzivní hráč týmu víceméně "osvobozen" od bránění. Jestliže tedy můžeme počítat s tím, že to Mbappé nepřehání s pressingem, může mít Argentina v útočné fázi obrovskou výhodu: francouzské levé křídlo netlačí na pravého beka Molinu, ten tedy má volnost k overlapům, a dokud Jihoameričné udrží míč vysoko (což se jim díky agresivnímu tlaku od prvních vteřin dařilo), mají rázem na jedné straně hřiště Messiho, Di Maríu, Molinu i pravého středního záložníka De Paula.

Toto Didier Deschamps samozřejmě očekával; Francouzi bránili v rigidním 4-4-2 (viz čtvrtý bod), kde na levém beku operoval Theo Hernández a z pozice LM mu vypomáhal Adrien Rabiot. Celá osa hry se tak od začátku vychýlila právě na tuto stranu: jestliže Hernández s Rabiotem zůstávali vytaženi nepřirozeně daleko u lajny, aby pomáhali eliminovat epicentrum argentinského nebezpečí, musel se více nalevo vychýlit i Aurélien Tchouaméni, pro případ, že by se (například) Messi uvolnil k útoku z pravého meziprostoru k bráně. To se ostatně taky v prvních minutách stalo a Tchouaméni dobře zasáhl.

2. Jenže pak sklapla argentinská past. Ángel Di María se velice rychle přesunul z pravého křídla na levé, kde měl najednou spoustu místa - a protože Argentinci byli na míči opravdu agresivní (včera útočili občas až ve formaci 2-2-6), dostalo se mu i podpory od levého střeďáka Alexise MacAllistera. Protože Francie měla většinu obranných sil přesunutých k Messiho lajně, těžili jak Di María, tak MacAllister z obrovského množství volného prostoru - ve francouzském 4-4-2 totiž tvoří středovou dvojici Tchouaméni s Griezmannem, nikoliv s Rabiotem (ten hraje na LM), a jelikož Tchouaméni bránil Messiho lajnu, zůstával na druhé straně Griezmann, což samozřejmě není DM, nemá takové defenzivní návyky a navrch musí být coby nejkreativnější Francouz neustále připraven vyrážet do útoku.

Až příliš jednoduše se tak Di María dostával do soubojů 1 na 1 s francouzským pravým bekem Julesem Koundém, jemuž chybělo krytí; a Koundé, původní profesí stoper, si se zkušeným křídelníkem jednoduše nevěděl rady. Albiceleste sice stále místy tahali útoky přes pravý channel, ale velice snadno přenášeli hru přes šířku hřiště, čímž dokázali Francouze až překvapivě dlouho dostávat do obrovských problémů. Chudák Koundé jednoduše nestíhal bránit zároveň Di Maríu na křídle a zároveň MacAllistera nabíhajícího do levého meziprostoru; ve druhém případě mu sice měl pomáhat Raphaël Varane, ale ten měl plné ruce práce s Juliánem Álvarezem, nyní už na devítce ve 4-3-3, neúnavně dotírajícím na oba francouzské stopery.

Francouzský kouč proto zareagoval ještě větším zatažením Ousmane Dembélého, který v defenzivním systému už tak hraje pravého záložníka; dříve to ale byla taková "přechodná" role, mladý křídelník spíše pomáhal držet formaci, hlídal svůj prostor a byl připravený vyrážet do brejků. Včera ale musel jít mnohem hlouběji a vyloženě vypomáhat Koundému, aby skvělého Di Maríu nebránil úplně sám. A to je problém, protože i když ani jeden z obou de facto pravých beků v takové situaci nehraje primárně pravého beka, Koundé je alespoň profesí obránce; Dembélé, celý život zvyklý v první řadě útočit, jednoduše nevěděl, jak svůj nový úkol plnit efektivně, a výsledkem byla první argentinská penalta a první gól zápasu.

Scaloni udělal v průběhu první půle ještě jednu drobnou změnu - Argentinci začali postupem času využívat levou stranu více i k samotnému vedení útoků, ne jen jako cílovou destinaci pro rychlé přenášení hry. To byl skvělý tah, protože - zjednodušeně řečeno - když není míč u Mbappého lajny, nemůže se dostat vertikálně k Mbappému. Myslím, že tato myšlenka se víceméně překrývala s Deschampsovým rozhodnutím vyslat Dembélého na pomoc Koundému; v ten okamžik už měli Les Bleus oba své pravé krajní hráče na vlastní defenzivní třetině, takže Argentina mohla mnohem více využívat jak Tagliafica, tak - především - včera výtečného MacAllistera. Výsledkem byl poločas, po kterém Albiceleste zaslouženě vedli 2:0, zatímco Mbappé se s míčem potkal všehovšudy jedenáctkrát.

3. Francie v úvodních minutách ukázala zárodky potenciálně efektivního 3-4-3, ale bylo jich málo a Argentinci je rychle eliminovali. Upřímně si nemyslím, že by Didier Deschamps přepustil otěže utkání na celou první půli dobrovolně; dokonce věřím i tomu, že počítal s tím, že Argentina na jeho svěřence od začátku "vlítne", bude pressovat a zatlačí je do defenzivy. Ostatně Francie je špičkový brejkový tým, takže to by samo o sobě nemuselo být až tak problematické. Zaujalo mě ale, jak rychle Francouzi reagovali po zisku míče - Theo Hernández prakticky okamžitě nabíhal vysoko dopředu, využíval postavení vytaženého Moliny a snažil se dostat co nejrychleji k Mbappému na křídle. Asi bychom to mohli popsat jako 3-4-3 s Koundém na RCB, Hernándezem a Dembélém na pozici wing-backů a ofenzivním trojzubcem ve složení (zprava) Griezmann, Giroud, Mbappé.

Jenže šlo opravdu jen o náznaky; reálně byli Argentinci na hřišti mnohem lepší v soubojích i na míči a tento plán jednoduše překazili čistou energií a aktivitou. Papírově by dávalo smysl, že například Dembélé na RM / RWB na sebe naváže pozornost Tagliafica a uvolní tím prostor Griezmannovi na hraně útočné třetiny, případně totéž s Hernándezem, Molinou a Mbappém nalevo; Albiceleste ale (individuálně i kolektivně) předvedli v první půli tak dobrý výkon, že se tyto cesty pro Francouze zkrátka neotevíraly. Griezmann ve volném meziprostoru je vám k ničemu, když se míč pohybuje 50 metrů od něj v argentinské režii. Mbappé je oportunista, tým na něj potřebuje pracovat, sám si pro balony sbíhat nebude. A Giroud... těžko říct.

Reálně Francie v prvním dějství hrozila vlastně pouze ze standardek, a nutno uznat, že ty má Deschampsův tým secvičené parádně: Griezmannova distribuce byla určitě lepší než ta Messiho, a právě Olivier Giroud, vysoký, silný a ve formě, i uprostřed vší té mizérie několikrát ukázal, že se ve skrumáži ve vápně dokáže zorientovat, je špičkovým hlavičkářem a má cit pro zakončení. Jinak ale Les Bleus dlouho, dlouho nepředvedli vlastně vůbec nic. Protože...

4. Francouzské defenzivní 4-4-2 mělo obrovské problémy uprostřed hřiště. Výše jsme mluvili o tom, že Francie brání v rozestavení 4-4-2; jde o dvojitý hluboký blok, kde roli krajních záložníků zaujímají Rabiot s Dembélém, Griezmann se zatahuje na CM a Mbappé s Giroudem zůstávají vepředu. Obě čtyřčlenné lajny přitom stojí velmi blízko u sebe, takže i když Les Bleus ztratí míč vysoko na hřišti, místo okamžitého repressingu volí rychlý ústup do připravené formace. Lionel Scaloni se s tím rozhodl vypořádat podobně jako v semifinále s Chorvaty: jakmile Argentinci útočili, stáhli většinu kreativní síly doprostřed, do jakéhosi diamantu (nejzažší hrot tvoří Fernández, nejvýše je Messi, mezi nimi operují De Paul s MacAllisterem, a společnými silami se snaží dezorientovat a rozhodit rigidní poziční strukturu bránícího soupeře, zatímco Álvarez stále otravuje stopery a snaží se je donutit k chybám).

Tento fluidní čtyřúhelník je schopný rychlými přihrávkami z první vyšachovat v podstatě každého soupeře, a Francie nebyla výjimkou. Až příliš často tak Les Bleus pouze reagovali, snažili se hasit vzniklé průšvihy, ztráceli se v kaskádách argentinských útoků. Kylian Mbappé, odříznutý od míčů skvělou prací Rodriga De Paula (který jednoduše nedovoloval Hernándezovi útočit), odcházel v poločase do tunelu viditelně frustrovaný - a Adrien Rabiot, francouzská posila na levé straně hřiště, prožil nejhorší poločas na turnaji. Přitom to od Deschampse nebyl teoreticky úplně špatný plán: v 19. minutě dokázala Francie dostat míč přes střed k Hernándezovi, ten následně poprvé překonal De Paula a výsledkem byla nebezpečná standardka. Jenže opět: náznaky.

Druhý gól Argentiny, který padl po skvěle sehraném brejku, pak ještě prohloubil francouzskou mizérii: toto měla být francouzská specialita, převzít míč hluboko na hřišti a během pár doteků se dostat k úspěšnému zakončení je pro Deschampse regulérním taktickým plánem. Včera to ale z výše nastíněných důvodů prostě nevycházelo. Les Bleus měli problémy držet formaci, propadali pozičně i 1 na 1; ze všeho nejvíc to připomínalo Finalissimu, kde Argentina podobně rozbila mistry Evropy z Itálie. Nebo finále MS 1998, kde (ironicky) právě Francie znemožnila beztvarou, malátnou Brazílii. Mbappé v poločase vypadal jako tehdejší Ronaldo.

5. V okamžiku, kdy se na hřišti objevili Kolo Muani a Thuram, Francie změnila taktiku. Na střídání doslova pár minut před koncem poločasu je cosi ponižujícího; to to vážně nemohlo počkat do šatny? Chudák Olivier Giroud; v prvních 40 minutách neudělal nic špatně, naopak; Didier Deschamps se ale rozhodl, že čas na novou strategii přišel právě teď, a ve 41. minutě stáhl Girouda s Dembélém a vyslal na hřiště dva čerstvé, rychlonohé ofenzivní univerzály. Evidentním cílem bylo dostat Kyliana Mbappého co nejrychleji doprostřed hřiště; na křídle byl bráněný až příliš dobře. Dembélého stažení dávalo smysl, ten se vyloženě trápil; u Girouda to ale bylo na první dobrou mnohem méně pochopitelné - prohráváte 0:2 a vzdáte se borce, který dal na turnaji 4 góly a je ideálním cílem centrovaných balonů? Proč?

U Deschampse vážně nejsme zvyklí na nějaké radikální, odvážné kroky; spíše má pověst opatrného kouče, který si hledí zadních vrátek a naplno využívá individuálních schopností svých superhvězd. Toto ale byl skutečně brutální zásah do systému - Francie hrála celý turnaj 4-2-3-1, Giroud s Dembélém platili za stěžejní součástky její ofenzivy. Myslím ale, že toto dvojité střídání mělo v první řadě defenzivní záměr. Mbappé, coby hráč, který se nemusí vracet, se totiž posunul na devítku, a Thuram s Mouanim zaujali pozice na křídlech; Les Bleus tak organicky přepnuli na 4-5-1 / 4-3-3, čímž se jim podařilo vyrovnat formaci na obou stranách hřiště. Prvních 40 minut působili občas dost amorfně, jednotliví hráči se na hřišti podivně motali a měli viditelné problémy kontrolovat prostor, což se dá (opět) vypozorovat zpět k Mbappému. Po jeho přesunu na hrot útoku ale Francie rázem vypadala ukotveněji a soustředěněji.

Co víc: Mouani, Mbappé a Thuram je ohromně rychlá ofenzivní trojice, totálně schopná převzít míč kolem středového kruhu a bleskově vyrazit dopředu. S Giroudem na hrotu by Francie byla přece jen více odkázaná na dlouhé míče; takto mohla hrát více do nohy. Dobrý tah. Jenže - a to už jsme na tomto mistrovství viděli několikrát - herní obraz utkání zkrátka ležel plně v argentinské režii: ještě po hodině hry měl obhájce titulu na kontě 0 střel, nehledě na to, že jeho hráči začali ztrácet nervy a Rabiot mohl (teoreticky) klidně jít ven za oranžový faul. Přidejme k tomu fakt, že Argentinci v tento okamžik už dávno hráli na zajištěnou obranu a brejky, a výsledek je jasný: všechno jde pořád podle Scaloniho plánu. Francie musí přitlačit.

6. Odchod Ángela Di Maríi stvrdil argentinské zatažení do defenzivy. Na jednu stranu je to logické: křídelníkovi Juventusu je 34 let a na turnaj jel notně pochroumaný, ostatně i jeho nasazení do základu ve finále bylo do určité míry překvapením. Scaloni musel vědět, že Di María celých 90 (či případně 120) minut nezvládne odtáhnout. V okamžiku, kdy přišlo jeho (nevyhnutelné) vystřídání, ale argentinský lodivod podle mého názoru udělal chybu - vyměnil ho totiž za Marcose Acuňu, levého beka, který sice operuje u stejné postranní čáry, ale jeho herní styl přece jen sestává spíše z náběhů a overlapů z obrany. Najednou tak měli Albiceleste na trávníku dvě LB - a i když si svoje role dokázali efektivně rozdělit (Tagliafico bránil, Acuňa útočil), de facto tím jihoamerické mužstvo odevzdalo zápas do francouzských rukou.

Nasazení Acuňi na levé křídlo přišlo v 64. minutě; o chvíli později Deschamps vycítil, že Albiceleste začínají bránit náskok, a rozhodl se jít all in. Ze hřiště odešli levý bek Theo Hernández a ofenzivní mastermind Antoine Griezmann a jejich místa zaujali Kingsley Coman a Eduardo Camavinga. První jmenovaný se automaticky zařadil na pravé křídlo; Camavinga, který v Realu Madrid hraje uprostřed zálohy, zaujal pozici levého beka. Zní to bizarně, ale Deschamps něco podobného zkoušel už ve skupinovém zápasu s Tuniskem, kde Camavinga na LB nastoupil od začátku; upřímně řečeno tam byl příšerný až do doby, než se začal organicky stahovat do středu pole a vypomáhat s rozehrávkou.

A přesně to jsme viděli i včera - Camavingovým úkolem nebylo brousit lajnu, spíše měl hlídat Messiho meziprostor, což Hernándezovi (coby útočnému bekovi) moc nešlo. Navíc Camavinga začal krátce po svém příchodu na hřiště vyloženě terorizovat vyčerpaného De Paula; přidejme k tomu fakt, že Messi a Álvarez v poslední půlhodině přestali aktivně pressovat, a (argentinský) průšvih je na světě.

7. Didier Deschamps v honbě za vyrovnáním zvolil formaci 4-2-4, stejně jako Louis Van Gaal ve čtvrtfinále. Zatímco ale nizozemský lodivod vsadil na "oldschoolový" systém, jako vystřižený ze Skotska z doby před vynálezem internetu (nákopy, souboje a hlavičky), ten Deschampsův mnohem více připomínal třeba Alioua Cissého a jeho Senegal na tomto MS proti Kataru: čtyři borci vepředu, ale nejsou to dvě křídla a dvě obří věže uprostřed. Thuram, Mbappé a Mouani si často měnili pozice na levé straně útoku; nejčastěji ale Thuram s Mouanim zaměstnávali dva argentinské stopery, což v podstatě zajištovalo Mbappému volnou licenci k pohybu mezi liniemi.

Toto by Scaloni mohl jednoduše vyvážit přepnutím na 5-3-2, jako proti Chorvatům; už zhruba po hodině hry byla na Jihoameričanech vidět únava, a v okamžiku, kdy jejich soupeř vyrukoval s touto změnou, měl argentinský kouč jednoznačně poslat do hry Lisandra a "ucpat" tak prostor před bránou. A toto je vyloženě jeho chyba: Francouzi dlouho nevěděli, kde jim hlava stojí, pak zkusili víceméně hail mary řešení, ale zkušenější trenér by to buď rovnou předpovídal, nebo aspoň dokázal okamžitě reagovat. Scaloni místo toho nechal své unavené hráče vydusit až do bodu, kdy Francie nakonec vyrovnala na 2:2.

8. Je vlastně zázrak, že tyto opakující se kolapsy nakonec Argentince nestály titul. U mistrů světa jsme si většinou zvykli, že v závěrečných fázích turnaje dominují; Argentina ale odehrála sedm zápasů, a hned čtyřikrát vlastními chybami, úpadkem koncentrace i taktickými přešlapy vyloženě vyzvala soupeře k obratu. Saúdové to využili dokonale, Australané nedokázali proměnit gólovku v posledních vteřinách; Nizozemci a Francouzi si alespoň vynutili prodloužení, shodně za stavu 0:2, kdy Argentině v podstatě stačilo jen hrát pořád stejně a k žádnému dramatu ani nemuselo dojít.

Do určité míry je to samozřejmě dáno agresivním pressingem, který se nedá udržet celý zápas; včera navíc velká část argentinské strategie ležela na Di Maríovi, jenž prostě celý zápas odehrát nezvládne. To je v pořádku. Zároveň se ale nebavíme o nějaké unikátně argentinské vlastnosti; schopnost ovládat obraz zápasu na ploše celých 90 minut by logicky měla být klíčovou součástí každé vítězné taktiky na velkých turnajích, a je zvláštní, že právě v této disciplíně Argentinci v Kataru rutinně propadali a přesto si odnáší zlaté medaile. Asi ten titul vážně visel ve vzduchu; asi se to opravdu muselo stát, aby Lionel Messi zkompletoval fotbal.

Včera to byla pitomost od Nicoláse Otamendiho, ale rozhodně není sám - v okamžiku, kdy Francie snížila na 1:2, začali Argentinci totálně panikařit, nevěděli, co mají dělat, hromadili úplně zbytečné chyby a nakonec zvítězili víceméně silou vůle. I když vlastně byli po 115 minut lepší (ze 120). Molina udělal jedinou chybu a ta vedla k vyrovnání.

9. V prodloužení už ale Argentina vypadala opět jako lepší tým. Francouzi, stejně jako Nizozemci ve čtvrtfinále, vsadili vše na rychlé (a nepravděpodobné) vyrovnání. Deschampsovo operativní 4-2-4 je ale naprosto příšerný systém pro jakoukoliv kontrolu hry; můžete takto zaskočit soupeře, když jej překvapíte, ale nastavený čas znamená dalších 30+ minut fotbalu, a tam už Albiceleste logicky využívali obří díry ve francouzské záloze a nakonec měli smůlu, že Kylian Mbappé ucítil krev a - jak se to stalo? - nakonec z penalty vyrovnal na 3:3.

Zajímavé je, že oba týmy vstřelily góly ve chvílích, kdy ovládaly herní tempo a držely míč. Semifinálový úspěch Maroka možná zažehl debaty o tom, jestli doktrína držení míče není přece jen překonaná, ale nemyslím si - ostatně něco podobného jsme si říkali už po památném vítězství Nizozemců nad Španěly na MS 2014 (5:1), a nakonec se vlastně nezměnilo skoro nic. Tiki-taka je mrtvá, ale samotný údaj o držení míče ještě nemluví o tom, zda se týmu daří nebo ne. Včera jsme sledovali dva manšafty, které jsou skvělé v brejcích (a daly góly z brejků!), ale přesto potřebovaly balon na kopačkách k tomu, aby z tohoto finále udělaly možná nejlepší závěrečný zápas v dějinách mistrovství světa.

Celkově ale musím říct, že i přes Deschampsovy poměrně odvážné kroky - které vyšly! - vyhrála Argentina zaslouženě. Těžko se to popisuje, ale prostě se zdálo, že Messi & spol. si za titulem jdou více, víc se snaží, jsou všude dřív, jsou hladovější... tyto měkké faktory, které nakonec mohou být stejně důležité jako promyšlené strategické kroky. Lionel Messi se prostě odmítl smířit s druhou porážkou ve finále Mundialu. A na druhé straně stojí tým, který vyhrál posledně a dost možná (vzhledem k nízkému věku klíčových opor) může vyhrát příště. Ten příběh by jinak nedával smysl.