ITÁLIE 1934 TROCHU JINAK

Vítězství nebo smrt! To není hloupý vtip, ale smutná skutečnost. Hrůzná ideologie fašismu, v tomto případě reprezentovaná diktátorem Benito Mussolinim, neznala slovo prohra. Mistrovství světa se hrálo v Evropě, která netušila, co ji v následujících letech čeká. Fotbal byl mocenským nástrojem, stupínkem k dosažení nesmrtelnosti. Ale málem to nevyšlo - objevilo se zde totiž Československo!

Rozkaz z míst nejvyšších mluvil jasnou a srozumitelnou řečí: "Itálie musí vyhrát, tak jako tak!" Dnes to již všichni víme. Jednalo se o mistrovství světa, které se do historie zapsalo jako nejtvrdší, ale v tom špatném slova smyslu. Vlastně se ani nejednalo o tvrdost, byla to zákeřnost, surovost, podlost fotbalistů Itálie, která je ruku v ruce s absolutní nečinností a shovívavostí rozhodčích dovedla k titulu.

Mussolini viděl do roku 1934 jen jedno jediné fotbalové utkání. Cyklistika byla mnohem populárnější.Ale nebyl žádný hlupák a vsadil na toho správného koně. Prvním krokem bylo sehnat ty nejlepší hráče. Že je v té době Itálie neměla? A jaký je v tom problém? Enrique Guaita, Atilio Demaría, Mumo Orsi, Luis Monti, pamatujete se na něj a jeho proměnu z vlka na vyděšeného beránka ve finale MS 1930? Tak těmto čtyřem našli v cévách pár kapek italské krve po předcích a "nabídli" jim národnost, státní občanství, hory a doly a nesmrtelnost k tomu. Stali se z nich tedy Italové. Monti mnohem později říkal: "Vypadalo to, že fotbal je mnohem horší než gladiátorské zápasy. V roce 1930 mě vyhrožovali smrtí jestli vyhraju, o čtyři roky později jsem měl slíbenou smrt za prohru!"

Americký světadíl to evropskému oplatil. Nechtěli jste k nám, my nepojedeme k vám! A tak se v Itálii objevila jen 4 neevropská mužstva: Argentina, Brazílie, USA a Egypt. Ani obhájce titulu se neobtěžoval. Asi Uruguajcům znělo v uších: "Nevyhraješ, nevyhraješ, máš to marné, máš to marné!" Dobrá, pojďme s pravdou ven. Mluvilo se o bojkotu, neoficiálně, ale "charrúas" odpověděli jasnou a srozumitelnou řečí: "V zemi, kde vládne fašismus, není místo pro tak nádherný sport, jakým je fotbal. A tím pádem ani pro nás, mistry světa!"

Kde asi skončila argentinská hrdost, existovala-li kdy jaká?! Když se jejich loď blížila k italským břehům, zaslali Mussolinimu telegram následujícího znění: "Dotýkajíc se země italské zdravíme se vším respektem a úctou šéfa vlády státu, který s jasnozřivostí vlastní jen velkým vůdcům řídí osudy obrozené Itálie!"

Báli se domácí vůbec někoho? Ano, Španělsko jim nebylo zrovna po chuti! Pravda, v prvním kole rozdrtili USA 7:1, ale nyní se objevili "los Ibéricos". A se slavným Ricardo Zamorou v brance. Byl to on, komu se v té době přezdívalo "Divino", božský! Itálie prohrávala 0:1 a když se zdálo, že vyrovnání je na spadnutí, objevil se Zamora a míč doslova zázračně chytil. Jednou, dvakrát, desetkrát... Kopal se rohový kop, dvacet hráčů čekalo na míč v pokutovém území Španělska. Zamora se chystal vyběhnout a vyskočit, když mu v tom zabránila až nepřirozená síla. To ho Schavio oběma rukama držel okolo pasu a padl společně s ním na zem. Nedůstojným způsobem Ferrari vyrovnal, rozhodčí neviděl a neslyšel.

Muselo se tady hrát znovu, taková byla tehdejší pravidla. A hned následující den! Z dvaadvacítky, která nastoupila k prvnímu utkání, se jich na nohy postavila s bídou polovina. Španělsko hlásilo 7 vážně zraněných, mezi nimi Zamora, majíc zlomená dvě žebra. Italové nemohli počítat se "čtyřlístkem" hlásícím se na marodce. "Duce" se na ně mračil a zlobil...

Zápas vyhrála Itálie 1:0, gól dal Giusseppe Meazza. Jeden z jeho spoluhráčů bránil brankáři v pohybu, jak jinak, sudí nepískal. Aby bylo jasno za koho tento pán v černém hraje, neuznal Španělsku dva góly, zcela regulérní. FIFA ho doživotně vyloučila ze svých řad, Mussolini ho vyznamenal. Byl to "neutrální" Švýcar...

V semifinále Itálie porazila Rakousko a gól dala z jasného, několikametrového, postavení mimo hru. Čekalo ji finále a v něm překvapivě Československo. Luis Monti o atmosféře před zápasem, a mnohem později po něm, vypráví: "Jeden z funkcionářů italského fotbalového svazu přinesl do kabiny telegram, v kterém Mussolini psal, že když vyhrajeme, dostaneme vše o co si řekneme. Peníze, auta, vily, ženy, jídlo, pití... Vyhráli jsme, ale jak to nakonec dopadlo! Například Guaitu posílali do války, bojovat u Absiňe, jen proto, že hrál za AS Řím a Mussolini fandil Laziu. Jeho ideou bylo poslat všechny hráče AS Řím na frontu, aby Lazio bez problémů vyhrálo ligu. Guaita zmizel, utekl, a nikdo o něm nikdy více neslyšel!"

Mussolini přišel před zápasem do kabiny a prohlásil: "Nevím jak to uděláte, ale Itálie, velká a slavná Itálie, musí nad tím Československem vyhrát!" Ano, Itálie vyhrála. V prodloužení, 2:1, gól dal Schiavo, který prohlásil, že se jednalo o "energii ze zoufalství", která je dovedla k titulu. Italové se po zápase seřadili před vůdcovou lóží a zdravili ho zdviženou pravicí, smutně proslulým fašistickým pozdravem. Holohlavý diktátor se smál. Příkaz byl splněn.

Nepsal jsem o našich fotbalistech záměrně. O jejich triumfu zde, ale také v Chile 1962, vyjdou na eurofotbal.com články mých kolegů. Dovolte mi jen připomenout tuto slavnou kapitolu československé kopané, uveřejněním jmen dnes již dávno nežijících legend tohoto sportu. A ještě jednou jim poděkovat...

Plánička, Ženíšek, Čtyroký, Košťálek, Čambal, Krčil, Junek, Svoboda, Sobotka, Nejedlý, Puč, Burgr, Silný, Patzel, Vodička, Bouček, Kopecký, Kolocsay. Trenér Petrů.


Víte že...?

I když Itálie byla pořadatelem tohoto mistrovství, musela hrát kvalifikaci. Bylo to pro ni jednoduché, hned v prvním zápase porazila Řecko 4:0 a nebylo o čem diskutovat. Odveta se nikdy nehrála, Řekové bez vysvětlení nenastoupili. O mnoho let později vyšlo najevo, že jim Mussolini nechal postavit sídlo svazu. Jako za odměnu...

Stadion v Turíně byl přejmenován, vysvěcen a pokřtěn. Jeho nové jméno znělo hrdě: Stadio Mussolini! Jak jinak...

Egypt se stal první africkou zemí startující na MS.

Zápasy sledovalo 547 368 diváků.

Padlo 70 branek, nejvíce gólů dali náš Nejedlý, a s ním Conen (Německo), Schiavio (Itálie). Každý se trefil 4x.

MS Itálie 1934 se stalo prvním šampionátem vysílaným v rozhlase. A to hned všechna utkání.

Vedle vlajky pořadatelské země po celou dobu mistrovství vlála ta s hákovým křížem fašistického Německa.

A to je vše o Itálii 1934. Za čtyři roky se fotbalový svět sešel ve Francii, ale na dlouhých 12 let se loučil svým světovým šampionátem. To ještě nikdo nevěděl, byť mnozí to jistě tušili...