Hráči Ligy Portugal na mistrovství světa

Mistrovství světa v Kataru je za námi. Zatímco argentinští fanoušci stále zapíjejí zisk titulu, nastal čas na první hodnocení a analýzy toho, co jsme na prvním světovém šampionátu konaném v arabském světě, mohli vidět.

Kluby Ligy Portugal již tradičně vyslaly své členy na svátek fotbalu. Před čtyřmi lety se jich v Rusku představilo 18, v letošním roce ještě o jednoho víc. Lídr ligy Benfica vyslal na turnaj šest hráčů stejně jako obhájce titulu FC Porto. Hned v závěsu je i poslední představitel portugalského fotbalu v letošním ročníku Ligy mistrů Sporting, který měl v nominacích čtyři své hráče. Dva hráče vyslala Braga a jednoho nováček soutěže GD Chaves.

Triumf argentinského národního týmu zajistil i jeden zápis do historie nejvyšší portugalské soutěže. Vůbec poprvé historii si totiž zlatou medaili nasadili na krk hráči, kteří v průběhu šampionátu působili v portugalském klubu - Nicolás Otamendi a Enzo Fernández.

Z šesti vyslaných zástupců obhájce titulu základními skupinami prošla pouze trojice reprezentující Portugalsko. Zbývající členové Porta měli na proslavení svého jména na nejsledovanější fotbalové události světa jen tři zápasy.

Pozici jedné z hvězd ligy potvrdil v dresu Íránu Mehdi Taremi. Ten dostal přednost před v reprezentaci úspěšnějším Azmounem z Leverkusenu, který před mistrovství doléčoval zranění, a odehrál plnou minutáž. Nejlepší střelec Primeira Ligy v sezóně 2019/2020 splatil důvěru trenéra Queiroze a hned v prvním utkání vstřelil Anglii oba góly při vysoké prohře 2:6. V dalším utkání se podílel asistencí na výhře 2:0 nad Walesem vystřelené v pozdních minutách nastaveného času. V posledním zápase o vše se Spojenými státy ale Taremi (podruhé v útočném tandemu s Azmounem) nedokázal pořádně ohrozit bránů a s mistrovstvím se po prohře 0:1 rozloučil.

Dalším výsledkově neúspěšným účastníkem mistrovství z Porta je Stephen Eustáquio. Rodák z Leamingtonu v Ontariu v mládežnických kategoriích reprezentoval Portugalsko, odkud pocházejí jeho rodiče, ale před třemi lety se na seniorské úrovni rozhodl reprezentovat svou rodnou Kanadu a měl velký podíl na jejím historicky druhém postupu na světový šampionát. Na turnaj odjížděl ve velké formě a v úvodním zápase proti Belgii dirigoval po boku veterána Hutchinsona útočné snažení proti překvapivě bránící Belgii, která ale nakonec Kanadu porazila 1:0. Bohužel další vývoj turnaje už byl k Eustáquiovi pořádně krutý. V zápase s Chorvatskem sice Kanada šla rychle do vedení, ale Chorvaté ještě do poločasu stihli otočit na 2:1 a právě v tento moment skončilo i Eustáquiovo působení na turnaji. Kvůli zranění v poločasové pauze z utkání odstoupil a do posledního střetnutí s Marokem ani nenastoupil.

Posledním ve skupině vypadnuvším portským hráčem je srbský záložník Marko Grujić. Ten nedostal od trenéra důvěru a za neúspěch Srbska na turnaji ho nelze nějak vinit. Zahrál si na pouhou čtvrthodinu proti Kamerunu, ale výrazný vliv na vývoj zápasu neměl.

Kdo měl naopak velký vliv na výkony svého národního týmu na mistrovství byl portugalský trojlístek z Porta - Diogo Costa, Pepe a Otávio. Paradoxem je, že ani jeden z těchto hráčů se nenarodil v Portugalsku. Prvně jmenovaný se narodil ve Švýcarsku a další dva jsou naturalizovanými brazilskými rodáky.

Třiadvacetiletý Diogo Costa se teprve v tomto roce dostal do pozice reprezentační jedničky a na velkém turnaji tuto roli plnil poprvé. Tlak na něj byl o to větší, že na lavičce mu kryl záda zkušený Rui Patrício, který byl jedničkou na posledních pěti velkých turnajích a má na svém kontě přes 100 reprezentačních startů. Náročný úkol nezvládl zcela stoprocentně, i když viníkem portugalského neúspěchu na mistrovství nebyl. V úvodním utkání s Ghanou na sebe upozornil, když za sebou při rozehrávce zapomněl Williamse a málem z toho bylo nepříjemné vyrovnání těsně před koncem zápasu. Čisté svědomí neměl ani u osudového čtvrtfinálového gólu En-Nesyriho, když špatně vyběhl na centr a usnadnil útočníkovi zakončení.

I když se těsně před turnajem zotavoval ze zranění bylo Pepeho nenasazení v úvodním zápase překvapením. Portugalská obrana také bez něj proti Ghaně ukázala až mnoho skulin, a tak zkušený devětatřicetiletý stoper v druhém utkání již hrál v základu a po čistém kontě proti Uruguayi už také velmi zkušeného Pereiru do sestavy nepustil. Po nepřesvědčivém posledním zápase s Jižní Koreou se Pepe při osmifinálové demolici Švýcarska gólově prosadil hlavou a na svém holém temeni měl i vyrovnání v nastaveném čase čtvrtfinále s Marokem, ale v životní šanci minul bránu.

Nejméně minut z hráčů Porta v portugalském dresu odehrál Otávio. Ten byl členem základní sestavy v prvním zápase, ale poté z ní vypadl a od úvodní minuty nastoupil překvapivě až v úspěšném osmifinále. Příležitost pak dostal i ve čtvrtfinále proti Maroku, kde ovšem nedokázal nic udělat ofenzivním trápením svého týmu a po necelých 70 minutách hřiště opustil.

Hráči současného lídra ligy se dostali do nominací silných reprezentací a bylo překvapením, že jeden z nich neprošel už základními skupinami.

Až na světový šampionát se jen několik měsíců po přestupu ze Slavie do Benficy dostal dánský pravý obránce Alexander Bah. Pětadvacetiletému hráči povedený podzim k vystrnadění Kristensena ze základní sestavy národního týmu nestačil a úvodní bezbrankový zápas s Tuniskem sledoval jen z lavičky, v prohraném zápase s Francií odehrál jen nastavený čas. V rozhodujícím zápase s Austrálií šel na hřiště už po poločasové pauze. Hru na pravé straně hřiště oživil, ale překvapivé prohře 0:1 a vypadnutí Dánska zabránit nedokázal.

Stejně jako Porto i ligu vedoucí Benfica zásobila portugalský národní tým třemi hráči. Mezi ně patří zkušený João Mário a dva mladíci Antonio Silva a Gonçalo Ramos.

João Mário hrál velkou roli ve zlatém týmu na Euru 2016 a hráčem základní sestavy byl pro Fernadese také na posledním mistrovství světa v Rusku, ale na poslední Euro se ani nepodíval, a tak v letošním týmu plnil roli náhradníka. V prvním utkání proti Ghaně odehrál tři minuty a jediný start v základní sestavě si připsal při prohře s Jižní Koreou, kdy už Portugalsko mělo jistý postup do osmifinále a trenér šetřil opory. Do karet mu hraje alespoň to, že by střídan ještě za vyrovnaného stavu.

Jméno devatenáctiletého Antonia Silvy bylo asi nejpřekvapivějším v portugalské nominaci, ale díky dvěma vítězstvím v úvodu mistrovství se nakonec mladík z Benficy na velké scéně představil. Proti Jižní Koreji nastoupil po boku Pepeho a při prvním obdrženém gólu neměl ani jeden z nich úplně čisté svědomí.

Asi největší věhlas si z hráčů Benficy v portugalském národním týmu vybudoval Gonçalo Ramos. Jednadvacetiletý útočník v základní skupině zcela podle očekávání nastupoval z lavičky na pár minut, neboť na hrotu útoku hrál hvězdný Cristiano Ronaldo. V osmifinále ale přišlo překvapení a Ramos nastoupil v základní sestavě. Švýcary při výhře 6:1 sestřelil hattrickem a již podle očekávání nastoupil v základu také ve čtvrtfinále proti Maroku. Tam už ale na výborný výkon navázat nedokázal a nakonec ho nahradil Leão.

Nejvíc se ale jméno portugalské ligy na šampionátu podařilo proslavit dvěma novopečeným mistrům světa - Nicolasi Otamendimu a Enzo Fernándezovi. Ti byli velmi důležitými postavami svého týmu při cestě za zlatem. Zároveň se stali prvními dvěma hráči, kteří působili v portugalském klubu, když získali zlaté medaile.

Stále jen jednadvacetiletý Enzo Fernández teprve v létě přestoupil z River Plate do Benficy, kde mu výborné výkony přinesly první nominaci do reprezentace a nakonec také nominaci na mistrovství světa. Po třech krátkých představeních v přátelských zápasech nastoupil na půl hodiny do nepovedeného úvodního zápasu se Saudskou Arábií a nedokázal zabránit prohře. Podobnou porci minut dostal i v druhém zápase proti Mexiku, ve kterém přidal druhý gól Argentiny potvrzující výhru a proti Polsku už hrál v základní sestavě. V té vydržel i ve vyřazovacích zápasech, ve kterých nechyběl ani minutu a měl velký podíl na argentinském titulu. Jedinou kaňkou na vynikajícím turnaji v jeho podání je, že ve čtvrtfinále si troufl na penaltu v rozstřelu, kterou jako jediný argentinský hráč neproměnil. Ve finále už na penaltu nešel, ale dokráčel si k zaslouženému ocenění pro nejlepšího mladého hráče mistrovství.

Podobně jako hvězdný Lionel Messi měl před sebou možná poslední mundial také stoper Nicolas Otamendi. Ten na rozdíl od Fernándeze atmosféru nejsledovanější sportovní události světa zná velmi dobře. Hrál na turnaji v roce 2010 a také v roce 2018. Argentinskou cestu do finále v roce 2014 vynechal, když se ze širší nominace neprocpal do té užší. Nicméně do Kataru odcestoval jako klíčový stoper trenéra Scaloniho vyzkoušený těžkými zápasy poslední Copy Américy a na mistrovství nevynechal ani minutu. Rozhodně se nedá říct, že by za sebou měl bezchybný turnaj. Argentinská obrana měla výpadky, které jí málem stály zlaté medaile, ale celkově Otamendi s Romerem vytvořil silnou stoperskou dvojici, na kterou se mohl zbytek týmů ve většině případů spolehnout. Na druhou stranu to byl právě Otamendi, který stál u zrodu francouzského vyrovnání ve finále, když nepohlídal Kolo Muaniho a fauloval ho v pokutovém území. Jak se ale říká: konec dobrý, všechno dobré.

Hráčům Sportingu se na mistrovství světa stejně jako na klubové úrovni příliš nevedlo. Ani jeden se neobjevil v nominaci portugalského týmu, ale hned tři Portugalsku v základní skupině čelili. Ze čtyř hráčů Sportingu na turnaji právě tito tři skončili hned v základní skupině, ten zbývající skončil v osmifinále.

Jedním z nejmladších účastníků mistrovství byl osmnáctiletý ghanský záložník Issahaku Fatawu. Ghana byla outsiderem skupiny s Portugalskem, Uruguayí a Jižní Koreou, ale dostat se do sestavy bylo pro mladého Fatawua i tak náročné. Nakonec odehrál úplně poslední minuty Ghany na turnaji v nastaveném čase s Uruguayí, ale jeho turnaje asi přijdou až v nadcházejících letech.

To stejné platí i pro Manuela Ugarteho. Jednadvacetiletý střední záložník stylem hry připomíná své krajany a nejde pro tvrdý zákrok daleko. V těžké konkurenci Valverdeho, Vecina nebo Bentancura se ale neprosadil a celý turnaj viděl jen z lavičky.

Naopak kapitán Sportingu a stěžejní postava nedávných úspěchů klubu Sebastian Coates konečně postoupil v reprezentační hierarchii nahoru a dostal prostor na svém třetím mistrovství světa. V tvrdé stoperské konkurenci, kterou Uruguayi může závidět skoro celý svět, odehrál dva ze tří skupinových zápasů. Úvodní bezbrankový duel s Jižní Koreou proseděl na lavičce, ale poté byl na hřišti celý zápas při prohře 0:2 s Portugalskem, i při vítězství 2:0 nad Ghanou. Tabulkové zúčtování však bylo pro Uruguay kruté a znamenalo konec dvojnásobných mistrů světa už ve skupině.

Jediným hráčem Sportingu, který se prodral základními skupinami do osmifinále je japonský záložník Hidemasa Morita. Ten sice nehrál v prvním zápase, ve kterém Japonci překvapivě porazili Německo a navíc odehrál plnou minutáž při prohře s Kostartikou, ale i tak fotbalovou veřejnost svými výkony na mistrovství oslovil. Výborný zápas sedmadvacetiletý fotbalista odehrál hlavně při výhře nad Španělskem, kde výborně vyplňoval prostory a řídil hru Japonska ve středu hřiště. Stejnou roli plnil i v osmifinálovém zápase s Chorvatskem, kdy střídal až po první polovině prodloužení a neúspěšného penaltového rozstřelu se tak nezúčastnil.

Bragu na mistrovství světa reprezentovali dva hráči, ale jeden z nich se na trávník krom rozcvičky vůbec nepodíval. Uroš Račić plní roli náhradníka v Braze a stejně tak tomu bylo i v srbské reprezentaci na mistrovství světa.

O trochu větší stopu za sebou nechal v Kataru kapitán Bragy Ricardo Horta. Ten se v osmadvaceti představil na svém prvním velkém turnaji a ve třetím zápase skupiny dal jediný gól při prohře s Jižní Koreou. Jako žolík pak nastoupil ještě v osmifinále a čtvrtfinále, ale další gól už nepřidal.

To, že hned několik reprezentantů měla na mistrovství "velká čtyřka”, asi nikoho příliš nepřekvapuje. Jednoho svého člena tam ale vyslal také nováček soutěže GD Chaves. Kanadský stoper Steven Vitória reprezentoval na mládežnické úrovni Portugalsko, neboť jeho rodiče pocházejí z Azorských ostrovů, ale nakonec rodák z Toronta navlékl dres s javorovým listem. Ve třech zápasech základní skupiny odehrál všechny minuty, ale byla to právě obrana Kanady, která příliš nefungovala a po třech prohrách se s Katarem rozloučila.