Jack Kelsey, kočka s magnetickými drápy

Ve Walesu, ostrovní zemičce pyšnící se překrásnou panenskou krajinou, se urodilo nemálo legend nejen ostrovní kopané. Vždyť stačí jmenovat hráče jako Giggs, Rush či Toshack a všem proběhne mráz po zádech při vzpomínce na jejich nesporný fotbalový um. Na jednoho Velšana, možná ze všech největšího, se však tuze často zapomíná.

Je tomu tak zřejmě proto, že se brankářům, byť sebelepším, dostává odjakživa méně pozornosti jak bravurním umělcům v poli. Jestli si ovšem nevšední uznání některý z golmanů zaslouží, vězte, že jím byl Jack Kelsey. Jedním z důvodů onoho opomíjení tohoto významného fotbalisty může být také fakt, že přes obvykle dlouhou brankářskou "trvanlivost" chytal jen 14 roků. Není to tak málo, ale nebýt vážného zranění, jen těžko by plánoval konec už ve 34 letech, už jen díky své pověstné zarputilosti hodné buldoka. To by bylo ale přeci jen poněkud absurdní vysvětlení, a proto přicházím s dalším. Mohlo na to mít vliv hubené období jeho mateřského a také jediného klubu, za který kdy chytal, tedy Arsenalu? Vždyť Kelsey zasáhl coby aktivní hráč určitým způsobem do tří dekád a zažil jen jediný mistrovský titul. Kanonýrům to v poválečné éře skutečně nešlo, ale tehdejší příznivci si mohli být jisti výkony alespoň jednoho člena základní sestavy. Tím byl jistý Jack Kelsey, vždy nakrátko ostříhaný brunet, nezřídka nosící slušivý kšilt, ale především skvěle chytající gólman a příkladný gentleman v jedné osobě.

Narodil se 19. září 1929 v šestitisícové obci jménem Llansalmet, ležící nedaleko města Swansea, jednomu z nejvíce fotbalu zaslíbených sídel ve Walesu. Během druhé světové války nebyl fotbal na Ostrovech vůbec podporován, ba spíše potlačován. Takový neklid navíc malý John Alfred (Jack byla jen jeho přezdívka) prožíval v letech vrcholného zrání. Vzdor tomu rostl v provinčním klubu Winch Wen jako z vody. Živil se jako brigádník v ocelářství. Kelsey byl skromný a dobře vychovaný, nikam se zrovna nehnal, ale jeho talentu si nešlo nevšimnout. Přitom se do jednoho z nejuznávanějších klubů Albionu dostal poněkud náhodou. Někdejší hráč Arsenalu, Len Morris, hrál na sklonku své kariéry stejnou soutěž (Swansea and District league) jako talentovaný brankář a při vzájemném souboji se nestačil divit. Kelsey chytil Morrisovu celku hned dva pokutové kopy a poražený hráč měl jasno. Neváhal a ihned volal Londýn, aby doporučil zázračného mladíka svému bývalému zaměstnavateli. Vedení Arsenalu chvíli mapovalo Kelseyho výkonnostní křivku, a když seznalo, že má daleko spíše vzestupnou než klesající tendenci, vzalo si ho pod svá křídla. Polodrahokam jménem Kelsey pak v příštích deseti letech vyleštilo do podoby zcela nejblyštivější. A že to přitom zpočátku vypadalo se sotva dvacetiletým sympaťákem bledě...

Bledě ne snad proto, že by to šlo najednou s Kelseym z kopce, ovšem vědomí, že máte před sebou neohroženého veterána, nemůže být nikterak příjemné. Velšský zajíc přesně takovou situaci v úvodu svého angažmá na severu hlavního města Anglie zažil. Na jednu stranu se mohl učit od mistra svého oboru, legendárního brankáře Arsenalu George Swindina, na stranu druhou zase neměl kterak sbírat minuty, a tudíž i získávat cenné zkušenosti v nejvyšší soutěži. Kelsey byl nucen trpělivě čekat téměř dva roky, než přišlo nešťastné zranění jasné jedničky Swindina. Paradoxní je, že mladíkovu kariéru prakticky odstartovala právě tato nehoda jeho kolegy, sám pak ale kvůli vážnému úrazu musel předčasně skončit. Nicméně zpátky na začátek. Před Kelseym tedy stála v únoru roku 1951 ohromná výzva – vysněný debut. Ano, vysněný, jemu příbuzné slovo "snový" však nelze použít ani náhodou.

Na Highbury přijel londýnský konkurent Charlton a tamější velkoklub, s Kelseym v bráně, rozprášil v poměru 2:5. Tehdejší kormidelník Arsenalu, Tom Whittaker, však neměl na vybranou a nepříliš spolehlivý talent stavěl i nadále. V příští sezoně, 1951-52, hlavně díky nikterak zázračným výkonům Kelseyho, dostával mezi třemi tyčemi opět přednost veterán Swindin. Tento ročník nebyl pro Kanonýry neúspěšný, ale rozhodně smolný. Jak v lize, tak v FA Cupu byli blízko kýžené trofeje, jenže pokaždé skončili těsně pod vrcholem. V Anglickém poháru nezvládli finálové klání, v nejvyšší domácí soutěži zase obsadili jen o skóre třetí příčku.

Příští ročník už zastihl Kelseyho coby připraveného a konkurenceschopného golmana. Párkrát během podzimu vytlačil stárnoucího Swindina z branky, aby byl ke konci sezony definitivně povýšen na klubovou jedničku. I on pak výraznou měrou přispěl k mistrovskému titulu, získanému po mnoha letech a také na dlouhou dobu naposled. Navíc se jednalo o triumf z řady nejšťastnějších, neboť se Arsenal vtěsnal před Preston North End jen díky příznivějšímu poměru vstřelených a inkasovaných branek. Kelsey definitivně dorostl do komplexního brankáře a na více jak deset let byl neodmyslitelným článkem základní sestavy Kanonýrů. Teď je tedy na čase vystihnout to, čím se vlastně vyznačoval. Nasnadě je uvést, že vším, přece jen je ale potřeba vyzdvihnout pár klíčových vlastností tohoto Velšana.

Jack Kelsey byl urostlý a velmi silný. Kdekdo by tedy řekl, že musel spoléhat především na skvělou poziční hru. Tuto disciplínu ovládal také skutečně s bravurou, nicméně byl též značně agilní a mrštný. Koneckonců tolikrát se stalo, že vyškrábl i balon mířící přímo do šibenice. Další jeho devizou bylo vybíhání na centrované balony. V současnosti můžeme označit jen málokterého (jestli vůbec nějakého) světového golmana za jistého při stahování míčů ze vzduchu. Kelsey byl ovšem zcela jiný. Předpoklad k tomu měl, byl zkrátka neohrožený v jakékoliv situaci, navíc se pyšnil robustní postavou. Díky příkladné odvaze tak platil ve svém pokutovém území za dokonalou autoritu.

O Kelseyho důrazu v šestnáctce se tradují báchorky a všem utkvěla v paměti především situace z odvetného utkání šestého kola FA Cupu proti Blackpoolu v roce 1953. Vítěznou branku "Seasiders" vsítil Allan Brown. Hrdina zápasu si však rovněž v tomtéž duelu zlomil nohu, a to právě při souboji s Kelseym, jenž se mu okázale vrhnul pod nohy. Podobných zákroků předvedl mohutný čaroděj ještě stovky, ba tisíce. No zkrátka nespočet. Avšak třebaže Kelsey podřídil úspěchu cokoliv, bylo mu to prakticky k ničemu, neboť neměl štěstí na generaci hráčů v poli.

Fotbalisté Arsenalu buď byli nezkušení, nebo přestárlí. Tudíž po zbytek brankářovy kariéry bylo vrcholem Gunners třetí místo v sezoně 1958/59, přičemž se za tu dobu nikdy Londýňané nedostali ani do finále FA Cupu. Zklamáním byla především vypadnutí pokaždé v šestém kole (semifinále) v letech 1956 a 1957 s Birminghamem, respektive West Bromwichem. Roku 1959 pro změnu čekala na Arsenal blamáž již ve čtvrtfinálové fázi. Tehdy si v duelu se Sheffieldem Kelsey zlomil ruku, a jelikož v té době nemohli Kanonýři střídat, posunul se na levé křídlo, přičemž uvolněné místo mezi tyčemi zaujal původním povoláním krajní bek Dennis Evans. Pointa? Arsenal bez jistoty v brance svému soupeři podlehl jasně 0:3.

Do konce kariéry (do roku 1963) si tak alespoň jezdil Kelsey spravit chuť na reprezentační srazy. S rodným Walesem vybojoval v roce 1958 historickou účast na mistrovství světa, kde byl fotbalový trpaslík vyřazen až ve čtvrtfinále pozdějšími šampiony z Brazílie. Velšané v čele s bratry Charlesovými a Cliffem Jonesem v tomto duelu neinkasovali až do 70. minuty, kdy na brankářskou legendu se štěstím vyzrál tehdy 18letý Pelé. Kelsey si díky výkonům na onom turnaji vysloužil konečně uznání po celém světě a sami Kanárci ho označili za "kočku s magnetickými drápy". Jak trefné přirovnání. Velšský gentleman kontroval památnou větou na adresu Pelého: "Myslím, že tento chlapec má před sebou velkou budoucnost," pronesl tehdy a, jak všichni víme, věštil neomylně.

Pokud se vrátíme na začátek jeho reprezentační kariéry, zjistíme, že od roku 1954, kdy debutoval, vynechal jen tři střetnutí. To poslední, do kterého Kelsey zasáhl, v pořadí jednačtyřicáté, se mu však stalo osudným. Na turné po jižní Americe roku 1962 se nešťastně vrhl pod nohy brazilskému reprezentantu Vavá a poranil si záda. Navzdory několika operacím musel v únoru 1963, tedy přesně po 12 letech od svého debutu v dresu Arsenalu, ukončit kariéru. Řekněme, obyčejný člověk se zraní spíše při aktivitách, které nemá úplně osvojené a dělá je třeba poprvé. Jenže Kelsey byl zkrátka výjimečný, a proto zřejmě přišel k úrazu při konání rutinního zákroku. Pět tisíc liber jako odškodné ani honorář ve výši sedmi tisíc za rozlučkový zápas proti glasgowským Rangers nemohly vášnivému fotbalistovi vynahradit ztrátu živobytí a především jedné velké lásky.

Proto mnoho let, až do roku 1989, pracoval v Arsenalu alespoň jakožto obchodní ředitel, aby v březnu 1992 předčasně skonal ve věku 62 let. Na závěr nezbývá než přidat pár zajímavostí okolo Kelseyho kariéry. Existují totiž záznamy o extravagantních kouscích legendárního brankáře, jež tak úplně nesouvisely s jeho fotbalovým umem. I když vesměs přeci jen ano. Kelsey byl totiž natolik velký pohodář, podobně jako ve společnosti, že při několika utkáních (a ne ledajakých, klidně i při derby) pokuřoval na malém vápně cigaretu. Rovněž britskými fotbalovými kuloáry rotují příběhy o tom, jak si Kelsey polepoval rukavice žvýkačkami (které si sám při zápase rozžvýkal), aby se mu lépe chytalo. Tak proto byl tak nepřekonatelný...

Vzpomínky fanoušků

Více o výjimečném gólmanovi řeknou paměti tří jeho soudobníků. Už se nedivíte, že se to v jejich výpovědích superlativy jen hemží? Vždyť nikdo z jeho následovníků mezi ochránci arsenalské svatyně nebyl tak oddaný (odchytal celkově 327 střetnutí) a zároveň přinejmenším stejně kvalitní jako Alfred John "Jack" Kelsey. Ani Pat Jennings, ani David Seaman...

Keith Worthing říká... "Pokaždé, když čelil penaltě, přišel ke střelci a vsadil se s ním, zda ho vychytá nebo ne. Kolikrát hráče tímto rozhodil, netuším, nicméně když odhadoval, že soupeř určitě vsítí gól, muselo to fotbalistu notně znervóznět."

Gabby říká... "Pamatuji si, když mi bylo 12 let, svůj první reprezentační zápas v Cardiffu, který jsem navštívil za účelem pozorovat svého hrdinu Jacka Kelseyho. Jako začínající brankář jsem z něj nemohl spustit oči. Vždy se v novinách objevovaly fotky s jeho úžasnými zákroky, a to byl důvod, proč jsem se stal dlouholetým fanouškem Arsenalu. Střežil někdy naší svatyni lepší Gooner?"

Steve Derby říká... "Vzpomínám si na nezapomenutelný zápas proti West Hamu, který končil Lawrie Leslie, skotský reprezentační gólman Hammers, na křídle. Tehdy se totiž ještě nemohlo střídat. Během utkání předvedl Jack neskutečný zákrok, když porušil veškeré zákony gravitace a lapil balon výše, než jsem kdy viděl - předtím i potom. V tu chvíli jsem byl obklopen hloučkem příznivců Arsenalu a ptal jsem se jich, proč neaplaudují jako většina publika okolo. Nikdy nezapomenu jejich odpověď: 'Vídáme to každý týden, kamaráde, každý týden!' Byli zkrátka zhýčkáni přemírou excelence v jeho podání. To byl ale brankář!"