JÁ NA BRÁCHU, BRÁCHA NA MĚ!

A nejen to. Také táta na syna, i když s rozdílem mnoha let. Historie světových šampionátů takovýchto dvojic zaznamenala hned několik. Letos tomu tak nebude, byť dva a dva bratři byli blízko, blizoučko. A mohlo se dokonce jednat o absolutní primát!

Nizozemsko - Pobřeží slonoviny. 16. června 2006, Stuttgart. Na straně týmu z Afriky bude připraven Bonaventure Kalou, starší z bratrů, hráč Paris Saint Germain. Salomón, jeho mladší bratr, ale chtěl kopat za Nizozemsko. Nepovedlo se. Hraje za Feyenord a je dobrým útočníkem. Natolik dobrým, že Marco van Basten, trenér reprezentace, požádal o urychlení procesu udělení občanství tomuto dvacetiletému fotbalistovi. Rita Verdonk, dáma, která šéfuje nizozemské migraci, odmítla tuto žádost se slovy, že stát se poddaným královské rodiny může jen ten cizinec, který v této zemi žije minimálně 5 let. Salomónovi chybí ke splnění této podmínky roky tři. Marná byla intervence ministra sportu a zdraví, ani Johan Cruyff neuspěl. Zákon je zákon a kvůli nějakému čutálistovi ho měnit nebudeme, usmyslela si paní ministryně a zhatila tak možnost vidět dva pokrevní bratry na jednom mistrovství světa, jako reprezentanty dvou zcela rozdílných zemí. Snad tedy za čtyři roky...

Christian Vieri a jeho bratr Max. Jeden Ital, ten druhý Australan. Neměli jistotu hrát proti sobě, snad v osmifinále, ale nejdříve by museli být nominováni. Christian odešel z Milána, kde toho v posledních měsících svého působení moc nenahrál, do Monaka. Marcello Lippi ho ale nechal mimo "třiadvacítku" vyvolených. Ani jeho bratr Max se nakonec neobjevil mezi nominovanými. V tomto případě je asi nepravděpodobné jejich setkání na MS 2010. A tak se tedy ani letos nedočkáme soubojů "bratrovražedných"...

Historie ale zaznamenala již 18 bratrských dvojic startujících na světových šampionátech. Hned na tom prvním, a dokonce v zahajovacím zápase, Manuel a Felipe Rosas hráli v dresu Mexika proti Francii. V posledním vystoupení pak za tento tým ze severu Ameriky hrála další sourozenecká dvojice, Rafael a Francisco Gutiérezovi. A do třetice MS Uruguay 1930, tentokráte za Argentinu, Mario a Juan Evaristovi.

O dvacet let později, v Brazílii, to byli bratři Gonzalvové ze Španělska , José a Mariano. Fitz a Ottmar Walterovi hráli za Německou spolkovou republiku na MS 1954 a stali se v jejím dresu hned mistry světa. Jako první v historii. Stejného triumfu pak dosáhli Bobby a Jack Charltonové na MS 1966 hraném u nich doma, v Anglii. Jako poslední, zatím. Blízko byli René a Willy Van der Kerkhofovi. A to hned dvakrát. Prohráli v dresu Nizozemska, onoho pověstného "Mechanického pomeranče", ve finále 1974 a 1978. MS 1978 se hrálo v Argentině a v boji o třetí místo za Itálii nastoupila dvojice Patrizio a Claudio Sala. Jejich tým prohrál s Brazílií 1:2, ale i tak, byli to také bráchové.

O čtyři roky později se na soupisce SSSR objevili bratři Viktor a Vjačeslav Chanovovi. Oba brankáři. Ale měli smůlu. Rinat Dassajev byl jedničkou a mezi tyče je nepustil. Karl-Heinz a Bernd Foersterovi hráli na tom samém MS a mají z něj stříbro. A do třetice, za Jugoslávii nastupovali Vujočičové, Zlatko a Zoran. Kuriózní je případ brazilské bratrské dvojice. Sócrates hrál na MS 1982 a 1986, Raí pak na tom v USA, v roce 1994. A co říkáte na sourozence italské krve se společným příjmením Baresi? Franco má za sebou hned tři starty, 1982, 1990 a 1994. S Giuseppem se ale nesetkal, ten hrál v roce 1986.

V Itálii 1990 startovali Ibrahim a Hossam Hassanovi z Egypta, Ronald a Edwin Koemanovi z Nizozemska, na dalších dvou mistrovstvích pak nastupovali pravidelně v oranžových dresech Frank a Ronald De Boerovi. Francie 1998 viděla dánskou bratrskou dvojici, Michael a Brian Laudrupové. Z Norska přijeli Tore a Jostein Flo, bráchové. Aby jim ale nebylo smutno tak do nominace ještě "přibalili" Havarda. Ale to byl jen bratranec.

Konečně na posledním MS 2002 si oblékli triko se státním znakem Polska Michal a Marcin Zewlakowové a v nápaditém červeno-bílo-modrém kostičkovaném dresu Chorvatska běhali, kopali a stříleli Niko a Robert Kovačové, rození Berlíňané...


Otec a syn? A proč ne? Jen to pár let trvá než se kluk "potatí"!

Za Francii Roger Rio 1934 a Patrice 1978.

Martin Valtonrá, Španělsko, 1934, jeho potomek José, 1970, ale v dresu Mexika! Taťka se nám zatoulal a do krásné Mexičanky zakoukal...

Domingos da Guia, 1938, syn Ademir, 1974, oba z Brazílie.

Mario Pérez, 1950, syn stejného jména a přijmení, 1970, oba národnosti mexické.

Francii reprezentovali otec a syn Djorkaeff, Jean v roce 1966, Youri o 32 let později.

Manuel Sanchiz, otec 1966, syn 1990, Španělsko.

Asi nejznámější dvojice, Maldini! Césare 1962, Paolo hned 4x a za sebou: 1990 - 2002!

Vicente Asensi, 1950, Juan Manuel, 1978. Španělsko.

Archie Gemmil, 1978, jeho syn Scott, 1998, jak jméno napovídá, oba ze Skotska.

Andres Linderoth, 1978, Tobias, 2002, Švédsko.

Jižní Korea přidala také jednu dvojici a pěkně rychle za sebou! Cha Bum-Keun, 1986, pokračovatel rodu Doo-Ri v roce 2002.

A konečně poslední v pořadí, tedy zatím. Julio Montero hrál za Uruguay v letech 1970 a 1974, jeho syn Paolo 2002.

A kdy se dočkáme my? Pánové reprezentanti, probuďte se, potomky na svět přivádějte a pro reprezentaci vychovávejte. V roce 2022, nebo později, si to letošní vystoupení může zopakovat, tedy v mladším vydání, nějaký ten Nedvěd, Ujfaluši, Čech... Budeme se moc těšit! Jo a kdybych tady náhodou už nebyl, prosím vás, dejte mi vědět. Na zprávu budu čekat tam "... u nebeských bran!"