Hodnocení týmů po MS: Pobřeží slonoviny

Yaya Touré, největší světový bojovník proti neexistujícímu rasismu, to sváděl na (ehm) rasismus, faktem ale je, že si Sloni proti Řecku vypadnout zasloužili. Neznamená to ovšem, že by uplynulý šampionát byl z jejich strany nějaký výbuch..

Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮

Způsob, jakým fotbalová asociace Pobřeží slonoviny vybírá trenéry, je přinejmenším zvláštní. Zlatá generace roku 2006 měla letos definitivně poslední šanci prorazit na světové scéně, což měl zajistit Sabri Lamouchi - došlo tak k onomu vzácnému okamžiku, kdy jsou hráči mnohem zkušenější než jejich kouč. Lamouchi předtím nikde pořádně netrénoval, svůj první turnaj (Pohár národů 2013) těžce nezvládl, a na MS nedokázal postoupit z nejlehčí skupiny, kterou Sloni kdy měli. Zaslouží si tedy jednohlasné odsouzení?

Takový verdikt by byl nejspíš přece jen příliš příkrý. Sloni jsou jedním z těch týmů, který daleko spíše než schopného stratéga potřebuje skvělého motivátora - jejich hráči jsou dostatečně kvalitní a zvyklí na výchozí rozestavení 4-3-3, že klíčovým úkolem jejich kouče je vtisknout jim vítěznou mentalitu. Hodil by se jim někdo jako Hervé Renard, člověk, který dokáže v minimální době tým vyburcovat k nadlidským výkonům. Lamouchiho Sloni oproti tomu působili uvolněným, ležérním dojmem, což jim sice přihrálo (ostatně dlouhodobě přihrává) sympatie fanoušků, fotbalové zápasy se ale tímhle stylem vyhrávat nedají. Zvlášť když proti vám stojí sice papírově slabší, ale zato výborně připravené a skvěle organizované Řecko.

Lamouchiho působení u týmu charakterizuje jeden stěžejní krok - definitivní zasunutí veterána Didiera Zokory do obrany, což uvolnilo jedno místo uprostřed zálohy, jež obsadil Serey Dié. To indikovalo pokus o větší důraz na držení míče a kontrolu hry. Exekuce tohoto plánu však zůstala někde na půli cesty; Sloni po většinu času hráli jednoduše tak, jak jsou za posledních osm let zvyklí (živelně, ofenzivně a s důrazem na individuality), a Dié se na hřišti spíše trápil.

I nadále tak platilo, že vyhrát zápas pro ně znamenalo spolehnout se na individuální kvalitu Drogby, Bonyho, Gervinha, Kaloua nebo Yayi Tourého. Ukázalo se, že to zkrátka nestačí. Lamouchimu chybělo k nesmrtelnosti v podobě historického postupu doslova pár okamžiků, jenže takto zůstává pouze hořká pachuť - mladý kouč tým nedokázal namotivovat, nedokázal jej zbavit náchylnosti k selhání v ten nejhorší možný okamžik, nedokázal nějak efektivně změnit jeho herní systém a nakonec mu nevyšel ani plán odsunout nutnou generační obměnu a spolehnout se na kontinuitu a bohaté zkušenosti stárnoucích opor. A když bylo zapotřebí něco změnit, oživit hru, zareagoval jako chodící učebnice nejjednodušších řešení - poslal na hřiště čtvrtého útočníka, a zbytky nějakého herního systému se okamžitě rozpadly ve prospěch chaotického, egoistického útočného "hrr na ně". Prostě Pobřeží slonoviny, jak ho známe (a někteří máme rádi).

Defenzivní fáze: ✮✮✮
Zokorovo zasunutí na stopera znamenalo odsun letitého generála Kola Tourého na lavičku, což odkrylo jeden potenciálně nebezpečný problém - jak Zokora, tak jeho parťák Sol Bamba jsou totiž mimořádně pomalí. Lamouchi vsadil na jejich zkušenosti; to sice hrozilo výbuchem, nutno však dodat, že oba šampionát v rámci možností zvládli (zejména u Bamby je to překvapení, v přípravě byl totiž strašidelný). Své si odvedl i Arthur Boka na levé straně. Sloní obrana nepatří k nejtalentovanějším ani nejrychlejším, její velkou výhodou je však vzájemná souhra; ti hráči spolu odehráli desítky zápasů, což se zkrátka musí projevit. Nezazářili, nezklamali, hráli zkrátka tak, jak se od nich očekávalo. Bylo tak nějak zřejmé, že o případném postupu se bude rozhodovat zejména v ofenzivě..

Ofenzivní fáze: ✮✮
A je zároveň bolestně jednoduché rozluštit, proč to nevyšlo: jak jsme zmiňovali výše, Pobřeží slonoviny je týmem, který spoléhá na individuality. Papírově to mělo fungovat; základní útočná trojice sestávala z hráčů, kteří zažili na klubové scéně skvělé sezony (Kalou, Bony, Gervinho), v záloze stále čekal kapitán, legenda a talisman Drogba, a jak se hojně propíralo už před šampionátem, kvalita ofenzivní fáze je v této generaci taková, že si Lamouchi dokonce mohl dovolit nechat doma i takového borce, jakým je Seydou Doumbia. Jenže Gervinhovi vyšel jeden zápas, Kalou byl po většinu času vyloženě na obtíž, Bony v klíčových chvílích dojel na nezkušenost a Drogba je už prostě starý. Konkrétně u něj se dost spoléhalo i na psychologický efekt (a právem, vždyť stěžejní úvodní duel s Japonskem Sloni otočili poté, co přišel z lavičky na hřiště), jenže málo platné - když bylo proti Řecku nutné dát gól, nikdo ho zkrátka nedal. To nemá s nějakým systémovým selháním nic společného, tady už jde vždy dost o štěstí. A o (tentokrát mlčící) přímé kopy Yayi Tourého.

Největší tahoun: Serge Aurier
Zmiňovaný obrat skóre proti Japonsku si většina lidí samozřejmě asociovala s Drogbou (aby ne, to je příběh na palcové titulky), jenže zasloužilý veterán nebyl tím, kdo o triumfu skutečně rozhodl: největší zásluhu je nutno připsat Sergemu Aurierovi, který během celého turnaje ukazoval všem, jak má vypadat výkon moderního ofenzivního krajního beka. Aurierovo zařazení do sestavy na úkor Ebouého je Lamouchiho nejpozivitnějším krokem (ne že by se to přímo nenabízelo): mladý fotbalista Toulouse byl zkrátka všude, stíhal bránit, útočit, posílat do vápna jeden skvělý centr za druhým, a nyní se čeká pouze na to, který z bohatých klubů ho nakonec uloví. V Brazílii nemohl udělat nic lépe.

Největší přítěž: Serey Dié
K Diému je to trochu kruté, už jen při vzpomínce na jeho (hojně medializované) slzy dojetí při předzápasovém poslechu státní hymny. Na hřišti měl plnit úlohu jakéhosi posouvače, schopného uklidnit hru (což u Slonů, kteří dlouhodobě tendují k jakési "rozháranosti" a systematickému chaosu, dávalo smysl), a tuto roli po většinu času také zodpovědně plnil. Protože se však Lamouchi neodhodlal k žádné opravdu razantní herní změně, bylo znát, že Dié do tohoto týmu jednoduše nepatří - a několik individuálních přešlapů v tu nejméně vhodnou chvíli jako by to jen potvrdilo.

Celkové hodnocení: ✮✮
"Zlatá generace" kolem Didiera Drogby se představila na třech světových šampionátech, a její vysvědčení bylo pokaždé stejné - chaotický fotbal, skvělé individuality v útoku, hodně branek, sympatie fanoušků, a vypadnutí ve skupině. Doba hájení však už dávno skončila; letos se postoupit po boku Kolumbie zkrátka mělo. Že se na fotbal Slonů hezky kouká, protože kašlou na taktické šachy a pořád se něco děje, už jednoduše k pozitivnímu hodnocení stačit nemůže..