Hodnocení týmů po MS: USA

Své krajany-čtvrtfinalisty z roku 2002 sice tak úplně nenapodobili, přesto svěřenci Jürgena Klinsmanna na brazilském šampionátu zanechali výraznou stopu. Kam že se vlastně americký fotbal pod vedením ambasadora německé/evropské kopané posunul?


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮

Jürgen Klinsmann odvedl s Američany kus práce, to se mu musí nechat. Jakkoliv dál zůstává převážně expertem přes motivaci a kondiční přípravu (!), mezitímco na taktiku dost dobře kašle, někoho takového zřejmě konkrétně Spojené státy potřebovaly jako sůl. "Klinsmenni" svými výkony na pokraji sil i vlastních možností dokonale pobláznili i tak tradičně nezainteresovaný národ, jakým ten americký s ohledem na kopanou dozajista je, což chtě nechtě musíme pokládat za Němcovu zásluhu.

Na druhou stranu nic by se nemělo přehánět a Klinsmannův přínos americkému fotbalu tudíž neradno přeceňovat. V první řadě to byl opravdu čirý entuziasmus, nic moc jiného - pouze (vzadu úplně jinak zkonsolidovaný) Írán si na turnaji užil méně balonu na kopačkách, což bylo dáno především nulovým klidem v rozehrávce USA. Bradleyho se v tomto směru povedlo zkrotit až pro osmifinálové měření sil s Belgií, do té doby mohli Američané akorát se slzami v očích vzpomínat na ikonického Landona Donovana.

Právě personální složení amerického týmu, jehož se Donovanovo opomenutí zpříma týká, pak lze retrospektivně také snadno kritizovat. Klinsmannovi je nutno přičíst k dobru, že těsně před výkopem šampionátu poprvé spojil Beckermana s Jonesem, neboť tihle dva se na double-pivotu velmi osvědčili. Jenže co už je stěží omluvitelné, to jest absence jakéhokoliv plánu B pro pozici hrotového útočníka a totální neexistence klasických křídel; lépe řečeno trenérova nepřipravenost dát na jednom z nich pořádný prostor kontroverzně nominovanému teenagerovi Julianu Greenovi (potažmo věčnému žolíkovi Yedlinovi).

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮
Hrdina na hrdinovi. Obranná činnost amerického nároďáku rozhodně neměla bezchybnou organizaci; když ale vezmeme v potaz, že ji tvořil jeden "no name" za druhým plus předělaný Beasley, musíme zkrátka smeknout. V tomto ohledu vlastně Američané docela dobře připomínali Severokorejce, když rovněž nechodili daleko pro každý blok a skluz, zatímco dohromady neutvářeli dvakrát koherentní hráz a nevyzařovali bůhvíjakou individuální kvalitu.

Geoff Cameron takto měl po odehrání všech osmifinálových zápasů na kontě nejvíc zatarasených střel ze všech účastníků MS, jakkoliv proti takovému Portugalsku podal veskrze příšerný výkon, a pro duel s Německem byl v důsledku toho odsouzen pouze k roli náhradníka.

Zároveň jestliže si stoper Kansasu Matt Besler již v zahajovací bitvě přivodil menší problémy s kolenem a posléze se o něm kontinuálně hovořilo jako o polomarodovi, dost dobře nezbývá než mu odpustit obě zaváhání, které USA popravily v prodloužení osmifinále.

Naopak pokud se máme zvlášť bavit o krajních becích, tam už lze jistou záslužnou konzistenci odpozorovat. Defenzivněji laděný DaMarcus Beasley se může měřit s těmi nejlepšími levými beky na šampionátu, přičemž nadšený výletník Fabian Johnson na opačné straně bezpochyby zaujal několik potenciálních kupců. Spolu s Dempseym na něj koneckonců bylo největší spolehnutí, co se nějaké ofenzivní produkce týče...

Ofenzivní fáze: ✮✮
Americká ofenzíva utrpěla hned zkraje svého brazilského tažení velkou ránu: po 22 minutách zahajovacího klání s Ghanou musel ze hry (i z turnaje) odstoupit neohrožený hrotový útočník Jozy Altidore, na kterého se zvlášť po parádní generálce s Nigérií velmi spoléhalo. Vzhledem k typologicky nevyhovujícím náhradám Jóhanssonovi a Wondolowskému potom celý zbytek šampionátu musel Klinsmann dohrát s falešnou devítkou v osobě turnajového specialisty Clinta Dempseyho, což byla očividně velká čára přes rozpočet.

Ačkoliv bývalý tahoun Fulhamu vytvořil ze všech Američanů největší množství šancí (šest) a proti jeho hernímu nasazení nešlo mít nejmenších výhrad, stále se určitě dal využívat mnohem efektivněji. Navíc nutnost stavět Dempseyho na samotný hrot akorát odkryla jednu výraznou slabinu těchto Spojených států, a sice absenci byť jen jednoho vlivného křídelníka, potažmo ofenzivního záložníka: Bedoya na klubové úrovni hrává více ze středu, než byl nucen hrát teď pod Klinsmannem, a plouživý Zusi zaujal pouze dvěma gólovými centry; jinak týmu akorát škodil.

Při Bradleyho průběžně probleskávající zbrklosti na balonu potom americká ofenzíva zoufale postrádala potřebnou strukturu a plán, zatímco se až příliš spoléhalo na Dempseyho schopnost udělat něco z ničeho. Zde tedy nezbývá než se opět zeptat: co by nám k tomu asi tak řekl pan Landon Donovan?

Největší tahoun: Tim Howard
Když se jeden z reportérů po závěrečném skupinovém utkání přímo na place dotázal Jürgena Klinsmanna na to, jaké je to mít v bráně Tima Howarda, německý kouč se nejprve jenom tak s úlevou uculil, aby následně přiznal, že s brankářskou extratřídou v zádech to je přirozeně vždy snazší. A Američané se jí minimálně na tomto šampionátu vskutku mohli chlubit. Pakliže každému z překonávajících se hráčů v poli (Besler, Beckerman, Jones) jste nakonec mohli najít aspoň jednu mouchu, která jejich celkový dojem mírně pokazila, u evertonského veterána byste to zaboha nedokázali. Z jeho osmifinálové one-man show proti belgickým střelcům ostatně pochází legendární psycho-gif a celkový počet 27 zákroků překonává i všemi vzývaného Keylora Navase, jenž odchytal jedno utkání navíc. Howard měl zkrátka o práci postaráno a odváděl ji zpravidla v duchu té nejvytříbenější poziční hry i atletičnosti.

Největší přítěž: Graham Zusi
Proti Ghaně přišel na hrací plochu až v 77. minutě a po uplynutí necelé desetiminutovky dal perfektně kopnutou standardkou vzniknout vítězné Brooksově brance. V tu ránu byl "americký Beckham" na vrcholu - a odtamtud, jak známo, vede cesta už jenom dolů. Konkrétně Zusiho problém bohužel pro USA vězel v tom, že v jeho případě šlo o cestu mimořádně strmou; a že měl zároveň pro příští tři duely své místo v základu jisté. Přitom dál už to byla jen bída třená s nouzí (a ještě jedním precizním centrem) - po hřišti se tradičně ploužil, kazil jednoduché přihrávky, ani vlastně nefungoval jako pořádné křídlo, a v důsledku toho pak pravý bek obyčejně bránil na vlastní pěst (viz osmifinále s Belgií). O lecčems vypovídá také skutečnost, že jakmile Zusiho v obou příslušných zápasech skupinové fáze nahradil mladík DeAndre Yedlin, vypadalo to úplně jinak - sám na dohromady 26minutovém prostoru připravil vyrovnávací trefu do portugalské sítě a totéž málem zopakoval i proti Německu.

Celkový verdikt: ✮✮✮
Klinsmannova často propíraná mise "poněmečtit", respektive jakkoliv "poevropštit", americký soccer zřejmě těžko mohla dopadnout lépe. Spojené státy hned úvodem setřásli tolikrát omílaný komplex z Ghaňanů, aby je nakonec jejich nakažlivý entuziasmus pronesl až do vyřazovací fáze, kde se dlouze a vpravdě srdnatě bili o postup do čtvrtfinále. Tahle skvadra, potažmo celá současná generace, bude sice jen těžko oslavována tak jako ta Reynova z roku 2002, ale své místo v srdcích běžných Američanů si po peripetiích s prazvláštní nominací přeci jen dozajista najde.